Nemělo to chybu

Ráno. Otevírám odkaz na Zprávách z Galaxie. Znám ho už pěkných pár let.

https://www.estudanky.eu/?fbclid=IwAR2pkQ--q_9k-7Fk4gjF71w9Phc4ITfRzOLvpOsvi8DRX9EH9q22uF9Vw0o

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-01_Studanky/1579867262

Už dávno vím o mapě studánek. Dnes ráno jsem si otevřela odkaz na Zprávách z Galaxie. Spěchám. Přivstala jsem si. Ale zkusím… Tak jakou? Tak třeba Studánka u kapličky Smržov. Je tam. A v jejím okolí? U sv. Anny - to je u nás ve městě. A hele - Kalafáška. To je ta, o níž mi vyprávěla maminka. Vzpomínám. Pod Chloumkem. Brali z ní vodu na zalévání nahoře na Chloumku na hřbitově. Maminka mi vyprávěla, že si pak Neznášovští zřídili svůj hřbitov. A Habřinští, ti si zas naopak zřídili na Chloumku, ale vedle původního u kostelíčku sv. Václava. Pamatuji taky, že mi vyprávěla, jak na půlnoční byly vyloženy jakési stupně na cestě na kopec chvojím, aby se lidem lépe našlapovalo. Tohle všechno se mi hrne hlavou. Jenže já dnes jedu na vytažení stýžku po extrakci svého drahocenného zoubku. Mám tam skvělou křehkou chápající lékařku. Bere mě s mou divokostí, nedochvilností. Jak pěkně bezbolestně mi vytáhla stoličku. - Házím do batůžku vše potřebné, hlavně kartičku na vleky. Mám dvě. Jednu do Jánek a Pece, druhou do Buků. Karetní dvojka se u turniketů pere. Jednu dávám k límečku u bundy. Jenže když se zavlním a přitisknu k turniketu kapsou, ta nahoře se načte a bublá. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-01_Rano/

Kde jsou kočky? Zrzka zas přijde na můj odchod. Mourek už sedí u francouzského okna. Vítám ho. Volat ho nemusím. Žuch, už je v teple domu. Před dvěma lety tu jen oplendoval za plotem. Chodil za Zrzkou. Vyháněla jsem ho. Dnes je první u misek. Volám Zrzku. Konečně. Kapsičku jemně posýpám mořskou řasou. Prý zamezuje zubnímu kazu. No. Dobrá. Mourek se vrhá nejprve na kapsičku. Zrzka na granulky. Mezitím si mixuji koktejl. Míchám pytlíček na imunitu – Immune Booster; dvě mld správných bakterií až do tlustého střeva – Microbiotic MAX…. Nezapomeň thermojetics, láhev s vodou a do ní aloe. Tyčinku ke svačině. Druhou. Dnes beru jeden banán, co kdybych se zdržela? Kartu. Hotovost. Lift off. Nanosit do auta lyže, boty, hůlky, chránič páteře, přilbu, rukavice… Ty vorle! Čas letí. Nějak asi v půl osmé nebo ve tři čtvrti mám už sedět v zubařském křesle. Zrzka ven. Jedu. Ne. Ještě umixovat sportovní výživu po lyžování. Do prčic. Tak teď. Jé! Závory. Ireno, projeď městem. No to jsem si dala. To je aut! Rodiče vozí děti do školy. Copak nemohou jít aspoň kousek pěšky? Konečně se vymotávám z města. Tlačím očima auta před sebou. Parkuji. Nakukuji. U recepce nikdo. Jdu pozdě. To je jasné.

- Paní doktorka už na vás čeká!

Hanba.

- Ordinace č. dvě?

- Ano.

Návleky. Ano, můj anděl na mě čeká. Kdyby věděla, co jsem všechno stihla. Ok. Přestřihává vlasec.

- Proč jsem to měla tak volné?

- Měla jste tam takovou houbičku s antibiotiky.

- Aha. Ale vůbec nevím, že se uvolnila. A hlavně – vůbec, ale vůbec! mě nic nebolelo! Je to technikou?

Pokyvuje. Zdvihá ramena. Prý možná, že zánět byl v začátku. Zoubečku můj, mohls tam ještě chvíli sedět. Hotovo.

