Neděle velikonoční - hotovo :-)

Neděle velikonoční. Dodělávám v kuchyni, co jsem včera nestihla. Poslouchám u toho Ivo Šmoldase. Nejprve v Sedmi pádech, pak

https://www.youtube.com/watch?v=7kzGma_qlFg

v nějaké besedě. Vypráví, jak každou knihu do devadesátých let četli nejméně dva lidé a nejméně dvakrát. Proto bylo v knihách daleko méně chyb. V devadesátých letech se pak začalo spoléhat na opravy textového editoru. Jen se zapomnělo, že textový editor neumí česky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-31-pristi-rok/1630145560

Napadá mě, jestli jsem si před týdnem o Květné neděli vzala něco nového na sebe. Maminka vždycky připomínala. To abychom celý rok chodily hezky oblečené.

https://kalendar.beda.cz/velikonoce-2024

Asi před dvěma třemi lety jsem četla, že církev nějak zfixlovala datum Velikonoc. Nějaký úplněk počítala nepočítala. Už si nepamatuji. Datum Velikonoc mělo přijít dřív. V tom roce se slavily pomalu v červnu. Koukám v příštím roce to bude obdobné. Vzpomínám na různé Velikonoce, kdy třeba i poletoval sníh, pršelo, zima bylo. Ale taky na ty jedny, kdy mi bylo asi patnáct. Měla jsem před ukončením základní školní docházky. Žačka deváté B třídy. Byl nádherný teplý čas. Já druhý den po velikonočním pondělí šla k přijímacím zkouškám. Tehdy maminka rozhodla za mě, že to bude na Střední ekonomickou školu v Hradci Králové. Vždycky jsem se podvolila. Maminka mě doprovázela. To nebylo jako dnes – samostatnost. Rodiče stáli na chodbě, děti psaly testy. O přestávce jsem si sedla na lavici. Maminka přispěchala s pověrou, že to znamená, dlouho se tu neohřeješ. A opravdu. Pro velký počet uchazečů… Ble. Ble. Nebylo to zklamání. Přijímala jsem to beze strachu. Totiž na gymnázium v našem městě mě přijali bez přijímaček. Ó, já byla šťastná. Už od páté třídy jsem věděla, co chci studovat. Obor učitelství. Milovala jsem český jazyk. Pan učitel Jiří Matějka mě trénoval od šestky po devítku. Věděli jsme, že něco ještě studuje. Překvápko bylo, že studium s aprobací na střední školy;  po prázdninách nás uvítal za katedrou na gymnáziu. Už nám netykal Vykal. Trápila jsem. 

- Ireno, co potřebujete?

- Pane profesore, tykejte nám. 

Přiváděla jsem ho do rozpaků. Povýšil, ale měl tu svědky ze základní školy. Nezlobil se. Tehdy už nás na češtinu dostal pan profesor Ptáček. Náš milovaný Matějka na dějepis. Hned v prváku pravděpodobně okolo sedmého listopadu (to si jen domýšlím) s námi secvičil a nahrál pásmo poezie. Vybral si na recitaci nás, holky z devítky, které znal. Olinu Sýkorovou, Jitku Hvězdovou, Elenu Sázavskou, Markétu Vítovou, Naďu Veverkovou. 

https://www.youtube.com/watch?v=7_WWz2DSnT8

Recitaci prokládal přenádhernou hudbou. Ta mi zastavovala krev v těle. Byla jsem štronzo. Okouzlená. Do hudby jsem měla recitovat. Husí kůži mám i dnes, po víc jak padesáti letech. Poprvé jsem slyšela Čajkovského klavírní koncert B moll. Mohutná geniální nádherná velkolepá všeobjímající hudba. Ó! A hned za měsíc na Vánoce ke mně přišla Ela Sázavská s Ivanem Kalandrou s deskou Rybovy České mše vánoční. A to byl druhý úder na mé emoce. Jiný. V Rybovi zněla něha, jemnost, oslava přírody, české pohostinnosti, zpěv ptáčků, oslava narození Ježíška. Dodnes si tyhle dva hudební zážitky pamatuji i s dobou, kdy jsem je slyšela úplně poprvé v životě. Gradací pak bylo, že 7.11.2014 jsem místo stepování u pomníku Rudoarmějce (jé, já bych tam dnes šla stepovat i o hodinu déle!) prožila večeři s nositelem Nobelovy ceny dr. Lou Ignarrem. Vítal nás na schodech Libeňského zámečku. Pronesl ke každému nějakou zdvořilostní větičku. To jsou paradoxy – to myslím říkal sládek Landovský v Havlově "vaňkovce" Audience. No jo, já to žrala… Budiž mi omluvou mládí. Dnes už jsem prozřela…

Předevčírem jsem na šancích poslouchala někde v Hovorech u vína, jak naplaveniny mění ráz obce. Najednou jim vadí zápach z chovu zvířat, kokrhání kohoutů a podobně. Napíšou stížnost na zastupitelstvo, aby kohout nekokrhal. Ne, kohout není rušení klidu. Časem se přistěhovalci dostanou do zastupitelstva. Obecní vyzvánění už nesmí zvonit každou hodinu, ale jen v sobotu v poledne. Aby zvon nerušil. Vesnice už není ta, kterou obývali původní dnes sedmdesátiletí obyvatelé.

