Někdo začíná, někdo končí

Některým dětem dnes skončila bezstarostnost. I naší vnučince. Na devátou měl přijít klient. Budíček v sedm. Jedu podpořit naše růžové blonďaté kuřátko v den prvního školního dne. Snad se dožiju i toho posledního. Promoce. Stále si myslím, že se umím teleportovat. Fakt mi to nejde. Ke škole to mám autem asi dvě tři minuty. Naše souměstí Jaroměř Josefov momentálně totálně neprůjezdné. Smůla je, že všichni jedou lážo plážo. V lukách nepředjedeš. Chce se mi jet víc plážo... Přemýšlím, jak se toho štrůdlu před sebou zbavit. Zkrátila jsem si cestu náměstím. U školy mraky mraků aut. V téhle škole jsme kdysi učila. Asi třetí rok svého působení. Vládly tu dvě soudružky. Miluš a Silvuš. Potvory to byly. Vstupuji do třídy právě, když začal školním rozhlasem hovořit ředitel školy. Hezky mluvil. Prvňáčci poslouchají. Na tabuli žlutý kruh s očima a pusinkou. Každý žáček dostal od Frause krabici. V ní výbavu. Pozorovala jsem se zájmem, jak každý vyznačil sluníčku na tabuli paprsek. Jen pár jedinců bylo originálních se svou čárou. Většina paprsků splývala jak vlasatici vpravo. Děti vedly křídu pevnou rukou. Zajímavé. Jen jedna čára byla čárkovaná... Přišla jsem pozdě - nevím, zda holčička nebo chlapeček čárkoval. Jak mu to půjde? Naučí se děti ve škole trivium? Budou znát násobilku na prvním stupni nebo ještě u maturity vůbec? 

Tři, dva, jedna - děti směly nakouknout pod víko krabice. Mezi poklady. Žlutá vesta od BESIPu. Vyfotila, popřála a utíkala domů. Krásné - zkoumala jsem obsah na fotkách. 

Prší. Luxusní! Radost. Zahrada tichoučce ševelí. Houby porostou, túje se osvěží... Ráno jsem se rozhodla vymalovat náš velký záchod. Nevím, proč jsme ho projektovali. Když by bylo potřeba při práci na zahradě. Skoro nikdy. Velký prostor. Vystěhovat. Ořechy z loňska se zalíbily molům. První malba. Jiskří bělobou. Za maminkou. Dnes autem. Beru ovoce, vytáhla jsem chleba, odkrojuji dva plátky s máslem. Kafíčko, termosku somavedikové vody... Koho tam dnes potkám?

Maminka ve vedrech nosila košilku. Dnes 15°C - bez košilky. Kroutím hlavou. Jsme zticha. Vezu ji od bílé, sněhobílé vánočky na světlo. Usazujeme se k malému stolečku na chodbě. V jídelničce je na návštěvě u maminky krásná sympatická blonýdnka. Jezdí na kole až z Náchoda. Sem hodinu a tři čtvrti, domů dvě hodiny. Dnes autem. :-) 

Šourá se za námi nová paní. Je tu možná měsíc. V obličeji výraz neštěstí. Touží po kontaktu. Po dotyku. Po společnosti. Copak si vymyslí?

- Mohu si tu sednout?

- Posaďte se.

Maminka mávne rukou:

- Tajdle si sedněte.

Ó je, žárlí. Ještě že neřekla a buďte zticha.

Paní vedoucí mi hlásí:

- Maminka se postavila!

- A šla nebo si sedla?

- Z vozíku na postel.

- Jé, tak to je fajn.

Paní něco hledá. Včerejší den?

- Já bych potřebovala odvézt do Bydžova. Mám tam děti. Jsou ve škole.

- Nedělejte si starosti. Děti máte už velké. Tady máte své místečko. 

Vyzvídám něco z jejího života. Vařila. Měla hodného starostu nebo kolegu. Někde ji doprovodil, aby se nebála... Útržky zážitků... A stále vyhlíží, jestli by ji někdo neodvezl...

- Máte velké děti. Nemusíte se bát. 

- Když já bych potřebovala...

Mamka ji utne:

- Já tisíc korun.