´- Dnes neplatíte. To je v rámci výkonu.

Jé, tak aspoň něco.

- Tu odměnu pro vás mám, ale příště vám ji dám.

Na pětce totiž budu potřebovat opravu. Víte, kolik to bude zas stát? Chjo. Moje zubařka v Hradci mi za dva nebo tři roky vůbec nic neudělala. Nic. Vůbec nic. No jo, ale zas zadarmo, že jo? Jsem v kleštích. Potřebuji odborníka. Já měla celý život skvělé zubaře. Kam se ztratili...

Neskuhrej. Jeď. Vždyť jo, už jedu!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-01-Dnes_do_Buku/

Směr Krkonošky. Přijíždím na poloprázdné parkoviště. Vleky ještě nezvučí. To není možné. Jsem tu včas. Bude devět. Tak rychle zkontrolovat záchody. Ano. Mají je krásné, čisté, prostorné. Chodím sem ráda. Než se ukšíruji, trvá to. Nejprve boty. Ireno, nenervuj se. Zkrátka tam hupsneš. Nechala jsem si je vpředu pod topením, aby skelet boty nezatuhl. Jenže mám takové speciální links a rechts ponožky. Drhnou. Ale dala jsem to. Jak to říkal pan prodavač? Táhnout poutko k holenní kosti. Kolikrát jsem si tu větu už opakovala. A táhla, táhla a vždycky tam ta noha vplula. Bílé řemínky okolo holeně. Dbám, abych si je nezašpinila. Nezapomenout nejprve sluchátka, pak kuklu. Ireno, chránič! Sundat bundu. Chránič. Bunda. Dnes jsem k zubaři neměla sukni. Tak ještě sukni. To je to nejskvělejší, co jsem si ve Sportisimu koupila. Bezva to hřeje. Vyklusnout kopec. Cvak, cvak. Jedu. Ó! To je kouzlo! Celý kopec manšestru. A ještě druhý, třetí! A dnes jen jedna dětská lyžařská školička. Prázdniny tady u nás skončily. Božííí! Mrzne. Sníh tvrdý. Hobluji manšestr. Užívám si zvuky. Ó, miluji zvuky. Jediný ne. Zubní vrtačka. Ale klepání, ťukání, vrznutí dvířek. A dnes jedeš dolů. Obloučky přes celou šíři sjezdovky. Bílý balet.

- Chrrrr, na druhou stranu chřřřřř, zas chrrrrr a chřřřřř.

Miluji tohle ukrajování vzorku. Buky, promiňte! Dnes je to skvělé - žádná oranice. Žádný nával a mačkanice. Střídám lanovku, vlek, kopce. Ten prudký, kde jsem se včera kochala, až jsem si k tomu lehla, ten je skvělý!

A moje oblíbená – ano. Je tam! Na obzoru. Ona je tak zvědavá. Nic jí neunikne. Ať jedeš naším krajem, kam jedeš, vždycky tě sleduje na cestě. Majestátní. Vážná. Někdy vzhled mladice, dokonce slečny, jindy zralé dámy, někdy stařeny. Dnes vypadá na třicet. Jen, jen vstát a jít se mrknout na lidi tady na sjezdovce. Je na dosah. Jen přes oudolí. Ráda se kochám pohledem na ni. A odevšad ji sháním, vyhledávám. Dnes jí azur ozařuje její bílou krásu. Má na hlavě klobouček jako nevěsta. Závojíček ze včera odložila. Okolo krku hranostaj. Joj, jak jí to sluší. A má nepředstavitelně krásné jméno. Dá se říci nomen omen. Ona je Sněžka. Tak se jmenovalo jedno družstvo. Sněžka. Vyráběli v něm boty, kabelky, tašky, asi i řemínky. Obchůdek sídlil na podloubí v rohu na náměstí. Okolo prodavaččina domu jsem denně chodila na gymnázium. Paní s tmavými vlasy a drdůlkem přistavěla k jejich vilce. Pak se ztratila zrovna tak jako družstvo Sněžka a obchůdek. Ale ta opravdová Sněžka – ta tu je, bude, až já tu nebudu. Holka, nikdy mě neomrzí pohled na tvou krásu. A teď tě mám zblízka! Neboj, já se na tebe taky přijdu mrknout. Ale až v létě, víš? Nechám se na tebe vyvézt. Potlapkám tě. Koupím pohled, známku, orazítkuji. Rozhlédnu se do kraje. Jasně, že neuvidím žádné město. Možná bude fujavice, to ty dovedeš. Ale mně to neva. Budu mít v batůžku bundu. :-) 

