Jednou se z naivity, nadšení, optimismu, elánu prozře

Bude půlnoc. Dívám se na videa z podvečera. Zrzečka se dívá jako velká kočka.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-07_Zrzecka/

Z loňského kotěte, které mělo koťata, se stala hotovou kočkou.

Procházím FB. To je zpráv, obrázků, fotek, povídání. Žere to čas. Mám ho relativně jako důchodkyně hodně. Ačkoli - to je otázka! Kolik já tak ještě mám času? :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-07_Snidame/

Dopoledne jsem se chystala na strojení ibišku. Ne, vyšlo to až k večeru, když Petroušek odjel na sport. Mám delší a delší rozjezdy. :-) Vlastně mám na rozjezd celý den. Před obědem volala švadlena. Mohu si přijet pro koš. Potěšující.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-07_Kos%2C_nakup/

- Tak se konečně dočkáte. Mám to hotové.

Tvořila přes týden.

- Tak já během hodiny přijedu. Raději neříkám kdy.

Nakonec jsem se přikohátila za hodinu a půl. Bože, jak krásně to ušila. Velkou radost mám. A jsem ráda, že nemáme šedivý potah, ale mohla jsem si vybrat hezký. S květinovým vzorem. Pořád vidím cenovku na dně velkého koše na trhu. S potahem v šedé 1590,- Kč.

Ještě dost látky zbylo. Mourek dostane potah na svůj pelíšek. V létě si obsadil koš na polena. Proto jsem koupila nový klasický. Vystlala jsem mu ten jeho měkce. Položila tři myšky a hlavu kačera. Lebedí si tam. Hraje. Občas hračky vyšoupne. Rozvaluje se v něm. Tady je Mourečkovo. Zítra zrealizuji, aby měl do Vánoc hezké čisté ležení.

Kandidát na prezidenta magistr Pavel Zítko nesmí nikde být vidět. Ohlásil pátou tiskovku. Volil místa na Národní, aby byl výhled na Hrad. Odřekli jednou. Druhá myslím byla Slávie. Zrušili s průhlednou výmluvou. V Tančícím domě zaplatil předem zálohu keš. Pak se z komentů na FB dozvěděl, že má zrušeno. Ti, kteří se postarali... Zavolal Báře provozní. Ano, neteče voda na WC. Vysílal ze záchodků. Voda teče. Vrátili zálohu. Nejen že se o něm nemluví, nikde se nesmí vyslovit jeho jméno, ale ještě takové škodění. Tohle nebylo ani za starých dob. Odporný protektorát.

Koukám, že před dvěma lety jsem v České Skalici buntovala proti rouškám. Bécani byli obvázaní, aby symbol umlčení byl dobře vidět. Náhubek jak pro psa. Nosili květinové, barevné, bez praní. Venku na ruce. Do obchodu na hubu. Fuj! Nevadilo, že nehygienické. Beru - pokud někdo neměl informace, bál se. Ale ty služebníčky, kývaly, servilní houpací koně - brr. Tady zajímavý odkázek, bohužel, ti bez FB si nepustí. Za dvě hodinky byl koktejl hotový!

https://www.facebook.com/marie.pychova/videos/916015706440517?idorvanity=855125338553263

Jedu nakupovat. Lidi už jsou zase šedí, vážní, bez úsměvu. Chjo. Co to je za dobu! Dva roky mučení, ponižování, dělání z lidí otroky druhé kategorie. Když se pokus na lidech - mimochodem končí až v prosinci 23! - zpomalil, mají zas hlavy vsazené v bundách, oči sklopené, pusu semknutou.

Dobrá. Dnes mě nepotěšili. Jdu strojit ibišek. Ale nejdřív si počtu ve vzpomínkách. To jediné je na tobě, fejsbůku, přijatelné, potěšující, chvályhodné.

Píšu o hezkém pořadu na SV. Věrka Ovečková vysvětluje tvary cukroví a jejich symboliku. 

