Nenudím se :-)

Za chvilenku končí den. Hlava mi tu bimbla. Dnes jsem si sedla v koupelně na teplou dlažbu. Mourek za mnou přišel. On ví, že nesmí. Přitulil se. Odběhl spát na dovolený prostor.

Ráno. Budím se po čtyřech hodinách spánku. To musím dospat. Má přijít klientka. Narodila se asi o půl hodinky, max o hodinku dřív než moje starší mládě. Dnes budeme jen elektronicky objednávat. Pomohu jí. 

Zvoní. Házím zboží do koše. Platit? Ano. Kartou. Vaše karta byla zamítnuta. Zkouším to ještě několikrát. Minulý týden nám to nešlo. Dojela si do banky. 

- Máte  kartu připravenou na platbu na internetu. Musí to fungovat. 

Měla si stáhnout aplikaci její banky. Stáhla jsem. Marně. Ne. Zkrátka nejde to. Můj mozek se točí na 120% obrátek. Ireno, teda, takhle rychle ti to snad v tomhle století ještě nepálilo.

Opakuji platbu kartou; ne. Zkouším bránu. Ne! Tak převodem.

- A jak to zaplatím převodem?

Zamýšlím se. 

- Přes aplikaci.

Vytahuje číslo, kam zavolat v případě potřeby. Volám. Představuji se, že jsem ta maličko chytřejší, ne o moc, ala malinko ano. Na druhém konci si ověřuje, co diktujeme. Divím se, že si ještě nepamatuji číslo karty. Tolikrát jsem ho opisovala. Ani platnost, ani trojčíslí na druhé straně. Co si ale pamatuji přesně, je heslíčko.

Slečna v bance poslouchá vysvětlení. Mluví na ni dva hlasy. Ověřuje si hesla, piny, kódy.

- Jděte na zapomenuté heslo.

- Ale tady to není.

- Sjedete níž.

- Ale my tu máme klávesnici.

- Tak pod tou klávesnicí.

- To je fajn. A jak se jí mám zbavit? :-)

Podstrkuji telefon majitelce. Zmáčkla něco, co na mém není, klávesnice je pryč. A fakt to tam je. Tak tedy - mačkám. Slečna z banky mě vede.

- Do prčic, už tu mám zas tu klávesnici.

Klientka ví, jak ji zavřít.

- Tak jsem připravena.

Pletu si jméno, pin, ještě něco.

- Já nevím, jak se jmenujeme - jestli jméno, mail...

- Je to číslo účtu.

Aha. Klientka loví v peněžence. Diktuje.

- Já vám ho mohu taky nadiktovat.

Holky, jen se nepřetrhněte. Nacvakáno.

- Teď jděte dolů.

Hlavně, abych si tam zas neotevřela klávesnici.

- Zapomenuté - co? Heslo nebo pin?

- Ten si teď sama vytvoříte.

- Áha.

Navrhuji heslo. Klientka souhlasí.

- Ok - zadávám, potvrzuji.

- Tak, a teď jste si aktivovala kartu na platbu na internetu.

- A jak to, že paní v bance řekli, že to mám připraveno?

Ireno, přece proto, aby tu byl chaos, ne? Slečna na druhém konci je velmi příjemná. Vede nás. Postupujeme v klidu. No, v klidu. Včera večer mi klientka volala, jestli by mohla přijít místo v devět už na osmou. Vražedná hodina. Bude spěchat do práce. Ok. Půjdu si pak ještě dospat pár veršíčků.

- Tak, a teď se znovu přihlaste.

To nám jde. Máme to hezky napsané. Hesla, piny, názvy, jméno, kontrolní otázky. Ty vorle! Já nejsem robot! Nejsi, ale musíš se vměstnat do čísel, nemysli si, že budeš za člověka! My tě převedeme.

Před čtyřiceti lety jsme chodili s knížkou - pěkně fyzická, ne nějaká virtuální - do České spořitelny. Ta byla ještě nakloněna lidem. Ne že tě honí, kup si, obstarej si, plať a drž hubu! Měli jsme tu milou seriozní paní Brdičkovou. Hodnou. Následovala kolegyni, která tu byla snad od války. Co jsem byla na světě. V důchodovém věku ji vystřídala pí Brdičková. Spořitelna měla krásné nové přepážky, vše ve dřevě. Dnes je tam elektra. Dveře přepážky se otevíraly klíčem. Jednou přede mnou stála cikánka. Hodná. Měla zetě bílého zloděje. Ten ukradl i to, co ještě neexistovalo. Chodil v noci s dvojkolkou. Takhle cikánka pamatovala ještě kočovné doby. Chodila o berli. Asi ji kočování nesloužilo ku zdraví.

- Jaké máte heslo?

- Astra. To je taková kytička.

- To mi nesmíte říkat! To tady napište na papírek.

- Já neumím psát. Napište mi to, prosím vás, vy.

- To já nesmím.

Obrátila se na mě. Stála jsem za ní. Vzala jsem tužku a na papírek napsala heslo ASTRA. Dodala:

- To je taková kytička, víte?

Byla jsem fanfarón. Usmála jsem se. :-) Jako i teď. - Asi za půl roku jsem za ní stála ve spořce zas. Paní Brdičková se jí obligátně zeptala:

- Jaké máte heslo?

- Astra. To je taková kytička.

- To mi nesmíte říkat! Tady to napište na papírek.

- Já neumím psát. Napište mi to, prosím vás, vy.

- To já nesmím.

Obrátila se na mě. Ještě než mi řekla heslo ASTRA, načmárala jsem ho na papírek. Podala jí ho. Teprve pak mi heslo sdělila bez skrupulí, že ho uslyší všichni ve frontě.

- ASTRA.

Než stihla promluvit dál, dodala jsem:

- To je taková kytička. Já vím.

