Nedělenka konečně na běžkách. Přípitek u maminky

Půl desáté. Sluníčko je docela vysoko. Jé, chtěla jsem do luk. Fofrem - ranní rituálky: kamna a jejich okénko vyčistit, snídaně - ta je za tři minutky včetně snědení a umytí nádobí :-), zacvičit - dnes docela příjemné protažení; Péťa mi pomohl snést běžky, hůlky, boty, obléci - a za hodinku a půl jedu. Jedenáct. Nevím, kde jsem se zdržela. To jsem prostě já.

Nejprve ten hnusný prudký kopec dole s pařezem kanálu. Pekáčuje tu nějaký špuntík. Dohlíží na něj asi tatínek.

- To jste hodný, že jste vylezl.

- To je můj bratr. 

- O to víc patří velká pochvala.

Zdolávám kopec. Tvořím stopu. Malá louka asi km, velká za viaduktem myslím 1,7 km. Vidím - no jak jinak, bývalou vedoucí školní jídelny paní G. - šarmantní, krásnou, štíhlou, veselou... A paní sousedku - za svobodna Stříbrnou :-) Obě to tu hoblují tam a zpátky pod okny svých domů. Aby na ně mladí viděli. Zdravíme se. Fotím. Hulákám:

- Kolik mám napsat?¨

- Sedmdesát pěéééééét!

Halekám: 

- Díík. 

Klušu za nimi. Už jsem celá zpocená. A to jsem na začátku. Podbíhám viadukt. Beru to vlevo okolo železničního náspu. Stromy. Překrásné. Fotím. Zdravím je. Metoším jak o závod. Z téhle velké vidím barokní kostel sv. Jakuba na Jakubském předměstí v Jaři, gotický chrám sv. Mikuláše taky v Jaři a posádkový kostel v empírovém stylu Nanebevstoupení Páně v Josefově. Tři styly. Běžím, předjíždí mě cyklista s tlustou pneumatikou.

- Tfuj, to jsem se lekla!

Pán něco zamumlá a jede dál. Vidím modrého lyžaře. Později zjišťuji - dlouhovlasá lyžařka. Ale já vymetám všechny rohy louky, ona to křižuje zkratkami. Myslím na Bena. Jestlipak ho teď před obědem potkám! Vlevo řeka. Zamrzlá. Tichá. Na protějším břehu vede cyklostezka na Kuks a na druhou stranu na Černožice, Smiřice, Lochenice... Hradec. Docela živo. Hodně lidí si vyšlo na předobědovou procházku. 

V dáli vidím postavu a žlutého pejska. Ben! Před dvěma lety jsme tu strachy ječela, že se bojím. Beník mě obskakoval, moc se mu líbily pohybující se špičky běžek. Loni už byl decentnější. Jo, je to Ben s páníčkem. Dnes žádný provaz, žádné divočení. Přišel mě pozdravit, lísnul se a už mi nevěnoval pozornost. Dospěl. Chjo, raději bych ho viděla jako skákajícího divokého nezkrotného hafouše. 

Běžím zpátky k viaduktu. Pozoruji své dvě pětasedmdesátileté běžkové kolegyňky. Klušou sem a tam - jen po jedné straně louky. Mají tam dvě stopy. A další běžkaři. Modrá - ta, která nepoctivě objíždí rohy kruhu :-) a pak nějací barevní - zelenkavá bunda... Klušu podruhé kolem železničního náspu. Koukám na hodinky - mám za sebou půl hodiny i s focením, zastávkami s pejskem... Docela dobrý čas. Před dvěma lety mi dvakrát objet obě louky trvalo hodinu a půl. Nudli až na vestě. Zdržuje mě stálé zastavování, vytahování kapesníku, kochání se přírodou, obhlížení jaroměřských Ptáků. (Máme čtvrť Ptáka jaroměřská a za železničním viaduktem josefovská. V době mocnářství tu armáda střílela na asfaltové holuby. Na ptáky.) 

Na železňáku houká vlak. Kdysi z něj skočila paní Vojtíšková. Hodná, milá. Zpívala jsem s kapelou jejího muže. Jednou na zkoušce v garáži mi nabídla chlupaté knedlíky. S díky jsem odmítla. Přesto mi donesla talířek. Bože, ty byly dobré. Od té doby chlupáče miluji. Moc mě překvapil její skutek. Strach z nemoci? Nevím. Jejích synů se na to nemám odvahu zeptat. Měla jsem je všechny ráda. Ji obzvlášť. Vlak z železňáku už supí na viadukt. Rychle vytahuji foťák. Několikrát mačkám spoušť. Třeba nebudou všechny rozmatlané.

