Neděle velikonoční

Neděle velikonoční právě skončila. A já s prací. Skončila. Tak budu krátká, protože zítra žádné dospávání. Jako dnes. Nějak se mi to protáhlo, usínala jsem před pátou. Zas už nedodržuji životosprávu. Včera před usnutím: Budu spát šest hodin. Ježiši, to budu vstávat v jedenáct. Ne, dám si dnes spánek na pět hodin. 

---

 Ráno se v devět budím. Jdu si pro telefon a šup do postele. Než si něco stihnu najít, namačkat, dávno spím spánkem spravedlivých.

Telefon.

https://www.youtube.com/watch?v=axYF-tt8dQA

- Dobré ránko! Jak ses vyspala? Už ses vyspala? Honziček by ti rád přinesl čerstvou kytku.

- Jejka, já jsem ještě v pelíšku. Když čerstvou, to já si ji ráda dám.

- Tak za hoďku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-09_Rano/

Jé, to mám času. Vstávám. Mourka, kamna, koktejl, sebe.

Mourka nakrmit.

Kamna vymést, vyčisti okénko, vytřít všude okolo nich.

Koktejl – to jako snídani.

Sebe – to jako namalovat.

Mezitím poslouchám skvělou dr. Hanu Sar Blochovou. https://www.youtube.com/watch?v=qGwDSF0-x-Q&t=2608s

Její kniha Strážkyně paměti mě moc zajímá. V květnu vyjde. Už teď se na ni těšíčkuji.

Honzíček. Honziček. :-) Zrovna věším prádlo. Přinesl mi krásnou kytici. Kupoval prý mamince, tak vzal i mně. K Ireně. Za týden. Nabízím mazanec. :-) Krmím Mourka tekutou tyčinkou. Mourek jak miminko mlaská. 

Oběd. Ještě bych si žuchla na gauč. Ale jsme pozvaní na návštěvu. Má kolegyně Maruška Kapková, dej jí pánbu věčnou slávu, měla zásadu: Kde tě nechtějí, odejdi. Já mám zásadu: Kam mě nezvou, tam se necpu. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-09_Pozvani_neodmitam/

- Mami, kde jste? Abyste nepřijeli po tmě.

Moje maminka říkávala, dokud ti to nepochválí maminka, nemáš z toho takovou radost. Chce nám asi ukázat začátky zahrady. 

- Peťuš, jeď opatrně. Tady chodí srnky.

Linda měla v Pze u svého bytu minizahrádku. Domy byly projektovány po tzv. sameťáku. Nové. Asi dvacet let. Ani ne. Ti na střeše měli zahradu tam. Ti v přízemí měli zahradu u bytu. V pátek si převezla stromečky, keříky, bylinky. Něco si na podzim zakopala v mamčině zahrádce. Obdivujeme, co všechno s Petrem zasázeli. Kolik keřů a stromů vhečmala do své pražské pidizahrádky. Už se jim okolo domu začíná ze staveniště dělat ráj. Plachtu na svahu chtějí odstranit. Aby dali šanci žížalám. Životu. Přivezli jsme krmítko. Aby na něj Kitty nevyskočila, stojí na vysoké zelené kovové noze. Petroušek k ní připevnil nožičky ze staré otočné židle. První nasypání do krmítka. Jak si to ti ptáci řeknou, že tu mají nový raut? Jdeme do tepla. Obdivujeme nové lustry. Překrásné. Jak na zámku. Dokonce i Petrouškovi se líbí. Hodujeme. Její tvarohový věnec, pražský koláč, pusinky…

- Mami, na krmítko už létají ptáci!

Bavíme se pozorováním. To si brzy rozkřikli, že se tu hoduje. Před chvílí jsme byli mrknout na Kittynku. Dnes nekoukala z okna do údolí.  Lebedila si v novém košíku. Neukousla mi ruku. Nastavovala hlavičku. Už se nebála, že ji zas odvezeme. Pamatovala si, že z mé ruky dostávala dobrůtky. Kdyby věděla, že její rezatá hostitelka zmizela. Rozhodli jsme se, že si pořídíme hlídače pro Moura. Aby se nám nějakou záhadou zas neztratil. To by byla už třetí kočka. Taková malá pojistečka a varování pro zlodějíčky, nepřejícníky a škůdce. 

