Neděle - u nás klid, jinde nesoulad

Tak zas víkend končí. Chjo. Nedělenka. V klidu užíváme dopoledne. Na jedenáctou skyp s maminkou. Máme tam novou pečovatelku. Sympatická. A mluví. Srdečná. Taky Slovanka. Asi z Ukrajiny. Na pohled se mi líbí. Kdybych ji mohla vidět při práci, to bych si přála. Už dlouho jsem neviděla naši Květulku, Simonku, Irenku. Copak asi dělá Kamila. Mladá šikulka odkráčela, ani jsem si nevšimla. Už zapomínám po roce. Tomáš a ten druhý... Jsou tam? GDPR - řáchám se v duchu - to vám, paní Hrobská, nemohu říci. No jo, ale když je vidím, že jo? Netušila jsem, že NWO fakt nastolí. A že na zodpovědných místech budou pardálové bez citu, emocí, vlastně s jedním smyslem - pro peníze. Nestačí GDPR. Odosobňování. Protilidská nařízení. Doufám, že se Kamile daří.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-07_Stehlici_konecne_prileteli/

Venku duje. Zrzečka chce ven. Mezi dveřmi si to rozmyslí. Za chvíli znovu.

- Dobré ráno! Kde je Petroušek?

- Někam jel. 

Směju se. Je na kafi u bratra. 

- Tak, jedu na svačinku. A pak se pojedu mrknout do práce. 

- Dám ti PDM? Nebo chceš tvaroh?

- Tvaroh. A hodně rozinek!

Má naspěch. 

- Prosím Tě, někam přijdeš pozdě?

Do oběda daleko. Musí si najít činnost. Odjíždí. 

- Člověče, Péťa sedí ještě před domem v autě. 

Ne, nesedí. To on už přijel. V mžiku. 

- Máme havárii. 

- To máš radost, viď?

Tetelí se radostí z práce. 

- A ty máš ze mě pr... Ne LDN praskla voda. Přece je tam nenecháme. 

Jasně. Péťa Pomahač. Pomáhá celému světu. Rychle se převléká. 

- Peťuš, už jsi zas ve svých modrých hadrech!  Spokojen, viď?

Jede. Musí přeci pomoci. Pozitivní, hodný, spolehlivý, pomáhá lidem. Nemá nepřátele. 

- Tak jsme to opravili. Mráz. 

- Peťuš, v koupelně u okna to duje. A ve výklenku v kuchyni taky.

- Mami, že bys to zreklamovala?

Řehtáme se.

- Ne, stačí utáhnout šrouby.

- Tobě nestačí, jak ti utahuje šrouby vláda?

Plně mi to stačí. Pamatuji si, že první nebo druhou zimu nám okenáři řekli, abychom je vždy před zimou zavolali, že okna utáhnou a pak zas povolí.

Utahující se šrouby se taky začnou jednou povolovat. Škody na psychice lidí, zejména dětí, se už nenapraví. Malé děti mají deprese, berou antidepresiva. Sahají si na život. Kde to jsme? Lidi už vládu  neposlouchají. Vláda? Nenosí roušky. Jezdí v době zákazu mašinkou. Taky na dovču do Dubaje. Pijí na veřejnosti. Chodí do hotelů. Dělají zabíjačky. NEDODRŽUJÍ VLASTNÍ PRAVIDLA. Rodiče se vzpouzejí. Jejich děti jsou z počítačového dopoledne zelené, průhledné, omdlívají. Stýská se jim po kamarádech, hrách, stávají se závislými na virtuálních hrách... Likvidují nám naši mladou generaci. Zkáza. Děti budoucnost národa. Pravdou je: Jen silní přežijí. Křehké rozcapené květinky s růžovými pokojíčky mají smůlu. Prý stoupá domácí násilí. Nervozita, neklid, nejistota. Boří nám jistoty. Ničí životy. Skončí to letos?

