Nedělní sluníčkový s chobotnicí :-)

Policie Modrava. Den je za námi. Večer.

- Lindo, jde ti stahovat?

- No, mně jo. Stahuju si film.

- A náhodou dnes okolo poledne sis něco nestahovala?

- Jo, dnes jsem si stahovala...

- To je návštěva! Stahuje a stahuje. Tak já si nechám dnes zdát o stahování.

Řehot.

- Fakt se ti to nestahuje?

- Nééé.

- To je divný.

- Jen co odjedeš!

Řehot.

Ráno jsem se probrala ze sna. Už nebyl hudební. Včera to asi skončilo. Dnes jsem někde zaslechla několikrát Gotta. Odpo u louskání - Domů k nám. Nádherná... Nevnímala jsem. Teď už ano.

Nikde nikdo. Slyšela jsem dveře. Linda si jela asi pro pneumatiky na toho svého minicooperského country oře. Že bych si ještě zalezla? Asi ne. Chobotnice začíná v kuchyni koncert. Co nejdřív? Chleba. Těsto se povedlo. Jen chlebíček hodně vyběhl. Mohl být ještě bochánek. Nevadí. 

Rozmrazit stehno z eko kuřete. Z brontosaura. Zbyl mi tu farmářský jogurt. Co s ním? Kefírovou buchtu. Vylepšuji ji. Ve více jak třicet let starém receptu chybí vanilka, citronová kůra... Ořechy... 

Co ještě? Kompot. Jo, kompot pro maminku. Mrňavá jablíčka. Chobotnice by potřebovala deváté chapadlo. Šup, šup, Ireno, hoď sebou. Hodiny letí. Co teď? Tvaroh. Eko z farmy. Moje marmeláda z černého rybízu za studena. Mňam! Maminčin recept. Tvaroh chutná jako ovocný pribiňáček. Poslouchám Václava Koptu. Dnes má narozeniny Hana Hegerová. Pouští její písničky. Texty nádherné. Koptův otec Pavel Kopta byl dvorní písař paní Hegerové; nádherné texty. Asi před třemi roky jsme šly v létě s Lindou na Vyšehrad. Literární setkání s pověstmi z Vyšehradu. Parno. Tma. Seděli jsme ve vyprahlé trávě. Všichni poslouchali. Pár svíček. Ticho přerušil telefon. Majitelka telefonu se omlouvala, že už musí jít. Její tchýně paní Hegerová má dnes svátek... Manžel ji už volá na oslavu... Lidé paní Hanu pozdravovali. :-)

Linda je tu. Má sice krásnou káru. Ale ty její pneumatiky, to je cena! Jen ventilky osm tisíc. Moje dvacku. :-) Jde ven štípat na náš krásný špalek větvičky. Za rok s nimi budu podpalovat. 

Ještě prošpikovat stehno. Obkládám ho bramborami se zeleninou, čočkou.

Péťa se vrátil.

- Kdy bude oběd? Pojedu do lesa.

- Ještě jsem nejela za mamkou.

- Jedu na houby. Sjeď tam autem.

Chjo, ráda bych jela na kole. Balím kompot, krájím buchtu. Je křehoulinká. Horká.

- Lindo, naprogramuju troubu na třicet minut. Až bude pípat, zkus maso. Brambory jsou hotové.

Frčím. V DD už jsou po o.

- Vidíte? Už ji máte tady! Tak jste se dočkala.

Maminka se usmívá. Radost. V poslední době je protivná. V jídelničce mě zachytila paní K. Doslova za ruku. Vezu talíř buchty. I druhá paní K II by si dala, jenže je zas iniciativním mozkem odvedena. Dráha jater nevzrušena. Nebo utlučena? Nebudu vydávat energii. Vím, že si musím zařídit paní K. na terasu.

- Kdo ji má na starosti?

- Kamila. Ale odběhla.

Ha, běžím za Irenkou.

- Irenko, prosím, tě, vezmu si paní K. Můžeš to vyřídit?

- Ale já ji nemám.

- To neva. Mně stačí jen, když to vyřídíš, ano?

Irenka zlatá.

Utíkám k paní K. Ukazuje mi hubenou ruku. Něco jí na ní bolí. Kost potažená kůží. Měli by být rádi, že něco sní. Na vozíčku je jak pírko. Vezu ji mamčiným pokojem na slunce. 

- Mamko, bude tady s námi...

- Ne, já ji nemám ráda.

- Mami, chovej se přátelsky. To je paní K.

Obsluhuji obě dvě. Sedíme na sluníčku. Vedro. Paní Jana nabízí deku pro paní K. Neumím posoudit. Mamka deku má. Nevím. Paní K. hřeje tlustý krásný svetr. Je v něm schovaná jak kuřátko.  Dobrá, deku na kolena. 

- Vy jste zlatá!

Jsem hlavně ráda, že tu trávíme čas na sluníčku.

- Není vám vedro? Otočím vás bokem ke sluníčku.

Sundavám deku z mamky. Házím ji na zábradlí jako stínítko. Tu deku. :-) Sluníčko je tak nízko, že roletky neplní svou fci. Dávám jí buchtu. Zobe z mističky. Pochvaluje si.

- Je teď upečená. Je tam ovesná, pohanková mouka. Nezalepí vás.

- Máte to jako cukroví. To nejsou žádný suchary. Napila bych se.

