Nechci umřít blbá

Neděle. Dospávám týden. Poprvé po mnoha měsících se vyvaluji až do oběda. Přemýšlím o životě. O svých přátelích. Kolik mi jich už odešlo? Jaké ztráty to pro mě byly? Velké. Zakládala jsem si na celoživotním trvání vztahů. O to víc jsem smutná. Na stará kolena, zdá se, už nemám chuť někoho testovat. Mám své lidi okolo sebe.

Myslím na pátek. Exploze. Měla jsem radost, vezla jsem si v autě to, co jsem si zadala. Povedlo se. Spokojenost. Nákupy. Vezu si kytky. Vyměním odkvetlé hyacinty za nové. Vůbec nevím, proč jsem se zamotala do drogerie. Jen tak jsem bloumala mezi prázdnými regály. Vlastně nic jsem nechtěla. Nepotřebovala. Měla jsem odejít. Celý den si lámu hlavu, co jsem provedla. Stojím u pokladny. Hledám, kolik mi zbylo v peněžence. Odpovídám, že mám už jen dvě stovky. Zbytek kartou. Už to začalo. Křik, že jim to šlo, už jim to nejde. Mně to je úplně jedno. Lítala k druhé kase. A pořád křičela. Jak říčná. Kdyby myslela, řekne, abych zaplatila zboží za 199 korun. Co vysíláme, to dostáváme. Co jsem vysílala? Byla jsem v klidu. Ve štěstí. Pohodě. Nechtěla mi ani namarkovat nějaké drobnosti. Vypadla jsem. Pozdě. Pro příště – takovéhle bitvy opustit, útěk. Bič a pryč.

Co dnes? Sklidím předposlední zbytky Vánoc. Byly krásné. Zážitkové. Žijeme ve štěstí, v lásce, ve zdraví. Nemíním si nechávat zásahy zvenčí narušovat naši vnitřní harmonii.

Stále myslím na život. Jaké to bylo bezvadné. Kolika dětem, lidem , bytostem jsem pomohla. Kolik lidí za mnou přišlo, že potřebují něco sepsat, opravit diplomovou práci, disertační... Pomohla jsem. A ráda. Nemáme soudit. Soudím! Prohřešuji se. Nesmí se to. Od pátku mi vždycky mysl sklouzne na pokleslé mravy. Neurvalost. Jak jsou suverénní ve své pitomosti. Hrubí. Nevzdělaní, tupí; se sníženým IQ. Na zdravotní škole neumějí namíchat roztok. Potvrzují mi to učitelé. Rok od roku menší a nižší nároky. Myslím na neúctu ke starým. Na hrubost a drzost hejtrů. Potřebovali by zažít dobu procent z tržeb. Vyzkoušet si to. Aby nevykřikovali – jděte si zkusit sednout za pokladnu. Proč bych si měla sedat za pokladnu. Já jsem si vybrala jinou ušlechtilou činnost. Nikdy jsme si nestěžovala a nevykřikovala, aby se šli postavit za katedru. Byla to moje láska, vášeň. Milovala jsem mladé lidi. Inteligentní, přátelští. Jiné to bylo u drůbežářů. To byli čtyřkami maskované pětky. Zvládlo se. Přimhouřila jsem oči. U krmení a třídění kuřat nebudou potřebovat hy chy ky ry. Navíc se stejně nezmohli. Nebo kdyby se museli snažit vydělat si na sebe třeba na svém bagru. Nebo jako hostinský. Kéž by studovali, zajímali se o hlubší věci, než co na sebe, co do sebe, na co do kina. Na přednášky od Národního památkového ústavu nebo do knihovny chodí jen staří. Ti si doplňují a opakují znalosti. O mladého tam nezavadíš. Pokleslá úroveň všeho. Ani ve snu mě před víc jak třiceti lety nenapadlo, jak chytří jsou ti, co to na světě řídí. Netušila jsem, že něco takového vůbec existuje;  jak precizní plánování dodržují. Chceš-li zničit národ, vezmi mu jeho děti. To tu bylo několikrát. Asi před čtrnácti dny na běžkách jsem poslouchala o velkém resetu zhruba před dvěma sty lety. Pan Mojmír Mišun vyprávěl, jak jsou důležité děti. Nic si nemohou pamatovat, nic nezažily. Vymazána paměť lidstva. Do hlav se jim nalije to, co je potřeba. Dnes jsem si prohlížela obrázky osvětlených měst, sálů, herních stolů šlechticů. Volná energie. Nás učili, že svíce... Zničili. Pamatuji, jak jsme se na gymnáziu učili o elektrifikaci Ruska v roce 1917… Dnes čteš, jak někdo napíše, že babička bydlela ve starém zámku. A topili v kamnech na radon. Odsud radiátory…

https://www.facebook.com/100000564172696/videos/1614334655970097/

https://www.facebook.com/gabriela.magdalena.pajurkova/videos/914040583524861

Poslouchám Svobodná živá bytost a mezinárodní právo UCC, kánony. (1. část)

