Noc kostelů a prsatice

Noc kostelů. Svátek má Jana. Květiny přežily mrazivou noc. Nepamatuji, aby na konci května maloval mráz květy na skla. Dnes krásný frekvenční zážitek. Tělo mi rozezvonil zvon…

Sobota. Vstávám na nakouknutí do dne. Přípitek na lidstvo. Šup do postele. Beru si s sebou spojení se světem. Probírám FB, probírám. Něco si pouštím. V mžiku spím. Telefon. To, co jsem poslouchala a zaspala, už dávno dohrálo. Tohle dělávala vinilová deska u gramofonu. Točila se a točila. Jen pravidelně lupala přenoska v reprobednách.

- Ahoj mami!

Povídáme si. Když byla v Paříži, přiletěly jí včely do jednoho úlku. Akorát ho Milčin Zdenda, včelař, s LP natočili mimo kámen, na který Linda oba úly umístila. Bude potřeba kámen přemístit. Ale v jednom úle už to bzučí. Vstávám u toho. Myju si obličej. Kočky. Smrkové výhonky, atd. atd.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-24-ranko-dopoledne

Jdu za Petrouškem do zahrady. Natírá starý stůl. Jednou jsme přijeli s Ivkou někde z c

halupy nebo z Maďarska. Jeho maminka vyčarovala nový dětský pokoj ze starého nábytku. Deninka měla svůj prostor. Vybavení bylo natřeno na červeno. Vypadalo to hezky. Radostně a vesele. Linduška chodila ještě po horách. Deniska byla zatím milovaný jedináček. Obletovaná ze všech stran. Hlavně ze strany babičky. To pak už celý život nerozkývala. Linda se narodila v prosinci. Deniska chodila do první třídy. Už v lednu si na dřevěné vagonky a mašinku napsala modrým fixem: MO-JE. MO-JE. MO-JE... A najednou to bylo na-še. 

Tenhle stůl dnes Petroušek natírá na barvy naší zahrady. Tatínek s maminkou tu měli vše natřeno krásnou zelenou. Takovou tou trávovou jasnou příjemnou a hezkou. Teď jsem z těch přívlastků janek. Několikanásobný se odděluje čárkou a poznáš ho podle toho, že si tam můžeš vložit sojku a. Postupně rozvíjející nabaluje vlastnost. Podstatné jméno (i jiné slovo) je rozvíjeno postupně, a to tak, že první přívlastek rozvíjí samotné jméno, zatímco další přívlastky rozvíjejí již rozvinuté spojení. Nemohu říci nejznámější a současný zpěvák. Nebo levná a letecká doprava. Ne. Spojku souřadicí tam nelze použít. Chráněná krajinná oblast nebo první světová válka. Nikoli chráněná a krajinná oblast nebo první a světová válka. 

Zeleň je nejen trávová, ale navíc trávová zeleň je jasná. A trávová jasná zeleň je navíc příjemná. A trávová jasná příjemná zeleň je hezká. Bez souřadící spojky. A já si klidně použiju a. To jsem celá já.

- Peťůš?

- No!

- Kafé?

- Ne, mám od tebe v termosce čaj.

Já mu včera pro jistotu připravila svačinku, kdybych náhodou dospávala.

Svačí, kočky okolo něho. Nesu si domů bršlici a smrkové výhonky do koktejlu. Žofie se uvelebila na celé dopoledne na gauči. Mourek se stále motal okolo nás. Věrný vděčný kocour. Tady to můžeme chápat jako několikanásobný – věrný a vděčný, ale taky jako postupně rozvíjející – vděčný kocour a vděčný kocour věrný.

Oba pracujeme. Chodím bosa. Ale země je studená. V noci prý byly dva stupně. Na horách mrzlo. Svítí sluníčko. Čaruje dojem tepla. Touhle dobou už se jasně červenaly třešně. Maminka schválně vybrala ty nejranější. Ty dva stromy jsem jí pomáhala sázet. No! Mamka koupila stromek. Vyhloubila jámu. Zavlažila. Pohnojila. Já milostivě přišla. Podržela v jámě. Mamka přisýpala hlínu, zahrnula ho. Udupala. Já měla jen fci "drž rovně".