Mamka žárlí. Utíkám pro pití. Naskytl se mi obrázek! Obchází mě hrůza, smutek, bezmoc. Chodba, kterou nazývají jídelnou, naplněna mraky sedaček, hejblátek, vozíků, křesílek, lehátek. Svítí jim zářivkami. Děs! Hrůza. Mají pod sebou vytřeno. Mohou začít drobit, cpát se z nedostatku jiné zábavy; mlčet a čumět do TV. Proces debilizace - fakt funguje u dětí i u starých. Veškerá záření - elektrická, mikrovlnná, televizní, wifi... Kamilka mi podává kelímek.

- Kamilko, nemám ráda plasty. Uvolňují se z nich molekuly jedu.

Kamilka je dnes vážná. Nebo smutná? Ale krásná je stále.

Luštíme. Když maminka neví:

- No, tak teď ať ti to řekne.

- Mami, nech toho! Společně!

Potřebuje na záchod. To je štrapáce. Maminka se ptá, co mám teď udělat, a co teď a jak... Volám z koupelny na paní K. Je na terase chvilku bez nás. 

- Jsem tady! Hned jsme u vás!

Paní K. je v klídku. Mami, mohla bys mně říct, proč seš furt naštvaná? Proč se stále mračíš? Celý život jsi byla veselá! Jsem tu s tebou! Denně! 

(Copak mi odpoví! To já dobře vím. Alzheimerik nesnáší konkurenci. Navíc mamka je nespoutaná bytost. Tady je svázaná prostorem, vozíkem, nesvobodná. Musí se podřizovat řádu. Nehledě na to, že je tady docela hodně manipulováno s myslí člověka.) Tak copak se dozvím za odpověď?

- Že to jde jinak, než chci já.

Jasně. Logicky. Rozumím. Vím to.

Doluštěno. Doradováno. Dopito kafíčko. Dojedeno. Vezu obě do světlé jídelničky. Ladím pohádku na TV. :-) Sedí tu už paní, jejíž dcera za ní v létě jezdívala až z Náchoda na kole. Loučím se. Hlásím v kukani vedle indiánů:

- Dala jsem maminku na záchod; sedí tam v jídelničce. Mamka je nevrlá. Tak jen aby nedošlo ke kolizi.

Paní Jana je jde rychle rozsadit. Ach jo. Paní K. je komunikativní. Dnes mi ukazovala tu svou bolavou fialovou ručenku. Prý upadla. Nevím. Asi z vozíku ne. Možná nějaká injekce. Potřebuje to sdělit. Potřebuje mluvit. Nemá s kým. V jídelně sedět mezi indiány - hrůza. Vzpomenu si na bývalou paní ředitelku MŠ - taková malá paní. Dnes už taky na vozíčku. Mluví potichu. V létě jsem jí na terase odskakovala od maminky krmit soustečka chleba. Stále mi něco říkala. Sedět s indiány - mluvící zapomenou mluvit. Letec - ještě před rokem šarmantní hovořící gentleman. Jaruška za ním pálila. :-) Dnes je pilot mlčenlivý... Indián.

- Peťuš, vyjíždím.

- Máme prostřeno na sluníčku! Přijeď.

(Ještě si žehlí včerejší bubákovské ráno. Když prostírám venku, někdy mručí. Prostírám za každého počasí. Někdy mezi deštěm. Nemá to rád.)

- Peťuš, dejte misky a talíře do trouby.

- My to uděláme špatně.

- Neštvi, nahřejte talíře ať neremcáš, až ti naliju polévku!

Vše připraveno. Stolujeme. Lindě Petroušek ustlal na malé houpačce. Vtipné. Linda naznačuje, jak se vždy zhoupne nad stůl a sní jednu lžíci.

- No, budeš mít dietu! Jez v letu.

- Hezky si vytáhni páteř. Pěkně obratel po obratli. :-) .- ) :-)

Nese jí také židli od velkého stolu.

Jsem šťastná. V rodině. Ve svobodě. Zdravá. Doma. Na zahradě. Na slunci.

Odbíhám k počítači zaplatit silniční daň. Péťa mi to připomíná čtrnáct dnů. Prý jsem už minula patnáctého. No jo, tak přispěju státu pokutou. Dostávají moje peníze ne čtvrtletně, ale pololetně. Hospodaří s nimi. Ať si zkusí! Poplaceno, doplaceno, zaplaceno.

Jdu na slunce. Louskám loňské ořechy. Ty s červy nosím do krmítka. Krmítko je stále vybílené. Kdy tam na to lítají, to by mě zajímalo. Neviditelní.

Večer. Už musím domů. Ach, to bylo krásné. Petroušek se vrátil z fotbalu. Sklízí polstry. Je jak číšník. Ještě sedím, sklízí. Končíme, končíme, závěrečná! :-) Směju se té jeho mánii. Mám ráda nádobí na stole, hezký ubrus, na všech židlích polstry, slunečník... I když tam sedím sama. 

Dvaadvacet. Noc. Vzpomněla jsem si. Utíkám do zahrady. Můj polstr zůstal na židli. Navlhlý. Petroušek už spí. Byl by na koni. :-)

- Mami, a tobě to nejdeéé?

- Néé!

- Jak je to možný?

- To ti povím zítra, až odjedeš.

Krásný víkend! Krásný život. Ať vydrží co nejdéle. 

Dobrou noc!