Nemělo to chybu

Budík. Sedm. Jde napřed. Asi tak pár minut před sedmou. Skáču rovnýma nohama do nového dne. Dnes nemám čas na okýnko u kamen. Vycídím ho, až se vrátíme. Vytahuji žaluzie. Ještě není k poznání, jak bude. Mixuji sportovní výživu s sebou. Po sportovním výkonu - na nárůst svaloviny. Mixuji koktejl sobě. Vařím thermojetics do termosky. Pak ještě jeden do termoláhve. Tyčinky ke svačině. Na hromádku snáším kuklu, přilbu, rukavice. Koukám, že mi tam už Péťa připravil pás na ochranu zad. Beru zahřívací srdíčka. Kdyby bylo těch -10°C. Bude sedm. Bude čtvrt na osm. Jéžiši, půl osmé. Minule jsem chtěla Péťu překvapit odjezdem ve tři čtvrti na osm. Dnes jsem nahlásila pravidelný odjezd v osm. :-) Jak to vyslovím - bere to vážně. To jako přes to vlak nejede. Jak se řekne v osm, za minutu osm už Péťa stepuje u auta. Dělá, jako že klídek. Ale stoupá mi adrenalin, když vidím, jak se přemáhá, aby si nezaťukal na hodinky:

- Je čas, pane profesore!

Většinou si to vypiju dobře mířenou poznámkou.

- No, je čtvrt na devět, to máme dobrý čas.

V překladu:

- Zas jedeme pozdě. 

Případně si domýšlím:

- Povídalas´ v osm. 

Tak tohle se dnes nesmí stát. Zavírám dveře do ložnice. Přivírám do technické. Doufám, že Mour bude jen na vyhrazeném prostoru - kuchyně obývák. Kdepak by mě napadlo, že až otevřu dveře při návratu, ten zmeťour vyběhne z koupelny. Zakázaný prostor. To je Zrziččino místečko. Leží si tam na žhavé dlažbě.

- Moure! A buď tu hodný! Ne, abyste se honili!! A nezlob Zrzku!

Péťa šťastný, že už zamykám. Vytahuji mobil. Ještě si vyfotím ojíněnou krásu v zahradě. To vím, že ho taky štve, dědka. Ale nic neříká, jen utrousí.

- Hezky si to vyfoť. To musíš.

Mlčím. Zdvihám obočí. Usmívám se. Jedeme.

- To není možné. Za minutu osm! 

To se má brát jakože pochvala. V autě mu předčítám z FB o šmejdovi s andělskou tváří z Aspen institutu. Janeček. Proradný. Jeho rodiče ve význačných fcích za socialismu. Kdybych to Petrouškovi poslala, nepřečetl by si to. V autě mi nemůže utéct. To má za ty jedovatosti - že prý hm, za minutu osm.

Na cestě nasolený sníh. Náchod. Náchodský zámeček vrŕŕšku kulatýho. Běloves. Kudowa.

- Peťuš, už jsme za tou velkou křižovatkou?

Přikyvuje. Vysokánský kamenný viadukt. Fotím.

(Slyším teď u psaní vlak. Právě jede přes železný most v lukách. Tak to bude zítra buď chumelit nebo pršet.)

Pozoruji staré hrázděné domy. 

- Peťuš, vidíš, tady jsou typické hrázděné německé domy. Tady ten kus české země prohrála Marie Terezie. Jak se to tu jmenovalo? Německo to nebylo. Vládl tu Fridrich. Obdivoval ho Josef II.

Péťovi je úplně jedno, jestli to bylo české; a už vůbec ho nezajímá nějaký Josef II., obdivovatel Fridricha.

- Peťuš, sem utíkali mladí kluci, když přišli odvádět na vojnu, šli se sem přes hranici na pár dnů, týdnů schovat. Jak se to tu jmenovalo?

- Kluci sem utíkali?

- Aby nemuseli na vojnu. Když v Čechách hledali rekruty. Prusko. Utíkali do Pruska. A když už nebezpečí nehrozilo, někdo jim vzkázal a zas se vrátili domů. Doma jim stála práce u stavu, na poli.

Na cestě si prohlížím naše původní území, pak pruské, po válce, když se posunula hranice, polské. 

