Neděle právě mává
Půl osmé. Vyšlo slunce. Ne ráno. Večer. Ptáci řvou. Sluníčko mi dává večerní pozdrav. Na houpajdu si vyskočila Žofie, ještě se mírně pohupuje. A pod ní si probírá kožíšek Mourek. Provádějí večerní hygienu. Jsou po večeři. Muzlikovali se u misek. Večer je výjimečně už druhá den vlažný. Fotím oblohu. Na východě na světle modrém azuru bílé beránky. Nad hlavou a nad západním sluníčkem černo. Večerní pohoda. Dnes půjdu brzy spát. Mám noci a den obrácené naruby. Vždycky dva tři dny se držím do půlnoci. A pak!!
Jako dnes. Koukám, koukám, půl páté ráno. Venku se dělalo světlo. Ježiši, jak se mi to povedlo! V myšlenkách jsem byla v dávných dobách Zlatky, konírny v Kuksu, stroboskopického zázraku na diskotékách, Ivulka v kufru Pavlova auta. Překvapil mě před vinárnou. Vyskočil z kufru. Najednou se zjevil přede mnou, když jsem byla smutná, že s námi nejede. Dělal si, co chtěl. Užíval si život. Když ho celý užil, odešel na věčnost. Nechával mě samotnou, smutnou, s dětmi. Nakonec nás nechal zcela osamocené. Lindušce rok, Denisce o šest víc. Zvládla jsem za pomoci maminky vychovat, dostudovat...
V koupelně olejuji tělo, čistím zuby, ošetřuji oční víčka ricinovým olejem. Aha, slyším chrutí v ložnici. Petroušek vstává. Se smíchem – a to jsem ráda, že se nezlobí – zdraví!
- Dobré ráno! Tak už si můžeš jít lehnout. Je volná postel.
To je jeho oblíbený fórek.
- My nemusíme mít manželské postele, nám stačí jedna.
On vstává, já uléhám. Ale čeho je moc, toho je příliš. Orgány mají své časy na čištění. Mozek potřebuje spát. Nedodržuji biologické hodiny.
LYMFA A LÁSKA
Lymfatický systém je elektrické vedení v našem těle. Každý orgán je elektrické zařízení, které pracuje na vysoké frekvenci.
Každá buňka a orgán má lymfatickou kapiláru, která ji zásobuje elektřinou. Aby se ruka zvedla, proudí energie z jater lymfatickou kapilárou do svalu a sval se stahuje. Ale kapiláry jsou tak mikroskopické, že jimi prochází pouze energie lásky. Vše, co odporuje energii lásky a to je žárlivost, závist, strach, zášť, obavy, odsuzování, pak je to hustá energie a ta ve formě hlenu ucpe lymfatické kapiláry a energie přestane proudit do orgánů a orgány se ucpávají. Proto se musíte usmívat, zářit, milovat všechny a odpouštět všem.
-Valentin Pfefer
V textu bych poopravila modální sloveso musíte. Nemusíte nic. Vůbec nic. Podle toho se řídím. Jen se usmívejte, milujte, odpouštějte. A myslete! V celém vesmíru platí slovo NE.
Nikomu si nemusíte dovolovat, když chcete kousek dortu. Tak ho tam lupněte a pak se zase zklidněte. Jednou za čas se vůbec nic neděje.
Zalézám do postele a když tam není Petroušek, na jeho postel si rozkládám ntb. Naše ložnice je čirá, bez telefonů, bez ntb… Dnes výjimka. Naladila jsem si svého oblíbence:
https://www.youtube.com/watch?v=5l_IBpcYfrc
Míří přesně, intuitivně i informativně, objektivně, beze strachu. Umí uhodit hřebíček na hlavičku.
Propadám se hned u prvních pár minut. Je třeba spát šest hodin. Mé tělo to má za optimum. Pokud spím pět, odpoledne mi padá hlava.
Probouzím se. Jejejej! Počítač vybitý. Pan Holec nemluví. Pustím si ho u vaření.