Tvary vykrajovátek na cukroví - čtverce na koso s dírkou uprostřed znamená oplozené lůno, zrod něčeho nového, nový život, nová myšlenka na cestě, zrod firmy, narození sluníčka; čtverec znamená náš dům - vážíme si našeho domova, kde přebýváme. Šestiúhelník - štír boha Peruna - velmi silná ochrana na noc, kdy jedno sluníčko odešlo a druhé se teprve ráno narodí. Šesticípá hvězda je hvězda boha Velese - boha stád a skotu. Mřížková čára - hojnost, žitné pole... Hvězdička osmicípá - zdobená klásky - znamená hojnost v příštím roce. Devíticípá hvězda je základní symbol našich rodů; skládá se ze tří rovnoramenných trojúhelníků - to je symbol našich rodů, u nichž se prolíná úroveň materiální, duchovní a duševní a vše je obkrouženo svědomím, což je světlé společné vědomí lidí a bohů. Včera jsem to tu avizovala. Prožívám. Silně prožívám, vlastně užívám Advent - tvrdé slovo, etymologicky neznamená nic moc... Křesťanství napasovalo na naše pohanské zvyky ty jejich. Radostné je, že celé Vánoce čarujeme, provádíme magii, kouzla... Pohanská

Už pět let tomu včera. A co bylo před pěti lety dnes? Ó, radovala jsem se, že mám po roce konečně mamku zase u ruky v DD. Sice se zlomenou noženkou, ale denně opět s ní. Rozvíjet, cvičit, zpívat, vzpomínat, vyprávět, radovat se. A donekonečna znovu a znovu vyzvídat, jak to bylo. Pamatuji přesně na den rok před tím, kdy jsme naposledy seděly spolu ve třetím patře. Hleděly na hájovnu, kde bydlela maminčina kamarádka Mařka Kuřetová. Znala jsem tu pohádku. Výhled na habřinskou školu. Dnes mi občas pošle fotku jedna čtenářka. Neb tam má svou přízeň. :-) Rok se vlekl nekonečně, ale dočkaly jsme se. A dnes před pěti lety jsme konečně s maminkou v lehátku vyjely zas do pohádky. Musela opatrně pololežet, aby s nohou nehýbala. Neměla ji v sádře. Ó, jak to loni bylo lehčí. Potřebovala čůrat, poprosili jsme v některém z pokojů, šup, šup. Teď? Svézt ji dolů, hledat někoho, kdo mi pomůže...

Tak tedy čtu. Kladu si otázku: Nekonečná optimistka? Nebo naivní kráva?

Krása dne. Kontroluji myšlenky, abych si to nepokazila. Nákup - budu večer tvořit jedlé dárky. Těším se. Naplňuje mě to radostí

Cítila jsem se jak v nebi. Ani mě nerozházelo, že se mamce ztratilo šuple bot i se lžící na obouvání, měla tam dvě, nemá žádnou. Vzal to čert. Přišla o všechny punčochy, punčocháče, ponožky, i drahé - bez gumiček... Nic. Poprosila jsem, jestli by se při hledání nepodívali i po dvou péřových polštářcích, které si maminka ještě sama šila - sypkovinku uměla rozměřit, nastříhat, nasypat peří...

... Mamince se tam ztratily všechny krásné nové froté kvalitní ručníky, protože doma jsem se vždy utírali do nějakého starého kombiné, ruce klouzaly, v lepším případě do potrhané košilky, tím pádem mamka měla mraky zásob. Tu krásu jsem jí dala jako výbavu s sebou do DD. Dnes tam jsou pro mě cizí, neznámé oprané handry. Mám pro ni od loňských Vánoc překrásné hodně křiklavé pruhované ručníky i s osuškou, ale zatím nejsou podepsané. Ty jejich zažehlovací nášivky se lehce odlepí... (Paradoxně, když jsem ve vyklizeném domečku brala poslední ručník z plastového věšáčku - visel tam froté ručník s maličkou nenápadnou záplatičkou. Držela jsem ho, voněla k němu, brečela jsem. Mami, celý život kombiné a když tu máš konečně savý ručník, nejsi tu... Schovala jsem si ho a nepoužívám ho... Jednou ho tu holky najdou.)

