Neděle v ráji

Neděle. Sluníčko. Usínala jsem se svítáním. Dvakrát přišla drzá Žofka zaskřehotat do ložnice. Podruhé jsem po ní hodila polštářkem. Utekla do domu. Pěkně u toho nadávala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-24-nad-ranem-noveho-dne

Probrala jsem se do nádherného dne. Petroušek někde brázdí světem. Než objede svá místa, já už mám natrhané výhonky smrku. I ve stínku poskočily v malé světlé větvičky. Dlouho už je pojídat nebude možné. Žofinka šťastná, že panička vylezla. A obzvlášť radostná, že vylezla do zahrady. Zajímavé, to mají kočky rády.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-25-bude-maslo

Svařené mlíčko čeká na sběr smetany. Ze dvou litrů několikrát posbírám smetanu v hmotnosti skoro celého másla. Malina dojí hodně tučné mléko. A žluté.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-25-snidame

Je radost projít zahradou. Její vzhled se pozvedl. Nášlapy, plošina u do nového kabátu oblečené chaloupky, nové sezení u domu, nový vodovod, elegantní přivedení elektřiny a vody do skleníku  místo provizoria… Radost. Teď už jen všechno vysadit, proplet, opatrovat, zalévat.

Petroušek je tu.

- Jak ses vyspala?

- Výborně. Asi v devět jsem vstala. 

- To ne. Před půl desátou jsem se na tebe byl podívat. Oddychovalas´. 

- Aha, pravda. Vstala jsem až okolo půl desáté. Tak to jsi asi akorát odjel. 

- Na špici chytají.

- Kde?

- Na kruháči. Na Hradecké. Víš, kde je na Špici?

Řehtám se. Vím, jen jsem chtěla vědět, kde. Já tam dnes stejně nepojedu. Smějeme se ve třech.  Dobírá si mě. Voláme s Lindou. Chce Péťovi koupit nějakou plynovou láhev. Prý tu jeho vypotřebovala na opálení vnitřku úlů. Ale to Péťa nepotřebuje. My všechno máme.

- Dej mi techničák.

Jdu do kabelky pro destičky s kartami, průkazy, osvědčením… Hledám.

- Peťuš, jak to vypadá?

- Lindo, je to možné? Ona, neví, jak to vypadá.

Řehtáme. Ihám jak kobylka. Nabízím mu průkaz starce k řízení, OP, řidičák…

- Ne, to má větší formát. Kde to máš? Lindo, ona neví, jak vypadá techničák.

- No, a taky nevím, kam to jedeš natočit.

Mně se s Petrouškem žije šťastně. Není urážlivý. Není hamižný. Je stále dobře naladěný. Má rád klid. Pravda, nesnáší mou hlasitou hudbu. Je pracovitý. Bacha – nemoc kdyby! Kdyby mladí nebyli pitomci, nosil by svá vnoučata na rukách. No jo. Kdyby… Nemá rád faleš. Je přímý, poctivý, spravedlivý, dobrosrdečný. Jedinou vadu má – s každým je kamarád, dovolí si jen na mě. :- )

Odjíždí někam, kde točí tu kapalinu do auta. Ještě hovoříme s Lindou. Dělám si koktejl. Výhonky ho barví na světle zelenkavou.

- Jé, mami, tady je násadka od pera, toho, víš? Jak se s ním psalo dřív.

Na jejím velikém pozemku se nacházejí poklady. Veliká konev na mléko. Brány za koně na vláčení pole. Exponáty nevyhazuje. LP je instaluje jako dekorace.

- My jsme se učili ve výtvarce psát namáčecím perem, taky redis perem a učili jsme se normalizované písmo, držet ruku…

- Vy ještě kvokáte? Lindo, ty nemáš co dělat?

Rozehnal sešlost. Naplnil mé kobylce bříško.

- Stálo mě to tisíc korun. To nevím, jak to dám.

