Nechci zlobit - kadeřník, Ford, koncert - co chtít víc...

Už asi nudím. Ale každý den radost.

Ráno vstávám před budíkem. Byl na devátou. Na desátou mám sedět v křesle u Eriky. V diáři mám napsáno:

- Přijít včas.

Jednou! Jednou se překonám. Udělám Erice radost.

Co já toho ráno během hodinky stihnu. Tři čtvrti na deset. Chtěla jsem jet o pět minut dřív, ale toto je též dobrý startovací čas. Jedu svým Peugeotem. Nový Ford ráno Petroušek vyvezl před dům. Ještě se neopovažuji. Prý je větší. Hlavně má hodně hýblátek. To, co jsem si přála.

Vyjíždím z města směrem na Krkonoše. Už jsem si na novou cestu zvykla. Jen musíš být furt ve střehu. To byl název jednoho CD Miroslava Donutila. Na sjezdu z dálnice obrovský kruhový objezd. Uhýbám vpravo. Na Náchod. Mám respekt z nového obchvatu. Před dvěma měsíci tam po otevření vyhasl život. Přede mnou auto s bombami s plynem. Na rovince tisíc příležitostí ho vzít. Nacvičuji si, že chvíli budu takhle ukázněně jezdit novým červeným krasavcem. Novou cestu nemám osahanou. Svádí to k předjíždění. Ne. Už se dostáváme na starý obchvat. Bomby stále přede mnou. Trpělivě jedu za ním. Hasí si to devadesátkou. To stačí. Sjíždím z obchvatu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-19-u-eri-dnes-vcas

Vcházím k Erice. Vykulila očiska.

- Dobré ráno! Koukáš, viď? Já taky! Byla bych tu o pět minut dřív. Ale jel přede mnou náklaďák.

Jsem šťastná, že jsem zažila Petrouškův styl jízdy. Aha. Takhle se jezdí. 

Dnes jen stříhání. To je raz dva tři. Přivezla jsem dárek. Včera jsem ho hezky zabalila. Erika má očividnou radost. I ona mě obdarovává. Přejeme si. Eri, mám Tě moc ráda! Děkuji za Tvou trpělivost, a skvělou kvaltiní práci na mé hlavě. :-) 

Tak už jsem zase člověk. Poprvé v životě jsem v tomto týdnu vcelku nedbala, jak vypadám. To u mě není zvykem. Zvyky se mění věkem.

Vzácné slunovratové sluníčko zas na obloze. Zdravííím! Cestou domů poslouchám Blízká setkání.

https://www.youtube.com/watch?v=b3eB9n-3IDw

Dnes s Alešem Hámou. Od jisté doby nemusím jednotlivé herce. Ztratili tvář. Mají ji nějak zkormoucenou od svého alpinistického úsilí. Někteří ji dokonce nemají ani vidět. Jsou už zalezlí příliš hluboko. Ne tak Aleš Háma. Snad. Doufám. Nebo nevím, že by se někde ušpinil. Hezký rozhovor, nekonečně krásné písničky. Velice tvůrčí.

Varský Vánoce – https://music.apple.com/us/artist/ales-hama/431640375

Jede se mi lehce, radostně, slunovratově. Zajíždím pod stání. Poštovní auto u sousedů. Ten hoch, jak mi přivezl předevčírem balíček od strejčínka! Dává mi přednost, abych zacouvla. Rychle hledám peněženku. Děkuji, Vesmíre, žes´    mi ho poslal do cesty. Takové mládě. Něco jako můj vnuk. Milý. Vystupuji z auta. Utíkám k němu. 

- Vy jste mi tuhle dovezl balíček. Až v noci jsem si vzpomněla, že jsem vám nic nedala.

Tisknu mu do dlaně minci. Nádherně se usmál. Ale tak krásně!

- Děkuji. Krásné Vánoce!

Uspokojena dokončuji parkování.

- Mamko, kde seš?

- Už doma.

- A můžu se stavit?

- To budu moc ráda.

