Nic :-) U mě dobrý

Ránko. Slunce.V devět přijde na přeměření Aleš. Toho mám ráda. A na jedenáctou přijde někdo. Muž.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-11-jako-ze-sadry

Jé, nový ostrůvek! Ach, ten je krásný! Kochám se. Mám ještě celé jedno šuple prázdné. A vím, co si do něj vyrovnám. Až večer. Procházím zahradu.

Zahrádko, kde je sníh, aby tě zahřál? Abys byla přikrytá pod peřinou.

Sypu do krmítek. Dnes nehodují. Kde jsou? Kam odletěli? Copak je to tam na té lavičce? Ješiši, ptáček zaklonil hlavičku a vydechl naposled. Leží na zádech, hlavičku sklopenou k zemi. Zkouším, jestli by se neoživil. Nějak. Posadila jsem ho na noženky. Má je ztuhlé. Tomu není pomoci. Co blbnul? Že by narazil do okenní tabule? Často zapomenu zatáhnout záclony. Mohl nevidět. Nebo pták sebevrah? Není sníh. Třeba ho v únoru očekával. Rozletěl se proti oknu. Břink. Konec. S pánem bohem, když nám upravujete matku Přírodu.

Vracím se do domu. Dopíjím koktejl. Kočky se vrhají na hovězí hrudí. Žofka dnes neofrňuje. Zabořila hlavu do misky a pilně mele panty.

Devět. Zvonek. Měříme.

- Ty ses zhoršil! Přitom míry ti ubyly!

- Víš, já jsem včera měl bramborák a masitou směs.

- No a co. To se smí.

- No jo, jenže jsem si to dal venku na ulici.

- A musel jsi to dorazit, viď? Nevíš, že na ulici nejíme? Tam nemáš talířek, abys odložil zbytek.

Odjíždí. Za chvíli tu bude ten, který už do telefonu hlásil, že nic nechce, jen výsledky.

Je tu. Otevírám mu na několikrát. Bože!

Vysoký. Mohutný. Nadváha. Obličej jak z obrázků Josefa Lady. Jablíčka na tvářích. Ne, to nemá namalované, to je jeho. Hranatá hlava. Neskutečně, ale neskutečně z něj cáká něco. Špatná temná energie? Ne. Nevím. Dozvídám se, že byl státní úředník. Policajt. Prý hodný. Aha.

- A teď?

- Už šestadvacet let exekutor.

Oblila mě hrůza. Ireno změř ho, ať už to máš za sebou. Ať  je pryč.

Přesvědčuje mě, jak jí správně. Jen mořské ryby. A tvrdé sýry. A občas pomazánku z taveného sýra.

- Ten nemáte jíst.

- No jo, když nekupuju pomazánky, vyrábím si je doma.

- Co tvaroh? Máte nadváhu. Přiberete-li ještě kilo, bude to vysoká nadváha.

Přesvědčuje mě, že ne. Ty vorle, ať už je pryč. Ztráta času. Výsledky hovoří za jeho tělo a on umanutě bude tvrdit, jak je vše v pořádku. Má nárok nic neměnit. Ale žvanit - ne!

- Máte metabolický věk osmdesát čtyři! Tak se cítí vaše orgány.

- Ale já se cítím výborně. Já nic měnit nebudu. Když mi dávali bypass, taky jsem nic neměnil.

- Vy máte přemostění srdce? Tedy ucpaná céva.

- Já o tom ani nevěděl. Při prohlídce mi to zjistili z krve. A už jsem byl v IKEMu.

- Máte viscerální tuky osmnáct! Velké nebezpečí pro zdraví! Norma je jedna až šest.

Ne. Marné. Dostal vysvědčení. Na dotaz, co jeho žena, odpovídá, jak vysokou fci zastává. Ble. Pryč!

- Už se s vámi nechci vidět. Mějte se zdravě!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-11-poledne

Jak miluji lidi, jak miluji své klienty, brr, tohle byl nelida. To nebyl člověk. Neumím to vysvětlit. Divný.  Tady chápu babiččino slovo nelida. Nečlověk. Jdu se potěšit s Žofií. Dekoruje bednu s poleny v zimní zahradě. 

Oběd. Pracuji. Telefony. Na šestnáctou hodinu se paní omluvila. Ano, byla v práci, ale není jí dobře. Zimnice. Aspoň mám čas upéct bábovku. Zas místo másla používám hrneček smetany ztuhlé na kost. Dávám eco pečení. To jsem ještě nevyužila. Honzík je tu. Toho mám ráda. On a Linda jsou s námi v kontaktu. Starší nic. Tak nic. 

Petroušek se radostně chlubí:

- Honzo, podívej, máme nový ostrov.

Honzík kvituje, že je vysoký.

Světlo mého žití perlí:

- No, já ho mám pod bradu.

To je celý Péťa. Umí mě pobavit. Než se bábovka upeče, jdeme si vyzkoušet do Kugy zamykání v autě.

- A proč se musíš zamykat?

- Protože na křižovatce nechci, aby si ke mně někdo přisedl. Mezi poli, to dá rozum, zamčená být nechci.

- Kdo by si k tobě přisedal?

Péťa je dobročlověk. On netuší, že existují i zlouni. Nebo nechce tušit.

Zkoušíme ještě nějaké fce. Zas dávám k dobrému, jak se mu dvakrát nepodařilo mou Kugu nastartovat. Sedla jsem, řekla:

- Kugo, to jsem já!

A ona se rozběhla.

Péťa nevěří, že můj koník je na mě napojen. Tak mu to dvakrát předvedla. Stejně si ze mě dělá legraci. Jdeme do tepla. Připravuji u ostrůvku pohoštění.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-11-to-bylo-lidi

Honzík si o víkendu po dvaceti letech nazul brusle.

- A proč?

Dřív hrál hokej. Později hokej nechal. Stal se převelice úspěšným kapitánem florbalového mužstva, které před kovidem dovedl až někam – já nevím, do celostátního něčeho. O víkendu měl někdo z dávných hráčů narozeniny. Ukazuje společnou fotku hokejistů.  S Péťou se divíme, kolik kluků se na ledě objevilo. Radost. Nadšení. 

Dnes pomalu nesestaví družstvo na zápas a po dvaceti letech se na ledě objeví taková squadra.

Volá Linda.

- Mami, jaké číslo rukavic má Péťa?

- Tak to nevím. Asi malé. Peťůůůš?

- Mami!

- Zkus mu zavolat.

Linda volá přes telegram. Mně vždycky činí potíž přijmout hovor. Poslouchám z obýváku Petrouškovo brblání.

- To nejde. Co to je? Proč mi to nejde!

Určitě svou tlapou mydlí po displeji. Marně se snaží přijmout zelené tlačítko.

Vidím na svém tg:

- Dvakrát mi to položil. Budu plakat.

Směju se. Slyším, jak si měří prsty. Hlásí nějaká hausnumera. Přichází ke mně. Vytahuji mírku; měřím. Zlobím:

- A objem dlaně mám, Lindi, obmotat dvakrát?

- Mami!

- No jo, jenže tady je rozmezí dvou centimetrů.

Péťa hlásí spíš míň. Já hlásím o dva víc. I změřit ruku může být humorné.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-11-vecer

Večer přerovnávám svá kadidla, vykuřovadla, tyčinky, nádobky do jedné zásuvky. Zaplněna zcela. 

Jdu spát. Ve světě běžely dějiny. V mé bublině bylo všechno při starém. Tedy v pořádku

Dobrou noc!

+