Nechce se mi. Už svítí

Neděle. První adventní. V kuchyni na dlažbě roztahané krabičky, pytlíky, nůžky, nitě… Kočeny se tu asi proháněly. Nebo aspoň nahlížely do mých hraček. :-) 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-30-prvni-nedele-adventni/1698192238

První adventní neděle
Skončily polní práce, země odpočívá. Nastal čas dlouhých večerů, období klidu, rozjímání a zklidnění. Přestože již nastal advent, tak lidé nezaháleli, místy se ještě dodělávaly zmeškané polní práce, kácel se les, dělaly se otýpky z lesního chábí a roští na topení. Loupala se kukuřice a mlátilo se ve stodolách obilí. Ženy se za svitu loučí a svíček věnovaly šití, pletení a večer se chodilo na přástku konopí a na dračku peří.. 

Jdu připít na den. Na chvíli se vracím do peřin. Petroušek se vrátil ze svých ranních objížděk. Tak to máme. Zatím, co já spím, on už byl na hřbitově, u bratra na kafi, na nákupu…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-30-dopoledni-adventni-nedele

Rovnám si pytlíčky s ozdůbkami na adventní věnce. Pozlacené ořechy, buráky vyhodím. Jejich zlať je ošklivá. Všechny špičáky pod svíčky sesypávám k sobě. Šišky do jednoho pytlíku. Budu tvořit Ivě věnec. Než si srovnám, co na něj, zdržení tak dvě hodinky. Ale aspoň jsem zinventarizovala šišky, jablíčka, muchomůrky... Myšlenky mi letí… Mohla jsem použít na Ivin věneček maminčiny ozdůbky. Zlaté hudební nástroje. Nějak se mi nechtělo. Hotovo. Mám šít stromeček a obtočit vrkoč. A vařit. Do toho zadělat na vánočku. Včerejší jsem rozdala. Stavuje se tu pán s počítačem pro Lindu. Dávám mu dva zářezy vánočky. Pomohl mi nastavit hodiny od výrobce. To se prý tak někdy zasekne ze země, kde ho vyrobili. Počítač mi ukazoval o den dopředu. Ne a ne se synchronizovat. Mám ho od září. Je čas ho začít používat. 

U práce poslouchám farmu Vojty Kotka. Odvádím si myšlenky. Nechce se mi zpytovat, bilancovat, co všechno se změnilo. Co se přihodilo za tenhle rok. Na kolik lidí už jen vzpomínám. Zrovna se mi opravdu nechce. Farma Vojty Kotka je pro mě milé, poučné bezkonfliktní vyprávění. Líbí se mi, jak se urputně zapojuje do kozárovské komunity. Absolvoval myslivecké školení. A stal se myslivcem. Totéž u hasičů. A stal se hasičem. Jak to ten kluk zvládá! Natáčet. Koníčky. Rodina. Stavba domu. Přátelství s lidmi. Jeho Hubísek se pomalu stal malým člověkem. A jejej, někdo mu v noci ukradl z tůně čerpadlo. No jo, potřeboval ho. Hodilo se mu. Černá skvrnka. Nechápu, jak to někdo může udělat. Může.

Petroušek odvezl věnec Ivě. Ušetřil mi čas. Volám.

- Ivo, líbí se ti věneček?

- Líbí. Moc.

- A pečeš nějaké cukroví? Peč! Dělej něco.

- Dnes odpočívám.

- A co nám podáš, až k tobě přijedeme na Vánoce?

- Ruku.

Zdá se mi, že je Iva stále sama. Sama. Pamatuji, jak jsem se ještě před nedávnem zlobila, že nejela za miminkou. Jela jsem místo ní. Měla soboty a středy. Ale hodněkrát jsem jela místo ní bez ohledu na to, že jsem podnikala. Kdybych měla čas, jedu k ní, zaděláme spolu na cukroví. Upečeme. Jenže čas. Mám sama hodně práce. Napadá mě, zkusím, pozvat ji k nám a upečeme spolu. Cítím, jak mám Ivu v srdci. Má sestra. Jediný člověk, který mě zná od narození. Vlastně ještě vzdálená sestřenice. A napadá mě – Petrouškova švagrová. U nich jsme bydleli v podnájmu. I ta mě zná jako přivezené miminko. Jenže Iva se o mě starala. Měla mě ráda. Ptala jsem se jí, jestli se necítila ohrožena.

