Není kornout jako kornout

Ráno. Slyším Petrouška. Krmí kočky. Vytahuje žaluzie. Už mohu vstávat. Ještě se rozkoukávám. Než vylezu, je pryč.

Povídali jsme si odpoledne. Říkal mi, že by nedokázal ležet u televize a jen tak koukat. kNeuměl by ležet v posteli. Já to umím. Umí to taky, ale on je rtuť. Stále něco tvoří, někam jezdí, někomu pomáhá, něco zařizuje. Na chvilku si sedne jako motýl v letu a už zas mává křídly v dalším letu. Vždy připraven k akci.

Volám.

- Petroušku, já jsem tě teď slyšela. A tys´mi ujel. Nenachystala jsem ti svačinku.

- Já jsem měl. Neboj. Rybku od včera.

- Aha.

Rozdělala jsem všechny kapsičky s mandlemi, jak jsem je včera dostala jako pozdrav. Ochutnávám. Mám nejraději hořké. 

Prohlížím si sklenici s amarylis. Jakpak ji budu zalévat?

Jdu zalít kytky. Koktejl. Jdu do toho. 

Kočky si lehly jedna do krabice, druhá vedle. Oňuchňávají se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-19-rano

V plánu mám dotvořit kornouty. Vyřádím se na nich. :-) Krém vyšel skvěle. Jemňoučký. Měla se do něj přidat káva. A to já si to vyzkouším příště. Nebudu čekat na Vánoce. Chci dosáhnout dokonalosti. Během dne odbavuji dárky pro radost lidem ze svého okolí. Ireno, do toho! Beru si zdobící pytlík z Číny. Vybírám hubičku. Možná z Čech. Ráda bych si koupila různé druhy zdobicích sáčků u nás. Podpořila náš průmysl. Jak se tomu říká? HDP? Zrovna tak bych ráda nadkolenní kožené kozačky. Ne. Neseženeš. Nemají. Buď nenajdeš nadkolenní. Nebo mají, ale velikost pro trpaslíky. Nebo nejsou kožené. Jsem vlastenec. Co lze, koupím naše. Nekupuji mašle z Číny. Jedu do Opočna. Nakupuji tam pravidelně. Mohla bych už pentle prodávat. Ale kde nic není, ani smrt nebere. Tak Temu. Nepřeberné možnosti. Různé velikosti. Materiály. Stavím si na ostrůvek skleněnou štíhlou vázu. Do ní vkládám pytlík na krém. Plním. Zdobit jde hezky. Jen kdybych měla všechny kornouty stejné. Ireno, ty jsi ňachla. Hřeju si čokoládu. Zádrhel. Že já to měla očokoládit nejdřív?

Zbylým krémem slepuji laskonky.

Petroušek je tu. Dávám mu ochutnat

- Moc dobré.

Peťuš, asi zavolám J. Stavím se u nich na čaj a popřát. Nebo až v pondělí. Uvidím, jak mi to vyjde.

Ač mám uklizeno, stále nacházím tady prach, tam pavučinku, kachle u kamen je třeba otřít… Nekonečný souboj. Jako když mačetou prosekají prales a cesta za nimi hned zarůstá.

https://youtu.be/sNeOyrR2Ozs?si=PXtQKe8XHEsNb6jD

Poslouchám u práce video o ničených tartarských stavbách. Jak chytře stavby bořili. Americká vláda chtěla připomenout čtyři sta let od objevení Ameriky KK. Nakonec se oslavy měly konat v Chicagu. Roku 1890 nebylo pro konání akce vybráno vhodné podloží, ale bažinatá oblast sedm mil jižně od centra. V době chatrčí kde se vzalo, tu se vzalo nové město. Tvrdili. Jenže původní pevné kvalitní stavby natřeli na bílo, tak se to dělalo i v dalších městech s velkými výstavami. Uspořádali velké výstavy. Rockefellerové na nich prý hodně prodělávali. Ale stálo to za to. Potřebovali zničit volnou energii. Lidi spoutat uhlím, plynem… Po výstavě se stavby – jakože z papundeklu – zbořily. Jenže museli použít dynamit. Nebyly z papundeklu. Směšné. Na výstavě v Chicagu byla například nadzemní elektrická železnice o délce asi šesti mil. Vlaky se pohybovaly plynule a rychle. Což bylo pro lidi zvyklé na neohrabané parní lokomotivy jako zázrak. Dalším divem byl obří dalekohled instalovaný v manufaktuře. Konstrukce o váze sedmdesáti tun a délce dvaceti metrů byla vyvážena s hodinářskou přesností. Obrovským tubusem se dalo pohnout s lehkostí ukazováčku. Byl to největší dalekohled své doby. Tvrdí se, že byl vyroben jen jako speciální výstavní vzorek. Ale skutečným králem inženýrského myšlení bylo první obří kolo na světě vysoké osmdesát metrů. Náš pevnostní kostel má výšku šedesát metrů a je vidět z kraje. Jeho měřítko ohromuje i dnes. Výška osmdesát metrů! Což je srovnatelné s pětadvacetipatrovým domem. Kolo se otáčelo na kolosální ose o váze sedmdesáti tun, největším ocelovém kusu, jaký byl kdy ukován. Po obvodu viselo třicet šest kabinek. Každá pojala šedesát lidí! Ta zátěž! A složitost mechanismu. A nám se tvrdí, že tenhle kyklopský stroj navrhli, odlili díly, sestrojili a smontovali za pouhé dva roky. Posledním resetem staveb snad byly Drážďany. Rozbombardovali je na cimpr campr.