- Peťuš, jak jsem jela s Danou před dvěma lety do toho polského slezského lněného městečka, až na fotkách loni jsem si přečetla, že těch dvanáct domečků podle apoštolů stavěli čeští tkalci.

Dávám už pozor, abychom nepřejeli odbočku do Zielence.

- Peťuš, tam na hranici k Číhalce čůrpauza.

Jsme tam. Stojí tu asi tři auta. Čeští běžkaři.

- Do prčic, odsud nevyjedu.

Zdravím pány.

- Prosím vás, počkejte chvilenku, jdu se támhle za roh přikrčit.

Mám z domů nezapnuté zipy, okamžitě mám plné boty. Sněhu.

- Prosím tě, teď přejelo tak padesát aut.

To jako výčitka? Za to, že nevyjede? Pokouší se vycouvat. Hlavně, ať se mu neprotáčejí kola. Když je za zadkem plno, nevyhrabeš se.

- Peťuš, počkej, zatlačím ti.

Je navrčený. Já slabá ženská jsem ho normálně vytlačila na cestu. :-) 

- Už jsem se bál. 

To jsem viděla. Vjíždíme do lyžařského centra. Péťo, támhle u toho jeřábu, vidíš?

- Vidím to špatně.

- No vidíš to blbě. Říká se: Děkujeme, že je tu pro nás připraveno volné místečko. Vidíš, můžeš zajet i támhle vpravo. Tam jsme nikdy neparkovali.

V duchu si říkám no právě. Jakmile si lidská psychika někde usalaší, třeba na návštěvě se usadíte do křesla u okna, při příští návštěvě si nesednete jinam než do křesla u okna.

- Oni to nevyhrnuli.

- Peťuš, podívej, tady, tady zahni.

Staví auto na okraji cesty, ale už podél. Je tam poslední místo. Auto před námi raději taky přeparkovává z polohy kolmo k cestě na podél.

Vždycky mám obavy, jestli se dostanu do svých asi dva roky nových přezkáčů. Ještě v paneláku jsem pozorovala myšlenkový pochod vnoučka. Nahlas si přeříkával postup při odchodu od stolu:

- Jak to říkala paní učitelka... Odsunout židličku, vzít talířek, zdvihnout se a jít.

Říkám si u obouvání jako on.

- Táhni jazyk k holení kosti. No, zatáhni a cpi tam tu špičku. Ještě kousek. Dobrý. Jsem tam.

- Potřebuješ pomoct?

- Nepotřebuju. 

Jak by mi asi chtěl pomoci narvat nohu do boty!

- Táhni jazyk k holenní kosti nahoru, špičku rovně a zatlač. Jsem tam.

Ani mě nechytila křeč do žeber. Dnes jsem byla šikovná. Křeč se o mě pokusí až když budu nohu dolovat z boty. Ale to je daleko jednodušší. Bota je zahřátá, odklopím jazyk, táhnu, táhnu a jsem venku. Když mě nechytí křeč do žebra. :-)  

Svetr jsem si zasunula z praktických důvodů do kalhot. Navrch bederní pás. Bunda. Kukla. Přílba. Doma jsem si vyzkoušela, na které brýlky mi lépe sedne hledí. Sluchátka pod přilbu. Mp trojku do přední kapsičky u bundy. Kapesník pravá kapsa. Přes třicet let nosím maminčiny bílé s modrou mřížkou. Maminčin!  Mami, nemám komu žalovat!  - Jelení lůj kapsička u kalhot. Doklady kapsička vzadu v kolenní jamce. Permanentnka levá kapsa, aby ji turniket dobře přečetl. Telefon - kam? Budu ho používat. V levé by stínil kartičku. Telefon pravá kapsa ke kapesníku. Většinou to mám takhle postrkané vždycky. Někdy pendluje telefon do jiné kapsy. Jenže se mi nechce rozevírat bundu a větrat teplíčko. Tabletky Lift off přední kapsa a kapsička u batůžku.

Péťa mi podává kartičku.

- Dvě senior. Paní rozuměla.

- A proč jsem nejela na senior minule? Aha, ty už jsi taky senior. Hm. Peťuš, tady máš zahřívací srdíčko. 

Lámu plíšek v něm. Sobě taky. To své už nikdy neuvidím. Vstrčila jsem si ho do kapsy - asi upadlo do sněhu. Už mám jen jedno. To jeho.

