Nejhorší je srážka s buranem. Jinak u mě dobrý

Začínám brzy. Na devátou přijede pán. Začal 8.1.  t. r. Stal se z něj krásný chlap. Motorkář. Dopředu mě varuje, že se pohoršil. Od srpna pauzíroval na měření. Bere, jí, užívá, dělá během dne kliky... Maluji se, chystám si koktejl, čaj, vitamíny. Ó, už je tu. V předstihu. Ireno, to jsi nezvládla. Zvoní.

- Kdopak to k nám jde?

Dělám si legraci do telefonu. Já chodím pozdě, on z velké dálky o pět minut dřív; hned je tam půl hodiny rozdíl. :-) Povídáme si. Připomíná mi jednoho člověka, hodného chlapa Zdendu. Měřím. Stále je v kondici, ale útrobní tuky a metabolický věk navýšil.

- Já nemám čas, někdy vynechám. A taky stres.

Pozor, nekupovat výmluvy!! Copak se dá říci, že nemám čas na jídlo nebo na záchod? Vynechání se obrazí v měření; v nedovýživě. Žádné takové. Teď, v době večírků, hodování, u někoho nezřízené konzumace všeho, je potřeba tělo dosycovat a zásobit o to víc. Ať nemám chuť. Ať jsem sytá. U mě to funguje. Konečně jsem spálila podzimní mlsání zdravých tučných vlašských ořechů.

Nákup, termín, přání, loučení. A výzva do ledna - ty viscerály opět snížit!

Obcházím zahradu. Místo, kde kočky... Ale co to povídám! Místo, kde andělovi upadlo pár peříček, nikdo nevysbíral. Andělské peří... Andělské? Hrdlička to asi odskákala.

Včera jsem pociťovala kolem korunky tupost. Asi dosloužila. Volám do ordinace. Prý na konec února. To už mě může zub bolet. Prý ať přijdu s bolestí. Ale mě to nebolí. Tak já si zavolám do soukromé ordinace, tam mi korunku vyrobí dřív. Najednou je vyčarován termín na kraj ledna. Bože, zdá se, že je tu syndrom ovcí. Lidé tu přijímají ortele, rozhodnutí, ještě u toho bečí. Nejsem ovce. Vyřízeno.

Statistika, zákaznický servis; konečně sedám, vyrábím přání. Jak mě to baví! Jak mi to uklidňuje mysl, přivádí mi do ní radost. Povedla se mi krásná, kýčovitá přáníčka s růžovými srdíčky. Ráda bych navlékala korálky, malovala... Mám program: slunovrat. Zítra kračun. A tam jsou mé myšlenky. Hotové přání pro paní na SCUKu - zaslouží si poděkovat. Za služby. Poslala mi hezký dárek. A před měsícem malé vínečko. Pro svou věrnou zákaznici. Mám se stavit u svých nájemníků. Něco Věnceslávkovi, přání pro ně, malý dáreček. Jo, taky sousedce. Poděkování za sousedské vztahy. Ač já odpůrce milionového chlívku, ona stoupenec - nehádáme se, jsem sousedky. Vážím si a vděčím. Takhle se vyvolávají ve velkém války... Začíná to mikrospory... Tvořím, balím, Péťa už je tu.

Jedu k mamince. Potkávám ji na vozíčku na chodbě. Zdvihá radostně ruce nad hlavu. 

- Jé, já mám radost! Tys přijela!! Tys mě našla! Potřebuju na záchod.

- Mami, vždycky tě najdu. Každý den, ale ty to nevíš. Jedeme na záchod. Balím ručník a osušku domů k vyprání. Na osušce je vidět, že má zapraný odstín. Zničili mi ji. Mají cedule: Neprat. Stejně to někdo zmrvil. Ručník je jasný, krásný. Odkládám své věci. Beru stromeček, věnec, zhasínám na chodbě. Pouštím mamince Rybovu mši. Raduje se z Ladových obrázků. Ze světýlek... 