Bylo to tak lehké.

Děkujeme ochotnému hlasu na druhém konci.

- A jak to zaplatím převodem? Teď už to funguje.

Zamýšlím se. V devět mohu zavolat o zrušení objednávky, jenže jde o ty dva dárky. Jak to platím převodem já, pokud neplatím satanskou kartičkou? No přes telefon. Vyslovuji myšlenku nahlas. Podává mi ho.

- Ale už jsem vám tam do platby převodem vložila dva dárky, to už se mi nepovede.

Beru její telefon, bez problémů nacházím aplikaci její banky. Včil sa, dívčico, předveď! Vstupuji dovnitř. Neznámé prostředí. Nová platba. Ireno, je to všude skoro stejné.

- Jé, neznáme jedno ze dvou čísel účtů k platbě. Umíte jít do mailu?

- Umím.

To jsem zvědavá, budeme muset mít otevřeno víc oken. Paní se dostává do mailu.

- Moment, musím si opsat č. účtu. Které si lépe zapamatuji?

Vypisuji si ho na papírek. Vkládám do titěrného políčka na telefonu. Doplňuji název adresáta. Číslo účtu. Částku. Zaplatit. Přišlo heslo nebo pin nebo kód nebo do prčic... Paní jde do SMS.

Ty vorle, já to snad zvládla. Byly jsme v časovém presu. U jejího domu ji vyzvedne kamarádka. Odjedou stát se na šestnáct hodin otrokyněmi. Nevydržela bych dvanáct. V tomhle týdnu její třetí!!! Šestnáctka!!! Budou měnit topení.

- Abyste si ho užila. Děsně natahujete tělo. Dejte mu šanci spát, odpočívat, radovat se, užívat si života.

Házím hrách na stěnu. Neslyší. Chápu. Chápu moc dobře. Potřebuje peníze.

Kdyby to modré holoubě v roce sedmdesát sedm vědělo, co ho čeká! Třeba by na ten svět neskočila s takovou vervou.

Odchází. Balíček - pokud jsem zaplatila - přijde v pondělí.

- Já se zítra podívám u bankomatu.

Po obědě se dívám do své kanceláře v počítači. Pokud objednávka čeká na zaplacení, je u ní poznámka: Placeno pod 95%. Pokud platíš kartou, během chvilky se objeví: Zaplaceno.

Za hodinu a půl - počítám-li dobře, půjde paní teprve ze směny. Nehorázné vydírání.

Odešla. Jdu se ještě dospat. Žiju si už lážo plfážo. Spíš plážo než lážo. Jsem zkrátka spokojený důchodce.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-10_Abych_se_nenudila/

Nic nemusím. Jen s láskou tvořím. Dnes majolku, koláč s rybízem z loňska a jahodami z letoška na zítra. Přijede Petrouškův strejčínek. Abych jim nepodala jen ruku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-10_U_maminky,_tedy_uz_u_me/

Večer se vypravuji k mamince do domečku. Nájemníček má své auto s nápisem Renovace eternitových střech před domem. Vezu sousedům - Petrouškovu bratrovi - a Lukášovi buchtu. Jenže Lukáš už asi odjel na víkend. Ocelovým kartáčem, který jsem nemohla v chatičce mezi Petrouškovým bordelaisem najít, drhnu sloupky. Natírám bránu po tatínkovi základovou, prasecky drahou barvou. 

https://www.svobodny-vysilac.cz/2022-05-07-reklo-se-stalo-se-s-hostem-markem-87-dil-122-min/

Do uší poslouchám známý dvacetiminutový projev dr. Pekové z konference o podvodu zvaném covid. Dalším tématem je další podvod. Dozvídám se, že náš hnusák předal bílému satanášovi ukrajinskou šálu. To mi nejde na rozum. Je to náš premiér? Že on si myslí, že vládne Ukrajině? Ten pořad by si měli poslechnout všichni, kdo mají internet, teda vlastně všichni, kdo sem chodí na čumendu, aby zas mohli jít někam udávat. :-) 

Ředidlo mi vyšlo tak tak na jedno křídlo nádherné šťavnaté zelené. Takové, jakou na vrata tatínek natřel, když je vyrobil.

Pro dnešek končím. 20.15 hod. Dívám se do polí. Tenhle pohled měla maminka z obýváku. V zimě pozorovala srnky, zajíce, bažanty. Vlevo návršíčko s rybníkem Mrštníkem. Místo mého plaveckého výcviku. Nekonečných skoků ze stavidla. V druhém rybníce jsem utopila vietnamku. Ne Vietnamku! :-) Botu. Mamka samoživitelka mě nenabančila. Asi byla šťastná, že jsem se neutopila a přiběhla domů. Maminka neuměla plavat. Jezdila k moři, ale asi jen sedat do vln. Na pravém návršíčku odpočívá s tatínkem. Boží výhled.

Jedu.

- Peťuš, pojď, ukážu ti, jak jsem to natřela. Co to tady mám za fotky. To je naše ulice. Závory. Kdo to fotil?

Dívám se, kdo mi fotky poslal. Moje moravská kolegyně z Herbalife. Namlouvám jí zprávu.

- Leni, to jste se nemohli s Danem stavit? Koukám, že přesně v čas focení jsme si tu křižovali vzájemně cestu. Já jela k mamince a vy k závorám. Tak blízko sebe!

Vyjmenovává, s kým vším jedou. Jen poslala fotky a netušila, že jeli okolo nás.

- Tak až pojedete do Špindlu, stavte se, pojedeme společně.

Petroušek mi uděluje pochvalu. Bohužel, nastoupenou jednotku reprezentuji jen já a chybí k tomu nastartovaná Tatrovka.

Krásný den.

Dobrou noc!