Nikdy nejsi hotov. Pořád se učíš

Celé dopoledne ztrácím jednou důležitou prací kvůli asociální míce, která se rozhodla nedodržovat právo, morálku, slušnost. Nic. Zvládneme.

Poslouchám Vláďu Vitáska – bylinkáře. Unikátní duše. A ty znalosti…

Popenec - vynikající léčivka na jaře, nejsou takové kontraindikace jako u kopřivy. Tu máme spíš trhat odpoledne a večer, když na ni zasvítí sluníčko a dusík sleze do kořenů. Ale dusík vyčůráme. https://www.ireceptar.cz/galerie/popenec-leciva-a-vonava-pudopokryvna-bylinka.html?photo=16

Šanta kočičí voní po citronu. Kvete bíle. Léčivka. Ale ta kvetoucí modře, tak voní kočkám a k léčení vhodné nejsou.

Poledne.

- Tak si představ, že budou rušit pošty. Teď to tady čtu.

- Tak už je to tady, jo?

- No, u nás dvě. Zbyde jen ta na náměstí.

- A co bude dělat na sídlišti paní Tykalová. Mám ji moc ráda. Všechno umí, poradí, hodná je, za ní já ráda jdu.

- Ztratí místo.

- To je nehoráznost.

- No ještě že jsou ty balíkovny, zásilkovny…

- To myslíš vážně? To jako fakt myslíš vážně? Před kovidem si všechny přepravní společnosti kupil ten frajer, co jde proti lidem. Takže ty porto a zisk z něj platíš jemu. Ten, který se podílí na zkáze mezilidských vztahů, kdo ničí společnost a má to jako hru!!! Ty tři roky byla přípravka. Hezky stádo natáhli na e-shopy, na internetovou poštu. Je to jako s karafiáty před třiceti lety. Tady u Skaličky u Hradce byly obrovské japany s pěstováním květin. A zas. Natáhli nás na nudli na ty z holandské burzy. My vám dáme karafiát za tři, ne za pět. Bezmoci zlikvidovali pěstování a hned na to karafiát za osm, deset… Tak to nevím, jestli ty Balíkovny a Zásilkovny a e- balíky jsou něco voňavého. Až zruší pošty, zvýší ceny. Prosím tě, vždyť tady na všech poštách je stále fronta. Ať jedeš, kam jedeš, stojíš ve frontě. Tak jak to bude na tom náměstí. To tam strávíš mládí!

Nechávám ho, aby si to v hlavě srovnal.

- Peťuš, uvařila jsem si skvělou mňamku. Krupeto. Keltské jídlo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-31Nahoru_do_pevnosti_a_dal_a_p._Binarr/

- Namočila jsem si kroupy, čočku, hrstečku soji, ta tam nemá být. Majoránka, česnek, koření, zelí čerstvé a naložené, dala jsem do toho houby – ty tam nemají být, červenou řepu – ta tam nemá být, výsledek famózní. Kelti by čuměli! A ty bys to nejed.

:-) 

- Půjdu dnes nahoru do města a poběžím na hřbitov.

Běžím, to ano, ale až ve čtyři odpoledne. To jsem celá já. Od jedenácti se chystám. Volá kamarádka:

- Přijď, něco ti ukážu.

- Já vím co. Ty masky ze šibřinek, viď?

Klušu nahoru. Na kopci na rohu stojí pan Binar s jednou paní. On je stařičký. Z čestných dob. Je rád, že jsem se zastavila. Říká, že kouká do země… Já vím, aby neupadl. On se usmívá – taky abych nešlápnul do psích… Rozumný, klidný, hodný. Říká, jak si naspořil na pohřeb, a kupuje za to jídlo. A taky jak sloužil v roce 1952 na čáře. Pečlivě jim počítali patrony. Při kontrole museli mít jako že nějaké vystřílené. Mazáci jim řekli, aby je vystříleli, jako že na hranici na stříleli na narušitele. Pochází z dob, kdy platila morálka, ústní dohoda byla taky dohoda. Mám zkušenost s takovou jednou trajdou, která lže, cizopasí na společnosti, dělá dluhy, platí je za ni partnerovi staří rodiče. Oni chlastají, zachtělo se jim u soudu domoci se protiprávně peněz, které jim nenáleží. Nerozumím tomu. Pán mi říká, že maminka mu v roce 1952 psala na vojnu, jak tu jsou fronty na mandarinky, pomeranče, citrony, ale jim na čáře každý den dali mandarinku, pomeranč, tři kousky… No, to jsem nevěděla.

Nesu klientce nutričně vyvážené jídlo a náš zázračný bylinný koncentrát. 26 čínských bylin a bylin jihoamerických indiánů. Zelené, žluté, bílé čaje, nesmí se zalévat vařicí, jen horkou vodou; zelený nepražený kofein a zelená nepražená guarana. Rozpouští tuky v cévách, podpovrchové – viscerální i povrchové. Před výkonem se napiju – zkracuje mi to dobu zahřátí z dvaceti minut na sedm osm. Velmi důležité pro slinivku, únavu…

- Víš, co, před kovidem nás bylo jedenáct. Chtěli jsme jít na šibřinky za cirkus. A teď? Plno jich odpadlo. A jedna holka říkala – když jsme nemohli, tak jste chtěli a když můžeme, tak se vám nechce.

