Nečekaně krásná sobota

Zas šero už od rána. Sleduji Tajemství šifrovací věže na You Tube. Manžel to neví. Smál by se mé vášni pro odhalování tajů druhé války. Ptal by se mě:

- Zase bojuješ?

Než se dostanu do dne, bloumám, chystám. Zaliju na terase listopadky. Nacvičuji obouvání přaskáčů. To je boj. Nemám po ránu sílu v rukou. 

 Hledám v letáku Penny jeden obrázek. Nevěřila jsem očím. Tady je. Sbírejte body za nákup. Čtyři desertní vidličky, nebo čtyři desertní lžičky - původně za 499, teď jen za 99,- Kč. To si dělají legraci. Na to přeci nemůže nikdo skočit? Sbírat body, nakupovat a pak si ještě koupit za stovku čtyřikrát nic. A polštářky s plíšky. To musí studit, tlačit. Kdo to vymýšlí? 

Telefon. Á, Linduška. Bleskla mi hlavou hned ráno. Jenže se ozval hrubý hlas mé babičky:

- No, tak ahoóój! Tady je tvá maminka!

- Mami! 

Dochází mi. Proto jsem si na Lindu vzpomněla. Asi zrovna opouštěla Phu. Je v DD. A mamka už má babiččin hlas.

- Mamko, umyla jsem babičce hlavu.

- Nafénovalas ji? Kdo slouží? Tam je někdo z pečovatelek, kdo jí vždycky tak krásně vlasy vyfénuje. Omládne. Ale já mám dnes ve dvě sraz s holkama z gymplu. 

- To nevadí. Nafénovala; vyluštily jsme křížovku... Za chvíli jsem u vás.

- Mami, tys prý včera bavila okolí a rozezpívalas jídelnu...  

- Jé, babka stará! Má zalézt do peřin...

Telefon docela zrychlil můj krok. Zacvičit. Ustrojit. Hodit něco do hrnce... Volám Ivě; mohla-li by jet za mamkou až zítra. Bude mi to zacházet v čase. Aha. Nemohla. Už je vypravená. Má upečený štrůdl. - Nj, když to nejde, tak to nejde, že jo?

Poslouchám starý pořad Karla Gotta na Dvojce - Zpátky si dám... Pořad o Bee Gees. Nádherné období tance bump, mé neharmonické manželství... Vzpomínám na manžela. Měl po koberci v našem obrovském obýváku vyrovnaná elpíčka. Jethro Tull, Pink Floyd, Queen, Led Zeppelin, Yes, Deep Purple, Uriah Heep, Doors... Vydlážděný celý koberec... Kdepak ta elpí jsou dnes? Utratil celou výplatu na pražské burze. Večer jsme šli na VŠ koleje na Strahov... Tančil se bump. Já měla raději Barbru Streisand, bratry Gibby,  duet jednoho Gibba s Dolly Parton, ABBU, Boney M., Rubettes a jejich Sugar Baby Love... Cestou ze Strahovského kopce z diskotéky, nebezpečná dlažba; kluci jeli v autech vedle sebe a vystrkovali zadky z oken... Chechtali jsme se. Rozevlátí. Mladí! Bezstarostní. Na koncertě Susi Quatro kordon policistů se psy a obušky... Přesto svobodní. I když spoutaní. Spali jsme u Češoků... Bože, jak ráda bych do té doby nakoukla. Jaké pocity jsem měla v duši... Zlatko, 9. to bylo osm měsíců od posledního Tvého výdechu... A v roce 80 všichni emigrovali. Austrálie, Amerika, Rakousko, Holandsko... 

Zametám dlažbu, metu k centrálnímu vysavači smítka z Micicindy. Zapínám palcem u nohy. Vysavač vydává děsný zvuk. Vypínám. Okolo oken jde zahradou Petroušek. Otevírám francouzské okno.

- Peťuš, pusinku!

- Pocem. Víš co se mi teď stalo? Na schůdcích u terasy rovnám ty tvé truhlíky. Jsem skloněnej. Říkám si: Co měla z fyziky? Ona zarovnala mřížku vysavače! Ohnu se, abych to odrovnal a tys to pustila. Odskočil jsem, div jsem si necvrk...

Řehtám se. To nenatočíš.

- Záda mám zkřížená od toho hrabání a teď jsem si ještě z předklonu prudce odskočil. Vopravdu, s tebou se člověk nenudí... 

Výročí - Aleš Cibulka vzpomíná v Tobogánu sta let od narození Miroslava Horníčka... Dochází mi. Jedenáctého listopadu v osmnáctém rituálně ukončili první válku, čtrnáct dní před tím vznikla naše republika... Narodil se do krásných časů... A bavil. Inteligentně... Zpívá Igor Šebo... Pomlouvaná Saskia, Chantal... Už je tu Linda. 

Vařím, poslouchám, povídáme... Jde na chvíli hrabat zahradu. Ždrnkla hráběmi do konstrukce Micinčiny boudy. Prý vyskočila rovnou do trávy, ani schody nepoužila :-) 

Na druhou bych měla sedět v hospodě. Jsem v klidu. Obědváme teprve po jedné hodině. Ještě kompot - jahody, třešně, jablka, švestky... Mňami, mňami... Přijíždí syn s dcerou. Vnučinka V. se hrne k Lindě. 

