Nedělenka s Petrouškem :-)

Březen. Neděle. Divno. Podmračeno. Jen ať čas utíká rychleji! Včera jsem si pročítala na FB čtyři roky staré povídání. Přišla mi tehdy cestou od maminky smutná SMS. Ještě se k ní vrátím. 

Po dlouhé době jdu do neděle s cvičením. Chtěla jsem spát do deseti. Jenže včera avizovala cvičení Jana van Coppenolle na osmou. Před osmou lezu. Protahuji tělo. Už dlouho jsem si ho poctivě neprotáhla. Závěrečná meditace mi nejde. Jak zavřu oči, vidím obrázek mužského těla bez hlavy. Před týdnem jsem si zkoukla jeden film... O genocidě. Ne a nemohu oči zavřít. Ty obrazy se mi vtírají. 

Petroušek odněkud přisvištěl. 

- Tady to žije!

- Mám odcvičeno!

Ještě jede vytloukat. :) Nevydrží doma lelkovat. Jede si za bratrem, za kolegou, na stadion, na nákup, na hřbitov... To já mám ráda maminčinými slovy pobouchat domácnost. Užít si dům. 

- Víš, kde byl ráno Mour?

- Umím si to úplně přesně představit. Dveře do mé pracovny byly zavřené. Takže ležel na bílé dece u mě v pracovně, viď?

- To musíš zavírat. Jsem se ho ptal, co tam dělá! Už věděl.

- Peťuš, právě že nemusíme zavírat. Víš, jim stačí jen pohled. Už se rovnají. Mamka by mu bincla po hřbetě. Já ho vezmu do náruče, řeknu mu:

- Mourečku, že ty sis to zase spletl? Na gauč nesmíš.

- Víš jak to Zrzce musí závidět?

- Peťulko, ani mi to neříkej, protože bych nad tím přemýšlela. Na něj se loni lepila klíšťata jak na mucholapku. Takže na gauč ne. Je šťastný, že si ten svůj plný břuch může vyhřát na dlažbě nebo u kamen.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-06_Kocicaci/

Chvíli ho cvičím. Ne Péťu. Moura. Hrajeme si. Jenže on si hraje z leže. Opouštím ho. Začne honit kuličku. Dovádí s ní ve vymezeném prostoru. Jak je tlustý, tak je mrštný a hlučný. Kančík. Loni byl vcelku nevítaným návštěvníkem zahrady. Chodil za Zrzkou. Ta mu nakonec dala košem. Děti měla s jiným. Mourek za hojnost jídla vše odpustil a nastěhoval se. Dokonce prý bydlí v její boudičce. Přenechala mu ji. Micinka vždycky vystrčila hlavu na zavolání... A jak si ji bránila před kocoury. Nakonec v jejím domečku bydlí kocour. A někdy mu tam asi vleze vetřelkyně Zrzka. Někdy totiž voní po seně.

Při obědě sonduji:

- Petroušku, nechceš se mnou jít tam nahoru za město k prachárnám? Tam jsi až u nebe. Ukázala bych ti, kde jsem se včera toulala.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-06_Na_vychazku/

Venku zima jak v psírně. Nechce se mi, ale strojím se. Překonej sám sebe a vytrvej! Vycházíme. Čeká na mě už před domem. On zná naše město lépe. Ví, kde kdo bydlí, koho si vzal, kdo umřel, kdo kde s kým a za kolik. Vyzvídám, vyptávám se. Rovnám si všechno v hlavě. Tyhle informace dřív znal policista. Měl svůj revír. Lidi se s ním znali. On o nich věděl. Oni mu důvěřovali. Stačilo, aby prošel ulicí. Nakouknul do hospody. Herny nebyly. To byl ještě stát. ŘÁD. Ale ne ten, co teď právě startují. Ten nový světový neřád. Ne, ne. Každý věděl jako náš Mourek, co si smí dovolit, co ne, jinak půjde do chládku.

