Nejdříve se najez a pak půjč lžíci, jinak po právu bude ti odebrána
Dnes žádné filosofování. Otočím se. Prohlédnu si den a mě. Co mi šlo hlavou. Co jsem dělala. Jak se dařilo světu.
Ráno. Probouzím se na mé zvyklosti brzy. Šla jsem si lehnout v jednu. Dnes to stihnu taky. Raději dřív. Spánek a ty cirkadiánní cykly – dělám změnu pro sebe. A k lepšímu. Není možné se tu trápit a klimbat. Krátké stručné ohlédnutí. Nuž, Ireno, do toho!
Žofka slyšela, že si čtu. Zas dorážela drápky na naše krásné dveře. Ani jsem nedutala. Hanu Sar Blochovou miluji. Čtu její Strážkyni paměti. Střídám to se zakázanou knihou Zločiny beze zbraní od Marie Formáčkové. Každý večer sáhnu dle nálady. Už asi týden sahám po Strážkyni. Má osm set stran. Přečíst jednu dvě strany drobným písmem, navíc u toho myslet o technologiích starého Egypta, o Hermu Trismegistovi, přemýšlet, jestli je to to samé, co Thovt. Je toho docela dost ke stíhání. Počítala jsem, jak dlouho mi bude trvat přečtení. Jsem na padesáté stránce. Ale dobré, jo. Jde to. Snad to stihnu. :-)
Vylézám. Vím, že tam bude. A je tam. Trpělivá šedivá slečna. Beru ji do náručí. Naše Micicinda směla do ložnice. Vecpala se do jedné poličky. Někdy ráno mě probrala svým pronikavým zrakem z parapetu. Jindy spala tvrdě, s vysunutou bílou pacenkou v poličce. Zrzečku jsem do ložnice nepouštěla. To tak. Aby si nás ochočila a v noci začala bušit na okno. Ven. A když se člověk propadá do spánku – přesně ten okamžik uměla vystihnout, tak hup na okno. Pusťte mě dovnitř. A dejte mi do misky.
Zrzinka se u nás ani neohřála. V říjnu před třemi lety přišla jako kotě. V červnu dalšího roku měla sama čtyři koťátka. A 7.3. letošního roku zmizela. Holka krásná. Dnes se mi mihla na FB jak leze po trámech v pergole. Lítost. Jedeme dál.
Jsem ráda, že tu není Mourek. Žofce by sežral i to její. Dnes nemá hlad. Asi jim Petroušek ráno nandal. Nevím, kdy s ranním krmením začal. Ale Mour je nedosycený. Tloustne. První snídaně - prý maličko. Hm. A vstávám já - druhá snídaně. Žofčinu misku schovávám. Má v ní nasypané lehoučko mořské řasy proti zubnímu plaku a kameni. Ona jí v jiném časovém režimu. Ne, když jí nabídnu. Jindy. A zlobí, trápí, mňauká, dokud mi to nedojde. Pouštím Mourka. Snídá. Ten bude snídat vždycky, i kdyby to bylo večer.
Venku den pro očesání poslední jabloně. V poslední době odpočívám. Pracuji. Odpočívám. Pracuji. To jsem nikdy necítila – únavu.
Měla bych vzít centrální vysavač… Využívám toho, že se kočky ztratily venku. Obývák – prokoukl. Pracovnu Petrouška. Zbytek nechám na Indy. Obědvám na sluníčku. Pochutnávám si na poslední letošní rajčatové rýži. Letos bych se v ní ujedla. Domácí rajčata jsou docela něco jiného než ty gumy se žabkou z obchodu.
Volám Žofku. Snad na šancích nevábí kocoury. Je pod zákonem, kočičáci! Ačkoli – v naší zemi ten, kdo zneužije análně opakovaně chlapce, dostane tři roky s podmínkou na pět let. Ten, kdo má řeči – chytneme je za rypáky a hodíme do Vltavy – dostane pět a půl roku. Když za řeči někdo dostane víc než pedofil za skutky, je tu něco naruby. A když někdo vyhrožuje národu, že ho podřeže a shodí ze skály a ženy znásilní – tak to je prosím v pořádku. To nebylo myšleno vážně. To nebylo směřováno proti skupině. Jen proti celému národu. Tedy je to nepostižitelné.