- Lindoóó!

Objímají se. A se mnou! Pusinkujeme se. Krásná atmosféra. Ani se mi nechce na sraz. V. ví, že nemám ráda ty dvě velkooké kozy z Ledového království. Přesto ukazuje důvěřivě tančící  jednu z nich. No to si musím, V, vyfotit :-) 

Ve dvě mě manžel popohání: 

- Za padesátku tě odvezu do hospody. 

 - Jo, tak já ti budu oběd počítat jen za dvě stovky .-)

- Mami, dělej! Už jsou dvě!

Umýt vlasy, namalovat, ustrojit. Už mohu mezi lidi. 

Přijíždím o hodinu dýl. Jitka (milovaná), Eva (moštovali nám letos jablka), Svatka (nevyznám se v jejích dětech), naše profesorka Věra G. - asi před deseti lety nám nabídla tykání. Venuška (ještě chodí na půl úvazku tři dny v týdnu zástupcovat, Líba - pracovala na řidičských průkazech, měly jsme protekci, bez front. Věra - nenápadná, tichá, neřekla bych do ní, že čte můj FB a že mi už chodí i sem na blog :-) Ptá se: Co zuby? Meleme, kde jsme loni přestaly. Scházíme se jednou až dvakrát do roka. Ještě Olina přichází. Měla Davídka ve třeťáku, myslím. Ukazuje nám všechny své děti. Povídání se prolíná - každá chvíli. Procházíme dvě ročenky gymplu. Hledám třídu svého muže. Jediný jeho rok chybí... Obě mám doma. musím se do nich mrknout v klidu. Tváře profesorů, studentů. Pavel Mertlík, bratr mé kamarádky Eriky ze základky... Pozdější starosta. Když něco napíše, má to hlavu a patu. Jitka se ptá:

- Ireno, pamatuješ, jak nás takovej šerednej - měli jsme ho na občanku - vyrazil ze třídy? Chytil nás amok... 

- Nepamatuji, ale mám to docela často. V nejnevhodnějším okamžiku, kdy mám být vážná, mě chytne záchvat, až mi slzy tečou z očí. 

- No, tak on nás vyrazil. My jsme si nacvičily na chodbě grimasy. Vešly jsme do třídy a on nás vyhodil znovu. 

- To byl Těhník. 

- JO! Celou hodinu diktoval o dělnické třídě. Pak každý dostal při písemce jedno téma. Kompletně jsme to opsali... 

- Holky, my, i když jsme spolu nekamarádily, přesto Vás mám všechny moc a moc a víc a víc ráda. My jsme zlobily. Vy  ne.

- Nene, my jsme taky zlobily .-)

Shodly jsme se, že se máme ve stáří víc a hodně a moc rády. Nemáme před sebou tajemství. Víme o svých rodinách, dětech... Naše třídní Věra nás brousila. Každý rok jsem dostala nějakou třídní nebo ředitelskou důtku. Utekla jsem na ruštinu k dorostovému... Kdo tě pustil? -  Ale mám razítko... Už to bylo. Jednou z výletu - dala půl třídě ředitelskou. Vystupovaly jsme nerady na Petrovy kameny. Cesta lesem se točila. Myslely jsme, že je daleko... Že nás neslyší. Nelichotivě jsme o ní hovořily... Po návratu mimořádná rodičovská schůzka... Důtky... Když jsem ředitelovala a potřebovala pomoci se sportovním dnem, bez vytáček a ráda přišla na celý den, bez nároku na odměnu... Miluji ji. Pravidelně se s námi setkává. Předloni nás pozvala na sraz k sobě. Slavila sedmdesátku. Rok před tím nemohla - měla krvetok z nosu... Nemohla se hýbat, sedět... Dostala se z toho. Máme ji jak starší sestru... Je mezi námi jen zhruba deset let.  Ať to trvá ještě řadu let. 

Telefon. Petroušek. Škoda. Linda se chystá do Phy. Mám je tam všechny... Přijel pro mě. Rychle bagetky s česnekovou, kompůtek, zeleninka, jablečný koláč. Do nádherné dvoupatrové konývky jsem V. spařila jablíčkové slupky. Přidala si tam hřebíček, skořici, badyánek. 

- Babičko, ten je dobrý!

To mi poradila Hela Heclová. Čaj z jablečných slupek se nemusí sladit. Lindička jede za Kitty. My s V. tančíme, zpíváme... Špinarová Volej, volej, Domů mířím, venku svítá, štěstím nedýchám, Přenosilová Zimní království... 

https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/spinarova-vera/domu-mirim-venku-svita-438947

Všechno končí. Odjeli. Skoro celý večer sleduji u psaní Těžkou Barboru. Skvělý text předválečný, skvělý výkon Wericha a Horníčka. Mám to na černé LP. Nemohu se donasytit. Skvělé. Výborné. Excelentní. Dík. 

No! Zas mám čichové halucinace. Tentokrát cítím rum. Ale nádherně. Jdu raději spát. Ať ho nejdu hledat do špajzky v reálu. Rum na noc je moc kalorií :-) 

Dobrou noc!

 A děkuji za Vaši přízeň. :-)