Neplánuj. Žij

Já budu chodit po špičkách… Za dvě minuty půl jedenácté. Petr Novák jemně proznívá kuchyní. Tvořím kváskový chleba. Petroušek přinesl mouku ve slevě v bio kvalitě. Melu si zrní. Mám poslední pytel špaldy. A po pytlíku jednozrnky a dvouzrnky. Míchám mouky jako šarlatán.

- Peťuš, ale tohle je červená. Já chtěla bílou.

Volá Linda.

- Mami, u nás měli jen hnědou.

- Moment – jdu porovnat pytlíky. Aha, červená je pšenice. Tak tu nepoužívám. To je zrno nabušené lepkem. Určitě lepší než to z Ukrajiny. To prý nežerou ani myši - jsem včera slyšela. 

Jede červenou mouku vrátit. Zadělávám na chlebíček a než dohnětu, Péťa je zpět.

Mezitím už zní Jandův Kamenožrout - tadaptá, tadaptá… Miky Volek odzpíval…

- Bez problémů mi to vzala. Ale povídala, že už to nesmí vrátit do obchodu. Prý to musí vysypat.

Valím oči. Né. Tak to jsem měla dát na charitu! 

- To je neurvalost k přírodě. K jejím darům. Proč to nedají do potravinové banky?! Kolik lidí by bylo vděčno.

- Fakt. Musí to vysypat. Už to nesmí dát na prodejnu.

Ty vorle, myslela jsem, že ABSURDISTÁN jsem přežila. Ale ne, temno se posílilo a vrátilo v nesmyslnější a obludnější formě.

Jsem skočila do dopoledne. Jenže já se dnes probudila v sedm. Navlékla si maminčin župan. Vyťápla do zahrady.

- Zahrado! Zdravím! Co to je? Taková tma!

Sýkorky na koulích se nenechaly ani moc rušit. Obletovaly větvičky s rautem.

Co si dnes vytáhnu? Pampelišku? Ne, kopřivu. Chvilenku trhám bršlici pod mahonem. V duchu se mu omlouvám. Jako že ho nemám ráda; toleruju ho jen z piety k mamince. Že to nemyslím zas tak vážně. Že jsem opravdu ráda, že tu zaclání. Ne, že se chystá do bohatého žlutého květu. Mami, je tu a dokud tu budu já, bude tu i on. Sázelas´  ho. Copak bys mi řekla? Určitě pochvalu, až bys nakoukla. Joj, nemoc kdybych, abych. Kdyby to tak šlo. jednou za rok spojit se. Všechno vypovídat, vylíčit. Počkat na pochvalu. 

Obloha hrozebně visí v temném provedení nad hlavou. Najednou pod tíží začíná povolovat. Velké kapky mě zahánějí do postele. Před tím jsem si mixla kopřivu s mátou a čokoládou. Mourek se nasnídal. Oba jsme zalehli.

Přesně v devět rozdělávám ntb. Nestihla jsem si obrazovku jako příznak transformace ofotit. Neva. Chvíli si prohlížím vzpomínky. Ukládám si některé texty. Louka. Tráva. Kopíruji a posílám přes telegram Petrouškovi. Aby věděl! On furt seče, seče. Ne. Letos na jaře to bylo naposledy.

Ukládám klecový chov dětí z Ukrajiny. Ještě mi to nesmázli. Trump vymlátil hodně tunelů. Stejně stále čtu jak pod LA přímo u sídel vchody. Hluboko pod zemí. Kolik dětí od nás se tam dostalo?! Kolik se jich ročně ztratí? Milion? Zapomněla jsem to číslo. Je vyšší. Mnohem vyšší. 

Zprávy. Vojáci se chystají využít UI k provedení boje. Nebo pro vedení boje? To mě děsí. Navádění raket?! Ve vojenské slangu  v češtině UI není nejrychlejší. Ty vorle! Ne! TY VOLE!

Nezávislý senátor Pavel Fišer dostal za prezidentskou kampaň pokutu 25 tisíc korun. Neuvedl na účtu jména některých dárců. Takovou pokutu zaplatil i prezident Pavel. 60 tisíc. No to je opravdu potrestali. Na chudé, tam jim nasolí dvě stě padesát tisíc, ale cápkům od koryt takové směšné peníze... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-29_Koukrova_hejbla_kostrou/

Chlebíček kyne. Chystám štrůdl. Dovářím polévku. Na Ovčácké slavnosti do Babiččina oudolí nepojedu. Podmračené počasí mě nevábí. Loni to bylo moc a moc krásné. Viděly jsme stříhat ovečky. Dva černé pejsky z DS zahánět bílé stádečko asi sedmi oveček – lidstvo – do ohrádky. Podobnost se světovým chodem.