- Mami, víš, kdy jsem Rybovku slyšela poprvé? V prváku na gymplu. Přišla Elena Sázavská s Ivanem Kalandrou. Přinesli na Silvestra tuhle desku. Nahrála jsem si ji na kotoučový mgt. Vydělalal jsem si na něj na brigádě. Byla jsem z těch tónů okouzlená. A jsem dodnes. Pouštím si ji v různých nahrávkách. Nádhera. Něha.

Vařím jí kafíčko, cukroví. Ukazují jí fotky ze večera. Nevěří, že jsem u ní byla.

- A co se mnou bude?

- Co by bylo? Mamko, jsi tu v bezpečí. Starají se tu o tebe vzorně. Pečovatelky jsou víc jak hodné. Máte tu překrásnou výzdobu. Moc hezké. 

- A pojedu s tebou?

- Maminko, vždycky touhle dobou už jsem si tě brala domů. Bylas u nás týden. Ale bez vozíku. Jak bys u nás lezla do vany, do sprcháče, na záchod? Mamko, jsem tu každý den.

- Ale já chci odsud.

- Mamko, teď jsem se stavovala u tebe v baráčku. Máme tam mladé nájemníky. Narodil se jim tam 28.8. v naší kuchyni hošíček. Věnceslav.

Diví se. Usmívá se. Znovu jí vysvětluji, jak se hošíček měl jmenovat Václav. Jak jim maminčino jméno duch domu vnuknul do mysli... Maminka si užívá chvíle se mnou. Přichází sestřička. Hezky se usmívá. Tady se hezky usmívají všechny sestry. Všechny jsou hodné, milé, sympatické.

- Vy mi jdete říci, že jste viděla mamku...

- Já jsem jí v neděli večer šla dát prášky a ten stromeček už byl zdemolovaný.

- Jo, to by sedělo. Ale ten drát je nepřetrhnutelný. Ten někdo přestřihl nebo přeříznul. Přesně to jsem si myslela. V neděli večer! Potvrdila jste mi mou domněnku. Mamka v sedm už dávno spí.

Sestřička se kolíbá chodbou. Mám ji ráda. Praktička. Stará škola. Velký prášek k polknutí přelomí. To jsou naše zlaté staré časy.

Dnes si v hangáru, vlastně v jídelně, s lidmi nehraju, nezpívám. Motá se tam ta, která lže. Je pro mě vzduch. O to víc si mě maminka může vychutnat. A já ji.

Paní pečovatelka se ptá, jestli večeři sem k našemu stolečku, nebo do jídelny. Vezu maminku mezi lidi. Anička mě srdečně zdraví.

- Byl tu Jéňa? Nebo se na to vykašlal?

- Vykašlal. On jede do Chorvatska.

- Asi ne. Myslím, že do Vánoc přijde...

Loučím se. Maminka se namlsala cukrovím, sekanou s chlebem asi jen uždibne. Pusy; mizím; letím dolů po schodech. Risknu to po státní. Pátek večer. Mohlo by být volno. A bylo volno. Stavím se v Kauflandu. Ten jsem teď asi čtrnáct dní pomíjela. Možná tři týdny. Okoukal se mi. Tak copak nám tu ukazují... Dojíždím s vozíkem k pultu se sýry, lahůdkami, uzeninami, masem. Mají tu ve zvyku nutit lidi stát jednu frontu. Podřizuji se. Ale dnes přede mnou nikdo není. Všichni jsou obslouženi. Stojím tvrdošíjně u sýrů. Nehnu se. Za mnou přišel bezzubý pán s paní. Paní jde mrknout dopředu, vrací se za mě k pánovi. Dvě prodavačky se baví, tři krájejí a dělají, že nemají čas. Předstírají, že mě nevidí. Ano, mají plné ruce práce. Tak tu chvilenku stojím.