- Ne, my jsme se na tebe těšili.

To zahřeje. Celý život jsme se měly rády. Přepsala mi čtřicet stran diplomky bez překlepu. Dokonce jsme jeli na naši svatební cestu na ostrov Usedom společně. 

Obě račice, den po sobě, devět let od sebe. Každá jiná. Iva zručná. Všechno uměla. Vyměnit zámek, vyčistit sifon, ušít na šicím stroji. Iva byla šikovná po rodičích. Od každého kousek. Mně bylo pohodlné spíš nic neumět. Maminka mě jedny prázdniny dala velkou kanavovou dečku. Červenou bavlnkou jsem se učila různé stehy. Brr, ještě teď mám husí kůži. K čemu? Nikdy jsem ve svém životě stehy nepotřebovala. Naopak. Uměla jsem si zašít nenápadně punčocháče. Malou jehličkou. Natáhla jsem si do ní krepsilonové vlákénko. Jenže jehličky už dnes neumějí vyrobit s maličkým očkem. S oblibou drátuji tak, že mi Péťa nesvěří, abych mu cokoli zašila. Zašívá i mně. Jsem sice neumětel, ale převelice ráda tvořím. Ráda vybarvuji mandalky. Už deset let jsem nemalovala kameny, ale miluji malovat na kamínky a na sklo. Ráda se realizuji v době slunovratové. Zdobím pro sluníčko dům. Jsem taky šikovná, ale ne na manuální práci. Umím obrýt strom. Uříznout suchou větev. Utřít prach s kola. Má Rozinanta od Ježíška ve třetí třídě už je jen osazená květinami. Proháněla jsem se na ní ještě asi před sedmi lety za maminkou; měla na zadním sedadle koženou brašničku. V ní byly klíče, maznička… Maminka mě naučila, jak mazničkou namazat kolo. Dnešní kola nemají nic. Jsem ráda, když si kolo zvládnu napumpovat. Moje Rozinanta měla možnost připevnit pumpičku na trubku od sedadla; kolo mi dnes pumpuje Petroušek.

K mluvě – u nás jsme nikdy neříkali hustilka. My používali pumpičku. Mamka kupovala vždcky hrozinky. Ne rozinky. Opékali jsme buřty, ne vuřty. Byl sýr, ne ta sejra. Ten fix, ne ta fixa.

Realizuji se po svém. Vánočenka vyšla krásně. Železná neděle. Zapaluji první svíci. Má mít fialovovou barvu.  U mě vítězí barva červená. Tu přiřazuji k Vánocům. Vánoce a pohádky mám ráda. Už několik let tenhle čas neoznačuji jako adventní, ale jako slunovratový. Bůhví, jak si to pro nás vymysleli mocní. Jak nám v hlavách nastolili temno. Jak nás zmanipulovali. Nasadili do učebnic jejich dějiny podle tóry, his torii. Takový hezký maglajsíček v hlavě. Temný štíří čas miluji. Svíčky. Světýlka. Ještě do jedné ráno mi tu bude svítit zahrada, stromy na oknech. Strom jako vesmírný strom. Kosmický. Symbol života. I rodokmen je strom. I kříž symbolizuje kosmický strom. V jednu ráno se zahrada ponoří do tmy. Máme se dívat do sebe. Dnes se mi vůbec nechce. Už s předstihem jsem celý listopad pracovala a čarovala. Tvořím. Nemyslím. Zítra je taky den. 

https://www.alza.cz/adventni-svicky-vyznam

Mé věnce jsou kruhové. Klasické. Rovné aranže mi nic neříkají. Beru první svíci jako mír. Adventní věnec – jak dlouho tady je? Dvě stě let? Ani ne. V článku píšou, že Germáni. Jo, a Slované seskákali se stromů v šestém století. Jj. To určitě. Modelují naše vědomí. Všechno je jinak. Ulhané. Překroucené. Vždycky se uctívalo slunce. Kruh beru jako sluníčko. Kolo roku. Adventní věnec v přímce je asi cesta odnikud kam?. Proti gustu, žádný dyšputát. Ať si každý dělá, co a jak chce. Já mám zelenou, červenou, přírodní  a v kruhu.