Už podruhé míjím svou lásku. Prvorepubliková vila s modrými obroučkami brýlí - tedy oken :-) Nádherná. Fotím ji zblízka, z dáli, přes louku... Proč mě tak přitahuje... Nemá nový kabátek, je obrostlá nějakým břečťanem a přesto se na ni těším. Jedu-li okolo ní autem nahoře na cestě, nemám čas si ji moc prohlížet. Ale jedu-li okolo ní na kole, vždy se pokochám. Kochám se i dnes. Ještě objet březový hájík... Á, modrá lyžařka čistí běžky a odchází prudkou cestičkou nahoru do sídliště. Cvaky, cvak. 

Pes. Nezmatkuj. Určitě se bojí víc než ty. Panička volá, ať se nebojím. Vytahuji foťák, rychle ho vyblejsknu. Starší manželé. Aha - paní profesorka z mé alma mater. Chemie, biologie. Celý život tam strávila. To ještě škola byla místo s respektem, řádem a gympl byl všeobecná příprava na studium na jakékoli vysoké škole. Její tchán nebo pratchán? byl známý český medailér Otakar Španiel.

- Proč máte žluté brýle?

- Aby mě nepálily oči. Já je moc nenosím, ale dnes jsem si je vzala tady do luk.

- Aha. Mně teda tečou slzy, ale oči nechráním. Mají se otužovat a přes oči máme nabírat sluneční energii.

- Vy máte starší... Byla... Denisa, že?

- Ano, ano.

- A mladší byla Linda.

Stará generace učitelů. Před dvaceti lety jsme potkala u zubaře pana profesora Ptáčka. Učil nás češtinu. Tehdy mi v čekárně povídal.

- Ireno, ty seš 56., viď? Sedělas s Elenou v poslední lavici u okna; a Erika je /zubařka/ a řekl její ročník. Obdivuhodné.

Loučíme se. Klušu dál ve svém funkčním - nefunkčním triku. Kouří se ze mě jak z piliňáku. Jsem šťastná, že jsem se dočkala. Tak moc jsem se těšila, až si tu budu huntovat tělo, tedy zušlechťovat kondici.

Konečně jsem zas u viaduktu. Velkou mám objetou dvakrát. V dáli vidím dvě pětasedmdesátky a dvě barevné bundy. Snažím se je zachytit. Jsou příliš daleko. Dooběhnout malou louku. Mám v nohách dvakrát 1,7 plus jeden km plus cesta do luk a zpět. Takových pět a půl až šest kiláčků. Zastavuji se u starého mohutného stromu. Před ním je asi vlašák obmotaný ostnatým drátem. Ochrana před ničiteli? Fotím ten velký. Před ním je barokní besídka s lavičkou. Teprve dnes jsem tak blízko, že se vyvádím ze svého omylu. Besídka není z kamene. Je celá vykroužená ze dřeva. Hm, věci nejsou vždy takové, jak se jeví. Pamatuj si to pro život.

Klučík s bratrem už šli k obědu. Prudký kopec do luk osiřel. Vyklusat! Uf, dřina. Telefon. V nejhorším místě. Linda. Popadám dech. Loučíme se v běhu. Přebrodit cestu. Ještě štěstí, že lidé dodržují zákon - chodníky mají čistit TSM. Já ho nedodržuji a chodník pro bezpečnou chůzi lidí odhrnuji, odmetám, v létě ho pleju a vyhazuji chlapa, který mi plevel tstssss obstřikuje světovým jedem. Tedy po neuklizených chodnících dopluji až na ten náš před náš dům.

Domááá. Petroušek vyzunknul proteindrinkmix. Měl by být zasycen. Radím se s ním, jestli oběd teď, nebo až po návratu od maminky. Potom. Sobě mixuji sportovní formuli se sportovním zázrakem na regeneraci svalů.

Ok. Lezu do sprcháče. Přijela jsem mokrá jak myš - celá i s bundou. Račice, která se bojí vody. Dnes? Nevím, co mě to popadlo jít místo do vany do sprchového koutu. Stavím se pod proud vody. Uzemňuji se. Dýchám. Po třiceti letech jsem se opovážila. Tehdy asi před třiceti, dvaatřiceti lety jsem se topila v Soči. Od té doby voda nee. Dnes tam stojím, nechávám vodu stékat, obtékat a nebojím se jí. Hm. Co to, co to. Změny.

Jdu zatáhnout Micicindě dvířka, zavřít dveře do ložnice, zatahuji dveře do koupelny. Náš strašpytel se bojí zvuku fénu. Vyfénováno. Odtahuji dveře, otevírám... Dvířka do kočičího pelíšku zavřená. Nebrečí. Nevyběhla na okno. Hm. Taky změna.