Pleju. Pleju bršlici. Nekonečný souboj. Tam, kde se vyskytují mladé lístečky, ty pasu. Plním kompostér. Vykopané kořínky do biopopelnice. Od května u nás novinka. Vyváží Mario Pedersen každou středu. Dřív se vysouvaly obrovské vaky na chodník. Jezdívaly TSM. Přátelští cikáni vyklepali. Kolikrát jsem volala:

- Prosím, prosím, počkejte, ještě to naplním.

A oni vesele a přátelsky volali:

- Klídek, počkáme!

Petroušku, ten stůl by bylo dobré nakombinovat k té tmavé světlou. A jestli bys byl tak hodný, tenhle starý květinový stolek… Nějaká secese proděravělá rezem. A taky nakombinovat. Stonek světlý a misky na květináče tmavě.

Povedlo se mu. Chválím jeho dílo. Tenhle stůl bude stát na novém platu u chatičky. Budu na něj koukat z pracovny. Ještě pořídíme nějaké židle. Ty plastové postupně odpraskaly na smetiště. Některé už v době bílé, ty nejstatečnější až v podobě šedé, odpudivě zašlé bílé se ještě drží. Z deseti? Nevím, dokupovali jsme, zbyly už jen asi tři.

- Peťuš, až budeš mít hlad, hodinu před tím mi řekni. Můžeš dostat brambory, uzené, zelí. Nebo hranolky, krůtí prsa, kompot a asi uříznu hlavičku salátku.

- Raději bych variantu b. Nebo tam máš ještě třetí?

Smějeme se. Sázím borůvku. Nevyznám se v nich. Jen vím, že ta u maminky má hodně plodů. Moje dvě on a ona nic. Napadá mě – vykopat.

Vzadu za pergolou jsem objevila sudy s jíchou z loňska. Už nesmrdí. Přihazuji kopřivy z celé zahrady. Trošku ji zahustím.

- Petroušku, tady bych si ještě přála jeden nášlap. Je tu takový pupek.

U konvalinek vypleto. Z konvalinek vyrvány skoro kvetoucí bršlicové velké lodyhy. Vyrývám kousek mahonu. Třetí pokus – dovezu Lindě. Loni se neujal. Letos před květem – nevhodná doba. Taky se neujal. Tak třeba teď. Máme ho tu po mamince hafo. Pamatuji jednou před sto lety v Hovorech H s bezvadným režisérem Vladimírem Svitáčkem se hovořilo nějakým cizím jazykem. Matvati - myslím, že to znamenalo "hodně".  Chodila jsem do šesté třídy. Spala jsem v kuchyni na gauči. Potajmu jsem z gauče škvírou v dveřích sledovala Ságu rodu Forsythů, Hovory H a všechno, co mě zajímalo. Pak jsem rychle dělala, že spím. Tak mahonu tu je matvati. 

Mouránek je legrační. Leží u mě právě tam, kde se rochním v zemi.

- Peťuš, jdu vařit.

Petroušek natírá. Jsem víc než šťastná. Miluji ho. Když se náhodou pohádáme – tak na minutu. Jedeme dál. My už se ani nehádáme. Víc se povznáším. Ladíme spolu. Směju.

Řehtám se jeho neohrabanosti v pantoflích. Zlobím se, když mám někde ntb na dlažbě, že nemá cit. Že je schopen mi do něj tlápnout. 

- Proč se nezuješ?

Ne, nezuje. Raději někde něco přišlápne.

Jdeme jíst. Nese příbory ven.

- Peťuš, jsme vyfoukaní…

Ó, jak rád zůstává doma. On ví, že v létě miluji stolování pod širým nebem. Ale dnes ledový vítr nevábí.

V těch svých škrumplích fakt nemá cit. Dítě se narodí, my ho hned sevřeme do svěráků. Chodí v prvních botách. Bez citu. A pak celý život. Asi před deseti lety jsme plynule přešla na chůzi na boso. Boty mě svírají. Hlavně kroksy. Brr. - Prve jsem zjistila, že kočky mají vypitou misku s vodou. Dolila jsem. Hned, ale hned nato ji Péťa rozkopl.