Scházíme k Dolcům. Potkáváme pána s pejskem. Fotím ho s klackem v mordě. Ne pána. Pejska. Péťa zná všechny lidi. Vzpomínám, kdy jsem tu byla s Ivkou. Asi na MDŽ.  Asi tak 1977. Rybáři tu mají co - klubovnu? Hezkou hospodu? Patří to zkrátka rybářům. Je tu božský klid. Prý tu bydlel Tonda Lírů.

- Peťuš, tak matně si vzpomínám na to jméno.

Hned z rukávu vytáhne příběh života jeho a jeho paní. Trošku si vzpomínám. Péťa zná každého. Já tu znám za celý život jen pár lidí. Napadá mě, že ve filmech postavy rozlišuji podle vzhledu, ale ne podle jmen. Jména vynechávám. Intuitivně si domýšlím. Takové jsou cestičky mého vnímání.

Okolo potůčku z rybníčka jak z Ladových obrázků vybíháme na nekonečnou stráň. Za obzorem vykukuje štít jedné z pracháren. Rozbíhám se nahoru. S Péťou. Rozhlížíme se krajem. Dnes není vidět do Krkonoš ani do Orlických hor.

- Peťuš, dnes se jim lyžuje smutně.

Hledám očima, kam mě tehdy s kolem poslal ten chlápek se psem. Varoval mě před omrzlými pražci.

- Péťo, támhle jsem se hrabala křovím na tu rampu mostu. Tam je hřbitov, víš? On mě poslal někde na cestičku po pražcích.

- Jaký hřbitov?

Aspoň něco nezná. 

- Jo, máš pravdu. Podívej, tady jsou ty pražce.

Dívám se na dva tři pražce tvořící můstek. Představovala jsem si nějakou pražcovou cestičku. Tak teď už to tu mám okouknuté za dne, projité pěšky, příště až odbočím ze stezky pár kilometrů odsud, budu se orientovat. Létali jsme do cizích zemí a neznám to za humny. Je čas to napravit. Vracíme se jinudy.

-  Peťuš, dívej, jak je tu nádherný sprašový úvoz. Krásná šedá suchá stráň pro jisté endemity. 

- Tam vede trať.

Nahlížíme z mostu dolů na cestu. Hledáme trať.

- Tam vede cesta. Trať vede za ní.

Vycházíme ve vesnici, patřící k městu. Dívám se přes cestu nahoru, kde jsme se prve procházeli. Stavujeme se koupit kočkám nějakou dobrotu.

- Nemám peníze. Mají toho plné šuple. Nic nekupuj. 

Vítězoslavně:

- Peťuš, já mám!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-06_-/

Chce se mi totiž u Rossmanna koupit něco. Co stovka, to bod. Už jich mám třicet šest. A za čtyřicet bodů si koupím za padesátku (ono to za víc asi nestojí!) některou z lákadel kosmetických taštiček. :-) Ale to mu neříkám. Taštiček mám moc. Jenže takovéhle ne.  Miluje mě. Vidím to. Cítím to. Místo směrem k domovu ještě pokračujeme v cestě k obchodní zóně. Trpělivě přešlapuje venku. Prohlížím si eco prostředky, linky, rtěnky, řasenky, vybírám kočičákům dobroty. Volám mu, aby mi šel poradit s výběrem. Z chodníku posunčí, že ne. Neochotně jde. Diví se, co tam tak dlouho dělám, že prý je zmrzlý jak rampouch. Proto jsem ho přivolala, aby se ohřál. Hned zas mizí venku. U pokladny dostávám balík odličovacích tampónů. Mladá pokladní se usmívá nad mým lamentováním, jak z nás hezky vytáhnout ještě víc peněz, než bychom jim dali. Před obchodem potkávám hudebníka z kapely, s níž jsem si před víc jak čtyřiceti lety přivydělávala zpěvem. Je informován. Doporučuji mu telegram. Je radost potkat svého. Hodně zapálenců z před čtrnácti dnů nějak chcíplo. :-) Prokoukli. Milí. Před dvěma lety tihle šili roušky. :-) 