Dnes - chce se mi napsat to debilní slovo, které by použila většina neinformovaných. Ne! Báječné sněhové podmínky. Slunce. Teplota mezi - 4°C do -2°C podle větru. Hýkám blahem. Smrky - neuvěřitelně namrzlé. Pohádkově. Jak ze starých pohlednic. Esence dětství. Vždycky jsem si ty černobílé pozdravy prohlížela. Pod ledem se daly tušit kleče nebo smrčky. Dětství... To se mrzlo na vleku. Na Sněžku se jezdilo na dvojsedačce bokem k hoře. I v létě na ní byla nepředstavitelná zima. Vždycky jsem si oblékala pláštěnku. I za sluníčka. I dětem. Na lanovkách dnes? Vyhřívané sezení. Poláci hodní. Asi třetí jízdu se lanovka zastavila. Prudce. Až žaludek poskočil. Jako když jedeš v létě na silnici a prudce klesneš a rychle vyjedeš kopeček. Špásuji.

- Jak se řekne polsky žaludek?

Pán se usmívá, jeho paní odpovídá:

- Zoladek.

- Zoladek se jde podívat, co je nahoře za mejdan.

Smějou se. Vedle Péti sedí mladík. Taky se směje.

- Jsi Polák? Nebo Čech?

- Ukrajinec, ale rozumím.

Polák říká:

- To je skladba - Ukrajinec, Čech, Polák. 

Dodávám: 

- Slované!

Kývou hlavou. Možná pět minut stojíme. Že by kvůli větru? Docela to s námi houpe.

- Bojím se. Skočíme?

Paní kouká přes oranžový kryt dolů. Že ne. Rozjíždíme se. Než sundáme lyže z držáků, než se zvedne kryt a bezpečnostní zábrana, ještě stíhám:

- Jak se řekne vítězství?

- Hm??

Zkouším rusky:

- Pobeda?

Pán se chytá:

- Viktoria?

- Ano.

- Zwycięstwo

Na výstupu volám:

- Na zwycięstwo!

Pán ještě stíhá:

- Do zobaczenia

Takhle krásné to je celý den.

- Peťuš, pojedeme zas tím lesem tam vedle.

Souhlasí. Jedu sjezdovkou za skupinkou kluků. Zahýbám do lesa.

- Kam jedeš? Co blbneš?

- Jedu tam na tu modrou lanovku za lesem. Teď jsme o tom mluvili!

Vztekle mě následuje. Cesta lesem - jak v pohádce. Jedu první. Nenápadně vytahuji telefon. Než se cesta začne svažovat, rychle fotím tu ledovou krásu. Zasunout telefon, navléknout rukavici. Navléknout hůlku. Ježíš, takový prudký úvoz. Zastavuji v polovině.

- Peťuš, já se bojím.

Sjíždíme. Jsou tu cvičné loučky. U nich pomičky. 

- Tady si nezalyžuji.

Jasně. Vrčí.

- Tak to ještě zkusíme támhle.

- Tady se prosím tě učí. Já si chci zalyžovat!

- Tak já se ještě pojedu mrknout támhle.

Ježkovy voči. Pomalá poma. Maličkatý rovný kopeček. Rychle se vracím dolů. Péťa už čeká u modré velké lanovky. Odveze nás na kopec. Po hřebeni se přepravíme tam, kde jsme si to už osahali.

- Kdes byl?

- Čekal jsem tu na tebe.

Vystupujeme. Přibližovací poma nejde. Musíme se asi padesát metrů odpichovat se. A to já ráda. Tělocvik. Na konci takové lano s - co to je? Už minule jsem netušila - držím se za to? Nebo pod zadek? Chvilku se držím. Paní za mnou volá, že pod kolena. To ne, dávám si to za lýtko. Pak pod zadek. Na konci se toho už jen držím. Takové divné nic. Jsme u naší oranžové. Vystupujeme. Teda - pouštíme se. 

Nádhera, přátelské ovzduší, lidé milí, pohoda. Slunce. Po všech stráních se lidé rozprostřeli... 

- Peťuš, chci do lesa. 