Poslouchám k práci Tatjanu Micic. Vracím, vracím a stále si vracím výklad, abych si to zapamatovala. Únor - jedna černá díra. Vlastně jeden den výjimka. Myslím jedenáctého jediný energeticky dobrý den. Ten před ním - hádky, spory, nedorozumění i na síti. :-) - Až večer zjistím, že i naši mladí v domečku mají veselo. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-07_S_maminkou/

Skyp s maminkou. Nějaký nový hlas nás spojuje. Milý. Nevnímám přízvuk. Soustředím se na maminku. Maminka vykoupaná. Za ní krásná zimní výzdoba. Víc než krásná. Vločky a siluety ptáčků na okenní tabuli. Vkusné. Ptám se, jestli vzpomíná, jak vozila Lindu do hudebky. Obě mají poruchu - chodí všude ne včas, ale v předstihu. Za rok se tím ztratí hodně času. To já chodím na čas, nebo trošku později, tím pádem neoplenduji, až se začne. Vplouvám rovnou do děje. Samozřejmě do divadla jsem pozdě nepřišla nikdy. Ale moje příchody tři čtyři minuty do zvonění rozčilovaly moji o pár let starší spolužačku. Seděla na kraji řady. Jen syčela.

- Kdyby ti tohle dělaly děti!

Pokud přišly přede mnou, ani jedna strana neměla problém.

Někteří kolegové razili zásadu: Čím dýl do třídy přijdeš, tím dřív z ní odejdeš. Přímá úměra se tomu myslím říká.

- Mami, a když jste čekaly v autě, procvičovaly jste počty.

- Protože ona byla na matematiku slabá.

Linda sedí naproti mně. Čeká, kdy maminka poví, že byla na matematiku blbá.

- Mami, to jsem byla i já. Ale Deniska, ta byla chytrá na humanitní vědy i na ty matematické. Ona měla logické uvažování. Když jsme jeli autem, Péťa se zeptal, kolik metrů je mezi patníky. Deniska to uměla spočíst. My s Lindou jsme koukaly, netušily jsme, o čem je řeč. 

- Mamko, umíš ještě násobilku?

- Umím.

- Mami, tak mě procvičuj.

- Né.

- Tak já tebe.

Maminka souhlasí. Jde jí to.

- Mami, pamatuješ, jak jsi Lindě naposledy, už ti ubývala paměť, šila prošívané deky?

Vzpomínám, jak to mamka ještě na poslední chvíli ušila. Zvládla.

- Mami, tys byla šikovná na všechno. Na ruce, na šití, na vaření, na hlavu, na zahradu. Tys uměla všechno.

- To je moc chvály.

Připomínám, jak jsem vylisovala bezinky; trošku mi to zkvasilo; explodovalo ve staréfm josefovském domě na kanárkově žlutý froté závěs. Odvezla jsem ten hnus k mamince. Přidala cukr, rum. Bože, to byl výborný likér. Nebo když jsem si popletla gramy a deka. To si pletu dodnes. Přivezla jsem mamince šišku těsta. Mamka z toho vykouzlila výbornou buchtu.

- Mami, tys byla vždycky moje záchrana. Věřila bys?

- Věřila.

- A mohla bys mi říct, kdo mě bude teď zachraňovat, mami?

- To nevím.

- No, máme tady Lindu. Střeží nás. Kontroluje, připomíná termíny. Pomáhá.

Už je tu krásná černovlasá pečovatelka s cizím přízvukem. Myslím, že asi spěchá na přestávku, nechala by nás, ale nechci zdržovat.

Dnes pro Petrouška hranolky a vepřová jatýrka. Odmyslím, co obsahují. My s Lindou brambory ve slupce. Celer, mrkev, fazolové lusky z páry. Miluji špenátové hromádky. Taková zavinutá kolečka. Na rozdíl od Péti. Jablíčkový kompot. Pár třešní. Mandarinku - dvě v něm ohřívám.

Rozlévám polévku od včera. Petroušek miluje jatýrka. Včera jsem vyrobila majolku. Mňami. :-)

- Peťuš, jak ti chutnal oběd?