- Představte si, že když děti chodí u nás celý týden do školy, dostanou v pátek odznáček. Chápete to?

- Nechápu. Myslím, že jich ještě hodně do školy nechodí, ty roky doma je zvlčily. Vždyť se učili s vypnutým monitorem zalezlí v posteli. Spali. Motivují je. Ale nechápu to. My jsme chodili do školy den co den. Já velmi ráda. Tolik let jsem studovala. Nikdy mi odznáček nedali. :-) Povinná školní docházka. Kdo na gymnázium chyběl, vyloučili ho. To už nebyla povinná škola. 

- Ono hodně rodičů rezignovalo z nekvality, přešli na domácí výuku.

- Kdo si to může dovolit, bude děti vzdělávat bez indoktrinace. 

- Asi tři procenta domácího vzdělávání.

- To budou děti studijní.

Petroušek dodává:

- Jakmile zruší výtvarku, hudebku, tělocvik, to bude!

- To bude ztráta citového prožitku, rozvoje fantazie, pravá hemisféra zakrní. O to jde.

- A až opravdu docílí toho, že nebudou smět dávat úkoly...

- No, když jsem učila na gymplu, tak Albrecht podváděl, neustále si jeho máma na mě chodila stěžovat. Vyžadovala jsem totiž dvě propisky, aby mě nerušili při diktátu; tužku, gumu a pravítko na jazykové rozbory, aby mohli gumovat. Ředitel mě podpořil. Řekl, že je rád, že má takovou češtinářku. Dnes už to čmárají propiskou podle ruky. Jejich sešity vypadají, jak když to psal kocour. Levou. Zadní. A navíc podělanou. A na úkoly si taky stěžovala. Přitom byla učitelka. Míca. Dostali úkol na dvě minuty. Vybrat zájmena ze tří řádků. Nebo rozebrat jedno souvětí. Degenerují je. Jako že úlevami. Aby se nepřetěžovali. Vše je děláno uměle. programově. A blbí rodiče si stěžují na učitele. A děti místo aby je ctily, udávají je. Za nás? Nikdy bych nemohla žalovat. Naše třídní Věra Glosová na nás na gymplu při tělocviku řvala:

Hejbni tou prdelí!

Dnes na srazu nebo na čarodějkách se tomu smějeme. Jitka, Elena, Markéta, Olina, já – dostaly jsme třídní důtku. A co! Historky k pobavení. Jak jsme zlobily. Rozkošně jsme zlobily. Dnes bychom za to důtku nedostaly. Byl to slabý čajíček. Včera jsem četla, že při nějaké předváděcí besedě policie ve škole jejich pes vyčenichal marihuanu v tašce žákyně. No? No! Vážím si všech svých učitelů. Děkuji jim. Až na toho nelidu z Hitler jugend. 

- Hlavně aby nám ten Sokol fungoval!

Petr kouká, vysvětluji. Před třiatřiceti lety jsme s nadšením sledovali v poledne pořad Otty Černého s politiky. Besedy se účastnil tehdejší ministr školství Vopěnka. Bože, to byl pro mě neschopa. Přitom mám dojem, že učil matematiku na vysoké. Už nevím. Když se všichni projevili, nesouhlasili nebo se shodli, zkrátka naplnil se čas divadla pro národ, Otta vedl pořad ke konci.

- Tak ještě každý řekněte myšlenku na závěr.

Každý řekl to své z aktuálního vysílání. Už se zhášely reflektory ve studiu. Vopěnka bez jakékoli návaznosti, vůbec se v besedě nehovořilo o Sokolu, zvolal mimo téma:

- Hlavně aby nám ten Sokol fungoval!

A zhasli. To mně přišlo jako nesmysl k pobavení. Větičku používáme dodnes. 

- Kitty, ty ses přišla na nás mrknout?

Pozoruje ptáky přilétající na hostinu na terasu. Švihá ocasem. Pouštíme ji ven. Jde se podívat z blízka. Ano. Jsou to ptáci. Jen jak se na ně dostat. Ó, něco ji vylekalo. S ocáskem staženým metoší zpátky do domu.