- Petroušku, v kolik budou rozsvěcet strom?

- Píšou že v šestnáct i v Jezbinách i u nás.

- To tak nebude. Tam bude nějaký časový rozdíl. Aby se případně lidi mohli přesunout.

Klušeme na šestnáctou. Na náměstí na pódiu se zpívá. Miluji koledy. Ty už jsou odzpívány od dětského sboru. Rolničky už mě vůbec nebaví. Chci naše staré české profláklé koledy. Je třeba si nachystat céda do Kuginy.

Dáváme si svařáček. Pomalu se stmívá. Stojíme u stolečku s několika lidmi.

- Nikdo tady není.

Jak se blíží osmnáctá, náměstí se konečně zaplňuje. Lidi se přišli podívat na rozsvěcení. Koncertuje tu Lucie Černíková. Hledám si ji. Aha, herečka. Hezky zpívá. Nejdřív zas anglicky. Ale pak přidala krásné české koledy. Konečně. Hlásek má zvonivý jako konipásek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-30-rozsvitili

Tak už? Ještě zpívají nějací Totál Vokál. Hezky. Na radnici vizualizují logo města pro příští rok. Studentka grafické školy z HK vytvořila devítistovku s gotickou siluetou Jaře a naší pevnosti. Kříží se mi to. Pevnost je mladá. Nepatří do loga. Jsme souměstí. Ale jde mi to proti srsti. Jaromír založil údajně město. Jedno město. Ne souměstí.  Gotické domy jsou ještě o sto let starší než hradecké. Hradec letos důstojně celý rok slavil osm set let. Starosta se svými dětmi odpočítává…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-30-setkani-v-kavarne

- Petroušku, pojď ještě do kavárny.

- My nejdeme domů?

Pokus o odpor.

- Ne. Mám přání. Adventní. Jít do kavárny.

Ještě prve tam bylo narváno. Teď prázdno. Budou zavírat. Dávám si svařáček. Petroušek kafíčko. Skvělý dort. Autorkou je prý manželka pana provozovatele. Cáká z něj sluníčko. Tak milý! Usměvavý. Holčiny servírky nevybočují z příjemné atmosféry. Lidi ještě chodí. Kupují. Ješiš, tady je to bezvadné. A nevyhazují nás.

Přisedl k nám asi tří čtyřletý klučina. Bože, ten je krásný! Rozkošný. Na čepici hokejový nápis. Povídáme si spolu. Učím ho popěvek o Mikuláši, co ztratil plášť. Dopis Ješížkovi už dali za oknko.

- A on si ho vzal!

- Peťuš, vrátíme se sem někdy?

- Vrátíme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-30-domu-u-nas

Mlhou se vracíme městem domů. U nás na náměstí i v naší zahradě už to svítí. Kočky čekají.

- Peťuš, já už dnes nic dělat nebudu. Mně se nechce.

Zatápím. Krmení kočkám. Nám koktejl. Dnes jsem to kaloricky moc přehnala.

https://www.youtube.com/watch?v=APYGOPyIXHs

Poslouchám Tatjanu Micič. Moudrá:

Lidi nežijí v nevědomosti. Znalosti, které dostávají, jsou modelovány médii a internetem. Modelují nám vědomí. Pokud hodně lidí věří na stejnou věc, tvoří egregor, tím energeticky podporujeme příběhy mocných. Jejich lži. Každá naše volba slouží k učení. Má důsledky. Např. nám tu vytvořili vzorec, že by každý člověk měl být zadlužený. I státy. A co se stane, až dluhová bublina praskne? Jsme řízeni kvantovým počítačem. Zas se změní stav věci. Jede se dál. Co když v příštím roce pocítíme důsledky...

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-30-dobrou-noc

Dobrou noc!