Nahodit obličej. Poslouchám z TV diskusi se studenty. Navrhují zvýšit platy učitelům a vyřadit dle nich to, co je nebaví!!!  Hm, prý je nebaví monolog češtináře a počmáraná tabule. Ty vorle, a jak si jako představují výklad?! Jak si představují učivo  třeba starší české literatury nebo moderní literární směry před válkou, nebo skloňování a použití zájmena týž/tentýž, nebo přechodníkové tvary a jejich použití. To, že je někdo bulík ještě neznamená, že se to nebude učit. Prznění jazyka! Někdy se jdu taky podívat, jak se co píše. A to jsem vystudovala český jazyk a literaturu. Ne, to se nedá poslouchat. Děti nám budou určovat... Božínku, jak je to  všechno krásně naplánováno... Rozeštvávat státy, lidi, národy, likvidovat národní státy, jejich tradice, jazyky... NWO v praxi.

Do trouby programuji králičí hrudí. Petroušek přinesl lepší, než jsem vybrala v pátek já. Má pochvalu.

- Však jsem jich taky měl v ruce devět, než jsem vybral to nejlepší.

Ale kdyby nedostal instrukce, přitáhnul by první flaxu navrchu. Mám dva svazky česneku. Nevím, jestli český z Kauflandu nebo polský. Bohužel. Ale je to fuk. Protože obě drahé kytice jsou vyschlé. Asi tak chemicky ošetřené, že nevydržely. To se mi ještě nikdy nestalo. Vždy kupuji v létě na trzích na Kohoutově dvě tři kytice; české od Řípu; drahé, třeba sto padesát korun svazek, ale vydrží postavené ve džbánu do jara. Včera jsem poslouchala ve vlaku: Přílišné chemické ošetřování rostliny oslabuje. Rajčata pak nezakoření a první nezalití je zabije. Varovali před červenými jablky idaret a dalšími z Polska a bacha na italské a španělské ovoce/zeleninu. Poláci si prý své potraviny přísně kontrolují, ale Češi jsou popelnice, sežerou všechno. Tenhle česnek byl tady od nás, nekupuji španělský... Mám čím zatopit.

Jedeme za maminkou.

- Kdopak ji tak hezky nafénoval?

Simonka zdvihá ruku.

- Děkuji!!

Milá atmosféra. Neděle. Nedělenka. Sedáme na chodbu. Mamince gratulujeme. Připíjíme si Muchou. Sestřinka jde okolo.

- Víte, čím mě maminka včera dostala? Ptala jsem se jí, kolik jí je. Prý sto dva. Sto dva? Devadesát dva!

- Vy byste mě taky sežrala i kdybych vám řekla tisíc dva. Jó, holky, tohle vás taky čeká. Taky se dočkáte!

Sestřička hodnotí obdivně maminčinu sebereflexi.

- Mami, vždycky jsi nás všechny zvala na oběd. Tvá hovězí polévka neměla chybu. Pamatuješ, jak jsem vždy pronesla: Tak dobrou polévku nikdo jiný neumí. Iva vždy nadskakovala.

Vlezdoprdelko!

Vytryskly jí slzy. I mně.

- Všechno je pryč.

Chjo, tu větu nemám ráda. Používá ji. Objímám ji. Připíjíme. Dnes jí to moc sluší. Má hezky upravené vlásky. Všechna čest a díky, Simonko a ostatní.

Mamčo, máme v troubě pekáč s králičím hrudím. Musíme jet. Petroušek ještě neobědval. Zas zítra přijedu.

- Semdle mi jednu vlep.

Vlepím jí jich hodně. Hladím ji, pusinkuji.

- Mamčo, zas zítra!

Vezu ji do temna nádražní haly, označené cedulkou společenská místnost. I Petr v bundě ohodnotil, že na chodbě je opravdu zima. Pečovatelky už pomalu svážejí lehátka, vozíky na odpolední kávičku a dortík. Jedeme. Jsem šťastná. Mám maminku. Jsem s Petrem. Po obědě jdu relaxovat. Píšu. Rovnám myšlenky. Večer jdu do divadla. A mám hotovo. :-)

Divadlo v Rytířské. Komedie Hrdinové. Autor: francouzský dramatik a scenárista Géralda Sibleyrase. Příběh o veteránech z první světové války - konverzační komedie; kvalitní výkony Petra Kostky, Jaroslava Satoranského a Miroslava Vladyky. A kvalitní humor. A kvalitní tečka za dnešním dnem.

Díky za něj!

https://www.informuji.cz/clanky/4763-hrdinove-v-rytirske-jsou-realistickou-komedii-o-nelehkem-zivote-veteranu/