Poměli jsme se. Je čas. Jedeme. Je třeba uvařit vejce, nabarvit je. Upéci beránka. Nazdobit ho… Vyžehlit. Uklidit sušák. Na jednoho víc než dost.

Cestou domů dáváme pozor na srnky. Na protějším kopci se Lindě pasou. Na terasu chodí zajíček. Samota není samota. Cestou domů Péťa ukazuje srnečka. Zastavuje. Vrací se. Chci si ho vyfotit. Ale on nečeká. Jeho zrcátko hopsá mezi stromy. Vzdaluje se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-09_Moje_letosni_prisera/

Co já toho zvládla. Vajíčka. Beránka. Vyžehlit.

Zasunuji si košilku do kalhot. Náramek z říčních perliček a kytiček mi zachytil nitku.

- Peťůůš! Pomoc!

Přišel. Bez brýlí. Místo aby mi nárameček rozepnul, aby mi uvolnil ruku, ne. On ho přerval.

- Seš normální? Na podzim jsem si ho poslala k opravě, aby mi paní zahnula všechny spoje. Přišel mi zpátky až v lednu. Proč jsi mi ho přerval?

- Já ti ho spojím.

- Jasně. A bude tam už nedotočený drátek a budu si rvát nitky.

Zlobím se. Přinesl mi ho k žehlicímu prknu. Zapíná, zapíná, ruce chromé.

- Víš co, žehlím. Spěchám.

Položila jsem náramek na ostrůvek. Odpadlo zapínátko.

- Hele, hezky jsi mi to opravil.

- Ale to já jsem vůbec nespojoval. To bylo jinde.

On na sobě nenechá nitečku suchou. Vím proč. Druhorozené překvápko. 

- Aha. Jenže jak jsi mi ho rval, natáhl jsi všechny drátky!

Vrací se s opraveným. On neví, že jsem si koupila ten samý totožný. 350 korun. Tenhle pošlu zase zpátky. Zaplatím poštovné… Tak i tohle je můj milovaný pán tvorstva. To by mě nenapadlo. Já bych ho rozepnula.

Jdu nazdobit berase. Kdybych ho nechala jen s mašlí, byl by krásný. Bylo mi líno vytáhnout zdobičku. Normálně jsem ho ručně oplácala tvarohovým mascarpone. Vypadal jako jeden z těch příšer na TV Šalingrad. Hodil by se do sbírky. Vylepšila jsem ho polevou. Rozinky v očích jsem vyměnila. Totiž jedno oko měl velké, druhé menší. Hledala jsem souměrné. Teď už je ztuhlý. Drží formu! Nekácí se.

Půl třetí. Jdu spát.

Velikonoční neděle vyšla. Malý kázek pro ozdobu dne. :-)  Náramek není důležitý. Důležité? Zjišťujeme víc a víc, že oba Petrové jsou jak klony. Pracovití, hodní, milující. Nejen nás, ale buchty. Stejné větičky. Jdu si pustit znovu Hanu Sar Blochovou. Z pořadu Absolutně neuvěřitelné nebo odkud jsem si zapamatovala, je to už hodně let: Každý máme ve vesmíru dva tři naše exempláře. Dnes jsem poslouchala, že nikdy se nemůžeme potkat. Nejsme totožní. Jen stejní. Podobní. Zvláštní, že? Ještě jednou: https://www.youtube.com/watch?v=qGwDSF0-x-Q&t=2608s

Hanu Sar jsem poprvé slyšela asi před osmi lety u nás ve městě na přednášce. O Karlštejnu. Že leží na pyramidě. Vystudovala ještě jeden obor, aby ji méně dehonestovali. Prý pyramidy v Bosně neexistují. Pic kozu do vozu. Existují. - Na podzim, když jsem sbírala švestky, poslouchala jsem o propojenosti se starými bájemi – z kterých hvězd jsme přišli. Dnes se dozvídám o dvojím způsobu příchodu. Nejprve teleportací, pak inkarnací. Hezky skládá kamínky do celku. Bez znalosti svých hvězdných kořenů se nehneme vpřed.

Dobrou noc!

Veselé Velikonoce! Ženám omlazení! Mužům lehkou ruku. Ať žijeme v míru, ve zdraví, v probuzení, aby se temnota prosvětlila naším světlem. Láskou.