Když mám první košíček, vzpomněla jsem si:
- Jabloňko, nedovolila jsem si, jestli si mohu vzít tvé nádherné plody. Děkuji za ně.
Průběžně češu. Sedím na slunci. Fotím Mourka. Rozkošně líně rozvaleného pod mýma nohama. Tahle jabloňka snad nikdy neodpočívá. Letos dala velká jablka. Asi jsem jí na podzim a na jaře pohnojila. To udělám i letos. A po bramborách taky. Prohnojím půdu. Já se na ty velké propracuji.
- To jsem rád, že tě vidím na slunci.
- Peťuš, odpočívám. Poslala jsem ti odkaz na telegram. Poslechl sis aspoň kousek?
- Jsem za polovinou. To je krásný den, viď? To by ses´ dnes ještě koupala.
- Peťuš, myslela jsem na to, že bych tam dnes ještě vlezla.
- To by mělo tak 22 – 23°C.
- To by byl můj rekord.
U česání poslouchám Radovana Dlúhého v rozhovoru s doktorkou Mihalcea. Řekli byste, že ten Radovan žije v Otrokovicích? Je na něm vidět, že není Američan. Víte jak? Oni jsou dokonalí, nic je nevyvede z míry. Ale Moravan posmutněl… Fotím PrtSc důležitých obrazovek. Shrnuji:
Pěkné shrnutí pro sdílení i těm, kteří nemají FB - na Odysse.
Jsme na konci? Ovladatelní kyborgové?
Aerosolově šířené zbraně z lipidových nanočástic?? Kvantové nanokrystalové tečky by mohly vytvořit organismus, který by v těle vytvořil odpověď, jako by to byl Coronavirus. Přitom ho nikdo nikdy neizoloval. Dr. Peter Gurajev - nominován na Nobelovu cenu v roce 2021. Předčasně zemřel dva týdny po té, co oznámil, že pomoci 5G lze rozvinout patogenní geny v koronaviru a učinit ho nakažlivějším. Zároveň byla stažena práce, která ukazovala, že v kožních buňkách můžete pomocí 5G vyvolat koroanavirus.
Už chápete, proč nemáme přirozené počasí? Transhumanismus jede. Mechanismus kovů hliník, bárium, stroncium - vše v tělech. Navíc kontaminace uranem v posledním roce. Tyto kovy prý způsobují v těle to, čemu se říká vojenský mozek. Už v roce 2006 byla armáda schopna prostřednictvím satelitů zjistit, kdo je očkován na základě množství kovů v těle. Všechny vakcíny mají nezjištěnou kontaminaci nanočásticemi kovů. To se používá pro identifikaci obličeje z vesmíru. Navíc máte stárnutí a nemoci.
Jabloňka nám dává kvanta kvanta jablek. Ona nemá rok pauzu.
Žofina přiběhne. Najednou žíznivá čára do koruny třešně. Ty jdeš trhat. A ona? Najednou je nedostižitelná. Najednou je tu jakoby nic. Vtom je v korunce jabloňky. Předstírá, že neumí slézt. Ale umí. Hup. A už je zas neviditelná.
Ladím Posly budoucnosti na Odysee.
Maui
29. minuta – jak to založili. Jak to udělali, aby nebylo vidět zapalování paprsky.
30. minuta – Bohatí si už před dvěma lety organizovali malíře, aby jim střechy barvili na modro.
31. minuta – Děti šly ze školy domů. Čekaly na ně bílé dodávky. 500 dětí se ztratilo.
34. minuta – masové hroby na Maui – domácích obyvatel agenty FEMA a DS, protože se chtěli dostat k proviantu. Zastřelili je.