Maminčiny tři nové pruhované ručníky a osušku jsem dlouho, dlouho hlídala. Stejně se jim povedlo nám ji hodit do jedovaté kyseliny. Vyžrat barvu. Obtisknout hnědé fleky bůhví čích exkrementů. Škodič začal. Dnes mi došlo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-07_Stromecicinek/

Na fotce vidím stromečičínek. S původními světýlky. Než ho někdo přestřihl. Ten nádherný, jemný, něžný. Kolika lidem vždycky v podvečer udělal radost. Brala jsem ho do té kůlny, které říkali jídelna. Rozvazoval lidem jazyk. Vracel je k životu. Pamatuji si, jak elegán letec, inteligentní muž, učil několik let letce kde? V Libyi nebo Libanonu? To je fuk. Byl to zkrátka pan někdo. Žena za ním poctivě jezdívala. Jaruška se do něj zamilovala. Póóótvora. Normálně by si jí vůbec nevšiml... V jeho světě. Vždycky mi říkal:

- Madam, prosím vás, nevytočila byste mi manželku? Najdete ji v seznamu pod jménem...

Já už jsem pak vždycky věděla, jak v jeho tlačítkovém telefonu. Spojovala jsem je ochotně a ráda.

Tenhle sympatický krásný člověk pak už jen ležel. Neslyšel. Šla jsem okolo jeho pokoje z nákladního výtahu. Volal. Vstoupila jsem do jeho pokoje. Vzala jsem ho za ruku. Chtěla jsem ho uklidnit. Chtěl, něco chtěl, chtěl pomoci. Žádal mě o pomoc. Dělala jsem, že nevím. Ale věděla. On chtěl pomoci tak, jak já jsem nemohla. To by bylo proti lidskosti.  Nemohu napsat chudák. Protože nikdy se nesmí nikdo a nic litovat. Ale měla jsem s ním soucit. Už ho to tu nebavilo. Jak maminku. Odchází zrak, sluch... Nechtějí vidět svět. Nechtějí už ani slyšet, co se v něm odehrává. Maminka se podle numerologie prý vrhla ze života k zemi... 

Tak čtu dál. Jak jsem byla vděčná! No jo, ale my jsme si služby platili!!! Tam nebylo třeba vděku.

Cítila jsem nesmírné štěstí v srdci. Ukazovala jsem mamince její dětství - hájovnu, kde bydlel hajný Kuře a mamka se kamarádila s Mařkou Kuřetovou. Hajný nakazoval, aby v lese nechodily holčičky ke studni v bývalém hrádku. Pro jistotu prý studnu zatloukl fošnami. Ukazovala jsem mamince školu v Habřině, kam s Mařenkou klusaly z Neznášova po lukách. - Právě projížděl vlak, nevzrušil ji. Ještě loni měla radost, že ho vidí. Nechtěla otočit oči na druhou stranu do okna, aby viděla komín "Vedebky", kam mě v patnácti odvezla na brigádu, krásná léta. Myla jsem tam jednou u žlabu jahody. Stála vedle mě malá paní. Ptala se, jak se jmenuji. Odpověděla jsem. Zeptala se, jestli se maminka nejmenuje Věnceslava. - Jo, jmenuje. - Tak Vendulka byla nejlepší kamarádka téhle zdrchané dělnice? Vždyť je jí nejméně sto padesát let! Přiřítila jsem se na kole (už tehdy má nynější Rozinanta) a ptala se mamky, jestli zná Milku Holubovou. Znala, to byla její nejlepší kamarádka, učila ji lézt po stromech. Sousedka z její vesnice. Tehdy v patnácti mě toto porovnání motivovalo k vystudování vysoké školy. Nechtěla jsem mít tělo takhle zřízené, unavené od těžké práce. Byla jsem inteligentní, povedlo se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-07_Zdobim_ibisek/