Dnes sice nikam nemusíš, ale přece nebudeš snídat v poledne! To jen princezny přece, jak povídala paní učitelka Sedláková nebo spíš Vítová, spaly do oběda. Obědvaly odpoledne. Žily rozmařile. Kdepak je mým milovaným konec… Tu první jsem zbožňovala. Uvedla mě do umění trivia. První a druhá třída. Ta druhá byla přísná… Měla jsem všechny své učitele a učitelky moc ráda. Ano, až na jednoho. Na gymnáziu. Nomen omen – Pilát. Zabil se ve svém moskviči. Nebo – spíš na gymnáziu jezdil moskvičem. Elena, má spolusedící, něco mlela o hitlerjugend. Lidi vědí všechno. Nevěnovala jsem tomu ucho. Spíš nevěřila jsem ve své čisté prostotě a naivitě. Měl své oblíbenkyně. Bála jsem se ho jak čert kříže. A to jsme ho měli jen na německou konverzaci. Nezáživné hodiny plné strachu. Na němčinu přísný profesor Pasák. Měla jsem ho moc ráda. Lidský, legrační, nechal se v hodině ukecat:
- Pane profesore, vyprávějte nám, jak to bylo…
Na konci řekl německy:
- Nastudujete si lekci devět, tedy stránka tolik, tolik, tolik. A všechna cvičení písemně.
U něj byla vždycky všechna cvičení písemně. A to bylo – dnes to vidím – správné. Procvičovali jsme i psanou řeč.
Rychle, rychle. Dnes je tu první Žofie. Krájím maso. Za chvilku i Moureček. Všichni jsme po snídani. Sobě jahodový koktejl s F3 a beta heart. S betaglukany. Udržuje v těle správnou hladinu cholesterolu. Kdo má vysoký, bere místo jedné odměrky dvě. Do měsíce až šesti neděl má oba cholesteroly v pořádku.
Po snídani hodiny letí. Ještě peeling, maska. Natočit do skupinky video. Polévku mám pro Petrouška hotovou. Na věži v pevnosti bimbají poledne. Petroušek volá.
- Tak co, draku, už jsi vstal?
- Petroušku, už dávno. No, dávno...
Líčím mu, jak to bylo s panem Holcem a ntb, kočky že přišly pozdě. Vlastně na oběd. Ptala jsem se, kolik jim nakrájel masíčka. Prý nic. Nebyly. Aha. Tak proto byly tak hladové. OK. Brambory na páru. Nálev na srdíčka z hlávkového salátu. Sobě smetanu. Už je tu. Ten bude čubrnět.
- Jé, ty už máš venku připravené sezení, prostřeno.
- Koukáš viď?
- To teda koukám.
I já. Jednou se mi to povedlo s jeho příchodem. No.
Mám ráda povídání s Petrouškem. Mohu mu svěřit všechno. Radost, smutky, strachy. Vždycky mně srovná energie rázným uklidněním. :-) Zní to jako oxymorón.
- To se nestane! Neblbni! To není možné!
Včera v noci jsem jela z představení na nádvoří kukského hospitalu okolo lidí, kteří nám chtěli ublížit. Byli v presu. Jejich narkomanový alkoholický syn, handřička v životě, neměl snad čtyři pět let zapsanou dceru na sebe. Nebyl uveden jako otec. Neb ta jeho běhnička je stále vdaná v Itálii. Chlastá ona i on. Dle zákona: V případech, kdy se dítě narodí v manželském svazku až po dobu třístého dne po zániku manželství, považuje se za otce dítěte manžel matky. Vydírala. Donutila je, aby lhali proti nám. Aby na ni převedli práva, která neměla. Vše jsme ustáli. Myslela jsem si, až pojedu kolem, co všechno udělám. A nic.
Po obědě jsem to svěřila Petrouškovi.