Sundávám bundu, chránič, rukavice, batůžek. Zaplula jsem jen kousek od sjezdovky. Nemám telefon. Mohl by mi zapadnout do sněhu. Nade mnou ledový chrám. Nikdo mě přes ty omrzlé větve neviděl. Brodím se ven. To bych si chtěla vyfotit. Ale měl by řeči. Nebrodím se tam znovu. Bylo to tam jak v kostele Měla jsem to vyfotit. Útulné místečko pod hustě namrzlými větvemi. 

Tak kdypak spustí to své. Bude dvanáct. Už je to tady:

- Tak ještě si to jednou sjedu a o půl jedné pro tebe přijdu.

Rýpnu si:

- Vždyť sis chtěl zalyžovat?

Tichoučce mě štve. Dobrá. Sjíždím kopec ještě dvakrát. Už ho vidím. Čeká. Mám pět minut na zdolání fronty. Nestihnu. Přemisťuji se na pomu. Šup, jsem hned na řadě. Tady jsme ještě nikdy nejeli. Obsluha mi pomu podává. Děkuji. Odpovídá - není zač.

Z pomy pozoruji, kam se člověk ještě může vypravit na druhou stranu. Rozhlížím se. Sjíždím na louku, kde se míhaly oranžové stíny z lanovky. To mě okouzlovalo. Jak malé dítě. Zastavila jsem se a čekala na oranžové plující mraky na sněhu. Poslední jízda. Předávám permici. Jde ji vrátit. Toleruje mi minule i dnes, že jsem mu ujela ještě jednou na kopec. Určitě už má vidinu plného talíře. Přemýšlíme, kde se stavit na oběd. Nic. Dožadovat se. Uvařím. Odsouhlasuje jako nejlepší nápad. Jdu napřed k autu. 

- Víš, kam máš jít?

Nejsem blbá. Přejdu přes cestu a jsem u auta. Vidím ho. 

- Jj, vím.

Pojedu si sem sama. Jenže jsem stará. Potřebuji dozor. Chjo. Hraje dívadlo, jak miluje lyže. Prdlajs. Miluje ping pong. A čučet do sportu. Cítím to podvědomě. 

Doma. Pozdní oběd. Stihla jsem i jablíčkový kompot s jahodami.

Ani se mi nechce jít odpočívat. Ale jdu. Jdu čučet do ntb. Vturánu spím. Linda mě budí. Obě holky měly horečky, rýmu, chrchlot. Potřebovaly si odpočinout. Projížídm FB.

Chci sledovat živě Lenku Tarabovou, Erika Besta, Antonína Baudyše, Pavla Kamase z divadla Kámen. Jenže živě vysílá i KTV live. Taky mě to hodně zajímá. Pan Hlásenský, policista Hečko... No jo, jenže se se živým vysíláním přihlásil Pavel Zítko na Srdcem pro vlast. Jo, taky se na čtvrthodinky ukázala Renata Bernardi na TV Šalingrad. Á, koukám, že Tomáš Lukavec na svých Zákonech bohatství před dvěma hodinami zveřejnil rozhovor s Jardou Duškem. Ty vorle... Nestíhám. Ještě Andrea Skřešová  Zprávy z galaxie. To se nedá. Nepotřebuji TV. Stačí alternativní živá vysílání. Jo, mohu si je zkouknout ze záznamu. Ale nikdy není jisté, jestli do doby, než se dostanu ke zhlédnutí, nebude cenzurou odebráno. Taková hezká fašistická doba teroru a nesvobody. 

Pod obrázkem nechutného Rakušana s kamufláží píchance čtu se zájmem jedovatosti - typu - jestli ukáže hemeroidy... Lidi to nezajímá. Trapný. U Xavera občas vysílá Karolína Stonjeková. Vtipná:

Karolina Stonjeková čtvrta je nutna! Bez te nejmuze byt pata.

Ano, a bez páté nemůže být šestá. To dá rozum. A pod textem o šmejdech z Aspenu mám skvělý odkaz:

https://www.youtube.com/watch?v=Rql3e34kyQM

Řehtám se něj nahlas. Opakuji si ho. Ne, to není možné. Jolanda. :-) 

A to je vše. Jestli to zítra vyjde, vyběhnu někam na běžkách. Ještě nevím kam. Ale těším se.

Dobrou noc!