Nějak jsem si nestačila chytit den do svých rukou

08.07.2019

Divný den. Léto? Podzim? Neklid. Nespecifické počasí pro červenec. Prázdniny v plném proudu. Lidé na dovolených. Zapomínají se. Zdravá strava zůstává doma. Pojídají ovocíčko, masíčko, dobrůtky a hodnoty skáčou obloukem zpět o dva měsíce. Každý je svého štěstí strůjcem. Svého zdraví. Volba je jednoduchá. Cpát se nebo vkládat výživu a tlumit žravost a chuti.

Stavuji se po roce a půl pro výpis u mladé arogantní zubařky. Na výpisu první dva listy - dehonestace a lži na mou osobu. Pacientka odmítla platit za léčbu. Několikrát tam tuto větu čtu. Jak mohu odmítnout platit za léčbu? Nerozumím. Sedám do auta. Teď nesmím brečet. Mám před sebou cestu za mamkou. Až doma. Až doma! Co si může dovolit takový mladý dacánek odtržen od matčina prsu... Alarmuji v sobě síly. Co s touhle prolhanou lidskou bytostí udělám? Nedala si pokoj. Lže, lže, lže. Tak moc zraňující. Au, to bolí! Nespravedlnost. Dnes jsem měla jít na policii nahlásit ztráty věcí v DD. Zítra. A žádost o náhradu škody. A DALŠÍ. Mám čas. Umím psát. Toto nemohu nechat. Většinou nešerádám svou energií. Vybírám, UŽ SI VYBÍRÁM, kam ji investuji. Plivat holka nebude. Teď si odfouknu já.

Maminka zrovna s pečovatelkou na záchodě. Ptám se na hromadu kalhotek.

- Jsou támhle ve skříni.

Nevidím. Aha, tak v pátek jsem požádala, aby je maminka nosila přes den a ihned, OKAMŽITĚ je šoupli do speciální krabice. To mi hlava nebere. Neúcta ke mně? K mé žádosti? Ulehčení práce? Proč myslet na to, že pomalu stoletý člověk po odvodňovacích lécích potřebuje čůrat.?

Beru maminku na terasu. Balím ji do deky. Mám ještě komu vyžalovat, vybulit se. Maminka mě chlácholí. Ale chabě. Vždycky ke mně zasvěceně hovořila. Pěkně vyložila pro, proti; dala argumenty, proč být silný; co mám! Proč šlapat po životě dál.

Venku fučí. Loni i letos se na stromy v parku snáší hodně početné hejno řvoucích ptáků. Část hejna letí dál.

Maminka má termosku s ledovým čajem. Musím se smát. Copak stokrát a stále musím připomínat: MAMINKA MÁ RÁDA HORKÝ ČAJ!!! Starý člověk se rád napije horkého nápoje. Arabové na poušti pijí kalíšek horké kávy. Mozkové receptory okamžitě začnou chladit. V zimě čaj zahřeje. Nalévám studený čaj. Hrneček špinavý. Asi došlo savo. Jdu ho vymýt. V koupelně visí mamčina původně bílá halenka. Pokládám ji na své bílé sáčko. Halenka je růžová. Zapraná. Hnusná. Zničená. Odporná. Kdysi v takových hadrech chodili do školy děti z méně podnětného prostředí. Tady se ničí majetek. Tady se ztrácí soukromý majetek. Tady se nectí hygiena. Tady se jen dodržují hygienické předpisy. To není to stejné. Na hrneček nebo utřený stoleček se předpisy nevztahují. Jdu hrneček vydřít. Vytírám ubrouskem. Pak teprve liju čaj. Koupelna počmáraná neprat, ručníky zůstanou tady... Minulý týden jsem na cedulky dočmárala neprat, neprat, neper... NEUMĚJÍ ČÍST? DĚLAJÍ TO NASCHVÁL? ZA MOJE PENÍZE? Mluvím s roboty? Lidi neumějí mluvit o ničem vážném, dlouhodobém, reálném... Luštíme.

- Asiat na tři?

- Nevím.

- Mamčo, ostrov ve Středozemním moři na I.

- Nevím.

- Ibi?

- No nevím. Řekni!

- Ibiza! Mami, nejde ti to.

- Asiat? Napovím - na I. Velká země v Asii. In...

- Indie.

- A obyvatel?

- IND.

- Mami, tobě to nejde. Pár dnů jsem tě necvičila. Včera mi vzali dech...

- No, nerozvíjelas mě. Já si tady nemám s kým povídat. Tady nikdo není. Jsem tu sama. Všichni mlčí. 

Jak přesně vystihla.

- Koně knižně?

- OŘI.

- Mongolský pastevec?

- ARAT.

- Existovati?

- BÝTI.

- No hezky, jde ti to. Už ses rozjela. Jméno Delona?

- Alain.

Kupodivu si vzpomněla.

- Část nohy - tady dole.

- NÁRT.

- Mamko, hezky ti to jde. Máme vyluštěno. To jsme si to spolu hezky užily, viď?