- Do pr…

Řehtám se. Potvrdila se má teorie o necitlivosti nohou v botách. Se smíchem ho dráždím:

- Peťuš?? A na koho se zlobíš? 

Co asi musel odpovědět. Že na sebe. Pozoruji ho od jídelního stolu. A bavím se. Rozlitou vodičku vytírá. Přemýšlí, na koho by to tak dodatečně hodil. Aha! Už ví!

- To ta miska musí být zrovna tady?

Zajíkám se. On ví. V mističce mají kočky křišťálového andílka, polodrahokamy, kamínky. To mi loni poradila Lea z FB, když viděla, jak Žofka neumí pít ze skla. Neviděla vodu.

- Peťůš? Mám pocit, že támhle vedle košíku něco je.

- Jo, to je kámen! Z tý misky!

- Ale Peťuš, to byla teda pěkná bomba, viď? Když jsi až kamínek vykopl z vodičky.

- Jo. A ta miska nemůže být, tady, u zdi, že ne?

To jsou naše hádky. Takové škádlivé. Už jsme, myslím si, sehraní. Víme, co ten druhý nemá rád. Naciťujeme se. Známe se.

Balím si do tašky od šunek do kelímku masovou směs, kterou naše kočky odmítly. Jatýrka, krky, hovězí hrudí. Na tom si pošmáknou kocouři u Lindy. A do mističek tvarohovou čokoládovou pěnu se šlehačkou a prvními jahodami. Plnou vaničku odkrojků okrajů od šunek pro potulného kocoura, který se nastěhoval do Kittyniny chaloupky na skalce. Při pletí jsem omylem rvala i konvalinky. Tak malou kytičku konvalinek. Nádherně voní.

Petroušek pojede na fotbal. Koupí mi jedlou sodu, budou-li mít. A já vyvezu svou Kugu. Červený koník poletí směrem na Krkonoše. Každý jedeme za tím svým.  Jedu na Noc kostelů do podhorské obrovské vesnice. Pak varhanní koncert.

- Mami, kde seš? 

- Už jsem na Kocebřích. Za chvíli na Výšince.

- Jé, to seš daleko. Já už jdu. Nechci přijít pozdě.

- Ale já ti něco vezu.

- Mami, ještě se máš stavit u Milky pro mlíko!

- Tak jdi!

Vím, že to stihnu. Dnes se vyhýbám divočině. Někde v lese na cestě je techno. Nerada bych se tam zdržela. Jedu dál. Až po pár kilometrech odbočuji na úzkou cestu mezi lukami a poli. Čekám, až se přede mnou rozevře panorama Krkonoš. Už je to tady. Ani nedýchám. Rychle vyskakuj z auta. Fotím. Hora hor tam na obzoru! Zdravím ji! Sněžko!! Ahoj!!! Už se blíží doba, kdy na tebe zas vylezu!! A Černá hora s vysílačem! Viditelný. Tak jsem blízko. Dokonce očima rozliším dnes už zelenou sjezdovku. Anděl. Protěž – nejdelší sjezdovka u nás. Rychle do auta, aby někdo nejel. Je to tu uzoučké. Ve vesnici odbočuji ještě nahoru k Lindě. Potkávám ji. Máváme si. Vybíhám kopec. Předávám LP tašku a krabici s mahonem 

- Tady ti mám předat skleničky.

- Aha. Tak už spěchám.

- A ještě tohle Péťovi.

- Aha, tím Linda něco vypalovala v úlech. 

Běžím dolů k autu. Odbočuji pro mléko. Milka je už asi v kostele. Sklenici s mlékem mi podává dobrosrdečný Zdenda. Její muž a včelař. Děkuji. Na cestě míjím Lindušku. Parkuji. Přebíhám přes lávku. A rychle funím nahoru do prudkého kopce ke kostelíčku. Linda čeká na hřbitůvku u kostela.

- Mami, tady je hrob toho, jak umlátil toho Němce.