Fotím, točím, obdivuji mrňavoučkované děti. Lehce se učí. Jedu na čaj. Dnes sedím venku na slunci. Ptala jsem se vlekaře, kolik měli. V noci mínus šest, ráno mínus dva. Teď mi telefon ukazuje plus dva. Ale zima mrazivo. Když foukne, je to na bundu. Lavice i stoly už jsou odtáté. Kluci v hospodě ochotně vaří čaj.

- Můžete pak hrneček dát jen do okna.

- Jojo, tak to tady bylo vždycky. Děkuji. To jste hodný!

Mají tu krásné záchody, ale v přezkáčích pomalu nezavřeš dveře. A musíš dávat pozor, aby sis nerozbil vzhled. Dlažba děsně klouže.

Vedle ke stolu přijíždí babička s dědečkem a vnoučkem. Babička možná v mém věku. Řídí. Kam jdeš? Nechoď tam. Sedni si. Co děláš? Klučík jí povídá:

- Já se tu rozhlédnu. To je krásné, viď? Ta modrá obloha.

Směju se. Telefonují asi dceři.

- Vy ještě spíte? Představ si, on sjel ten prudký kopec. Museli jsme, abychom se dostali do hospody.

Nemuseli, dole je rondel. Ale tuhle mám raději, klasická. Bouda. Před asi dvaceti lety vyhořela. Je nově postavená ve starém stylu. Ze svahu sváží skútr hošíka v zelené vestě. Asi ručenka.

Poledne. Dvě a půl hodinky jsem lyžovala, půl hodinky odpočívala. Dala jsem si naši sportovní tyčinku. Prve jsem promazávala poštu. V roce 2019 jsem posílala po infolince dopis, že firma Herbalife dvacet let nezdražovala. No vida! Loni asi třikrát; naposledy v listopadu; letos za týden zas; žádné troškaření. Rovnou o pět procent, jen to fikne. Na svahu jsem do sluchátek poslouchala, že máme největší inflaci v EU. No jo, uměle řízená. A důchody že už překročily polovinu průměrné mzdy. Tak je skrouhneme, darmojedy. No jo, ale co když ty platy jsou tak mrňavé, že už je i důchody doháněly.

Tak – ke strojům! Jdeme!

Baletím po svahu. Užívám si kvalitu. Upraveno, žádná oranice. Po poledni, nastrouhaný sníh z manšestru hází bílé závoje od lyží. Překrása! To bych moc přála všem, kteří nemohou. Nemají sílu, peníze, zdraví.

- Letííííím!

Dnes se mi vůbec nechce domů. Vůbec. Dvě hodiny a já bych ještě zůstala. Ale vezu něco klientovi do Trutnova. Dělá do čtvrt na tři. Když vyjedu po druhé hodině, zastihnu ho na smluveném místě. Telefon má už jen deset procent. A nemám nabíječku. Už musím být hospodárná.

Ofouknout lyže tlakovou hadicí. To tu mají skvělé. Hotovo. Do auta. Jedu. Pálí mě obličej. Opálila jsem si ho. První sluníčko se mi obtisklo na mordu.

- Kde jsi? Nikde tě nevidím.

- Už jsem vjela do Trutnova. Říkals´ druhý kruháč?

- Ano. Vpravo, hned vlevo, vlevo.

Našla jsem ho. Ještě nikdy jsme se neviděli. Stal se mým klientem na Dni zdraví u nich v obrovské továrně. Tam jsme se viděli. Nepamatovala jsem si ho. Takže dnes naživo.

Pokračuji domů. V kopci za městem míním předjet všechno, co se dá. Povedlo se. Dojíždím DPD. Před ním nákladní vůz. Chjo. Samo radary. Úzká cesta. Zákazy předjíždění. Kde je vezmu? Za Výšinkou. Tam bude rovina. Jsem tu. Kontroluji, že tu není zákaz. Blinkr. DPD taky. Trub! Slyšel? Dobrá. Jedu za ním. Jede dobře. Jako čuně. Držím se ho. Jede přede mnou až k závorám. Spouštějí je. Vystupuji.

