Nezájem funguje na rýži

Pro mě poslední rok v roce. Zítra je třeba to přežít. Organizovanou zábavu, smích, veselí, celý den se bát výbuchů, starat se, aby kočky byly doma. Brr. To nemám ráda. Prořehtala jsem rok. Celý rok se směju. Mám vedle sebe nesmírně pozitivního, optimistického člověka. Nikdy neklesá na mysli. Vždycky hledá východisko. Anděl. Kdybych ho někdy přizabila, jé, to by byl veliký hřích. Mijuji hoó!

Jsem šťastná, že jsem objevila fintu aplikovanou v mnoha rodinách. Třeba proti veskrze komunikativnímu veselému společenskému člověku. Poslední úplněk obrátil rodiny naruby. Kde je to potřeba, srovná se to. Kde to nemá být, ať jdou od toho. To nemá cenu.

Učila jsem chlapce, kterého maminka ignorovala. Strčila ho do postýlky, nevšímala si ho. Nepohladila ho. Trpěl. Ve škole dělal kousky jen pro kontakt. Pro něj byla odměna i pohlavek. Prokoukla jsem ho. Mluvila jsem s ním. Podporovala ho. Občas když přišel do ředitelny na kázání, nabídla jsem mu čokoládu. Dávala jsem mu svou pozornost. Rozuměla jsem mu. Měl mě rád. Matka od nich utekla. Táta se snažil. Kluk voněl aviváží. Bylo mi z té vůně nevolno. Takový jed. Nikdy jsem jim to neřekla. Táta si pak přivedl novou paní. Měli dítě. Pravděpodobně - nevím - byl zas ten opomíjený na druhé koleji... Stal se z něj narkoman. Je ve vězení. Není to jeho vina.

Asi před pěti šesti lety jsem byla na skvělém dni s jedním z autorů knihy Léčebný kód – Alexandrem Loydem. Nádherné srdečné setkání. Lidé přátelští. Celý den s polední pauzou s informacemi, meditacemi… Pamatuji, že zářijový den byl tak šedý. Ale neubralo to kouzlu setkání. Člověku ještě ledacos z knihy a života docvaklo. Pořád si říkáš, jak už víš, umíš, znáš. Ne. Učení je nekonečný proces. Celoživotní. Kdo to jen povídal – se učit, se učit, se učit. Tak jsme se tomu vychechtávali. A nakonec vono to je moudré. Vono to je skutečnost. Loyd nám ukazoval své sklenice rýže. Ano, to jsou ty sklenice, kde jedna vydrží rok, druhá záhy zplesniví, zčerná.

Je to takové čarování s vodou. I dítě pochopí, jakou sílu má slovo. Dr. Masaru Emoto věnoval vodě mnoho pozornosti a času. Fotil zmrzlé krystaly. Vyšlo z toho poselství lidem. Voda reaguje na myšlenky, hudbu, slova, na duševní rozpoložení. Voda se promění vibrací podnětu. Vzorkům vody pouštěl hudbu. Na sklenice lepil slova, obrázky zvířat, nápisy… Vyvinul metodu, jak vyfotit krystaly ledu. Krystaly ovlivněné energií slova. Vodu ovlivňoval negativním i pozitivním působením. Vzorkům vody pouštěl hudbu, na sklenice lepil nápisy, slova, obrázky zvířat apod. Pozoroval a fotografoval proměny vody. Jak do sebe otiskuje tyto rozmanité podněty. Jaký vliv mají na její strukturu.

Jednoduchý pokus s viditelnou silou slova. Není potřeba nic speciálního. Jen tři sklenice s víčkem, uvařená rýže, voda a nálepky nebo fixy na popis sklenic. V Emotově knize Tajuplná řeč vody tenhle experiment najdete.

· Vymyjte tři skleničky s víčky. Skleničky musí být těsně uzavíratelné.

· Uvařte libovolné množství rýže a skleničky rovnoměrně naplňte.

