Nevypočítatelná technika zvládnuta

Ráno. Slyším telefon. Aha. Paní z banky. Počká. Včera jsem ji potřebovala. Je hodná. Že bych jí zavolala a provedla krutý žert?

- Už vás nepotřebuji.

Ne, to by se vylekala. To není správná myšlenka. Bylo by to neslušné.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-19-ranni-hrmonizace

Jdu si uvařit voděnku. Připít na svět, na MÍR, na probuzení spáčů. Kočičky se aktivizovaly. Čekají jak dva pejsánci. Po snídani miluji to jejich oňuchávání. Mourek jako táta myje svou malou modrou kamarádku. A ta pak zase s láskou přelízne jeho obličej, ušiska, za ušima.

Ireno, snídani.

Mozek vyhodil myšlenku při dunění za okny:

- Kde je slunce??

V domě úplně jiná atmosféra. Ještě nemám čich, rýma mě handikepuje. Nalévám na mističku vonný olej. Schválně, jestli si během dne pročichám čichový nerv. Sluch mám skvělý. Ta letadla nelze přeslechnout. Jako by někdo válel sudy nahoře za bílou hradbou odporné chemie po nebeské klenbě. Najednou mám před očima obrázek z leteckého podcastu (co to používám? Jakého podcastu!) o posledním letu našich skvělých aerolinek ČSA Pha Paříž a pak Paříž Pha. Tam jsem měla tu čest nahlédnout na nepřirozenou bílou načechranou kaši, nad níž vyletěli. A taky jsem si tam vrátila ve zrychleném sledu míjející čáry těch, kteří toto mají na svědomí.

Dnes mě nenapadlo, že si zkouknu v klidu v posteli Smetanu. Ne. Dnes chci lézt po oknech.

Nejdřív udělej to, do čeho se ti nechce. Někdy to odkládám. Jdu nalézt paní, které vždycky Linda odveze vosky, zbytky svíček. Ona je vděčná. My jsme rády, že jsme se hmoty na její tvorbu svícínků zbavily. Nacházím papírek se jmény a čísly – odběr skořápek, skleniček, vosků, vosků a skleniček. Kterápak to bude? Chjo. To zas budu vysvětlovat… Chvilku to odložím. Nechce se mi do toho.

A teď? Zavolám paní do banky. Tu větičku, že už ji nepotřebuji, použiju, ale uprostřed hovoru, aby se tomu mohla zasmát.

- Víte, věděla jsem, že něco dělám špatně. Pořád jsem se přihlašovala na mobil. A to já si nepřeju. Až po několikátém pokusu jsem si všimla klíčku vpravo buď na display telefonu nebo na monitoru. ¨

- Paní Hrobská, vy jste nesmírně šikovná. Jak rychle jste si to bankovnictví předělala.

- Protože jste mě dobře vedla.

Loučíme se.

SMS od operátora s o stovku větší částkou. No, paní Hrobská je tele. Při tom převodu debilního bankovnictví ze staré verze na novou jsem zbrkle zmáčkla něco, co mi nyní zdražilo o stovku účet. Tehdy jsem ihned volala, aby mi zablokovali tohle číslo. Tak tedy, Ireno, jdi do boje s technikou.

Přihlašuji se do bankovnictví. Ale než zaplatím o stovku víc, jdu do svého operátora. Jenže ten taky měnil ty přístupové blboviny. Copak se něco stane, když Ti někdo vleze na účet? Zaplatí ti snad fakturu? Proč to tak zpřísňují? Tak tedy jdu. Červená obrazovka. Fujtajbl. Hnusná barva. Vyvolává agresivitu. V našem mládí vyráběli takové krásné sektorové (ani nevím, co to je) kuchyně. Ve dvou barvách. Nádherná jahodová červeň a oranž. Obě agresivní. To se rodilo dětí! Ne ty dnešní šedi a černé. Tuhle jsem viděla panenku, takovou tu vychrtlinu, v krabičce pohřeb. Černí hosté… Hnus. Odpor. Fuj. Ireno, vrať se. Tak tedy červená. Naprosto nevhodná! Kdyby ji přetnuli bílou. Ne! Nahlas si říkám:

- Ireno, dýchej! Ireno, dýchej!

- Zadejte mail.

- Zadejte heslo.

Á, tady bude háček. Kampak jsem si ho napsala? Utíkám pro průhledné desky s dvěma A4 hustě popsanými hesly, kódy, s mnoha vloženými papíry, poznámkami, papírky… 

Vkládám svůj číselný kód. Dopředu vím, že to není on. Je to tak dva měsíce, co jsem se vztekala, jestli budu hrát tuhle nekonečnou hru vždycky, když se budu chtít podívat na fakturu. A asi budu.

Ne. Na papíře mám jen svůj původní číselný kód. Ireno, když se vztekáš, jsi neefektivní. Nezapsala sis ty důležitosti. Tak teď dýchej!