- No dobrý. To bych nadával. A nejlepší v tom byla ta zelená bužírka.

Rejpnul si. A to jsem mu nedala hromádku zavinutého špenátu. To on zbožňuje. Špenát by nevzal do pusy. K jatýrkům dostal z páry maličičinko celeru, fazolových lusků, mrkve. Tak bužírka. Hm.

Ještě peču štrůdl. Děkuji jablíčkům, kterými jsem léta opovrhovala. Nevím, že jsem byla tak hloupá.

Linda se balí. Nechce jednu nohu štrůdle. Dostává.

Pračka doprala. Vymáchnout povlečení z gelu, naškrobit. Večer vylisuji.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-07_Posledni_vyzdoba_Vanoc/

Ještě poslední zbytek Vánoc. Šitý stromeček. Bývá po adventním mytí oken a vinutí věnců první. Těším se na příští slunovratový čas.

- Peťuš, jsem toho už podělala dost, viď?

Souhlasí. Jdu si poslechnout něco s titulky. Ne, nejdřív doposlouchám Tatjanu. Uvelebila jsem se v novém ušáku.

- Co ty tady děláš?

- Poslouchám Tatjanu Micic - vracím si ji asi po dvacáté.

- Jo tu slečnu ukrajinskou.

- To není ukrajinská.

- Tak ruská.

- To je jugoslávská.

- To máš jedno.

S Petrouškem se jen a jen směju.

Na chvilku usínám. Linda zvoní. Už je v Pze.

- Lindi, ta štrůdl potřebovala malinko dopéct. Já jsem ji tam nechala ještě asi deset minut a je výborná.

- Já už ji mám snědenou.

- Cože? Celou nohu?

- Jo. A teď jdu veslovat.

Dům z karet. Inspirace.

To byly ofuky a už je v ní. Večer se nese v příjemné atmosféře. Půl deváté. Zvoní naši nájemníci. Mají tam nějakou rozepři. Dozvídám se o rozbitém skle nahoře u ložnice. Trošku mě to štve. Předminulí vymlátili sklo u kuchyňských dveří. To už je poškození. Minulí spálili linoleum a vymlátili jednu ze starých krásných tabulí snad ještě z první republiky. Takže každá půlka jiná. Nahoře v ložnici byly orignály. Už mě to fakt sejří. Za celý život jsem jednou při mytí oken ve starém josefovském domě kolenem nakřápla tabulku, když jsem se proplétala horní částí okna. Ale abychom doma mlátili dveřmi, oknem, abychom něco vysklili - vždyť je to náš majetek! Z cizího krev neteče! Mají tam prý už druhý víkend na návštěvě kamaráda, ale mužská půlka nájemníků si to nepřeje. Prý jestli zavolat policii. To já přece řešit nebudu. Tak se zítra pojedu podívat. Co tam vyváděli. Co se tam dělo. Ty vorle, já furt platím. Tu vana, tam okna, tam linoleum, tam deratizace od bleší invaze, tam nedoplatek za elektřinu za našeho rómského suveréna. Dnes mi někdo pod reklamu napsal - to je ta arogantní... Tak já ode dneška budu i důsledná. To pak budou psát: To je ta zlá. Je mi to fuk. NIkdo za mě daně, ani škody nezaplatí. Jsem a budu svá. Hájit si své znamená být arogantní. 

Až ne večerní telefony klidná zimní mrazivá neděle.

Péťa by dodal:

- A tys chtěla jet na kolo.

😂

- No, chtěla.

Zrzečka se přišla pomazlit. O půlnoci. Odkládám ji na její polštářek. Zapíchne zas hlavinku do růžového relaxačního polštáře. Za chvíli se jde slastně natáhnout mimo. A teď? Určitě si hoví pod houpacím křeslem. :-) 

Půl třetí. Přišla si ke mně. A já ji opouštím směr postel.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-07_Zrzka_aportuje/

Dobrou noc!