Svět přináší optimistické zprávy. Zrovna dnes sem proudilo obrovské množství příchozího světla (gama) Když mluvíme, dostáváme upgrady... Pamatujme si, že 93 % funkcí naší DNA tvoří světlo, příjem a přenos zvuku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-06_Doma_-/

Doma. Zatápím včas. Je mi zima. Dům zalilo teplo. I kočky pochopily, že dnes bude lepší nevystrkovat čumák.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-06_Holandanka_a_Prazska/

Pozdrav od holandské dcery naší Zrzečky. Radka poslala. Lucinka má okolo sebe láskyplné ruce. A pražská si hoví v posteli. Tady nesmí. :-) 

Péťa odjel pro krůtí řízky. Prý v podvečer dávají slevy. Hm. Jak to má vykoukané. Přivezl mi květináč se sukulenty a červeným srdcem. :-)❤💕💓💗💖

- Tady máš za procházku.

Za chvilku mi dochází. Bude MDŽ. Víc jak dvacet let jsem neslavila.

- Peťuš, že to nemám za vycházku, ale k MDŽ?

- No, jenže tys´ vykřikovala, že je to komunistický svátek.

- Peťuš, krásný! Vždyť už ti pár let připomínám, že ho slavím! :-) To moc děkuji. Svátek všech žen světa bez rozdílu pohlaví !:-)  Chtěla jsem napsat národnosti, rasy, náboženství! Všechny ženy světa zachovatelky rodu. Ať žijí! S jednou výjimkou! Zas neumím bezpodmínečnou lásku. Ať si svou ženskost míca uvědomí!

Chtěla bych si na chvilenku usnout. Není mi dáno. Neva. Dnes šipka okolo půlnoci. To dám. Ještě si čtu z 5. a 14. března 2018. Ten den - ta SMS. Tak jsem doufala a věřila. Zrovna nedávno jsem psala, jak emigrovali...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

5.3.2018

...Čaj je ohřátý. Mažu za maminkou. Přilévám z termosky ledový. Ještě chvíli si povídáme. Už věchýtkovatí. Snědla si mini pařížskou tyčinku.

- Maminko, mám tě moc a moc ráda.

Odpovídá:

- Já to vím. Taky tě mám ráda.

Chtěla bych ještě zůstat. Radovat se. Ale má přijít paní.

Odcházím. Spěchám do auta. Á, spěchej pomalu. Červená na závorách. Trvá to. Vytahuji mobil. Fotím krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček... Copak nemám přečteno? WhatsApp. Od letité kamarádky. Moje milovaná Zlatka. Od 18 let ji znám. Byli pozváni na svatbu. Její manžel byl na cvičení, proto stála jen u radnice pod deštníkem... S nimi jsme jezdili na Strahov na diskotéky. Byl tam takový prudký dlážděný kopec. Kluci v dalším autě blbnuli. Vysunovali ruce. Zadek. Blbli jsme cestou domů noční Prahou. Často jsme u nich nocovali. Chodili jsme ke Starému vinaři. Do Demínky. Chjo. To je let. V roce 1980 celá ta banda přátel vystřelila do světa. Na Manhattan, do Austrálie ke klokanům, Holandsko a tito nejprve Rakousko. Asi po roce Německo. Milovaní. Zjistila jsem, že mají prázdný byt. Chystali se k emigraci. Její manžel mi dal krásnou skleněnou poličku z kouřového skla. Opatruji ji všechna stěhování. Naposledy jsme jeli do Svobody nad Úpou. Jaro. Sněhu po pás. Naposledy jsme si užívali společné chvíle. Netušila jsem. Loučili se nenápadně... Svatebním darem nám dali papiňák. Cestou na letní "dovolenou" do Jugoslávie se u nás v Jaři stavili. Jen tak mimochodem Pavel vystoupil z auta. Překážel mu ve výhledu papiňáček a velký náklaďák Tatra. Na rozloučenou Poslali pohled z nekonečné dovolené. Moc jsem brečela. Moji přátelé. Chyběli mi. Psali jsme si pravidelně, posílali kazety. Dostávala jsem balíky se zbožím, které bylo jen v Tuzexu. Nebylo kakao, Zlatka poslala holandské. 8.12.1981 se narodila naše druhorozená. Pojmenovali jsme ji po jejich Lindě. Ani jedna Linda nemá děti Neměla jsem to dělat. Přišel dopis:

