Nevyslovuj REKLAMACE - znemožníš se
Čtvrtek. Přehoupli jsme se k víkendu.
Mám v hlavě - reklamovat troje sluchátka. Už asi měsíc, tři týdny. Dřív jsem kupovala v Číně. Sluchátka měla závěsy za uši, sloužila dlouho. A to byly přesně tytéž šunty, jakých tu máme dostatek.
Můj první muž tvrdil, že nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné věci. Souhlasila jsem. Před víc jak čtyřiceti lety byla značka záruka jakosti. Nakupovali jsme TV, rádio v Tuzexu. Japonci měli dobré jméno. Sony, Sanyo... No jo, západní zboží! Ne ty ruské klumpry, které se sem podloudně dovážely. Dnes už se tomu směju. Ty ruské klumpry sloužily donekonečna. Sice byly humpolácké, ale kvalitní. No - kvalitní. Člověk netušil, že může ruskou televizí vytopit byt. Hřála jak zběsilá. Dřív západní kvalita z Tuzexu. Dnes už tu máme přece západní zboží i v nejposlednější Jednotě. Teda - venkovské večerce. Ó, my se máme! Nemusíme kupovat za bony. Má to jeden malý háček. V současné době kvalita dostupná není. Měla jsem menší trénink při shánění kvalitní trouby před nedávnem. Dnes seženeš buď levné šity nebo zbytečně a nebetyčně drahé špásy. Stejně vydrží oba jen do konce záruky. Nevýhoda dneška - nic se neopravuje. Ještě staří fachmani - ti si umějí z ničeho vyrobit fotovoltaický panel na pohon zahradního grilovacího altánku.
Dnes tu byla klientka. Svěřila mi zvláštní zprávu: Mladí nechtějí pracovat. Jo? No jo. A kdo je bude živit? Z čeho budou žít? Prý si shánějí různé doklady od lékařů, aby nic nemuseli. Až sem dospěla naše víc jak třicetiletá cesta k úpadku. K sebezničení. Přes střídavou péči, dvouletý blbismus, až k pokusu odsunout začátek výuky na devátou. Ať mají ráno víc času na fet. To není z mé hlavy. Prý se fetuje už na základní škole. Blahořečím tomu, že už tam nemusím.
Tak zpátky k reklamacím. Došla jsem k názoru, že slovo reklamace je sprosté. Nemělo by se vůbec používat. Totiž otrok si za své tintili koupí shnilé pomeranče, nezralá jablka, nekvalitní výrobek a má to v hlavě tak vylágrované, že nejde žádat o vrácení peněz! Naopak, hledí na toho, který chce za své vydělané peníze neshnilý pomeranč, zralé sladké jablíčko, fungující stroj, předmět, doplněk. Lidi jsou už tak zblblí, že pomlouvají ty, kterým ještě zůstal mozek v hlavě a nechtějí přicházet o své peníze. Svět si všeobecně crcnul do kalhot.
Mám zásadu, že lidé mají držet při sobě. Hlavně Slované. Tedy Čech při Čechovi. Čech jako součást kdysi statečného hrdého národa reků proti zaplivaným odporným korporacím. Služebníčci - teda víc služebnice těch všech KIKů, Pepco, Orionů, Tesco a všech světových řetězců jsou loajální se svým páníčkem. Bylo by to správné, kdyby šlo o spravedlivé vyřízení výměny šuntu za na chvíli fungující šunt.
Beru troje sluchátka - mám velkou spotřebu. Za pár dnů nejde jedno sluchátko. To se nedá poslouchat. Z těch tří jsem měla paragon. A jedu do obchodu. Za pokladnou osmdesátiletá mumie protivná jak činže. A důležitá!
- Máte tu paní vedoucí?
Neodpoví. Jen bzukne.
- Bzzz!
Přichází paní vedoucí. No nazdar, zas ta baba bude něco chtít vrátit.
V mé hlavě:
- Aby ses nepodělala, děláš, jako když to dáváš ze svého.
Slaďoučce:
- Dobrý den!
Poníženě také přeji. Dávám vysvětlení, že jsem chodila po horách a že vždy funguje po pár dnech jen jedno sluchátko. A že je nelámu. A že je nosím na krku. A že, a že a že. Ponížená suplika.
Paní bere paragony. Já se tři týdny, možná měsíc hotovím na reklamaci jak do boje. Přece nepůjdu proti Čechovi, že jo? Ale na druhou stranu tu ještě platí reklamační - nebo obchodní zákon. Tak dnes tedy boj. Tichý.
-Tuhle účtenku máte už dlouho!
- Jinou jsem nenašla. Říkali jste, že tři roky.
Osmdesátiletá zombie hned zasahuje do hovoru, po kterém jí vůbec nic není:
- Dva! Dva roky!
- Aha.
Prodavačka se ptá.