Mám hotovo. Zabalit dárky. Sluníčko může přijet na saních.

V hlavě mám týden, že zajedu na čaj k našim mnohaletým známým. Jsou starší od nás. Mám je ráda. Hovor s nimi teče jak řeka. Že by dnes? Uvidím.

- Peťuš, nebo že bychom tam jeli oba?

Smluveno. Hned změna plánu. 

- Mami, vezu vám mlíko.

- Jé, a my tu asi nebudeme.

- Ne, tak já tu na Lindu počkám.

- A zvládnete vymýt sklenici horkou vodou?

- Zvládneme.

Rychle jdu Milce nabalit dárky. Celý rok mě zásobuje mlíčkem od Maliny. Jedu.

Už mě čekají. Jé, tady jsem dlouho nebyla. Povídáme si. Na stole je zase tácek s cukrovím. Kornoutky.

- Víš, že jsem je před dvěma lety pokazila? Loni jsem se neopovážila. A letos jsem to zkusila znovu. Ale ty je máš tak úhledné, maličké.

- No, musíš jen tak šest na plech.

- Já dala nejdřív tři, pak čtyři. Ale nemám je všechny stejné.

A tady se dozvídám detaily své hlouposti. Kornoutky se logicky nejprve omočí v čokoládě. Terpve pak se plní. Kávovým krémem. :-) Vzdělaná a blbá. Iva má možná pravdu: 

- Pro praktický život nepoužitelná. 

Kdysi koloval vtip. V kině dávají film Dala baba vojákovi. Jenže nedala. Nebyla to baba. Byla to balada. O vojákovi. Tak jsem dnes dopackala své kornoutky. Tvary hrůzné. Krém měl být s kávou. A namáčet do čokolády předem. Před krémem. To dá rozum.

Jejich kočka je jiná artistická třída než naše bubenice Žofie. Nejen, že je krásná. Ale je to atletka. Umí si otevřít dveře klikou! A když jí zamknou dveře do obýváku, skočí na kliku naproti - u špajzu. Paničce tam obžere buchtu a co tam má za jídlo, ochutná. Taky své otroky hezky cvičí.

- Otroku, pusť mě ven!

Otevřou jí dveře na balkon.

- Nejdu. Otroku, pusť mě do chodby.

Též si je hezky omotala. Správná kočka.

Domů přijíždím až po deváté. Jé, tam to bylo fajn.

Stírám. Zatápím. Mlíčko je svařené. Všechno je v pořádku.

https://www.youtube.com/watch?v=_Qu1axGpabQ&list=PLkIZd9QoQsbGpKj6_8sRzJWGDSoq--4on

Dávám si archiv Šalingradu. Ruda Vávra je nesmírně vzdělaný mladý muž. Umí neplatit daně. Vymanil se z lodního práva. Taky ví o kymatice, o léčení vlnovou genetikou. Hovoří o profesoru Garajevovi. Tolik lidí by se zachránilo, narostly by jim zuby… Vlnová genetika Tartárie žije. Vlnová genetika je zázrak, propojuje DNA, Tartárii, hudbu… Je to jednoduché, krásné… Védská kultura postavila staré stavby… Lékařské pokusy doložené lékařskými zprávami o regeneraci zubů… Vědomí rozhoduje, jestli je to pro dobro nebo pro zlo. Pharma průmysl toto nedovolí.

Fritz Albert Popp 1984 objevil, že DNA svítí. Na tom je založeno léčení…

Už v roce 1984 Garajev léčil psy – dorůstaly jim zuby. Nevyléčitelné choroby vyléčil.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-19-zazrak-leceni

Dítě s Downovým syndromem a mnoha dalšími poruchami vyléčeno!! Zdokumentováno. Regenerace jakéhokoli orgánu. Nasnímá se zdravá informace. Dá se buňkám. A ty už vědí, co dělat.

Svět je zázrak.

Dobrou noc!