- Pane, tam jak jste předjížděl ten náklaďák, blikala jsem dřív než vy. Ale měl jste štěstí. Jel jste hezky svižně, až bych řekla jako…

Výraz jeho tváře přechází z překvapení do údivu a tam, kam chci. Do úsměvu. Děkuje. 

- Na shledanou!

Odcházím za volant. Vlak přejel. Pán odbočuje do aleje. Já k domovu.

- Peťuš, nemělo to chybu. 

- Představ si, Zrzka chytila myš. Asi tři čtvrti hodiny si s ní hrála. Ukážu ti video. Natočil jsem to pro tebe. Vidíš? Mourek sedí na stráži. Pozoruje. Čeká. Pak jí myšku popadl. Oběhl s ní dům. Támhle je. Vidíš? Nesl ji v hubě.

- Mourku, ty zloději! Ty máš hračku?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-01_Zrzka_dnes_lovila,_Mourek_bastil

Zvířata chápou. Předvádí se. Chválím ho. Fuj, nemám ráda, když kočky sežerou myš. Mamka říkávala, že se jim musí dát špek a mléko. No jo, ale špek naše čičiny nee. Mlíčko.

Mám tři věci na firmu. Ráno jsem rozdělala sportovní výživu. Vůbec se mi nelíbila vůně. Phyto complete – tenhle zázrak furt je a není. A třetí věc – zdražení. Volám. Takové neslané nemastné stvoření. Hrůza. S tou ne. s tou nebudu mluvit. Za chvíli volá Petra. Bim, bim, bim. Tohle a tohle chci vyřídit. Pošlete to výš. Ok? Ještě volám svému prezidentovi. Totéž. Vyřízeno.

A mezi tím vším... na Floridě v USA se MED BEDS stalo realitou. Technologie Nikoly Tesly - léčba všech nemocí, rakoviny, tělesného postižení starých lidí i dětí, zvířat, poškození vakcínami a léky, astma, AIDS, hepatitida, Alzheimerova choroba, chřipka, šedý zákal, glaukom, mozkový absces, ataxie, srdeční arytmie, achalázie, aneuryzma, sexuální impotence a dalších nemocí. Už nemusíte chodit k zubaři vše MED BEDS vyléčí. Zdroj https://www.stewpeters.com/video/2022/08/med-beds-science-fiction-now-reality-also-the-answer-for-the-nationwide-testosterone-decline/?fbclid=IwAR22BL5UOvepedR73tN4kopxLaQT0Xai-owWONqlumdH0Q8znml92Tmc-Hs

Dějí se velké změny.

- Mami, mám se stavit?

Byla v Pze pro firemní auto. Pěkné velké, nové. Krásné, výstavní. Hm. Na naftu. A modré! :-) Vařím těstoviny a la carbonare. Já s vínem. Linda s vodou.

- Mami, jedu za Kittynkou.

Petrouškovi jsem připravila nápoje a výživu na zápas. Zápasí a na mě padla únava. Na chvíli jsem sklapla víka.

Ireno, vyčisti okýnko… Vytři chodbu. Účastni se na úklidu…

Joj. Dvě hodiny. Jo, hezké!

Tohle se mi dnes někde vylouplo v počítači.

7.9.2018

Helena Heclová Dobře děláte, že si to takto píšete :-). Je to jedno z duchovních cvičení... každý večer si vzpomenout na vše, co jsme přes den dělali. To je bych na včerejšek napsala? probudila jsem se, dala si kafe, odvezla dceru na nádraží, vrátila se, pak psala až do čtyř horoskopy, pak zavařovala, vykoupala se a šla spát :-).

Odpověď:

Helenko, Vy zas máte obrovskou, ale nekonečnou slovní zásobu a um vysvětlit takové to těžké - jako např. lunární a sluneční princip, Vaše rozbory pohádek - unikát. Už jen ty názvy – já to neznala – Šel tam, nevím kam J návrat k původním slovanským nezprzněným pohádkám. Stará archetypální symbolika...