Přemýšlím, že mám štěstí. Našla jsem zubařku. Pečuje mi o zuby. Pečuje o mě. Jsem bosa. V trávě. Pod sluníčkem. Sytá. Všechno je v pořádku.
Ještě jeden odkaz. Pro rodiče. I pro lékaře – nemusí vědět.
Petroušek brousí kameny v budoucí dílně. Chystá se na trénink. Já stále s jabloňkou. Bosa lezu po štaflích nahoru dolů. Nahoru do větví. Dolů. Konečně hotovo. Klaním se jabloňce jako v pohádce. Děkuji ji za takovou úrodu. Sluníčko se chystá k západu.
Končíme. Končíme. Sklízím. Zalévám pár posledních okurek. Kytky v květináčích. Petroušek si jel zahrát ping pong. U něj v pracovně tak ráda odpočívám na gauči vyrobeném tatínkem. Vyskočila si ke mně Žofka. Na chvíli usínám. Sladce.
Péťa je tu. Chystám nám koktejl. Telefon. Jé. Já měla tak krásný hodinový pokec. Bože! Přátelský, duchovní, veselý, radostný, dobře naladěný. Ubezpečila jsem se, že tu jsou už pár dnů těžké energie. I jiní lidé to pociťují. Tak to díky za info. To je radost. Neodpočívám v rámci stáří. Ale – těžké energie. No, ono to i tak vypadá v naší zemi, na našem světě. Těžko... Narazila jsem v hovoru na archetyp Popelek, Karkulek, Sněhurek... Vyprávím, kterou jsem si vybrala...
TV Šalingrad. Co to? Zaslechla jsem, že opravdu ve světě zatýkají vlády, že se věci dějí. Zanedlouho se budeme prý divit i u nás. Hm. Tak to se budu pozorně dívat, abych byla připravená.
Hledám v počítači krátkou nahrávku z mého tak patnáct let starého ředitelského školení. Pod vlivem večerního hovoru. Ráda jsem chodívala na dr. Svobodu z ostravské pedagogické fakulty. Z jeho tří víkendového školení občas čerpám i dnes. Dnes ale nejdu do šanonu. Dnes si jdu nalézt, jak to bylo, když jsem si vybrala archetyp Popelky.
Je nakloněna z okna ven. Češe si zlaté vlasy kartáčem. Na okně muškáty v květináči. Holoubci poletují okolo okna. Doktor Svoboda mi v nahrávce vysvětluje:
- To je dobrý. Koukat se na lidi shora a pouštět své vlásky. Víte, kdo byl Samson?
- Ano, vím.
- Kde měl sílu?
- Ve vlasech. Dalila mu je ostříhala.
- Vaše síla je pouštěna dolů na lidi, na svět. To není nic o povýšeneckosti. Je to o dávání a zároveň o odstupu. Pokud chcete dávat, musíte mít odstup, jinak vás to dávání sežere. Existuje takové přísloví z Orlických hor:
- Nejdříve se najez a pak půjč lžíci. Jinak po právu bude ti odebrána.
Pokud vy budete dávat, že se úplně zruinujete, pak ti ostatní se o vás musí starat…
Nahrávka pokračuje. Říkám, jak ke mně chodí mnoho lidí, unavených, zvadlých. Odcházejí s tím, jak jsou nabití.
- To je boží milost. Umím jim poskytnout sílu. Umím meditovat, dobíjet se, nabírat sílu Země, přijímat sluneční energii.
- To je jinak. Teď budu trochu vědecký. Lidi chtějí impuls. Každý člověk vytváří okolo sebe interakční pole. Vy nabízíte vstoupit tomu člověku do toho pole. Posílen vstupem do toho pole, dostává interpretaci pro svůj vlastní nápad. Je to jako žít s mistrem. Mistr nic nedělá. Jen žijete. Rostete.
Rozloučení. Ta nahrávka je u mě uschována. Taky si ji čas od času pustím. I dnes.
Fajn. Je dobré si připomínat.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-27-vecer
Dobrou noc!