Asi nejrychlejší bude zadat - zapomenuté heslo. Hm. Ano. Zadávám mail. Zadávám nové heslo. Ne. 

- Toto heslo je nevhodné. - Obsahuje, neobsahuje. 

Ty vorle!! Ireno! Zhluboka! Chladná hlava. Jo? Tohle heslo se vám nelíbí? Ok. Picnu tam jiné.

- Toto heslo už bylo použito. Musíte vytvořit jiné. ¨

Vida! Tak tohle bylo ono! Zavírám okno. Otevírám nové. Cvakám zadání.

- Zadej mailovou adresu.

To víš, že jo.

- Zadej heslo.

Ťuk, ťuk, ťuky ťuk.

Jsem tam. Jsem šikovná. Jak to říkala ta paní v bance? Irenko, připomeň si tu pochvalu, ten hold.

Tak. Teď si to laskavě zapiš. Ono je tam heslo i kód. Akorát nevím, kdy a kde. Stačí to jen prohodit.

Otevřít fakturu. Ono už to nejde otevírat rovnou. Ty si to musíš stáhnut do počítače a tím si ho zasejříš, a pak ti one drive píše, že máš zaplněno, a že nebudeš moci přijímat a odesílat maily. Jděte do háje! Tak jo. Uložit. Na pozadí mi vzadu v hlavě běží, kde já zas najdu to mazání. Ne mazání jezevčí mastí na prsa proti kašli. Ale mazání všeho, co se mi kde uložilo a co já si vůbec nepřeju mít uložené.

Nu. Otevírám fakturku. Jasně. Celkem za Platby třetím stranám 99,- Nevadí. Podpořila jsem nějaké korejské nebo jaké hajzlíky. OK. Je to tu. Mám v mobilu ještě SMS, aktualizovali jsme nastavení vašich služeb na http… si projdete nejen aktuální podobu… ale i podmínky…

Vytáčím jejich linku.

- Ireno, dýchej zhluboka!! Dýchej! Teď ztratíš poměrně důležitý čas, protože bys měla pěkné dopolední světlo na ta okna.

Jestli chcete tohle, zmáčkněte tamto. Cože? Ukrajinštinu? Ne. Tu nechci. Ani angličtinu. Ještě vám chybí nabídka našeho druhého jazyka. Němčiny. Ireno, hlavně se nespleť a necvakni, že chceš něco, co si můžeš dohledat na čísle bleble ble. Jinak tě vrátí zpátky k poslechu všech možností. Chci info o vyúčtování, to ano, ale chci živého člověka. Mezitím se snažím ignorovat Tobiho, který se od prvopočátku na mě zubí v podobě ikony a větičky: S čím potřebuji pomoci. Kolik času jsem už prošustrovala? Hlavně ať se neozve větička: Nemáme od vás žádné zadání. Na shledanou! Ješiši, to bych musela začínat znovu. Jsem ostražitá a opatrně našlapuji mezi čísly. Hurá. Po necelých třech minutách se dopracovávám:

- A nyní vás spojíme s naším operátorem.

No vidíš. A to jste na začátku vyhrožovali, jak jsou všichni děsně vytíženi a věnují se jiným zákazníkům, kteří přišli před vámi. A je tu. Starší ženský hlas. Ptám se, jestli mám zablokované číslo… Ubezpečuje mě, že ano. Bylo to jen jednorázové šlápnutí vedle. Bylo nás prý hodně. 

Svěřuji jí, že jsem měla obavy, abych vysvětlila, vymektala doslova, o co mi jde. A že byla inteligentní. A děkuji za trpělivost. A… A o na mile opáčila, že má zkušenost se svou osmdesátiletou maminkou.

- Tak to už za vámi taky jen poklusává, co? A role se obrátily. Já jsem tuhle své dceři řekla mami. A to se mi stalo poprvé už asi před čtyřmi pěti lety na vleku. Ano, mami. :-) Mamka odešla ve svých 94 letech 21.5.2021. Byla mou dcerou. Já její maminkou. Milující. Ochraňující. S láskou bdící nad jejím bezpečím.

Poledne. Míchám si z pytlíčku ASEA na zkoušku kolagen. Jsem věrná Herbalife, ale dostala jsem krabičku zdarma. No – zdarma nemáš nic. Za stovku poštovného. Hodiny zběsile odbíjejí svých dvanáct úderů. Ano. Ještě druhé. Do toho v koupelně zvoní telefon. Petroušek určitě. A je to Petroušek.

- Anoooo??

- Že ty lezeš po oknech?

Lžu, že lezu. Ale za chvíli polezu. Přitakám. Teď momentálně jsem hledala knížku Brousek pro tvůj jazýček. Prohlížela jsem si fotografie Péťových vnuků. Odstraním je. Proč bych je tu měla? Jako ikonu? Jako oltář? Rodiče jim nakukali nějaké nesmysly; kdo ví, jestli si na nás děti někdy vzpomenou; nemám zájem. Jsem v mysli v hovoru s Peťulkou.