Právě tři roky, co jsme se s mamkou nemohly spojit. Moc trpěla osamoceností. Ty kudly neměli tablet. Dostaly dva z kraje. Ale hlavní ještěr ho měl zamknutý ve stole. Pak se jim ntb restartoval. Čekala jsem, čekala... Marně. Dovolila jsem si, že tedy když ne v deset, ani v jedenáct, že odjedeme na cyklovýlet. Vydali jsme se s Petrouškem k Denisce. Spojili mě s mamkou večer v sedmnáct. Mami, moc nám uškodili… A víte co? Dočetla jsem se pak ve své stížnosti na ředitele, že si raději odjedu na výlet, než bych se věnovala mamince. Kudla chlap.

Irena Hrobská

29. duben 2020 ·

- Mami, kterou si dnes dáme?

- Nemám náladu.

Sedám ke klavíru, hraju spadla mi šablička...

- Neznám.

- Mamko, jak se jmenovaly holky a kluci z habřinské školy?

- Nevím.

- Mamko, řekni mi něco o taťkovi.

- Nevím, co bys chtěla slyšet.

- Nějakou hezkou příhodu...

Herdek, mám já tohle zapotřebí? Když mi ještěr hází klacky pod nohy a mstí se za to, že je nekompetentní?

- Tak paní Hrobská, zítra mě zastoupí kolegyně...

- A jak o víkendu?

- Pátek, sobota, neděle se neskypuje, je státní svátek.

Tak jo. Na každou svini se vaří voda. A já přikládám pod kotel.

Pamatuji si. To byl nelidské. Za maminkou každý den tolik let. A teď ji nechali tři dny hnít. Pociťovala jsem, jak ztrácí slovní zásobu. Jak nemá dobrou náladu. Ještě teď to prožívám... Ublížili nám. Vzali nám společné chvíle. 

Vybíhám ven. Slyším trrr datla nebo strakapouda. Žije tu strakapoud. Ale tohle – nebude to datlík? Našlapuji potichoučku. Hledám očima. Támhle je. Čistí třešeň. Asi strakapoud. Všiml si mě. Přelétá na ořešák. I tady ho očima nacházím. Točím. Fotím. Dlouhý zoban. K hliněné budce Petroušek přidělal bidýlko. Ale dnes tam nikdo nesedí.  

Obědváme venku. Půl oběda. Druhé jídlo doma. Prší.

- Nemám mladým zavolat? To je pořád slunce, déšť, slunce, déšť…

Váhám. Nakonec překopeme celé odpoledne. Posílám mladým dobroty. Tak pojedu na Ovčácké slavnosti? Vůbec nevím.

- Mami, přijeďte!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-29_Odpoledne/

Měli přijet k nám. Její Petr má dnes narozeniny. Balím dárky. Jedeme. Překrásnou krajinou. Slunce. Vezu Kittyně šáchor. Tady u nás jsem se jí bála dotknout. Cítila se stále ohrožená Zrzečkou i Mourkem. Vybíhám za ní do patra. Travička jí přišla vhod. Linda nám ukazuje, co už zas vybudovali, co mají nového. Na terase jí dělníci z Ukrajiny svrhli krmítko. Bože, neodborníci.

Ano. Shodujeme se s Petrem. Ještě před deseti lety stavěly domy firmy s řemeslníky vyučenými v oboru. Dnes nenarazíš na vyučence. Flikaři. Neumějí připojit manžetu záchodu. Nevědí, co je třeba udělat, aby to těsnilo... 

- Prosím tě, v Josefově včera zamčená škola. Školník říkal, že děti i učitelé jsou doma. Tak oni mají pátek, sobota, neděle, pondělí volno. Za týden zas. O tolik dnů přišli, a teď zas. Co času profrcají mimo školu.

Lindin Petr taky stavěl domy. Jenže on je objížděl fyzicky.