Asi před rokem dvěma jsem volala dr. Svobodovi na Ostravskou univerzitu. Asi před 15 lety jsem s ním byla na třech víkendech ředitelů škol. Byla to nádherná řádka příkladů z psychologické praxe. Měl s s sebou dětskou psychiatričku, krásně se doplňovali.

Během života mám asi tři hromádky nezapomenutelných snů s jednou tematikou – 1. pavouci, chobotnice, střihavky, 2. hotely, obydlí, domy, pokoje, 3. cesty, cestičky, pěšinky.V době hotelů a nočních zkoumání obydlí jsem se podruhé vdala - za týden po posledním víkendu. Měla jsem sny, kdy jsem procházela hotely, domy, byty, dokonce jsem si doletěla dopředu do penzionu, kde byl poslední víkend. Byla jsem zvědavá, jakáý tam mají nábytek, zařízení pokojů J Jinak to bylo v HOrizontu v Peci. Zajímal mě nábytek J Netrefila jsem se. Ve snu byl starý, klasický. Co tahle skupina domových bytových snů znamenala? Dr. Svoboda mi vysvětlil:

Ireno, chystáte se k rituálu. Za týden se vdáte. Mozek v noci přerovnává přihrádky, rovná, hodnotí... Chystáte se odložit své jméno a přijmout nové. Ty sny skončí. Po tom rituálu. Pak už jsem nikdy nezkoumala v noci obydlí, neprocházela jsem nekonečné hotelové pokoje. Sny skopnčily.

Na tom posledním víkendu nám dal za úkol, vybrat si jednu hrdinku pohádky. Jasně - archetypy žen. Karkule, Popelka, Maruška, holky, co vypadají, že jsou slabé, ale jdou za svým cílem. Silné ženy. Já, protože neumím malovat, vzala jsem to podle snadnosti JNakreslila jsem Popelku vykloněnou ven z okna, z místnosti; česala si dlouhé krásné zlaté vlasy zlatým hřebenem; na parapetu stály kvěináče s kvetoucími kytkami; holoubci přilétali k oknu, kroužili. Nádherná selanka.V tom telefonu jsem si oživila sebe samu:

Co vám říká symbol vlasy?

Samson, Dalila.

Kde měl sílu?

Ve vlasech. Ona mu tu sílu vzala. Ustřihla je.

Ano, a Vy se nemůžete lidem dát celá. Vy jste silná. V Orlických horách je přísloví: Nejpve se najez sám a teprve pak půjč lžíci. Vy jim shora házíte sílu, sama jste silná, ale vlasy držíte ve svých rukou...Sílu jim házíte dolů po troškách... Abyste se neoslabila.

Nikdy bych neuměla rozklíčovat svou kresbu. Myslela jsem si, že jsem ta šedá, ubohá Popelečka. A ejhle, charakterizovala jsem se nevědomky jako silná holka.

Mimochodem – asi před dvěma lety jsem se chystala na odchod do důchodu. Bože, já jsem stále v noci viděla cesty, asfaltku k hranici na Náchod do Polska, taky u té silnice byl takový jako improvizovaný dřevěný parket, jasně, že tam není. Vystoupila jsem z té mezinárodní cesty, začalo pršet, sněžit, schovala jsem se pod příštřešek toho parketu... Bylo to ve vesnici, kde jsem naposledy řídila asi osm let školu. V té vesnici jsem šla do kopce po krásné cestě nahoru k obzoru, tam jsem očekávala moře J Cesta byla dlážděna kameny jako u moře, nějakým vápencem, nebo pískovcem? Nikdy jsem nenahlédla, co je za tím obzorem. V té škole jsem kdysi druhý a třetí rok své kariéry učila. Byla tam skvělá ředitelka, která mě "vyučila". Už jsem tu o ní psala. Sice komunistka, ale milovala jsem ji až do její smrti. A vté době snů mi umřela. Byloto jakési symbolické propojení. Tam jsi svou kariéru začínala, taky ukončila. Snad jsem si své cestovní chodící pěšinkové sny vysvětlila správně. Logicky.

A Vy tohle na Svobodném vysílači i na Příznacích transformace učíte lidi. Děkujeme!!!

A to je – jádyjády jádyjády – vše. Spát!

Dobrou noc!