Neděle

Jsem radostná.

Jsem šťastná.

Jsem zajištěná.

Jsem svobodná.

Jsem nezávislá.

Jsem milovaná.

Jsem zdravá.

Jsem spokojená.

Jsem v kondici.

Žiju ve štěstí a v lásce.

Ty vorle, tak proč jsem smutná?

Chybí mi výběh do bílých luk? Ne. Sdílím rámeček s Goethovou moudrostí: Jednou večer zaklepal strach na dveře. Odvaha šla a otevřela. A za dveřmi nikdo nebyl. - Povzbudivé. Jsem nebojácná. Celý život. Ještě jsem si neposlechla Petru Nel Smolovou. Činím. Hned v prvních minutách u sklizení Vánoc slyším: 

- Leden a ještě část února jsou nejtěžší měsíce roku 2020 a roku 2021.

Tak to je dobrá zpráva. Právě kraulujeme nejhorší nejšpinavější nejledovější vodou. Proto cítím chmury. Smutek bez důvodu. Tlak. Neviditelný. Chandru na duši.

V noci mi FB ukázal recept na bramborové řízky. Nastrouhat 750 g vařených brambor, 100 g cihly, 150 g klobásy, 2 lžíce mouky, sůl, pepř, 2 vejce. Už se těším, jak Petrouška překvapím. Místo strouhané klobásy přidávám mleté krůtí maso. Mívám ve zvyku přidávat česnek, cibuli... Ne. Už jsem zaměnila klobásu za krůtí; byla bych jak ten - když nemáš to, vraz tam tamto.

Skyp s maminkou. Vykoupaná. Čajík, kapesníčky. Žaluji. Ještě mohu. Maminka stále zívá.

- Mami, ty jsi ospalá. Po koupáníčku by sis možná zalezla do pelíška, viď?

- Ale to máš jedno. Hlavně, že jsem se sešla s tebou.

Vysvětluji, jak se takhle scházíme rok. Jak jsme se setkaly v prosinci. Vyprávím, co všechno jsem od rána udělala. Ptám se, co měli ke svačince. Banán, jablíčko... Prý banán. Nevěřím. Odhadmo. :-) Jdu si dopít koktejl od snídaně. Mátu s čokoládou a jahodu. Vyprávím o včerejšku.

- Mami, včera se mi povedla polévka. Skoro tak dobrá, jako jsi vařila ty. Dnes bychom měli společný oběd. Jo, dnes bys nás pozvala všechny na oběd. Víš proč? Protože dneska je 24.1. Proč jsem ti jela v pátek koupit dárky?

- Nevím.

- Je 24.1.!

- Jé, už to vím. Protože mám narozeniny.

- Máš 84. narozeniny.

- Páni, to bude hrozny.

- Mami, já dnes mluvím z hladu. Budeš slavit 94. rok tady. Mami, dnes se stále přeříkávám. Pořád myslím na prodavačky. Dvanáct hodin stály s převázanými hubami... Regály přeškrtané. Marnost.

Ukazuji jí dárky. Jen nevím, jak s ananasem a broskvemi. Kdybych tam chodila. Vylila bych si to do misky, každý den bych dvě broskve mamce nabídla. Ale takhle?! Když si dva dny nepamatují horký čaj? Stále melduji - prosím, prosím prosím! Furt dokola. My si to zapíšeme. Nejlépe za uši. Jednou nemelu o horkéím čaji, už má jak psí čumák. To by určitě nezvládli - vylít do velké skleněné misky; každý den dát mističku s dvěma půlkami broskví. Nebo s ananasem... Na Vánoce ani nevím, jak to skončilo s tou její lahví sektu. Naštěstí měli jejich, nechala jsem to plavat...

Bože, netrap mě! Nemohla jsem na Štědrý den. Poprvé nepopřeju osobně.

- Mamko, a to je důvod, proč bychom se dnes všichni u tebe sešli. U tvé polévky bych se nadechla a řekla bych:

- Mami, takovou... A Olik by mě předběhl:

- Babi, takovou polévku neumí uvařit nikdo na světě.

- Oli, to jsem měla říct já.

Mamka se směje. Vzpomněla si. Tu větu o polévce jsem myslela ze srdce a upřímně. Několik let. Až mě sestřin syn pak pár let předbíhal v rituální větičce...

Předčítám moudra z kartiček... 

- Až se ti někdy bude zdát, že tvůj svět se rozbil na kousky. Nebreč! Posbírej střepy a začni se smát. Vždyť střepy nosí štěstí. Mami, asi před dvaceti lety jsem si na meditaci vytáhla kartičku: "Jsem jeden celek se silou, která mě stvořila, jsem v dokonalém bezpečí." To si často říkám. Jsem v dokonalém bezpečí.