- ...posílám Ti na Lindu nebo na Honzíka bundu, pískací rukavičky, pro Denisku pískací lízátka... Zlatka se asi přepsala. Ne, přišel obrovský balík s vatičkami - viděla jsem je poprvé, pískací lízátka tu později byla v Tuzexu, malá krásná vojenská khaki bundička, rukavičky které miminku před obchodem v kočárku pískaly. A sponečky s kočičkou Kitty. Ta se tehdy narodila... Rozvedli jsme se. Jezdila jsem hned po Štědrém dnu s holčičkami do Pece lyžovat. A na Silvestra domů. Většinou zavolali a potěšili mě. Po plyšáku přijeli. Později se dali rozvést. Moji milovaní. Měla jsem je ráda oba... Zlatka vždy v létě přijela. Její rodiče tu nechali přes ulici dům. Jezdívá tam dcera její sestry - umřela na rakovinu. Další sestra a máma taky. Zlatka mi vyprávěla, jak byly ve stejném hospicu, sanatoriu. Někde na Karlštejně. Nevím už. Hrozné vyprávění. Zlatka odjela s Johannem na oběd a sestra v té chvilce odešla do světla. Na Zlatku toho bylo moc. Dala se do pořádku. Před dvěma lety v létě přijela. Jely jsme za mamkou do DD. Seděly jsme u nich na zahradě, u nás. Doháněly jsme těch moc let oddělení... Měla jet ráno do Phy. Nabídla jsem jí, že pro ní přijedu nebo ať tu zazvoní; hodím ji na nádraží. Byla vděčná.

- Co blbneš! Kolikrát jsme u Vás spali, jedli... Kolik jsi nám naposílala... Mám u tebe dluh. Pak jsme se ještě sešly v Pze. Naposledy? Loni na jaře přišla SMS: Jsem těžce nemocná - agresivní rychle postupující forma... NE! Vyděsila jsem se. Poslala jsem zvukovou zprávu, krátkou zprávu, dlouhou zprávu. Dávala o sobě vědět, kdykoli byla po chemoterapii, jela s rodinou přírodou... Stále jsme se kontaktovaly... Myslela jsem na ni. Na čarodějnice jsem potkala jejího manžela... Netušil... Dnes stojím u těch závor. Vyfotila jsem si krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček. Napadlo mě podívat se, o co jsem přišla. Včera jsem jí poslala fotky vnučky, mamky... Čtu:

Ahoj Irenko, nevyšlo ti to, umírám; mám toho i dost. Pozdravuj všechny zname

Přejel vlak. Musela jsem jet. Stálo za mnou auto. Zkusila jsem volat. Nebrala. Tak si tu teď konečně brečím. Řvu! Vzlykám. Vzpomínám. Rekapituluji. Stejně nevěřím. Zázraky se dějí!!! Fu.. Prosila jsem... Prosím!

Kamna sálají...A je mi zima.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

15. března 2018 · Cernozice · 0.29

5. března na přejezdu - rychlý pohled do telefonu. SMS - nic. Viber - nic. Messinger - Nic. WhatsUp: Ahoj Irenko, nevyslo ti to, umiram, mam toho i dost. Pozdravuj vsechny zname.
8.3. poslední moje zpráva u fotek rodného domu čtyř holek Malých:

Tady se s Tebou chci setkat! Nevzdávej! Smiř se! Nebojuj, přijímej. Zázraky se dějí.

Druhý den odešla.

Procházím zprávy, hlasové nahrávky mi nejdou. Jsou asi někde uvnitř telefonu. Fotky. Loni v červnu jsem jí poslala obrázky Sv. Kopečku. U fotky s levandulí mi napsala: Sluší Ti to. Odpověděla jsem. Nesluší. Ale jsem radostná. Opáčila: Ale sluší.
Jedu do května - píše, jak je právě napíchnutá na chemo, má alergickou reakci a musí zůstat v nemocnici. - V další zprávě jede z nemocnice. 6.5. Jedou s Johanem a Danou do Fränkische Schweiz - popisuje přírodu, skály, zeleň, řeku, sluníčko. Píše: Teď nemůžu psát, musím se kochat pohledem na přírodu.

