Nefilosofuj! Jen žij, usmívej se a miluj
Konečně si sedám. Bude půlnoc. Píšu. První slova. Pouštím si TV Šalingrad. Slyším: Nejlepší cesta by byla naprosto ignorovat matrix. Vše, co s ním souvisí - zprávy, náhubky, nařízení, respiče, jen žít si svůj život a nedávat sílu a energii těm, kteří ji od nás potřebují.
Pravda, svatá pravda. Ač si myslím, že jsem vyklouzla, ne. Nevyklouzla. Částečně ano, ale jsem zavrtaná v matrixu jak červ v oříšku. Účastním se obchodování, používám peníze, beru jejich energie, které mi pak napočítají na složenkách, dopadají na mě, ať chci nebo nechci, ty jejich hry - nařízení, doporučení, příkazy, zákazy... Už chápu, proč jsem po většinu střed psala: Dnes nikam nemusím. - užívala jsem si den bez šikany státem. Jedu za lidmi, mezi lidi, mluvit na ně a s nimi, ale jedu taky do džungle. Nepochopitelné.
Vyrážím svézt se na kolotoči světa. Jak málo mi stačí pro radost. Lidl. Se mnou tři lidi s holou pusou, plus jeden příchozí pán... Jak je tohle hloupé. Mně dělá radost obyčejná přirozenost. Normální je přece chodit bez roušky. S volným v stupem pro vzduch do těla. A já se raduji, že i prodavač sundal opovážlivě a odvážně roušku. Takže naopak - štve mě, že se lidé dusí. Omyl! Někteří už budou nosit hadr na ksichtě do smrti. Jdu parkovištěm na další parkoviště k autu. Proti mně dva relativně mladí. Slečna má roušku na bradě - venku! Pán připravenou. Oslovuji je:
- Jdete do Lidlu? Můžete si roušku sundat.
Zaskočilo je to. Nebo naštvalo? Ona byla pohotovější.
- Ne, mně to nevadí.
Její kolouch dodal:
- My neprotestujeme.
Mají právo se dusit. Ať se děje dle jejich vůle. Jenže to kazí nám, kteří chceme dýchat svobodně. Pokud bude mít jeden poslední tu hubu překrytou, budou na nás páchat nesmyslné zákazy, příkazy, rozkazy, nákazy! Poslední slovo ve smyslu - nakázat. Ale je tu dvojsmysl - nákaza - lžou a lžou. Včera na FB se mi líbil hoch, který už asi čtyřem pojízdným cirkusům na kolečkách (rozuměj odběrová místa s testy ZDARMA) překazil jejich napomáhání systému. V červeném tričku s nápisem Ministr vnitra - proč ne, proč by ho neměl, když si kdejaký vochcapa může zaregistrovat značku Česká republika! - Nemožné? Ale jo, všechno se smí. Právě se resetuje svět. Jako při formátování kazety. Tak ten hoch natočí slépky vevnitř - bez kulichu, bez rukavic, bez kosmického obleku... Zavolá hygienu, policii. Tečka. Binec v maringotce. Zde odebírají lidský vysoce nebezpečný :-) :-) materiál!! Pracovnice se narychlo oblékají. Jedna říká:
- Já jsem byla na záchodě.
A kde byla? V obchodním domě? A umyla si ruce? A proč nemá rukavice? A kde je hygiena, potřebná pro provoz odebírání tak nebezpečného materiálu, jako je odběr ze sliznic!
Zastavila jsem se. Hodiny tlučou půlnoc. Chroupám své myšlenky. Tak jsem v matrixu? Nebo ještě tvrdím, že jsem se vymanila? Chiméra. Ne. Jsem stále zapojená. Důchod nedůchod. Už jen to, že mi měsíčně milostivě posílají částku. Mám výhodu: Mohu se smát. Což dělám od rána. Prve jsem narazila na obrázek slovenské Mařeny z Čaputu a nejvyššího satanisty. Láďa Bátora mě rozchechtal. Pod obrázek svaté Daly z Čaputu na vysokém bílém křesle zamilovaně hledící na nejvyššího satana Frantu:
Ladislava Bátora:
Třeba se vezmou. A bude konečně na světě mír. Mupy mup!
Nevím, co je mupy mup. Ale rozechvívá mně to bránici. Mupy
mup! :-)
Copak já jsem tady na tom světě dělala třináctého? Zkus od začátku...
Najednou k dnešku do mě vjelo plnění úkolů z měsíc starého papírku. Objednávám se s tlapkami. Nebolí, ale v létě dostaly zabrat. Objednávám se do systému... A dokonce tam jedu. Všude nápisy o nebezpečné pandemii. A odezinfkuje si ruce. A tady chodíme v rouškách. To máte blbé, pomyslila jsem si. Ale nic neřekli. Jen si dýchali do těch svých umělohmotných klecí na motýly.
Hledám internet. Mluvím s mým poradcem přes počítače.
- Cestou na Hradec visí reklama něco jako Helen...
- Ty jsi jak Péťa, ve čtvrtek mi povídal, že cestou k vám visí na hospodě reklama na Starnet.
Chlapi rekognoskují cestu jinak než ženy. Pamatuji si, jak jsme někde u moře někam šli. Vraceli jsme se večer. Byla jsem zmatená. Stojany s korály, pohledy - nebyly. Už je schovali dovnitř. A já nevěděla, kudy dál. Péťa ten o regálech nevěděl, zato nás bezpečně dovedl domů.
Volám na internety. Někde nedosáhnou až k nám. Někde už do Jaře nedodávají. Někde se přijedou mrknout. Někde jen koukají na mapu. Všichni do jednoho měli tu čest setkat se s nekalými praktikami našeho - to se říká providera. Čili poskytovatele netu. Tak já jsem dva roky v něčích rukou, netuším, že to jsou drápy.