Teď mi v hlavě jde myšlenka. Naše dvě mladší děti nás dnes navštívily. Vybrali jsme si skvělé svědky našeho manželského slibu. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-19-celer

Celer od mého klienta. Dovezl mi před měsícem pytel zeleniny. Pomalu ji jím. Mrkve z pole neměly chybu. Bylo jich pomálu. Našla jsem v pytli dva křeny. Už jsou snědené. Hodně petržele. Taky chutná. A několik bulv celeru. Dnes krájím poslední hlavu. Mám z ní tři obědy. K tomu domácí špíček, pár kostiček slaniny, cibule. Kousek jatýrek si půjčuji od koček. Ne z misky! :-) Z lednice. :-) Moc jim nejedou. Máme s Petrouškem dohodnutou koupi stromečku. Je tu. Jdeme ve třech maličko mě zaškolit do Forda. Nejdřív rychlosti. Zpátečka. Neutrál. Spárování telefonů.

- Péťo, i tvůj, kdybys někdy jel…

První zácvik hotov. Linda pokračuje domů. My za stromečkem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-19-kyce-kyce

Každý rok využiju chvilku, kdy Péťovi stromeček balí. Vběhnu do obchodu a něco si vyberu. Džbánek se sněhulákem na mléko. Slámové ozdoby. Kovové zvonky… Ne tak letos. Kýče. Kýče. Miluji kýče, to ano. Ale všechno má svou hranici. Letos umělá hmota, americký hnus z Číny.

V hudebce mě učila na klavír paní učitelka Marie Malá. S láskou na ni vzpomínám. Na rozloučenou někdy v páté třídě – v šesté? mi darovala noty Klasikové. V patnácti jsem se na gymnáziu sešla na čtyři roky s její dcerou Majkou. Dnes mi psala:

Ahojda, jestlipak víš, že p. Budinská, která učila tvoji Lindu, je moje sestra?

Marie

A ještě něco, zemřela Irena Řeháková-Vilikovská

Tak to je teda smutná zpráva. Irena nás bavívala na srazech. V posledních letech nejezdila. Srdečná. Taky řídila školu. Myslím, byla starostkou. Pocházela z Řešetovy Lhoty. Tam jsme měli maturitní večírek. Jeli jsme tam s Ivulkou na kolách. Měli jsme před svatbou. Večírek v tamní hospodě. Málo vzpomínek. Pamatuji, jak jsme se v noci vraceli s Ivkou na kolách… Tak další z nás už není mezi námi. Nejdřív Magda. Ta krátce po škole. Zdenka Kunová asi před deseti lety. Loni Věrka Cejnarová. Celý život ve Snaze. Tvrdila, jak má krátko ke konci, povídali to lékaři. Vnitřně mě to rozzlobilo. Ano. Naprogramovali. Teď Irena Řeháková. Chjo… Kácí se v našem lese.

Prší. Déšť kazí slunovratovou atmosféru. Převlékám. Lezu na půdu. Sbírám prádlo. Věším nové. Další pračku. Žehlím, žehlím. Honzík se na nás přišel podívat. Rychle vytřít okolo kamen. Připravit na topení. Na osmnáctou se chystám do muzea na Jobka Dvořáčka a jeho kytarový koncert.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-19-kytarovy-koncert-zus-milos-dvoracek

Přijíždím asi ve tři čtvrti na šest. Ó! Pozdě. Sál naplněn. Beru si kulatou židličku. Muzeum – bývalý obchodní dům rodiny Wenkeů. Pracovnice muzea mi půjčila židličku s opěradlem od svého stolu. Mám protekční místo vpředu u pultu. Jobek Dvořáček. Představuje členy kytarového orchestru. Má tam už dva zubaře, doktorku… Lidé, kteří už školou prošli, už dávno odešli, ale v orchestru hrají i nadále. Jobek kdysi člen skupiny Kantoři. Hrál v ní i josefovský rodák Tomáš Uhlíř. Jeho táta byl vedoucím pošty v pevnosti. Jobek rodák z našeho města. Vrátil se sem. Učí na ZUŠ. Letos podruhé – kytarový koncert. Krásný. Loni po koncertě spadla energie vraždami v Pze. Letos – óóó! Hrnou se mi myšlenky. Jak jsme se asi tak v roce 73-74 seznámili. Měl krásnou ženu Lídu. Dnes spolu koncertují.