· Nechejte zchladnout rýži na pokojovou teplotu a zalijte ji stejnou vodou, aby v každé bylo podobné množství. Aź potom skleničky zavřete.

· Skleničky teď zůstanou po celou dobu uzavřené.

· Na jednu skleničku napište něco milého a na druhou něco ošklivého. Třetí sklenka zůstane bez popisu.

· Všechny tři skleničky postavte na místo, kde se běžně pohybujete – ne do ledničky. Na lince, na okně, …

· Každý den (ideálně několikrát) si vezměte do ruky postupně každou skleničku a řekněte jí slova v souladu s jejím popiskem: "Mám tě moc ráda. Jsi tak krásná. Děkuji Ti.". Druhé rýži s popiskem naopak říkejte něco velmi nemilého. Třetí skleničky si vůbec nevšímejte, ani ji neberte do ruky.

· Opakujte tak dva až tři týdny.

· Skleničky můžete otevřít a pozorovat, jak je každá jiná. Rozdíl je patrný poměrně brzy i při zavřených skleničkách. Obsah každé skleničky má jinou hustotu barvu. Po otevření se jednoznačně přidají i čichové vjemy.

Tento pokus je krásná příležitost pro povídání a nejrůznější tvoření. Můžete si na láhev s vodou na pití nalepit nebo namalovat krásná slova, afirmace, nalepit obrázky nebo mandaly, …. Dříve bývalo zvykem žehnání jídla…

Dnes v doznívajících energiích úplňku mi docvaklo, jak v jistých profesích jsou zaměstnanci školeni v psychologii. Učí se třeba bojové umění nebo psychohrátky nebo techniky ovládání mysli a člověka. I učni v učebním oboru prodavač se nevyhnuli obecné psychologii. Jako učitelka a ředitelka jsem povinně absolvovala ředitelské školení; vybírala jsem si oborové přednášky… Říkalo se tomu DVPP. Další vzdělávání pedagogických pracovníků. Je  hnusno odporno nelidské využívat metody nezájmu, ostentativního cíleného programového nezájmu k trápení osob blízkých. A pak jim prdnout pochvalu, dárek, vteřinovou pozornost. Bacha, mohl by se vyvinout stockholmský syndrom.

Wiki:

Stockholmský syndrom[1] je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci) vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů. Nesprávně[2] se Stockholmskému syndromu říká "Helsinský syndrom".[3] Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.[4] Stockholmský syndrom ani syndrom týrané osoby nejsou psychiatrickou diagnózou.[5]

No, dg to není. Ale prasárna prvního řádu ano. Drží-li člověk vibrace, můžou na něm konat jakékoli pokusy, spokojený člověk obstojí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30-radost-dopoledne

Tak tedy – den nádherný. Hodně věnovaný mně. Zkoukla jsem si na Přehraj to film Oni tu žijí. Pak třetí díl Milenia. Pozorovala jsem čičiny. Jejich láskyplné hrátky. Žofka většinou Mourka začne mýt, když má čisté uši, naskočí na něj, začne ho zlobit. On dle nálady reaguje. Někdy s brekotem a syčením uteče, jindy si nechá nabančit od mrněte, které svou mastodontí tlapou lehce přimáčkne k zemi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30-v-poledne-privezla-kamaradka

V poledne jdu okolo stolu. Balím si šupinky do peněženky. Hele, ona tu včera nechala jeden z dárků. Jdu jí zavolat.

- Zlato, teď jsem na tebe myslela. Vzpomněla jsem si, že jsem to u tebe nechala.