V naší ulici dodržujeme klid o víkendech. O autech před domy ani nemluvě. Každý si zajíždí na svůj pozemek. Naši sousedé omezují provoz svými čtyřmi auty u chodníku na uzoučké komunikaci. Bývalý starosta opakovaně žádal, aby byli lidé ohleduplní. O víkendech žádné hlučné práce. Cirkulárka, sekačka, křovinořez.. Lindin Petr zamýšlel na Pondělí velikonoční u nás hoblovat prkna na opravu chaloupky. To ani náhodou. Neexistuje. Klid. Náš soused si dnes vyjel se sekačkou. Ještě že mám Petrouška:

- Co je dnes za den?

- Neděle.

- No, tak tady bude klid.

A byl.

Jj, takhle náplavy mění tichý chod zahradní čtvrti. Hluk, neukázněnost, bezohlednost. Budiž sousedovi přičteno ke cti, že sekačku okamžitě vypnul a dal pokoj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-31-vyzkousela-jsem-si-vanocni-trubicky

Venku nádherný den. Sypou na hlavu nějaký kovový prášek. Říkají tomu písek ze Sahary. Péťa po mně přerývá skleník. Připravuje mi ho k sázení. Já peču černé trubičky. Míchám krém. Budu slepovat beránka. Docela se mi letos povedl. Co zbyde z trubiček posílím mascarpone. Ono se řekne semenec. Ale zobej ho z láhve. Než trubičky po šestnácti kouscích upeču, jé, to je plechů, to je času. Pak naplnit. Konce omáchat v čokoládě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-31-letosni-becan

Beránka slepuji po vzoru maminky. Vždycky mezi placky dortu mazala vrstvu pikantní rybízové marmelády a vrstvu krému.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-31-prisel-pozdravit

Letos přišel pozdravit první čmeláček. Pěkný kousek. Původně jsem myslela, že mi přišel zabrundit sršeň. Ale ne, zaletěl se ukázat nádherný basista. Mají tady na zahradě hnízda.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-31-prvni-obed-v-zahrade

Dnes obědváme venku. Letos poprvé. Nemohu nalézt ubrus. Jak je chatička vyklizená, nevím, kam jsem na zimu co uložila.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-31-zahrada

Po obědě sedíme s Petrouškem. Uvařila jsem mu lahodnou kávu, dostal dobroty. Povídáme si. Zpívají nám do toho ptáci. Šťastní, že přežili zimu. Radostní, že mají plné stoly. V očekávání, kde si postaví hnízdo, aby jim do něj nepršelo; jestli bude budka i letos volná, a v omámení, že je čeká vyvést novou rodinku.

- Kočky! V naší zahradě se vraždí jen myši! Nepleťte si to. Hlavně, ty, Žofinko. Kosi jsou přízemní ptáci. Prohrabují mech. Hnízda si stavějí v tújkách. Tak se laskavě chovej slušně a přátelsky, pirátko! A necvakej zubama, póóótvoro kočičí!

- Péťo, chtěla jsem set trávu, okopávat, hnojit, ale…

- Odpočiň si. Vždyť jsi toho tolik udělala. Podívej se na oblohu...

Stěhuji se k Péťovi do pracovny. Jsem u něj tak ráda. Tatínek vyrobil skládací gauč, ten nevím, kam se z maminčina domečku ztratil. Mami! A pak vyrobil takový lehký kovový do kuchyně a jeden na zahradu. Jeden má Petroušek v pracovně. Velký, pohodlný, od tatínka. Jako když si hovím v jeho náručí.

- Já tě tu zamknu. Odpočívej. Jedu na fotbal.

Nemusí mi říkat dvakrát. Něco hledám v mobilu. Lusknutím prstu spím. Žofka taky.