- Hele, tak auto bude zítra. Je tam prasklá vodní pumpa. Nechci ti sahat do svědomí, ale prý jestlis´  to někde neopálila studené.

- Tak to ti řeknu, asi opálila.

- Jezdíš všude na poslední chvíli…

- No. A já jsem nevěděla, že musím auto zahřát.

- No, to se teď v zimě, když je všechno ztuhlé, musí, víš? Ale já to za tebe rád zaplatím.

- To ti budu vděčná, ťuti. A já to odpracuji na těch oknech.

- Hlavně nespadni.

Jdu na to. S radostí se vrhám na ďubkovaná skla. Strhávám okenní mucholapky z léta. Sundávám hedvábnou mandalu. Běžím sundat venkovní teploměr. Za chvíli je výklenkem vidět lépe do tmy zahrady. Dnes je venku tma tmoucí. Letadla už doduněla. Splněno. Výklenek se blyští jak psí… Jak… Jak? Jako zrcadlo. Ještě jedno okno dám. Tři. Tma jak v ranci.

- Petroušku, potřebuji s balíčkem na poštu. A do banky.

- Mají tam asi do čtyř. Nebo do půl?

V hlavě mám bagety, okna.

- Víš co? Rozdělíme si to. Ty pojedeš pošta banka. Já tady budu šůrovat.

Opakuje si na odchodu:

- Já tedy banka a pošta. To dám.

Odjel. Jestli den má dvacet čtyři hodin, tak já jsem čínský bůh srandy. Jestli má šest, je to hodně.

- Peťuš, jak ji mluvil o tom autě, tak víš co mě teď napadlo, že asi dvakrát jsem někam jela a říkala jsem, jak dlouho to trvalo, než začalo auto topit. Myslela jsem, že se mi to zdá.

- Ona ti ta kapalina totiž vytekla na dvakrát, víš? Jsou tam dvě kaluže.

- Aha? Tak doufám, že teď bude topit jako dřív. Na konci ulice. Vůbec bych to nespojovala, jen tak jsem si vzpomněla.

Kočky žerou, jak protržené. Mourka omezuji. To je kožená hrouda. Ale co s Žofkou? Dává ostentativně najevo, že má hlad. Kvičí, kvílí, vystrkuje jazyk, sedí u šuplíku s meinstreamovým jídlem. Ne. To je vtip. U šuplíku s komerčními jedy. Snažím se krmit jen ráno a večer. Ne. Ona chce když se přes dopoledne vyspí. Po obídku si ještě chvilku dáchne. Znovu chce svačinku. Natahuji to k večeru. Říkám jim, že už nic nedostanou. Tak dostanou ještě večeři a pak ještě trošku. Rozežrané. A když nad ránem zaťuká na dveře, zas mraucá.

- Běžte si chytit myši!

Zadělávám na bagetky.

Sleduji TV Šalingrad. Renata svěřuje, že maminka je nyní na týdenním odlehčovacím pobytu. Bude-li chtít, může tam zůstat i dva týdy. Všechno se platí. Každý úkon. Měli prý strach, aby ji nenutii do očkování. Ne. Ne. Tam ne. Tam se neočkuje. Nenutí. Mně automaticky naskočilo, jak jsem první nebo druhý den přijela za maminkou do DD. To už je víc než deset let. Zapsala si na nočním stolečku na papírek, dnes mě očkovali proti… Datum. Tehdy jsem se nečílila. Nebyly to mRNA. Mami, tam jsem nebyla dostatečně ostražitá. Když tam byl obvodní doktor, docent… Dědek. Proč se nezeptal rodinných příslušníků! Oni to tam dělali chytře. Věděli, že se na něco musí zeptat. Třeba jestli mít popruh na vozíku. Ale na něco se neptali, protože je přece maminka svéprávná. To mě vždycky rozzlobilo. Jak se jim to hodilo. Hlavně na medikaci. Proradní.

- Víte co? Tak pusťte mamku ven na procházku.

- To přece nejde.

- Jak nejde? Vždyť je maminka svéprávná, ne?

- Ale vede tu cesta, trať.

- No vidíte. Vždyť je podle vás svéprávná!

Plním Petrouškovi krabičku na ráno. Vařím čaj. Píšu SMS paní z papírku:

- Dobrý večer. Jste to vy, která si v Pze přebírala krabici vosku?

Odpovídá smajlem:

- Ano, jsem to já. 

- Zítra se spojíme. 

Dnes jdu spinkat. Po tom oknolezení si tělo jde odpočinout. Už jen smrkalo. Tak mu splníme nárok. Nárok na odpočinek. 

 Dobrou noc!