- Kolikátého je dnes?
Úslužně pípnu, že dvacátého osmého.
- Tak to vám nevezmu.
Koukám na paragon. 24.7. mi prošla záruka.
Vzteká se s něčím, co jí nejde dát do systému. Teda - ona se zlobí na mě, ale dělá, že jako jí něco nejde zadat. Slaďoučce mi říká o tři podpisy na jeden papír. Cukrově ukazuje, kde chce mít mé klikyháky. V duchu si říkám:
Mám já todle za potřebí? Já jim nesu svou energii. Peníze jsou tok energie. Ale oni ji očividně nechtějí. Bacha - nemoc kdyby, aby: Kdyby se všichni lidé rozhodli, že sem už nepůjdou, jsou namydlené. Jenže - to je aby kdyby. Ti lidé sem chodí jak k prameni na levné hadry. Vytahané, ještě ani nevyprané. Barvu to pouští. Oka to pouští, formu to nedrží.
Minulý týden jsem klientce ukazovala triko na sobě. Nádherné. S holkou v klobouku. Mám ho moc ráda od roku 87!!! Žádné tekoucí očko. Jen v podpaždí džuzna. No, pot je agresivní. Nevěřila mi, že je tak staré. No je, ale budu ho muset vyhodit. Díra pod paží se ve slušné společnosti netoleruje. Jen díry na kalhotách.
Procházím asi na dlouho naposledy prodejnou. Koupila jsem vnučce letní triko jako doplňkový dárek k narozeninám. Jdu se poníženě zeptat k pokladně, jestli ho mohu donést na výměnu, kdybych netrefila velikost. Opět sladký souhlas. A to koště jedovaté zase zasáhlo do hovoru, v němž nemělo co dělat. Vykviklo:
- Ale do třiceti dnů!!
Málem jsem se postavila do pozoru a zasalutovala. Ne, sem už nepáchnu. Jen fakt v nejzazší bídě. Nutili tu protiprávně do roušek, mají u mě vroubek, a ještě buzerují.
Jedu domů. DOMŮ! Do bezpečí. Jsem rozložená pod slunečníkem. Chystám Petrouškovi svačinku. Balím dárky vnoučkovi a vnučce k narozeninám.
- Mohu si tu sednout a dívat se, jak ti to jde?
Usmívám se. Vyprávím o důležitém nepříjemném bábochlapovi v sukních...
- Už tam nechoď. Nepotřebuješ je.
Jo, řekla jsem si to u pokladny. Tohle nemám za potřebí. Jsem jak obtížný hmyz. Lidi jsou ovce v ohradě. Nechápu je. Copak ta prodavačka není Češka? Copak ona nevidí, co prodává? Copak ona to nemá v popisu práce? Prodávat pro gojim hovada nekvalitní zboží! Myšleno šunt. Doslova. Kupuji si šunt, ale předpokládám, že bude fungovat aspoň nějaký čas. Ne týden.
Shodou okolností jsem se šla předevčírem poradit do elektry, že mi nejde kouzelná hůlka k telefonu. Vyzkoušeli, sepsali a řekli, že mi brzy dají zprávu. Dnes SMS - vyřízeno. Tam je radost přijít. S úsměvem mi sdělili, že mi poslali novou hůlku. Zkusila jsem hned v prodejně vysunout malý ovládací čvonč. Nešlo mi to. Nešlo to prodavačce. Nešlo to prodavači. Nakonec ho vysunuli. Snad to bude chodit.
- Víte co, já si to jedu zapnout domů. Máte tu mnoho spotřebičů na bluetooth.
- Jeďte, a když vám to nepůjde, přijeďte, jsme tu pro vás, zas bychom to poslali.
Směju se. Ještě štěstí, že jsem sem šla až po zlé zkušenosti.
Večer. Zvonek. Snaška. Jé, přišly s vnučkou.
- Máte hlad?
Mají. Jdou prý z túry. Mají na mysli vycházku. :-) Hostím je novými brambůrkami a sýrem. Strouhám svou okurku.
- S vodou nebo se smetanou?
- Se smetanou.
Voda v bazénu teploučká. Snaška dofukuje bazén pusou. Petroušek na to má stroj. Jdu ještě chvilku podnikat. Talířky jsou raz dva tři prázdné. Pošmákly si. Máme DOD. Mám tam chvilenku promluvit. Hotovo. Z pracovny rovnou zalévat. Vnučce ukazuji ostružiny, angrešt, rynglátka. Pase se. A tahá i hadici. A mudruje:
- Tady byl bazén. A teď tu zaléváme ve skleníku.
Tak si to takhle připomínám.
- Babi, já mám ostružiny ráda. A angrešt taky.
Z tohohle zázraku se raduji. Ale musela jsem vylít kýblík špíny se zlou zkušeností.
Dobrou noc!