Není karta pro dnešní den zase ďábel? Ostrý den

Skončilo bílé krásné období. Nezatěžování mysli. Jen příroda, sníh, hledání Sněženky a Černé hory na obzoru. Jak jsem doma, divné dny. Najednou vnímám ústrky mocných. Nepatřičné vměšování se do soukromých věcí. Rádoby korektnost bez znalosti okolností. Nezákonné předjímání. Taky závist. Pokud bych se tomu nezasmála, zešílela bych. Najednou na mě vyskakuje hodně přiblblíků. Bacha, dost arogantní tvrzení. Tak ještě jednou: Najednou se setkávám s lidmi, u nichž by se dalo s úspěchem pochybovat o zdravém rozumu; logicky, už rok dýchají svůj CO2 zpátky do svého těla. Účinky patrné.

Skyp s maminkou. Klasika. Nedocílím horkého čaje ani za úplatu. Zkrátka horký čaj ne! Asi se nechce, aby maminka doplňovala tekutinu. Vždycky se mi obracel žaludek z těch barevných přeslazených vod v plastových kelímcích. Brrr. Chemie. Cukr. Plast. Barvy ničí mozek. Tak tento obraz nyní nevidím. Nevidím ani trávení času ve tmě pod televizí v ledové chodbě. Aby nebyla tma - světe!, pomóoóc - rozsvítí nebezpečné záření. Nějaký přiblblík rozhodl, že se po rekonstrukci dole zničí závěs z tlusté látky. Moderní doba. Novosti. Bulíci. Veškerá zima se žene chodbou nahoru. První náraz zažívají staříčci na lehátkách a na vozících. Nepřikrytí dekou. Vždyť se přece topí, že jo? Ach, je mi zima, jen to píšu. V mínus patnácti to musel být nepřekonatelný zážitek. Jsou experti, kteří mamince nenatáhnou ponožky. A narvou ji do kraťasů. Že by naschvál? Nebo z blbosti? Snad to není vyšší zájem! Otravuji. Moje sestra říká: Chtějí se mamky zbavit. Že by na tom něco bylo? 

Jak zmizel sníh, témata na přemýšlení se naskýtají. Ale hlavně a o to jde: CHYBÍ KONTROLA RODINNÝMI PŘÍSLUŠNÍKY. NAŠI RODIČE ŽIJÍ V NEPŘÍSTUPNÉ KLAUZUŘE. A to se chtělo hned po nástupu trafikanta. Zamknout všechny vchody, východy. Pokud možno celý barák. Aby nebylo vidět, co!

Jo, tak takhle mi plynou myšlénky, když usednu ke kamnům a přebírám se dnem. Hned mi zazní mamčina odpověď:

- Je to studený, jak psí čumák.

- Když řeknu, že je to vlažné, tak si fandím.                      

Jak může být čaj studený, když mamka pravidelně popíjí. Kdyby jí za den zalili tři čtyři hrnečky a tu nimru mrňavou, co mají k večeři, měla by krásný pitný režim. A teplé tekutiny. Jenže!!! Má ona nárok na čaj? Klienti nemají nárok například na komunikaci. Asi před čtyřmi lety jsem byla poučena - to je jen asi jednou v týdnu nevím kolik minut. Pozor! Řešení: Rodina by mohla třikrát denně dovézt čaj.Tedy já, že? Taky by rodina mohla další věci, ze?! Další varianta: Připlatit za služby. Nebo navrhnout třeba zalít termosku a z ní odlévat. To by byla nejschůdnější varianta. Ale nejpřínosnější je, pustit blízké k blízkým. Pustit rodinu do pokoje. To je proti lidskosti. Piju, piju, odpouštím. Piju, piju, odpouštím. Na to pití - tam chybí čaj, no a pak chybí to odpouštění, neb tam se zas nedostává lidí, kteří by se přišli zeptat, jestli mamka nepotřebuje. Kolečko. Nedají napít. Nemusejí vysadit. SODOMA GOMORA! Za celý důchod! Jak se to říká u dětí? Ohrožení správného vývoje? Jak se to nazve u velkého člověka. Normálně. Ohrožení zdraví! Měl by být dán podnět na policii. Toto je mučení lidí. 