- Nám taky postavila fa dům s partami odborníků. Na komín, na střechu, na podlahy, na stropy… Majitel fy večer přijel zkontrolovat stav prací. Polil konví beton. Staral se o stavbu. Než jsem zjistila náhodně, že na podlaze nás chtěli vzít majitelé realizace o mnoho tisíc. Jela jsem si tehdy do stejného domu s výklenkem něco změřit. Když jsem se dozvěděla, kolik zaplatili za anhydro oni, kolik chtějí po nás, stavbu jsme dokončili s jinými odborníky.

- Dnes ti přijdou opravit něco, urvou ti u toho okap. Přijdou opravit okap, shodí ti krmítko.

- To krmítko mě štve. Ať ho zaplatí. Obstaráme jiné. Taková krása.

Řehtám se. Linda má seznam dodělávek, opraviček. Na stole leží přívěsek ke klíčům.

- Co to tu máš?

- To bych potřebovala přivěsit.

Péťa hned jde pro kleštičky a navěšuje ozdůbku na přívěšek.

- Vidíš, máš jednu práci na odškrtnutí.

- To mám k dobru.

- Ne, to jsem tam neměla ani napsané.

Řehtám se.

Kdykoli Petr myslí, že má hotovo, zas se na papíře něco objeví.

Venku se setmělo. Kitty kouká přes sklo do šera. Otevírám dveře. Odvážlivkyně vyběhla. 

Posmáli jsme se, pobavili, hodovali, je čas k odchodu. Obíhám dům přes terasu. Černá postavička běží ke mně. Mrau, chce do domu. Statečná černá malá kočička. Pamatuji, když se Micicindě narodila. To už je let.  Vedle v zahradě stanovali hosté na Brutalu.  Micinka strachy obíhala svou boudičku. Děsila se hlasů za plotem v zahradě. Onemocněla s cecíky. Její tři děti do týdne odešly. Tak tak jsme zachránili tohle poslední černé kotě a mámu. Kitty jsem každé dvě hodiny krmila. Holka žije dodnes. Odjíždíme.

- Peťuš, tady dej pozor, tady chodí srnky.

- Už jsme jednu minuli.

- Neviděla jsem.

- Vlevo.

- Tak jeď pomalu. Jdou se navečeřet.

- Teď? Teď už nevečeří.

Směju se. Odborníkovi.

- Jo? A v kolik takové srnky večeří?

- Tak v šest večer. Teď v devět už jsou zalezlé.

- Jo takhle. To jsem netušila. Že to takhle srnky mají. A ty ses jich ptal?

Řehotáme se. Vjíždíme do našeho města.

- Peťuš? Kde bydlí Vočan? A žije ještě?

- Žije. Je dvacet let po infarktu. Tudle jsem s ním mluvil. Furt jezdí v tom svým červeným pežotku. Už mu bude kolem osmdesáti.

- A jeho žena?

Vypráví mi, co mu jeho oblíbený tělocvikář líčil o nemocích. Dozvídám se, kdo je čí bratr, sestra.

- Aha, ten co jezdil s tou smetanou, to je její bratr, ano?

Péťa všechno zná. Každého. Každému pomůže. A chrání. Zkrátka plní fci těch s tím kompasem a nápisem pomáhat a chránit. Jenže on to dělá v praxi. Doopravdy.

- To byl tělocvikář. Měl nás rád. A když jsme byli drzí, vzal si nás o přestávce do kabinetu. Dal nám každému po hubě. Báli jsme se to doma říct. Co jste říkali Klimešovi? Prásk.

- Ten myslím učil i naší Ivu. To jméno znám.

- Vočan to vyřídil. Byl přísný. Měli jsme ho rádi. A on nás. My jsme sportovali s bráchou…

Jsme doma. Mourek čeká na večeři. Zatápím. Teploučko se rozlívá domem. Tak zítra se teda sejdeme místo dneška. Druhý pokus.

A zapomenutá řemesla nechám na příště. Valcháři. To jsem koukala!

Dobrou noc!

Dnes jsem slyšela:

Člověk s mužskými pohlavními orgány – je muž. Kdo má ženské pohlavní orgány – je žena. Kdo má jedno nebo druhé a neví, co je, tak je idiot.

Fašistický světový řád finišuje. Aktivují páchání sebevražd, vyhrožují třetí válkou, chtějí zavést ne OP, ale čísla. Identifikační čísla. Jako dobytek. Jako měli vězni v koncentráku.