- Mami, ochraňovalas slabé, nemocné, bezmocné...

- To máte hezkou dceru. To teda všechna čest!

- A sláva!

- Mamko, buď hodná!

Paní mi několikrát opakuje, jak se jí líbím.

Kolíbá se Jaruška. V jedné ruce krabici mléka, v druhé hrneček.

- Jaruško, chcete do hrnečku kafíčko?

Že se ptám. Jasně že chce. Mamince strkám do pusy soustečka čerstvého ještě teplého chlebíku s medem. I s kůrkami. Blůmy. Kafíčko.

Zalévám hrneček horkou vodou. Jaruška ho nemůže udržet v prstech.

- Jaruško, položte ho. Chyťte ho za ouško...

Za chvíli opět vychází z pokoje.

- Jdu pro hadr, rozlila jsem to.

- Kafe nebo mléko?

Neslyší mě. Přicupitala o hůlce Drahuška. Stále se krásně usmívá. Před rokem jsem poznala její dcery...

- Drahuško, mluvíte ještě?

Vyhrkne:

- Mluvím.

Ta nešťastná se ptá:

- Kdepak jsem seděla? Mohu si tu sednout?

- Jasně, posaďte se vedle Drahušky.

Sedá na malý stoleček. Vypadá to, jako když sedí Drahušce na opěradle. Být co nejblíž člověku. Mít s kým mluvit. Dotýkat se.       

Jaruška se přibatolila.

Paní nešťastná žadoní:

- Já potřebuju, aby mě někdo odvezl domů...

Maminka ji utne: 

- Já taky!

- Mně dnes není celý den dobře.

Radím jí:

- Tak si jděte do postýlky.

- To já nechci do postýlky.

Maminka to zas jistí:

- Tak ono jí není dobře, ale do postýlky nepude!

Nejraději by je odsud vyhnala. Luštíme. Jde jí to, generálovi.

Holky se na mě lepí jak vosy na bonbon. Mamka potřebuje na záchod. Prosím paní Janu. Mezitím komunikuji s paní nešťastnou. Drahuška se usmívá. Spokojená.

Maminka se s paní Janou vrací; hodnotí situaci:

- Kdybys tady s nima měla bejt, tak se z nich zblázníš!

Shovívavě se usmívám. Bože, mamka má pravdu. Nemohla bych tu pracovat. Moc bych vše prožívala. Nemohu pomoci všem. Jarušce dávám měkkou blůmu. Neopovrhne. To maminka hodnotí:

- Ta je ledová!

- Mami, vytáhla jsem ji z lednice!

Paní nešťastná by si ráda sedla vedle mě. Ale mám tam kabelku. Aspoň mě chválí... Jak mi to sluší. Jak jsem hodná...

- Holčičky, jedu malovat. 

Pusu mamce. Paní Drahuška a paní nešťastná mi tisknou ruce. Jaruška mě hladí.

Potřebovaly dotek, kontakt. Paní Jana odvedla paní nešťastnou. Ta se hned hned vrací. Zdroj energie. Bezpečí. Kontaktu. :-)

Rychle domů. Do kosmického obleku. První nátěr nádherný. Suchý. Pro jistotu ze zvyku ještě druhý. Vše  omýt, osmýčit, přerovnat... Něco zahodit... Přišel čas něčeho se pozbavit... Jde mi to ztuha.

Ve dvacet se připojit na konzultaci... Dodělat... Domýt. Petrouškovi svačinku... 

Petroušek jde do peřin. Nenápadně vyzvídá:

- A chodbu tu až za týden, viď?

- Jak se Petroušku ráno rozkejklím. Ještě technická, koupelna, chodby. Tak po částech...

- Po částech. To máš pravdu. Nespěchej.

Stárnu. Minule jsem to zvládla v jednom dni všechno...

Ale podělala jsem toho dnes hodně. Včetně chleba. Včetně hledání ve starých denících. Konkrétně jsem si dnes četla, jak jsem prožívala své porodní dny. 

Jdu ještě šmejdit, jak to bylo u Koněva. Milionový chlívek smí, u Koněva se nesmí. Dvojí metr. Tfůůůj!

Dobrou noc!