Za okny tma. Petroušek odjel na zápas. Chystám se na ten ibišek. Už asi tři dny. Jak si tak pročítám to mé nadšení životem, brečím. Hořce. Tak jsem se snažila. (Hele - to není litování, jo? To jen aby bylo jasno! Jinak vypadni!) A tak jsem vadila. Překážela. Vadil stromeček. Ublížili. I ten hrneček ke Dni matek. Rozbili. Omylem přece. Tričko s velkým srdcem - ke Dni matek. Do prvního vyprání. Ztratilo velikost, bílou barvu. Srdce pustilo červenou. Kjavy! Halenka k Vánocům. Už v únoru se ztratila. A ta sladká se vyjádřila, že jsem si ji vzala domů na vyprání a nevrátila. Měli moc nad životem. Mohli lhát a lhali. Krást a kradli. Škodit a škodili. Být zlí a byli zlí. Ale ze všeho nejvíc jsem vadila já. Otravovala jsem. Chodila s lidmi zpívat. Vytleskávat. Mluvit. Asi před pěti šesti lety jsem si dovolila, vzala asi deset lidí dolů do zahrady. Civěli na mě v přestávce z balkonu, jak s nimi hraju kuželky. Hulily. I paní Brzkovou na vozíčku jsem zvládla. Pak jsem si dovolila ještě jednou. Nějakému klukovi, co tam byl na brigádě. Měl bílou čelenku Jenže poznej - kdo je kdo. Všichni v bílých pláštích. Prodavačka, tkadlena, sestra, doktor, všichni dělají něco, co nejsou. Zase jsem si všech devět svezla. Hráli jsme si. Najednou jedna začala z balkonu volat, co jsem si to dovolila, že kdyby se jim něco stalo! A že mi to nikdo nedovolil. A jak by se mi líbilo, kdyby se mamince něco stalo! KJAVY! Přišly na to až asi po hodině, jinak jim klienti nechyběli. Tady tomu se usmívám. Ale MAMINCE SE STALO! A TEN KRETEN, CO HO NAZÝVÁM JEŠTĚREM, NEBYL SOCHOPEN ZAJISTIT, ABY MAMINCE NEDALI NARKOZU S JEJÍ DG. Takové hezké to bylo. A jak jsem byla vděčná!

Tak jsem se trošenku nechala unést. Pustila jsem city. A taky informace. Jak to chodí u hrochů. Teda - jak to tak chodí!

Jé, Drahuška píše:

Draha Hraničková

Čtu znovu. Znám to vyprávění. Přesto čtu. A vím, že se maminka bude zase smát.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Vidíš? A já tu teď nad tím bulím. Brečím jak želva. Jde mi myšlenka, jak mě vždycky rozzlobila větou - hořce budeš plakat. No, zas měla pravdu. Vím, řekla by neřvi.

Draha Hraničková

Irena Hrobská Neřvi. Udělala jsi pro maminku nemožné. Máš spoustu fotek a videí, na kterých se maminka šťastně směje.

- Peťuš! Vyhráls´?

- Dnes moc ne. To víš, není každý den posvícení.

Byly doby, ještě nedávno, kdy vyhrával a byl nejlepším hráčem. No, stárne. Ale hýbe se. Je s kolektivem. Loni nesměl. Tiše trpěl. Letos už smí. 

- Peťůůůš! Pojď se podívat na fotky. Divej, to jsem celý den nafotila. A podívej, tady animace Země. Krásné viď?

Petroušek sleduje obrázky.

- Podívej, Zrzečka. Když jsi odjel, byla jsem jí dobrá.

- Má tě ráda.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-07_Kitty_sleduje_Zrzku_pres_pocitac/

- Podívej, jak Kitty v Pze sleduje video se Zrzkou!

- No jo, jak pozorně! To je legrace.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-07_Chlebicek_se_povedl/

- Péťo, udělám ti sportovní výživu. Sáhni na chleba. Je jak z mého dětství! Ukroj si na ráno!

- Ten se ti povedl!

- Peťuš, víš, na co jsem prve přišla? Že jsme si platili za služby, já o všechno prosila, žadonila, škemrala. Zakazovali, zamykali, nedovolovali, minuty mi odměřovali!! Všechno krásné se mamince ZTRATILO!

- Ne, to se někomu líbilo, tak si to vzali domů. Neříkej, že ty hromady nových ručníků, cos´ jí tam navezla, že se ztratily. Ty někdo UKRADL. Kam se poděly?!

Takhle si povídáme v naší pohádce. To není skutečný příběh. To je fiktivní vyprávění! Ano? Chce se mi napsat: Ty bl-be-čku! - Vůbec nevím, co mi to mozek vyhodil za hloupou myšlenku! Nějaké zlé energie se mnou lomcují. Přece lidi jsou bezvadní, skvělí, milí, čestní, přátelští, chápající, pravdomluvní, empatičtí, ochotni pomoci, milující, usměvaví... Vlastně jo! Vždyť jsme v pohádce!

- Petroušku, já jsem tak, ale tak moc ráda, že tě mám!

- Já tebe taky, kozlíku.

Dobrou noc!