Kánony jsou pravidla tohoto Vesmíru, která platí pro všechny stejně na celé planetě. Neexistuje na této planetě země, kde by neplatily. Týkají se morálky, cti, pravdy, spravedlnosti a dalších ctností. Jak k sobě mají lidé přistoupat v respektu navzájem. Postupy, jak má vypadat forum, slyšení, ne soud a líčení. Píšou, že Krajský nebo okresní soud rozhodl…. Článek 25 definuje budovu – to je soud. Kánon 1560: Budova je fiktivní forma, vytvořená kombinovanou akcí popisného inženýrského plánu a registrace struktury budovy na platném katastrálním území. Takto se definuje budova. Pokud rozhodl soud, tak rozhodla budova na konkrétním katastrálním území. To jsou věci! Když někdo vytvoří rozsudek, neuvědomí si, že budova, adresa, koberec v té budově – nemůže vytvořit listinu, orazítkovat, nemůže ji podepsat, protože shůry jí to není dáno. To je domněnka. V bývalém režimu, když soud ve složení ten, ten, ten, ve věci té a té rozhodl, takto... Byly tam i podpisy. Dnes tam není ani podpis, ani razítko. Ani si to neuzákonili, jen si to rozhodli. Nebudeme se pod to podepisovat, tím pádem se vyhneme zodpovědnosti. Samosoudce je vymyšlenost. On rozhoduje o lidech, nepodepíše se, je tam podpis úřednice. Soudkyně je z obliga. Přehození zodpovědnosti. Za rozsudek ale zodpovídá soudce! Lidská bytost s korporátními úřady dle lodního práva jedná červeným inkoustem. Když začala pandemie, Borhyová měla prý na sobě žlutý kostýmek. Žlutá barva na moři je epidemie. Fyzicky člověk napíše dopis (ne elektronicky), co my vytvoříme, existuje to a má to váhu. Psaní, aby mělo hodnotu, lepí se tam jednokorunová známka a otisk prstu s červeným inkoustem přes známku. Stává se to ceninou i pro soud.

Ano, v těch maličkostech to začíná. Prohnilost doby. Povedlo se. Rodiče pracují od nevidím do nevidím. Ženy chodí – to je hřích –na směnný provoz. Dělají dvanáctihodinové směny. To je otroctví. Jejich děti nemají nad sebou dohled. Pak se projevují jako idioti. Neučí se ráno pozdravit, na noc se rozloučit, umět poprosit, poděkovat. Šmahem nesoudit – jo, to je ta stěžovatelka. Ale sami se snažit žít, pracovat, jednat, vystupovat tak, aby druhá strana nebyla dehonestována. Tak mě to učili doma, tak mě k tomu vedli mí učitelé. Dávat přednost ve dveřích. Být slušný. Pic, já si čtu o sobě komenty, které zraňují, nepříjímám je, jsou nepravdivé. Oni ti na plnou pusu napíšou, už abychom zmizeli. Až sem jsme to dotlačili. Že jdete do obchodu, a dostanete nářez. Protože jim tam něco nefunguje. V mém dětství paní Rösslerová psala tužkou.Obyčejnou. Tu měla za uchem. Nikdy nebyla vzteklá. Byla pro nás, nakupující. Dozvěděla jsem se, že v Tetě nesmějí stornovat. Psali, že to jinak prodavačka zaplatí. No tak to je otrokářství. Nevěřím tomu. Ale pomalu chápu, proč začala tak vyvádět.

Jsem ráda, že jsme oživení. To je začátek cesty. OPPT. Důvod: Já jsem. Rozvázání smluv s tímto systémem. Provázanost, mezi rodným listem, rodným číslem a oživením. Prohlášení o životě. Stát oklamal rodiče. Mezi mě a Stvořitele se nesmí stavět úředník, soudce, exekutor. Posílá se to na tři místa:

Ředitel fy – prezidentská kancelář

Management fy – Úřad vlády

Právní oddělení – Ústavní soud

Začínáš se vyvazovat. Jedny dveře zaklapneš. Jdeš dál. Napojíš se na Universum. R. č. je dvojsečné. Oni r. č. vydávají pro tělo dítěte. Ne pro jeho duši, mysl. Ale pro jeho fyzickou osobu, nádobu. Zároveň nám přiznávají tu božkost. Říkají, že jsme přišli ze shora. Rodný list je potvrzení – jsi náš otrok. V kánonu najdeš o tomto informaci.

No jo, ale tyhle důležitosti nechávají lidi klidné. Jsou zavrtaní v otrockém systému. V obchodě prý musíš nahlásit, jak budeš platit. Nemusím. Odpovídám na otázku pokladního. Kdo chceš, zůstaň v nevědomosti. Ostatní – pojďme dál!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-04-chlebicek

Neděle, nemá se nic dělat. Pozdě jsem vstala. Přesto jsem udělala hodně práce. Upekla jsem výborný chlebíček. Neměla jsem rozkvasený kvásek; je jen ze špaldy a kvasnic. To je obřad.

Žofina mi byla stále v patách. Ocásek už nosí nahoru, ale ještě zabrečí, když ji špatně vezmeš. Chodí se mazlit. 

Půlnoc. Šup. Jdu se osvěžit. Ze všeho se vyspat.

Všem hejtrům navzdory – dodržuji heslo: Nechci zemřít blbá.

Dobrou noc!