- No, to máš hezké. 

:-) :-) :-) 

- Mami, pozítří už přijde ten den, kdy přišla na svět holčička v Černožicích. Maminka byla Julie Šormová. A ten její, co ho tak milovala, si od ní...

Maminka se krásně usmála.

...si od ní vzal vkladní knížku, co měli na domek s tím, že nechá připsat úroky a už ho nikdy neviděla.

Jdu mamce ukázat paní, kterou si vzal. Maminku moc milovala. Darovala jí platinový prsten s diamanty. Dostala jsem ho za státní zkoušky, za ukončené VŠ studium. A darovala jsem ho dál za státní zkoušky, za ukončené VŠ studium. Mamka od ní měla skvostné a cenné dary. Zdědily jsme je se sestrou. Ukazuji obraz jejího pravého otce a jeho ženy:

- No jo. Ano. Ty už asi budou v Pánu.

Ukazuji mamince obrazy z jejího domečku. Říkám jí, jak jsem zas včera v noci slyšela šramocení. Bylo to přesně o půlnoci.

- Mami, i kočka to viděla.

- Tak to za tebou někdo přišel. 

Jak jdu s počítačem od obrazů, slyším z koupelny bzukat můj mobil. Proč bzuká? Mám hlasité zvonění. Vyzvání potichu. Hledám, kdo mě volá. Nikdo. Ale telefon stále dělá cr, cr, cr, cr... Už třetí nebo čtvrtý den takovéhle věci.

Dnes to bylo s maminkou super.

Petroušek je tu.

- Tady něco voní! Chceš něco přečíst? Smutná zpráva. Včera odešel... ve věku 65 let.

- Peťuš, to byl hodný člověk. Asi před pěti lety tu byli s manželkou. Měli oba strašné výsledky. Ale řekli, že je to drahé. Měli na to. Varovala jsem je. Nedali si říct.

- Prý se navečeřel a umřel.

- Mladý. Měl strašné břicho. Neuposlechl mého varování.

- Mám přinést polévku z terasy?

- Ne, jen prostři talíře.

- Ty už ji máš ohřátou? Já nevím, s kým tu žiju!

Představuji druhý chod. Sama si dávám jen bramborové placičky. Jemu dávám krůtí plátečky. To by zas hledal na talíři mašo. Kde mám mašo. Tady není žádné mašo? Sám si nahlas předříkává, tím mě baví:

- Péťo, připrav si křen. Manželka má tři v zásobě, tak jí předveď, že u nás se křenu sjedou tři kořeny za měsíc.

Parafrázuji. On byl vtipnější. Zas jsem se řehtala. Smích - koření života. Asi pozoruje můj smutek. Snaží se.

Donesl novou bednu jablek. Pošmáknul si na tvarohu s rozinkami... Diví se:

- Ty máš ještě štrůdl? No to si Péťa dá s kafíčkem. A chleba jsi upekla! Ty ses tu neflákala.

- Peťuš, vynesla jsem na půdu stojan na stromeček a krabice. Ale já ty lustry sundám až zítra.

- Však zítra je taky den. Jdu obrat ten vrkoč.

Lehám si k meditaci. Z Bali. Začátek... Probouzím se svým chrápáním. Bezva. Já ji vědomě prošustrovala. Ale zdálo se mi o vodopádech. To já tam byla. Podvědomí slyšelo... 

Večer Božena. Jsem nadšená. Předvedli její tvorbu, její vztah s muži, její vztah s Němcem. Jeho nepochopení. Její nepoddajnost. Statečnost. Utrápila se. Ano, dojel pro ní do Litomyšle. Charakteristika doby. Policejní teror. Film předvedl tajné, jejich donašeče, udavače, jejich metody. Neměli internet, telefony, ale do soukromé pošty a vůbec - do soukromí lezli jak ti dnešní. Žádný rozdíl. Utrápili Havlíčka. Jeho pohřeb se točil v prostorách před chrámem sv. Mikuláše u nás v Jaroměři. Tu gotickou perlu jsem teď celých čtrnáct dnů denně ukazovala z luk. Božena šla s kuřetem od Halánků za manželem do vězení v našich josefovských Čtvercákách. Čtvercová kasárna za kostelem. Odsud zastřelil Němec v květnu 45 Valušku Dvořákovou, spolužačku mé zesnulé kolegyně Hely Vyroubalové... Myšlenky letí. Zpět! Bydlím sice v rozpadajícím se vylidněném městě. Ale krásném. Žiju tu ráda. Mezi svými.

A teď si tu jdu v hradebním příkopě lehnout.

Dobrou noc!