- Prosím, potřebuji koupit sýry.

- Tak si pojďte sem!

- Nepůjdu. Proč bych chodila k uzenině. Já si sýry vyberu tady. Nebudu se vracet.

Mladé drzé štěně přestává rovnat do chladících skříní a poroučí:

- Ale my to tady takhle máme. Tak budete muset!

- Asi nebudu muset. Nemusím a nechci!

- Ale tady je jedna fronta.

- Ano a v té frontě stojím jen já. Nejsem ovce! Vy jste ovce!

Ty vorle. Všech asi pět prodavaček štěká jak feny. Najednou nemají práci. Stojí v jednom šiku. Dav je posiluje. Štěkají. Nemám ráda primitivy.  Ďafající... Toužící po extempore. 

- My nejsme ovce, vy jste ovce!

Radostné vánoční představení s falešnou hrou. Do prčic kdo je tu ovce? Já, která se nechce nechat řezníkem podříznout? Nebo micky, kterým někdo nařídil jednu frontu a jsou zvyklé obsluhovat z prostředka pultu.

- No jo, vona je učitelka!

To křičí paní z charity. Dvacet let přebírala hadry a teď si myslí, že je stále vedoucí prodejny. Deset let neučím. Mám to brát jako záplatu přišitou blbými a blbějšími? Taky nevykřikuji: No jo, prodavačka. A co jako? Každý má nějakou profesi. Něco se vyučil, něco vystudoval. Na vysoké škole. Získal diplom. A má se za to hanbit?!

- Nechejte ty osobní invektivy a dejte mi sýr.

Mladá od chladících skříní přichází. Rozhazuje rukama. Asi si myslí, že jsem hokyně. Neurvalé jednání. Tak co si teda dáte?

Vytahuji mobil. Ukazuji, který sýr si přeji. Zaslechnu: 

- Bonzák!

- Dejte mi tady ten s rajčaty. Kousek koliby. A kousek eidamu.

- Tady té goudy?

- Eidamu.

- To musíte říct!

- Já jsem to řekla.

- Já mám čepici. 

No, já zas kabát. Už ať jsem odsud pryč. Já ti dám bonzáka. No počkej! Tak tobě se nelíbí, že ti nesu na výplatu? Moje peníze jsou moje energie! Recepce.

- Kdopak to tady dnes vede?

- Já.

- Mám tu stížnost na špatnou organizaci práce u pultu se sýry. Na neurvalé jednání a urážky ze strany prodavaček. Křičely, když jsem se nechtěla jediná, JEDINÁ!! u pultu hnout od sýrů k uzeninám. Řekla jsem, že jsou ovce. To bylo křiku. Pán za mnou na ně houkl: Držte huby! - Jenže ony pro ten křik neslyšely jeho výzvu.

- No to by ale pán neslušný, to by neměl říkat.

- Byl neslušný? To je trošku vedle terče, ne? Pán měl jen selský rozum. Bránil mě. Ale ony ho vůbec nevnímaly.

- Tak já to tu zapíšu.

- Ne, vy mi podáte informaci, jak se to řešilo.

Vnutila jsem své jméno a telefon. Zeptala jsem se pro jistotu na číslo infolinky. Paní na infolince se nesmírně omlouvala. Stěžovala jsem si na invektivy, na nucení zákazníka k šunce, kde nemohu ukázat na sýr. Jestli nechtějí, nemusím tam chodit. Není potřeba jim nosit své peníze. Nejsem jejich podřízená. Jsem zákazník. Zatím svobodný zákazník. Tyhle fašistické moresy korporací ať si zkoušejí jinde! 

- Já se vám moc omlouvám, chápu, prodavačky nesmějí takhle urážet. To jste tedy zažila nepříjemnou situaci u nás. Pošlu to paní ředitelce k řešení. Musí je proškolit, jak se chovat k zákazníkovi. Toto si nesmí dovolit. To jste zažila nemilou situaci. Prosím vás, přijala byste jako omluvu poukázku na dvě stě korun?