- Měla pravdu.

- Volala jsem bráchovi, jestli půjde. Prý půjde. Tak jsem si řekla – půjdu kvůli bráchovi. Užijeme si to spolu. A já jsem ještě ve středu tady přemýšlela, jak udělám masku bráchovi. Měla jsem z šedých tepláků nastřežen kousek… Jela jsem domů na oběd a nahlas jsem v autě poprosila mamku. Ona byla výtvarnice, víš? Přijedu zpátky. A už jsem nafoukla míč, na něj nalepila mokré noviny, na něj tepláky.

- Už jsi měla helmu.

- No, a jako by mě mamka vedla. A pro sebe lištičku. To jsem si hned vzpomněla, že vozím s sebou rok odrbaný kožich na charitu. Běžela jsem do auta, ustřihla mu límec; už jsem měla ušiska. A lištička šla jak po másle. Hned jsem to měla hotové.

- Jj. Mamka povídala – dokud ti to nepochválí maminka, nemáš klid.

- A tak jsem tě volala…

- A já jsem zrovna v tu sobotu šla na nákup, viď? Tak jsem ti to pochválila ex post dnes. Jsi nesmírně šikovná.

Dnes jsem se poučila. No, poučila. Spíš jsem se setkala s nacionalistou. Do prodejny vstoupil muž. Chtěl košík.

- Nač ho máte?

- Na Vánoce.

- Na Vánoce?

- Na páschu.

- Jo na Velikonoce? !!

Přešla jsem do ruštiny.

- Ne, nemusíte mluvit rusky. Já rozumím.

Nerozumí. Absolutně. Jen se snaží. Vysvětluje, že jejich pascha je jiná než naše Velikonoce. Pokyvuji, že vím. Ano. Jsou po našich Velikonocích. Asi před dvanácti lety jsem letěla do Finska. Dostala jsem sto euro. Koupila jsem si lodní lístek obrovskou několikapatrovou lodí do Tallinu. Nádherná pevnost. Překrásné město. Ale ruštinu nepřijímali.

- Mám vás jako jeden svazek. Všechny Slovany.

No to jsem tomu dala! Mohu vrátit diplom. nevím, jak jsem mohla udělat státnice!

- Ne. Rusové nejsou Slované

- Rusové jsou základem slovanstva. Raséni. Jedna ze čtyř vysazených původních ras tady.

- Ne. Slovani jsou Slováci, Ukrajinci, Češi, Poláci.

- Blgaři.

- Ale Rusové ne.

Hm, zajímavé. Takový vzdělanec mě poučil. A já to čtyřicet let dle našich učebnic učila děti, učně, studenty. Východní, západní a jižní slovanské národy. No, vidíte. Tihle nás budou poučovat. Zlý jazyk by řekl – a vyžírat. Ale to ne já, soudruhu špízáku z Ltd policie ČR :-) To zlý jazyk. Já se od toho distancuji.

Na rohu vidím nějakého kluka. Extravagantní kabát, buřinku. Studuje ekonomiku. Volil jenerála. Výborně - pouštím mu Tik tok - jak lhal ohledně svého členství ve vojenské kontrarozvědky. Fuj!

https://www.facebook.com/vlasta.madlo.75/videos/576491501127096

Okružní utíkám městem svého dětství. Tady jsem prožila život. Za městem se blížím k naší čtvrti. Na mapě - "trať rodinných domků". Začíná pršet. Mně to nevadí. Sbíhám do louky pod hřbitovem. přecházím okolo potůčku. Vybíhám poslední kopec ke hřbitovu. Lije. 

- Ahoj Pe´tuš!

- Ahoóój.

- Peťuš, ono lije. 

- Já pro tebe přijedu. 

Mám hodného muže. 

- Nespěchej. Jdu teprve k hrobu. 

Někdo tu byl. Moje narcisy zmizely. Rozsvěcím lampy. Telefon. 

- Jsem tady. 

- Jj, přiběhnu. 

Telefon. Snaška. 

- Lije. Zavolám zpátky. 

Rozsvěcím. 

Telefon. Linda. 

- Vy jste se na mě domluvili? Jsem v dešti mokrá u hrobu. Ozvu se. 

Najednou vychází slunce. Nemám ve zvyku vzdávat se. Poučení. Měla jsem vytrvat. Deset minut. Seběhla bych domů. Usušila se. Ano - poučení, že se nikdy nic nemá vzdávat. Mohla jsem jít domů pěšky. Petroušek už mi jde naproti. 

- Je slunce. 

- Teď si to v duchu říkám... 

- Já nevěděl, že se zasekneš... 

- My jsme krafaly, víš?

- To je třeba. 

Už mu volají. Má službu. Někde musí vyměnit - bůhví jaký stroj za třicet tisíc. Jede zachraňovat svět. Mě vyložil doma a frčí. A rád. Náš záchranář. 

Mazec, teď skončil Xaver. V závěru oznámil, že paní produkční děkuje za přání k narozeninám. Šla jsem se také připojit. A víte co? UI mě vyděsila. Šílenost. Před odesláním rámeček: Chcete odeslat zprávu bez připojené přílohy? Esc. Znovu odeslat. Znovu rámeček. Nechcete připojit přílohu, píšete, že připojuji… Tak to je konec, světe!

Dobrou noc!