Dnes se mi nechce odjíždět. Hladím ji ruku. Vezu ji pro jistotu na záchod. Beru pytlíček čaje. Nechce se mi špásovat v kukani. Nemám na svět náladu. Faleš, ústrky, lži, podrazy, neúcta, nedodržování dohod, nezájem o člověka, lidská hloupost, omezenost, sobeckost, hluchota.

Maminku zasouvám ke stolu mezi ostatní mumizované bytosti. Sedi tiše. Bez hlesu. Nikdo se s nimi nebaví. Připomíná mi to hru od Cimrmanů. Když už nemohl udržet meč: Přestávka! I tady je přestávka. Zákonná. A vy se po... Televize září. Lustry vyzařují. Mozky se debilizují. Super. Extra třída. Paní Irenka na lehátku ještě na jaře mluvila. Teď z ní loudím slovo DOBŘE! Žádný zpěv, malování, uklidňující činnosti. Ne. Přestávka!!! Dovolila jsem si postavit na linku umytý hrneček s pytlíčkem čaje. Ach, mami, mami, to si nezasloužíš. Maminko, moje. Jaruška hladí tu starou krásnou bělovlasou paní. Vypadá jak obvodní lékařka. Nebo herečka. Její dcera je myslím lékařka. Ukazuje mi přenádhernou kytičku. Krásná. Prostá.

- Kde jste k ní přišla? Ta je nádherná!

- To jsem si dole natrhala.

Asi z vozíku :-)

- Přivoňte. Hezky voní.

Voní. Kouzelně. Je v ní i kvítek levandule. Je mi smutno. Plačtivá nálada.

Domů. Na schodech vidím na obzoru kouzelnou svoji horu. Má Sněžka. Jo, leží tam a kouká až sem. Říká mi:

- Holka, neřvi. Seber síly! Takových neseriozností ještě zažiješ. Víš, kolik jsem toho už viděla? Co se stalo tobě, to už mají ostatní za sebou.

- Dobrá. Sněžko, Sněženko. Jedu k Petrouškovi. Žaluji. Vím, co mi řekne:

- Nevzrušuj se. Musíš to tak brát. Lidi jsou...

Nemusím nic. Do prčic - já si musím pořídit škrabošku. Masku přetvářky. Jenže to nepomůže. Vnitřní nastavení mé bytosti...

Poslouchám SV. Otázka na Alzheimera. No, super info. Virový. Lékaři, pečovatelé a rodinní příslušníci pečující o alzheimerika jsou o desítky procent víc vystaveni... První dvě fáze viru nejsou viditelné. Kdysi Edgar Cayce viděl až na molekulární úroveň... Viděl začátek působení nemoci. Není sám... Jasnozřivých je víc... Chtěla bych zjistit? Ani ne.

- Peťůůůůš?

- Co je?

- Peťuš, kdybych viděla, co se se mnou děje, prosím tě, chci odvézt na eutanázii, jo?

- Kdybys mě poslouchala, a neposlouchala kraviny, byla bys šťastnější.

Sedám. Leju svůj smutek, nespokojenost?, ne, zklamání na papír. Inkulturace národa. Západní písničky. Denní prostor vyplněný ničím. Lidé jdou po povrchu. Bioroboti s naučenými frázemi. Prázdné bezobsažné řeči. Hlásaná slušnost?! Programy ovládající mysl robota. Jsem jak červ, zbytečný. Stále melu pusou jak to tele... A stále si v DD dělají po svém. Co chtějí. Jak je to možné? Ta zvůle! Za celý maminčin důchod!!!  Nic. Mám trpělivost. Za život každý, kdo mi ublížil, zařval smutným hlasem. Aniž bych si to přála - nějaké deus ex machina pracovalo za mě. 

Dobou noc!


Převzato z FB 5. července v 8:53

CHTĚNÍ 
ČÍM VÍC něco CHCETE - TÍM VÍC toho MUSÍTE
nevěříte?...uvidíte...když NIC NECHTÍT zkusíte..
Čím MÍŇ všeho chcete - tím víc času máte...
bez úsilí a bez chtění......brzy to poznáte...

Buďte spokojeni s tím co máte dosud
s tím co nadělil Vám ten Váš osud...
a nešilhat po tom .......co kde jiní mají...
i když se Vám šťastnější snad být zdají...

Ono totiž zdání mnohdy klame...
soudíme-li takto příbuzné a známé...
ale každý má vždy VŠEho podle "zásluh"
karma nikdy nedává nikomu NIC na dluh...

Někdy je to o tom co si zasloužíme...
někdy zase o tom co si "vytoužíme"...
jindy je to pro člověka takový test...
ale nikdy to není vyloženě "trest"...

A proto si važme všeho co máme...
stejně se tu jednou všeho vzdáme...
Přišli jsme sem totiž s holou řití....
ZAKUSIT "jen" SVĚTSKÉ LIDSKÉ ŽITÍ....
.
.
.
(Dáša B.K.)