- Přijala. Vypadala jsem tam jak zbojník. Jak na tabuli hanby. Řvaly jak tygřice. Rozhazovaly rukama. To bylo hrozné. Stydím se ještě teď. Na malém městě - to je neuvěřitelné. To bylo divadlo! Přišel nějaký mladý pán; zapojil se do hovoru. Mými partnery byla ta nekontrolovatelná skupina uječených prodavaček. Říkal, že takhle to je všude v cizině. Mě ale cizina vůbec nezajímá. Tady u nás je podle počtu prodavaček jedna fronta a jindy se stojí zvlášť na sýry a lahůdky, zvlášť na uzeninu a maso je v třetí frontě. To, že jim někdo nakázal, že tento týden, měsíc se bude odbavovat jedna fronta, mě opravdu, ale vůbec! nezajímá. A co mají v cizině, už vůbec ne. Pán za mnou byl sedlák. My jsme logicky uvažovali jako obyčejní sedláci. A jestli mají takovýhle systém v cizině - já sem chodit nemusím. To je moje energie - moje peníze. Tečka. Paní Hedlíková štěkala jak na pavlači. Ještě teď mě hanba fackuje. Bonzák. Co to je za slovo?

Paní se stále omlouvá, slibuje nápravu. Mám obavy, že náprava mravů v celé společnosti není momentálně možná. Náš nájemník mi dnes povídal: To dělá škola. - Ano. Začíná to debilizací ve škole, inkluzí, projekty, stávkami za planetu, pokusy uznat nesloženou maturitu a končí to ztrátou intelektu, píle, logiky, uvažování, vyhodnocování situací: Pozor, nebezpečí, útok, útěk. Takhle společnost zblbla a zhrubla. Nerozlišuje se tady dominance a submise v pracovním poměru. Minulý týden jsem viděla ovce na dětských tanečcích. Zamilovaně čučely na své maličké ratolesti nakrůcající se polonahé před vánočním stromkem v arabských hábitech na arabskou hudbu. Vůbec jim nedocházelo, čeho se účastní. Příprava, výcvik na peklo. Důwenblit.

- Mohla bych vám poukázku poslat mailem? Budete si ji umět vytisknout?

- Budu. Děkuji za vstřícnost a pochopení.

U pokladen mě obsluhuje asi student. Sympatický. Nemám náladu na konverzaci. A to se chce. Nedružit se. GDPR. Příkazy, zákazy. Výhrůžky zákonem. Pokutou. Strach. Naštvanost. Blééé! - Neměla jsem tam chodit. Jsem radostná, veselá, spokojená, jak by řekl z FB Tomáš Kotyza - zhulená - purpurou. Nahraná koledami, vánočními písněmi. Jsem šťastná. Asi to ze mě moc stříká. Ti bez energie chtějí sosat. Nedivím se. Bez oken, bez denního světla, dvanáct hodin na nohou. Nezávidím jim. Závidí mi?

Jdu do Lidlu. Žaluji Lindě. 

- Mamko, tak už to máš za sebou. Klid.

- Jako trhání zubu. To byla hanba. Ječely na celý Kaufland. 

Paní prodavačka jede se strojem. Snažím se jí uhnout. Usmívá se. Děkuje. Za chvíli zase. Potřetí jí říkám:

- Já se vám tu pořád motám, viďte? Já se uhnu.

- Ne, ne, v pohodě. Já to zametu v dalším kole.

Hezky se na mě usmála. Bylo mi to milé.