- Stálo tě to důchod, viď?

- No, celý.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-25-dopoledne

Jdu pracovat. Vyvazuji angrešt. To je zvláštní. Kdysi naše řada rybízů končila asi pěti šesti keři angreštů. Několikrát je napadlo americké padlí. Vykopali jsme je. Pak jsme vysadili keře na druhý konec zahrady. Zas plody zčernaly navzdory postřiku. Fuj! Asi před deseti lety jsme si s Lindou koupily u Hrabíků zaručeně odolné angrešty. A fakt. Rodí zdravé plody. Od loňska se má k světu vzadu za pergolou červená odrůda od Lindy. A jeden – to nechápu, se sám vysemenil u kmene smrku. Nevykopala jsem ho. Trhám stále ostružiní, břečťan, psí víno… Ale ten angrýštek si držím. Plodí jak zběsilý malé zelené sladké plody. Dnes k němu Petroušek přitloukl dva kůly. Hezky jsme vyvázali jeho pichlavé větve. 

- Jé, Peťuš, chtěla jsem vyrvat tady ten keřík. A to je rybíz! Nechám ho tu.

U smrku vyrostly dva keře. Zadarmo.

Zahradou se nese zpěv. Čiřikání mladých. Je jich tu moc moc moc. Jsou k poznání. Přistanou vám před nohama. Rychle se vznesou. Lítají jak motýli z větve na větev. Snášejí se jak sojka v krkonošských pohádkách. Ještě nemají jistotu letu.

Obědváme venku. Chvíli držíme siestičku na sluníčku.

- Prosím tě, potřebuji vyfotit na průkazku ping pongu.

- Peťuš, tahle fotka asi nebude platit.

Fotím ho. Uvidíme. Třeba ji oříznu a použiju

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-25-odpoledne

- Pojď sem! Něco uvidíš!

Čuju. To bude Žofka někde na tenké větývce. A opravdu. Je na střeše. Horolezkyně si tam skočila z třešně a teď se plíží okapem; bojí se dolů. Kňourá, naříká, ječí.

- Tak skoč! Šup! Nehrej! Ty to umíš!

- Teď už brečí doopravdy. 

Péťa jde pro štafle. Pobízím Žofii, aby skočila do koruny třešně. 

- Už nemusíš!

Ladně a elegantně se vrhla do větví, kde se s jistotou dostala na mé zavolání na spodní širokou větev.

Jdu zase pracovat. Měla bych už vysadit pár rajčat na záhony. Jdu do toho. Můžeš vzdělávat půdu, přerývat, kypřit, stejně se udělá krusta. To se dřív nedělo. Půda byla vláčná. Beru krumpáč a rozkopávám velké hroudy. Jak se tady mohly takhle udělat! Ke každému rajčeti sypu koňský hnůj. Přivazuji klacek.

Celý den natahuji zemskou pránu bosýma nohama. Zalévám z našich nádrží dešťovou vodou. Máme tři vzadu v zahradě. Nejprve nám sehnal bývalý nájemník jednu. Loni jsme od něj odkoupili další dvě, když se od nás stěhoval za svou dívkou a prací do Jablonce. Péťa hudřil, že je nemáme kam dát. Ale máme. Ještě bych věděla o jednom svodu a místu. 

- Se ochladilo!

- Jako včera.

- Si jdu odpočinout. Můžu si odpočinout?

Řehtám se.

- Petroušku, běž si dáchnout. Hezky si lehni. Já si tu budu ještě něco kutit.

Neděle se zahradou – ó, krásný zážitek!

Mami, kdyby tys´  mohla nahlédnout! Konec konců – tatínku, i ty! Zušlechťujeme, budeme se snažit majetek udržet i přes všechny pokusy vydrápnout ho všem lidem zdaněním, drahotou, vojenskou podporou cizí země a rozkladu země cizím národem.

Dobrou noc!