Jé, už zas slyším ty řeči! 

Před rokem mi  zdravotní sestra zatajila změnu medikace. Asi za týden se přiznali. Mamka plakala, měla neveselou náladu. Musela mít ten děsně potřebný lék, co ho má i tchýně od vrchní. Už rok se bez něj obešla. To jsou věci, to jsou věci. A jak mě šikanovali! Jak na mě hleděli skrz prsty! A co mě to stálo! Poznání, že bílému nelidskému fašounskému plášti nezáleží vůbec, ale vůbec na člověku a jeho zdraví. Tam se točí dolary v očích. Tfuj. Nechápu, jak mohl DD dopustit, aby mamka přišla o svou lékařku mimo DD. No jo, vono je pohodlnější rodinu neinformovat, že? Kam by ji vozili? Kdž ji mohou šoupnout hydře toužící po penězích. Tak co - je nutno v rodině se informovat? To my se poinformujeme. Jděte se už zahrabat, vy korektní! :-) Trapní!  Sranda balet, mami! To by mě zajímalo, kdybych neposlala peníze, co by se asi dělo. Když je teda mamka svéprávná. :-( Tady se totiž hraje na svéprávnost jen, když se to hodí. A halí se to do roušky korektnosti. Navrhuji - starat se o to, aby to v DD fungovalo. Stačí horký čaj, chodit, cvičit, zpívat, mluvit, rozvíjet, chodit ven a takové maličkosti, které si platíme. No. Jednoduché jak facka. A zvládneme i GDPR, že jo? Hlavně nestrkat čenich do privátních záležitostí! To doporučuji! :-)

DOST!

Jak to dnes bylo? Probouzím se. Nejsem odpočatá. Přehnala jsem to o víkendu. Už se to nebude opakovat.

Co mě drtí? Děti nechodí do školy. Hrozí jim testování. Lidé se bouří. Ale jen na náměstích. Lidé se neumějí vzbouřit doopravdicky. Otevřít obchody, posilovny, bazény, skiareály, hospody, muzea. Neutemovávat si dýchací soustavu. Zkrátka zas začít aktivně žít. Netloustnout. Knihovny, divadla, kina, využívat sportoviště vnější, vnitřní. Otevřít hory... přestat vydělávat miliardy na rouškách, testech. Himl hergot, rok nás trápí. Mnoho lidí se zabilo. Mnoho lidí umřelo. Děti vadnou. Ty, které nechodí do školy, vyrůstají v nekolektivní asociální bytosti. Neumějí přijímat neúspěch. Nezažívají příhody, nemají zážitky. Nemají potřebný pocit sounáležitosti s kolektivem. Včera se Petroušek otřel o učitele. Prý chodí v půl jedenácté domů. Rozčertilo mě to. Vidím, slyším, čtu to jinak. Podle jednoho učitele se nebude generalizovat. Učitelé jsou nebožáky. Chtějí stihnout, potřebují naučit, ale nejde to. Napojení, kamery, kontrola docházky krade čas. Nemožnost zkoušení, písemek, zadávání básní zpaměti... Cvičení mysli. Smysl pro přednes, pro povinnost. Umění učit se. Hodnocení. BLBNUTÍ! Degenerace.

- Uháním do zásilkovny. Kód. Diktuji. Nefunguje. Volám o kód.

- Jé, promiň.

Běží mi minuty, jestli zavřou závory, propásnu skyp.

Stihla jsem. Zas mi nešla kamerka u ntb. a to jsem pozavírala tolik oken. Napojení přes tablet. Pomalý. Obrázky se načítají pomalu. Ale chytlo se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-22_S_maminkou/

Vyprávím o současnosti.

- Na koho ráda vzpomínáš?

- Na koho ráda vzpomínám? No, na Neznášov.