- Peťuš, já jsem jela okolo. Cestou tam jsem se ani neohlédla. Cestou domů jsem ve tmě viděla jen světýlko. Pomyslela jsem si:
- Tady žijí lháři podvraťáci, nejsou mě hodni.
- Vidíš, jak seš silná.
- No, projela jsem tam i zpátky bez zloby, v klidu. Nesoudím. Nebyla jsem v jejich kůži. Já bych se k tomu, co vyvedli nikdy nezpronevěřila. Nikdy bych nesvědčila křivě. Nezatížila bych svou karmu.
Odpoledne jsem chtěla dělat něco pro své vzdělání. Rochnit se v základním zákonu. Ale na Temu jsem vybírala to a to a to. A ještě si můžete přihodit tohle. A tamto. Ježiši. Mám žehlení. Internet, FB, sociální sítě tě odvádějí od sebe.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-16-odpoledni-kocici-siesta
Žofie si po snídani - obědě zalezla na Petrouškovo křeslo. Setrvala tam v nerušeném spánku do velmi pozdního odpoledne.
- Nemám očesat, muzliku, maliny? Je jich tam hodně!
Vítám tuto iniciativu. Dávám misku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-16-mlsame
Chystám lis. Za chvíli mám vylisováno. Máme rádi šlehaná vejce. Každému jedno s jahodami. Přimíchávám lžíci šlehačky. Ó, nebe v hubě, by řekl pan Troška. Jo, toho jsem taky měla ve škole na besedě. Skvělá lidská duše!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-podvecer-vecer
Večer. Jdu okouknout hnědé hnusy. Každý večer na bramborách jednoho zachytím, a vždycky jednu mandelinku bramborovou. Na druhém stupni jsme měli ruční práce rozděleny. Chodili jsme na školní pozemek učit se rýt. Ve školní kuchyni jsme se učili základy vaření. Ty byly mé jediné. Mamka mě k vaření nikdy nepustila. Ani k pečení. A taky jsme pracovali v dílnách se svěrákem, jak se česky říká rašpli? Ne staré. Té železné. Myslím struhák? Opracovávali jsme dřevo, železo. Tam mě pan učitel Prokš učil, jak se drží správně nástroje. Z padesátých let tam na zdi visely staré obrazy s hesly o zlých imperialistech – ó, bože, proč mě ty obrazy nevarovaly. A taky tam visel nebo visely obrazy o americkém brouku! No! Americký brouk tu byl šířen zlými Američany. Óóó!! Jak to, že jsem byla tak lehkovážná a nevěřila! Asi pod vlivem hovorů doma. Komunisti byli ti, kteří tatínkovi už na smrtelné posteli zapečetili jeho firmu. Kdyby neumřel, byl by v procesu nevím kolika tisíců živnostníků zavřen. Jak dlouho jsem věřila na utahování opasků, na Havla, Klause… Brrr! Propaganda jela své. Je to stále stejné. Za války, po válce, v socíku i v kapitalismu. Mluvící hlavy ovlivňují celý svět. Pohodlné bylo věřit. Setrvávat ve své komfortní zóně. Těžké bylo prokouknout. Pozvolné probouzení... Deniska mi poslala do skypu pár odkazů od nějaké paní v Německu. Až po měsíci možná dvou jsem na jeden ťukla. Svobodný vysílač. Vybírala jsem si své pořady... To bylo někdy v roce 2011...
Venku se stmívá. Ptáci stále oblažují svým čiřikáním, pískáním, zvoněním, chřástáním. To poslední slovo je můj neologismus. Ale fakt –někteří chřástají.
Posbírala jsem pár hnusů. Vyvázala okurečky. Vyštípala rajčátka. Nakrmila kočky. Uklidila lis i vylisované prádlo a povlečení. Nechce s mi. Ale pod bosýma nohama chladne zem. Je čas. Přes železný most nad Labem jede vlak. Má jen pár vagonů podle zvuku. Veze lidi domů. Nebo do světa. Světe! Bylo to tu dnes hezké. A je.
Dobrou noc!