- Lindo vypadala jsem jak kjava, kterou je nutno připnout na černou listinu na nástěnku hanby. Celá se vnitřně chvěju. Vypadala jsem tam jak vyvrhel. Křičely. Ovce. Někdo jim nařídil. Ale jejich rozlišovací schopnost poznat, že tam jsem ve frontě sama, byla očividně nulová. Tak to prý mají všude ve světě. A to se jako mám převalit na bok? Tady v Čechách vládne ještě logika; trošku. Nepodřídila jsem se. Ona mě táhla k šunce, ačkoli jsem chtěla sýry. Žádný úsměv, slušná prosba. Jen příkazy. A mladá - div si nedala ruce v bok. Hnus.

Odcházím z Lidlu. Všechny prodavačky mě hezky zdraví. Opětuji. U pokladny mi přejí...

- Myslím, že se ještě uvidíme.

- No s vámi určitě. :-) Vy ještě přijdete. Budeme se těšit!

Asi si všimli, že sem chodím častěji. Zvláštní. U východu zametá zas ta mladá holčina. Rychle jí žaluji, co se mi stalo v Kauflandu. Usmívá se. Prý si asi nevšimly, že nemají frontu. Smějeme se.

- Tak vám hezky děkuji za vaše úsměvy a že jste mě nezametla. :-) 

- Mějte se krásně! Přijďte! Hezký večer!

Zapíná stroj a mete dál. Ty vorle - jeden majitel a dvojí přístup k zákazníkovi. Jedu. Hledám dům, kde se vydává SCUK. Vezu přání a dáreček.

- Haló, haló. Pomoc! Vjela jsem do ulice obsazené auty. Ztratila jsem se.

- My jsme ten vchod naproti popelnicím. Počkejte, seběhnu dolů. Mladá maminka sbíhá dolů.

- Děkuji vám za vaše služby, vstřícnost - jak jsem jednou v létě zapomněla. Moc mi chutnají tvarohy, jogurty a zakysanky z různých farem. Je skvělé, že u vás mohu nakupovat. Jo a děkuji za dárečky.

- Vy jste milá. Děkuji moc. To jste mi udělala obrovskou radost. Děkuji!

- No, vždycky vás hodnotím skvěle do dotazníku. Napíšu do hodnocení nejvyšší body. Stále vás chválím, zasloužíte si! Krásné Vánoce!! Těším se.

- Taky se těším. Děkuji za nákupy.

Jedu do tmy. A domů. DOMŮ!!! Zlatý Petroušek - rozsvítil na besídce girlandu a girlandičky na žebři u vchodu.

- Chceš pomoct?

- Chci. Peťuš, víš co se mi stalo? Zas jsem byla jiná. Tak se stydím, že jsem nedržela pusu.

- Ne, to jsi ty. Řeklas pravdu! 

Že by si na mě za třicet let zvykl? Vesmírný pane, děkuji!!!

Běžím k sousedce. Uvařila jsem jí koňak. V létě jsem jí říkala, jak miluji její smích večer na zahradě. Jestli po víně? Ne. Prý nepije. Vůbec. Má ráda jen vaječný koňak. Ten ona ráda? To si musím pamatovat. Dáreček. Přání. Naše ulice v létě asi třikrát nesvítila. Asi před třemi týdny z plošiny opravovali. Už dvakrát se zas pohroužila do tmy. Sousedka ve tmě zkoumá přáníčko. Líbí se jí. Krásné. Srdíčkovaté, s knoflíky pro štěstí. Raduji se z radosti. Hlavně ať jí chutná koňáček.

Končím. U pohádky jsem usnula. Vzbudila mě replika čertovské babičky:

- To tvoje uklízení je horší než svěcená voda!

Už to nebudu přehánět s úklidem. Pavouky budu chytat průběžně.

Ráno jsem měla očekávání. Jaká setkání mě čekají. Asi nesmím vystrkovat nos z domu. Nepatřím do tohohle zvráceného nelogického světa. Projevím-li názor, nesouhlas; nevnucuji, ale pocítím nesnášenlivost. Mám štěstí na klienty, na hodné lidi. Ale jak říkal Werich: Nejhorší je srážka s blbcem. 

Dobrou noc!