- Znám u Vás Sympatiku a Orla. Ani jednoho bych nedoporučil.
Před dvěma lety jsem v Sympatice byla. My vám zavoláme. Už nikdy nezavolali. Jako na konkurzu:
- My vám dáme vědět. :-)
Na druhou se ohlásila návštěva. Stavuji se cestou ze zařízení, kde mají všude namalované ty respiče, v obchodě. Už chytám děj - jo, v Lidlu. Ano - už jsem nebyla sama bezrouška.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-13_Navsteva/
Přijíždím po půl druhé. Zvonek.
- To už jsou dvě?
- Nejsou?
- Ty nevíš, že se ke mně chodí se zpožděním? :-)
Usazujeme se venku. Posloucháme o bezohledné mladé dámě. Vdaná v cizině. Dítě má s Čechem. Synem našich hostů. V cizině nechala dvě dcery. Kolik jim bylo? Čtrnáct a zapomněla jsem. Holky se dostaly do polepšovny. Maminka měla děťátko Čechách. Nechápu. Před dvěma třemi měsíci se sbalila. Odtáhla. I s dítětem. Ale na čtrnáct dnů ho půjčila otci dítěte. Potřebovala klid na stěhování do většího města. Přece do světa! J Dvouleté mimino jí nechybělo. Ani jednou nepřijela.
Kolotoč světa! Nevadí jí ani maličko, že vnáší neklid, starosti a smutek mezi své bývalé blízké. Otce dítěte, prarodičů.
Světe, kam se valíš? Válcuješ lidské bytosti. Presuješ je. Narodila jsem se do doby, kdy se ještě pralo na valše. Nebo v primitivní pračce. Lidé hovořili česky. Chovali se slušně. Mimozemšťané se tajili. Ano, spolupráce s nimi už existovala. Ale tajně. Najednou jsem se ocitla v době, kdy je všechno možné. Víme o nich. Majitelé světa nám dali do rukou technologie; ty nás blbnou. Chytrý telefon, navigace, různá elektronická udělátka. Dřív jsme si museli pamatovat telefonní čísla - babička měla osm, sedm šest. Pak byla čísla čtyřmístná. Dvacet šest osmdesát dva. Teď jsem zapomněla - bylo to číslo k Prokopovým nebo k Matějovským? Dodnes si pamatuji adresu mých milovaných Češoků: Na Příčce 42, Praha 4 - Krč, 142 02. Dnes? Nemusím si pamatovat nic. Ani cestu. Všechno mám v mobilu. Záhuba civilizace!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-13_Jeste_leto/
Petroušek se tu lísnul. Dnes měl volno. Někde někomu něco opravoval. Přišel si vypít kávu s návštěvou. Vzpomněla jsem si...
- Peťuš, a kdo ti to včera volal, že jim neteče teplá voda? Asi jsem zaslechla, že ti paní řekla Petroušku?
Usmívám se.
- No to byla ta paní, víš, jak jsme ji potkali a tys mi řekla Petroušku. Ona to zopakovala. Od té doby mi tak říká.
V mátohách si pamatuji... Možná na trzích Kohoutově? On si pamatuje lidi, jejich tváře, jména. Já ne. Já si pamatuji situace. Ale tady na tu jsem zapo.
Odjeli.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-13_Moure%2C_dostanes_dietu/
- Mourku, pojď se pochovat.
Je těžký. Krmíme ho asi druhý den méně. Sežere, na co přijde. Muzlajs. Rád se houpe. Skočí na houpačku, tíhou ji dá do pohybu. Spokojen sebou plácne ke spánku.
- Zrzečko, ty žárlíš!
- Protože ty pořád chováš jen Moura.
Zrzinka se oddává ňuchlání. Mám v plánu jít vystříhat divočinu pod lísku. Začínají padat ořechy. Zatím jen červivé. Nemám srdce kočku odložit. Pózuje. Myje se. Spí. Zaklání slastně hlavičku.
Jdu sbírat švestky.
- Peťuš, prosím tě, přines mi pilku. Takovou malou.
Přináší Fiskars.
- Ukaž, já to odříznu.
- Ne. Mamka řekla až u samého. Podívej - to jsi tu nechal loni. Takový pahýl! To se nesmí. Větev se řeže až u kmínku.
Řežu. Baví mě to. Ještě jednu uschlou.
- Půjč mi to, já to uříznu. Ty sklepeš všechny švestky.
- To chci. Zítra upeču koláč. Ivanka na FB pekla z litého těsta se švestkami, posypanými mákem a drobenkou. Mám na to chuť. :-)
Naplnila jsem celý vak TSM. Růže, plevel, větvičky...
- Jdu domů. Koušou mě komáři.
A já si letos poprvé pouštím hadici na přední zahrádku. Celé léto jsme nosili vodu v konvích. Z okapů - ze sudů. Zalévám. Dávám napít smrkům - asi jim to nenateče ke kořenům. Hadicí se nemá zalévat. Je to prý zbytečné. Stříkám do jednoho místa. Prolévám růže. Magnolii. Vrbu. Zahrada pije.
Včera mi nějaká míca za ten koment k významu UŽAS napsala pod obrázek oběda s lahví vína:
- A vy jste spíš vožlala.
...Rohatá...
Experti. Jak oni hned znají, vědí, soudí... Pod láhev jsem hodila smeč:
- Ale vožlala, milá zlatá, tedy fakt nejsem. Asi se Vám popletlo písmenko, že? Nesmíte tolik bumbat, milostivá!
Bezva odkaz od Lukáše Faltýnka:
A spát!
Dobrou noc!