Rok utekl hrozně rychle. Strašně. Pořád jsem čekala, kdy napíše: Jedu do Phy hlídat synovečka. Nebo: Jedu do Jaře.
Chjo. Co radosti mi v životě udělala. 62-18= 44 - za tolik let jsme se nikdy nepohádaly. NIKDY. Vidím ji před očima. Před dvěma lety támhle stála u linky a čarovaly jsme s Viberem. Byly tam postavičky. Namluvily jsme nějaký vzkaz a postava ho potom zahrála a měla hlas jak po balonku s héliem. Míhá se mi to v hlavě. Sezení pod pergolou, pod ořechem, u vína, u nich na zahradě; hodiny vyprávění... Prohlížely jsme si spolu radar s letadly. Červenec. Noc. Jindy ležím na lehátku. Nad hlavou měsíc. Volám jí přes viber nebo WhatsUp. Hodinu mluvíme do noci. Popisujeme si, jak každá vidí měsíc. Ona v Německu, já nad Slovanstvem.

Zlatko, Tvoje krásné oči, zastřený sametový hlas, charakteristický smích, chůzi, pohyby, grimasy, údivy... Tvoje: Okej! NIKDY NEVYMAŽU. Telefonu jsi říkala hendy. Kdysi jste v Tuzexu koupili hru handy handy. Dvě rukavice, které chytaly balonek. Tehdy v Tuzexu. Dnes v Jysku a dalších obyčejných obchodech. Zlatko, říkalas, že se bojíš o vnuky v Hamburku.

Svítím Ti dnes svící. Máš možnost přijít ke světýlku. Pozítří po obřadu bude klid. Propouštím Tě. Jsi volná. Jsi svobodná. Bez bolesti. Bez starosti. Včera jsem poslouchala Moodyho... Předzvěst noční zprávy od Tvé sestry. Nemohu se soustředit.

Dnes jsem jela do Krkonoš lyžovat. Zas v myšlenkách s Tebou. Pamatuješ na Silvestra u Tetřeva? Jeli jste o den dřív. Deniska mi tehdy kopala v břiše. Musela jsem v sobotu do práce. -Tvůj Pavel pro mě přijel. Nenechali jste mě opuštěnou. Naše pobyty na chatě n. p. Karosa ve Velké Úpě :-) . Pavel s rampouchy na hlavě :-) Kozel. Naše jízdy do Kuksu? V konírně jsme tančili pod stroboskopickou lampou. Pavel dělal blboviny. Vypadal v trhaném světle jak animovaný. Jednou jste mě vyzvedli. Ivka nebyl doma. Jeli jsme bez něj. V Kuksu vyskočil z kufru. Diskotéky na Strahově. Procházky Prahou. Burza s LP. Dost dlouho byla na Letné.. Neustále ve střehu. Byl to černý obchod. Kdykoli ji mohli rozehnat.
Pak Vaše emigrace. To bylo smutku. Pohled z nejdelší dovolené jsem si četla v místní dopravě z Josefova do Jaroměře... Balíčky, nahrávky, dárky, telefony na Silvestra... Pal mal vzpomínek. Naposledy.

Dnes jsem si na stráni fotila krásný smrk s dvěma kmeny. Šišky. Skupinu stromů s větvovím jak lidské cévoví... A Tobě obrázky už nepošlu. Už si nebudeš číst můj FB. Končí jedna éra. Je nutno udělat čáru. Velmi tlustou. Od zítřka zas šlapu po světě s radostí, lehkostí, bez starostí, v lásce a bez kritiky a stěžování. Druhý den...
Dobrou noc!

------------------------------------------------------------------------

Zlatko, už to budou čtyři roky. Mám tě v srdci. Přibyl tam ještě jeden člověk.

Dobrou noc!