V takových slunečných dnech za socialismu na strážích padla na vojáky prý největší tíseň. Stýskalo se jim po domově. Nejvíc si brali život pod modrou oblohou. Nechápu. Kdyby to bylo pod takovou špínou, jak vypustili dnes po obědě. Ani se ven nechtělo. Probrala jsem se. Vzpomněla si na mamku. A na včerejšího hňupa, který mě přehlédl. Pravda, pravda. Pokud mluvíš k rýži, k vodě, tak nejvíc a nejdřív se zkazí ta bez zájmu. Ne ta, které nadáváš a hovoříš k ní s neláskou. Ale ta, které si nevšímáš. Sedí mi to v srdci. Helena, co je teď u své Lindy a její rodiny v Americe, mi poslala lajk. Hela je z FB. Před třemi lety před Vánoci mi zavolala, že děkuje za prozření. Následující rok jsme se před adventem setkaly. Jely jsme do Kuksu na předvánoční trhy. Cestou zpátky mi vyprávěla, jak v tom roce v červenci přišla po asi třetí dávce o bratra. Udělali jim v podniku společnou konzumaci té šmakulády od Pfiseru. Prý – ségra, nesmíš poslouchat ty ruské servry. No, a v září našli jejího muže na ulici taky po třetí dávce mrtvého. Tak se těšil na opičáka – tedy čtvrtou. Hela mi dnes napsala, jak si početla.

Helena Nejdlova Kunstmullerova

Hezky jsem si početla, dik, Dala jsem laik tak nevim nekde jsem cetla ze nesnasis "lajkaře" jestli jsem tomu dobre rozumela.Rada Ti lajkuji kocici fotky

Irena Hrobská

Helena Nejdlova Kunstmullerova To bylo, jak mě nějaká mladá sekýrovala, že jsem ponížila tu hlupaňu, co neuměla 2x70. Lajk ji dala jedna z přátel. Mohla se zdržet. Víckrát s ní mám nesoulad. To bylo pro ni. Jinak lajkuj. Děkuji.

Šup, šla jsem si překontrolovat chyby, které v noci přehlédneš. A zas mě chytil pláč. Na to mi Drahuška ze Šumperka napsala:

Draha Hraničková

Zlatá Irenko, Ty nikdy nebudeš osamocená.

Máš spoustu vzpomínek.

Máš kolem sebe lidi, kteří Tě mají rádi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-31-posledni-breznovy-vecer-se-vkradl-do-zahrady

Pomalu se vkradl do zahrady poslední březnový večer. Zahrada se dere k životu. Kyselé deště způzobují růst mechu. I na stromech. Ale všechno začíná rašit, bujet, kvést, žít.

- Nechala sis´ u mě počítač.

- Já se ještě vrátím. Vlastně napoj mi ho na nabíječku.

Jdu barvit vajíčka. I u barvení nastaly změny. Totiž dřív jsme si barvu se sousedkou vyměňovaly. Nabarvilo se z ní kolik vajíček jsi chtěl. A pěkně sytě. Když zelená, tak brčálová. Když modrá tak temná. Když červená, tak rudá. Rozstřihuji pytlíček, čtu si složení. Kuchyňská sůl? S něčím. Obarvíš až šest vajec. Tyý vorle! A fakt. Stěží jsem obarvila osm. zbylá dvě jen takový odvárek... A červená je jahodová. Chaos doby vstoupil i do velikonočních barev. A obtisky? Ne. Drolí se, kohouta přeneseš bez ocasu. Slepičku bez vajíček. Do prčic! A za tohle draze platíš. Derou z nás peníze ze všech stran. Za vše mohou banksteři. Řízeně určují daně. Slyšeli jste? Dvacetkrát se zvýší od 1.7. povolení před stavbou domu.

O penězích a jak to tu s námi válí, jak je to se splátkami, jak si myslíš, že máš zafixovanou úrokovou míru, ale oni to pak s tebe dostanou vyšším procentem - ZDE: https://www.svobodny-vysilac.cz/2024-03-23-reklo-se-stalo-se-s-petrem-vaclavem-repriza-117-dilu-122-min/

Linda balí do Lyonu. Letí zítra okolo oběda služebně. 

- Mami, řekla jsem si, abych se pocvičila v cestování, že nepojedu taxíkem, ale TGV. 

- Tam se prosím tě anglicky nedomluvíš. To jsou náckové. Jen francouzsky. Pak nebudeš umět přestoupit a seš v háprdepu. 

- Mami, vytáhla jsem tašku, pomalu se balím. Kittynka se vylekala. 

- Pamatuje si ještě, jak jsi ji tahala sem? Řekni jí, že už ji tu nechci. Mohlo by jí klepnout. Navíc zdejší osazenstvo už není Micicinda, ale ani Zrzečka. Ta černá prskavka by se tu usoužila. Petra pošli zítra na oběd. on se o kočku bude starat celý týden. Jsem ráda, že už nikam nemusím. Už nelítám ani na Herbalife. Nerada opouštím Petrouška a dům. Jsem ráda u nás. Doma. 

No, tak jsem pracovala, hloubala, vzpomínala, odpočívala. Deniska se svým bílým pejskem bloudila přírodou někde okolo Libverdy. Udělala to nejlepší, co mohla. Autíčko si na to uzpůsobila. Holčičky, buďte opatrné na cestách! Včas a v pořádku se vraťte domů.

Dobou noc!