Se svou bývalou ženou Lídou     https://www.youtube.com/watch?v=LM0WV2wUSBk

Na koncertě znějí nádherné skladby od baroka po dnešek. Skvělé! Druhá půlka – jen vánoční písně. Jobek krásně vysvětluje, jak vznikaly koledy na Benecku. Miluji krkonošské koledy. Tam se nejde pro sprosté slovo daleko. Příběhy venkovanů. Ta o staré bábě končí slovy všichni jsme blili. Nebo ta, jak manžel šel pro rozinky a do Vrchlabé pro papír, ach, to byl dlouhej špacír. Domů se vrátil až na Štědrý den. Kvasnice byly zkažený, koláče sražený a žena ho lopatou plácala… Asi podpantoflák.

Z Benecka - -Stará bába https://youtu.be/IC82KSlpDtc

Miloš. Říkali jsme mu Jobek. Jeho bratr hrál v kapele Katakomby na basovou kytaru. Jobek se někdy přišel podívat se svou ženou Lídou na naši zkoušku do divadélka. Já byla zpěvačka. Učil mě techniku zpívání. Ne pravidelně. Jednou, dvakrát… Srdečný. Zná se s celým světem.

- Nebudeme zpívat Veselé vánoční hody takhle.. .V publiku je Kuba Morávek s dívkou z Moravy. Už ví, co jsou hody. To se zpívá vesele! Takhle!

Kubík. Taky byl členem kytarového orchestru. Syn mého synovce Mijanka. 

Kantoři – Dezertér – aktuální!           https://www.youtube.com/watch?v=DKIbPPcg4AE

Po koncertě se zdravíme. Přejeme. Objímáme.

- Jobku, prosím tě, kde je Kuba Morávek? To je můj synovec. Já už ho nepoznám.

- Támhle, podívej!

Kubíček mi mává z ochozu. Ve vteřině stojí přede mnou mladý pán. Klučík, který když jsem maminku před pár lety dovezla za Kubíkovou maminkou Radkou, přišel zrovna ze školy. Vrhnul se k ní:

- Babičko!

Objal ji okolo pasu. Dnes studuje v Brně druhý rok učitelství. Angličtinu. Jako Linda. Představuje mi svou krásnou slečnu.

- Ty vypadáš jak dáma z třicátých let. Hodila by ses sem – v době obchodního domu.

Má radost, že jsem si všimla.

- No, já se snažím tak vypadat.

Je krásná. Upravená. 

- Teto, už je bakalářka.

- A doufám, že studuje dál. Bakalář je americká móda. To není hotovo. Oba přitakají rozumějí.

- Teto, já bych tě nepoznal bez brýlí. Ale pak jsem tě poznal. Užívala sis´   koncert, viď?

Vysvětluji, jak jsem brýle odložila na kurzu vidění na slepo s Markem Komissarovem. Hovořím o energii, o manželích Bělousových… Všechno držíme ve svých rukou.

Krásné setkání.

Domů. Petroušek nám nádherně pročistil odpady, vodovody, vanu. Všechno se blyští. Na sprše si zakládám, neb je z Zepteru. Má filtr v rukojeti i v hlavici. Trošku mi cákala. Opravil. Ach. Děkuji. Maličkosti. A kdyby tyhle malé věci nebyly, ó, jak by se staly velkými!! Jsem neskonale vděčná. Ve dvou nám to jde. Děkuji moc!!! Muž je důležitá součást svazku. Jeho a ženské energie se propojují. Tak to máme i my. Já víc jin, on víc jang. Máme oba obě, to je jasné. Tvoříme jeden celek. :-) 

Jaké to bylo? Nechci být trapná. KOUZELNÉ! Skvělé! Radostné. Milé. Láskyplné.  Slunovratové.

Dobrou noc!