Máme nadstandardní spojení. Je to jak dva dráty. Šup, oscilace.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30-dvojcata

Ráda pozoruji ptáky na krmítcích, naše kočky, květiny… Prý pozorováním košíku s koťaty vyrábíme hormony štěstí. Zvyšujeme vibrace. Tedy obranyschopnost. Imunitu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30

Jdu si okouknout zahradu. Krmítka vcelku plná. Ptáčci se vytratili. Doufejme, že se s mrazem a sněhem zase vrátí k hodovním stolům. Vždycky si nasbírám pár zapomenutých ořechů. Už jich tam moc není. Ale ještě asi najdu. Skořápky jsou černé, ale jádra! Jadýrka jsem křehoučká, čerstvá, slupička z nich krásně sjede. To mám moc ráda.

Dnes Petrouškovi připravím šťouchané brambory. Bílou neobalenou vinnou klobásu. Můj nakládaný okurek. Jak naplánováno, tak uskutečněno. Ještě kompotek s jablíčky. Z mrazáku přihodím pár jahod.

- Peťuš, to jsou tak, ale tak moc dobré brambory. Vyřiď to panu Š.

- Jsou vynikající, ale je to taky i konečně vhodným uskladněním.

- Pravda. Pravda. A jsem ráda, že nekupuji ty jejich jedovaté okurky, rajčata, papriky. Mám ještě pár rajčátek z naší úrody.

- Kompot je lepší než okurka teď v zimě. 

- Lahodný, viď?

Po obědová siesta. Povídáme se.

- Představ si, jak jsem šel pro ten sýr, bylo deset. Nikde nikdo. Bylo v celém Kauflandu asi dvacet lidí. Jely čtyři pokladny. U každé asi dva lidé.

- Nemají už peníze?

- Touhle dobou byly fronty, lidi šíleli.

Tak třeba jejich těla prozdraví. Neponesou korporálům svou finanční energii.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30-mamincino

Jsem fetišista. Mám poschovávané cedulky s maminčiným písmem. Třeba badyán. Rozinky. Ne, možná na cedulce stojí maminčiným úhledným tiskacím hrozinky. My jsme doma říkali hrozinky od hroznového vína. A taky jsme opékali buřty, někdo měl na klacíku vuřty. Dnes jsem si vyfotila krabičku od vánočních svíček. Nostalgie. Maminka si psala občas na zboží datum a cenu. Pro mě cenné. Mohu lépe porovnat inflaci. Tu – jak říkal ten hnus, že bude jednociferná - tak na předmětech denní spotřeby vidím víc jak stoprocentní nárůst… Daleko víc. Na svíčkách dvacet korun před devíti lety. To je před nedávnem. Dvacet korun. Dnes šedesát, sedmdesát. To není devět deset procent, že ne? Maminčino písmíčko poznám poslepu. Mami, jaks´ mě měla ráda. Pomáhalas´ mi. Cos´    mě naučila! Jak jsme spolu zpívaly. Pekly cukroví. Smály se. Vyprávělas´. Hm. Už dlouho jsem si nepustila naši oblíbenou ze třicátých nebo  čtyřicátých let minulého století – V tom našem venkovském kostelíčku… Teď tu měsíc znějí koledy, dnes tu bouřila Rybovka… Několikrát. Přesně vím, kdy jsem ji uslyšela z LP od Eleny na Silvestra poprvé. Jak přišli k nám s Ivanem. Ach, byla jsem okouzlena tou něhou. Varhany imitovaly kukačku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30-trauc-trautenau-trutnov

Stmívá se. Pouštím si poslední díl Milenia. Péťa se zlobí, že koukám na zabíjárnu. Je to ze švédského prostředí. Děsně se u toho bojím. Vykřikuji strachy. Ale chci to dokoukat. A zas si dám na léta pokoj. Tyhle filmy já nesleduji. Shazuji si vibrace. Dnes výjimka. Totiž dočetla jsem se, že je to trilogie podle bestseleru. Uf. To jsem se bála. U všech třech dílů. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30-trauc-trautenau-trutnov/1621514980