Dojala mě. Na domov.

- Co tam, mamko, pamatuješ? Domy, lidi, mlejn.

- Na celou Melgrovu chalupu.

- Melgrovi bydleli tam někde vedle vás?

- No, naproti.

- A tam bydlela taky Milka.

- Ta bydlela vedle.

- Posílám ti srdíčko, vidíš?

- Vidím. Pěkný. Děkuju.

- Jé, teď se mi to tady ztratilo. Mami, teď tě nevidím.

- Ale já jsem se odsud nehla.

- Mami, jsem stará.

- Nejseš, já jsem stará.

 Dojímá mě. Vyzvídám, jak to vypadalo v jejich chalupě. Maminka si vzpomíná.

- Pokoj, pak byla kuchyň, pak špejchar.

- Co to je špejchar?

- Tam bylo jídlo.

- Mami, když jedu od Velichovek, vyjedu Cikánku a uvidím hospodu. Vydechnu: Dětství! Pak někde odbočím. Zastavím. Začnu brečet.

- No jo, protože ti je líto toho mládí.

- Mami,včera jsme tu oslavili Petrouška. A moje maminka mi tu chyběla. Aspoň na hodinku.

Mamka. Můj spojenec. Můj podporovatel. Můj učitel. Člověk, který mi daroval život.

- Mami, taky ráda vpomínám na babičku. Z jakého jsi rodu?

- Já jsem z rodu Šormova.

- To je, říkalas, původ někde z napoleonských válek. 

Přitaká. Francouzské jméno. 

Přeříkávám z okraje novin s křížovkou jména tet. 

- U tetky Dědourkové nemám křestní.

- Františka!

Zvláštní. Minule si nevzpomněla, dnes jí to vytanulo.

Poledne. Končíme.

Petroušek.

- Jo, prosím Tě, do Polska jen s testy.

- Jo, vím. Honem mi to tu někdo napsal. Nechci to slyšet. Nesvoboda!

V duchu si říkám, že má radost. Měli jsme spolu jet na lyže, ale jen kvůli tomu, abych nejela sama.

Zapaluji bílou šalvěj. Jdu čarovat. Vykoužím dům. Dým vysává temné entity. Prchají pod dýmem. Pohádkově. Bz, vz, vz. Mizí do Vesmíru. Nacházím kytku. S cedulkou. 

Telefonuju Ivě. A Denisce. A vezu rychle teplý kompot mamce. A kousek dortu. A nebaví mě to. Nejsem v kriminále. Nejsem v koncentráku. A přece národ je. Zavřený. Hlídaný neviditelným ostnatým drátem. Platí si stravu, ubytování, ještě u toho vychovávají nové vojáčky a rodičky. Neuvěřitelný projekt, co, pane Hitlere?!

Našla jsem kytici. V konývce.  Ani z ní nemám radost. Umývám si běžky, stěhuji je i s lyžemi na půdu. Obojí boty, obojí hůlky. Nechce se mi mluvit. Chtěla bych jít k ohradě s krávami. Nasávat vůni jejich hnoje. Cítit podtext drahého parfému. Vidět jejich svobodu. Toulají se po lukách.

- Babo, nesenilni. Tyhle nostalgie jen drásají duši.

Vyřizuji objednávku. Vypravuji balík. Mám chuť zavolat paní G.

- Jé, slyším Jaroměř. Dobrý večer!

Povídáme. Vzpomínáme. Ví o smrti sousedky přes ulici i jejího přítele. Za čtyři dny... Asi je v kontaktu s paní z běžek... Jak jsem ji potkala před týdnem. Byla letos jen dvakrát na běžkách. V mrazech vynechala, aby se nenadýchala. V Benátkách nemají takové sněhové podmínky, jako tady, pod horami.

Dvacet. Kurz výživy. Za týden ho vedu já. Vlákninu. Hned napojení na skupinovou poradu. A hned na marketingovou.

Hurá. Končí den. Půlnoc. Nahrát fotky. A směr meditace.

Dobrou noc!