Koukám, že ČT má nějaký pořad pohlednice. Hm. Trauč. Trautenau. Trutnov. Zastavuji si obrazovku. Prohlížím si to město z ptačí perspektivy. Často ho projíždím cestou do Krkonošek. Dívám se, kde je UFO. Á, támhle je nádraží. Tam přejdu po mostě a okolo UFO po pěší zóně nahoru na náměstí. Mají překrásné. Jé, hovoří tam Eva Hrubá. Já chodila na gymnáziu na humanitní větev, a Eva Kačerová na přírodovědnou. Po studiu Eva absolvovala asi dvouleté studium ženské sestry. Když jsem právě dva roky po maturitě těžce onemocněla, Eva nastoupila na oddělení v našem městě. Šla ke mně s chvějící se rukou aplikovat mi injekci.

- Evo, že já jsem tvoje první pacientka tady?

- Ne, neboj se.

Píchla. Potvrdila, že jsem byla její první. Jasně, učili se na škole. Ale profesně byl můj zadek její první. Když jsem měla zauzlení střev, ach, to je na dlouhé vyprávění. Ale Eva byla stále okolo mě. Zachránili mě. Celý den kapénkové klizma. Eva to neuměla. No, řehtaly jsme se v mých bolestech obě. Celý den mi rentgenovali obsah střev. Najednou to na mě přišlo. Konečně. Nahá jsem běžela někde na nějaký záchod. Bylo vyhráno. Eva spláchla. Primář chtěl můj výkon vidět. Strašně ji sepsul za to spláchnutí.

- Jsem nevěděla, že musí primář každé h. vidět.

Nesměla jsem jíst dost dlouho tuhou stravu. Zauzlení střev není žádná legrace. Převáděli mě opatrně na normální. Trošku jsem to urychlila. Mixovali mi hovězí do hrnečku. Sice to hezky vonělo, ale vypadalo to nevábně. Tehdy jsem vážila asi padesát kilo i s postelí. Neudržela jsem se na nohou. Asi po týdnu se rozevřely dveře. Eva s vozíkem s obědem.

- Ireno, kolik?

- Čtyři!

Nasázela mi na talíř čtyři houskové knedlíky, kousek vepřového, zelí.

Neměla jsem příbor. Jen lžíci. Na tu mixovanou stravu, že jo? Narvala jsem si ty knedlíky rukama do pusy. Hltala jsem. Věděla jsem, že se vrátí. Ano, Eva ve dveřích.

- Ireno, vrať  to.

Lezly mi oči z důlků. Měla jsem ty knedlíky zhltnuté. Nebylo co vracet. 

- Prosím tě, neříkej to nikomu, měla bych průser.

Neřekla. A nic mi to neuškodilo. S Evou mám takových příběhů z nemocnice hodně. Eva byla skvělá zdravotní sestra. Její dcera výborná hráčka stolního tenisu. Eva uprostřed života dostala alergii na nemocnici. Myslím, že chvíli pracovala v kanceláři. Jenže ona byla rozená sestřička. Hodná, ochotná, milá, připravená pomoci. Jak překročila bránu nemocnice, alergie. Musela ze zdravotnictví odejít. Už jsme v důchodu. A ona hovoří v tom filmečku o Trautenau. :-) 

Aha, hala UFFO se určitě jmenuje podle spisovatele Uffo Horna. Podívejme!

V mém divokém mládí zpíval Chris de Burgh High on Emotion.

To je ona: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/de-burgh-chris/high-on-emotion-100887

A já mám zas zvýšené emoce, vibrace. Raduji se. Jsem šťastná. Na mě žádná aplikace nezájmu

neplatí.

Well here we go again
Living in a world that others cannot share
Yeah, here we go again
We are moving from a spark to a flame

Tak jdeme znova
Žít ve světě, který ostatní nemohou sdílet
Ano, tady jdeme znova
Přecházíme z jiskry v oheň

Dobrou noc!

P. S. Já si přeju sníh! Zimu! Jako to bylo v mém dětství. Asi takovouhle:     https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-30-prosim-si-zimu-snih-mraz-klouzacky