- Hm, má takovou mírumilovnou tvář…

Příběh, kdy po vyhnání německých statkářů měli strach, aby se nevrátili a nechtěli vrátit majetek. Nebo aby svůj statek nepodpálili… Děly se tu nehezké věci. NV přidělil nějakému nikdošovi statek po Němcích, ten ho večer v hospodě za pět panáků střelil dalšímu…

U zdi jsou vsazeny erbovní a figurální náhrobníky šlechtických držitelů z 16. a 17.století. Sama obec je daleko daleko starší. První zmínka z 8. června 1355. Tehdy byl k bočnímu oltáři sv. Kateřiny uveden oltářník Lipman. V roce 1360 byl zdejším farářem Hermann. Tady probíhala kolonizace asi domácím obyvatelstvem, protože z přednášky pracovníka NPÚ z Josefova vyplývá, že v Trutnově se nejdřív mluvilo česky, až potom německy. A to mě překvapilo. Protože první farář německé jméno. Náhrobky na hřibově německé. Lánov, Chotěvice, Sejfy, Rudník, Buky… Všude německá jména. 

U vchodu nás čeká opět nabídka grogu, čaje. Vcházíme jižním vchodem malou předsíňkou. V kostele u vchodu házíme dobrovolné vstupné na opravu brány. Vítá nás manžel paní starostky s hromadou koláčků na podnosu. Atmosféra sousedská.

Milka sedí vpředu na židli. Tam mají privilegované místo staré ženy, aby si mohly natáhnout nohy. Hoří tu plynová topidla. Sundávám si mikinu. Vedle nás sedí dvě příjemné ženy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-24-prednaska-o-kostele-varhanni-koncert

Přednáška pěkná. Všichni jsme dostali skládačku o vývoji místa, vesnice, kostela, jeho vybavení, hřbitově. Varhany mají obnovené z let 2015-2016. Něžný zvuk. Některý rejstřík klokotá jak ptáče.

Zájemci se mohou vypravit nahoru k varhanům. Malý kostelík, uzounké točité schody. Tady budou mít ještě hodně práce s opravami. Z kúru s krásnými varhanami se dívám dolů. Jsou tu lavice – asi pro chór. Zpěváky. Všechno malinké, využit prostor do každé pídě. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-24-do-veze-na-vlastni-nebezpeci

A kdo chce, může na vlastní nebezpečí nahoru do věže. A ještě výš. A ještě. Vede nás hošík. Starostka mu děkovala, že před koncertem zvonil. Je mu třináct. Zná to tu. Prý už pětkrát zvonil. Jdeme přes vypouklou klenbu. Ta je prý nejbezpečnější. Jinak je tu všechno dřevěné. Potřeba opravit. Na zemi nakáleno od puštíků. Ti jsou vzácní. Lezeme úplně nahoru k cibuli věže. Hošík si jde dovolit, jestli smí ještě zvonit. Bere srdce zvonu. Rozhoupává nejprve srdce. Zároveň celý zvon. Jeho maminka má velké světlo. Svítí. Klučík varuje: 

- Pozor na uši!

Rozhoupává zvon. Šikovný. Zvon se strašidelně naklání a krásně bije! Celé tělo je ve frekvenci. Takhle se ještě asi před dvěma sty lety na konci tatarské doby léčilo. Vodotrysky a vodopády, tedy vodní vibrací a zvony. Proto nám stále všechny zvony sbírali. Prý na děla. To určitě. Od lidí. Aby se nemohli léčit.

Sestupujeme dolů. Nějaký pán mi pomáhá otočit se, abych mohla jít pozadu. Hoch zná všechny zvona v okolí. Konec konců i jména a váhy a letopočty těch největších. V Hradci, ve sv. Vítu atd.

- Já sem přijel z Hostinného. Tam máme taky pěkné zvony.

Chlapec je hned jmenuje. Kolik váží. Z jakého století. Jakým tónem zní.

Venku mi ukazuje reliéf toho z Hostinného.

- Poslouchej, ty jsi chodící encyklopedie.

- To mi říkají.

- A čím chceš být? Odlívačem zvonu nebo se spíš zajímáš o dějiny?

- Já bych rád studoval historii.

Ještě s Lindou využíváme času bez sněhu. Obcházíme kostel, jehož dějiny už známe. Nesu si brožurku. Vložím si ji do knihy o obci.

- Vidíš? Tady jsou ty kruhy, co o nich nic nevědí.

Jdeme až na konec malého  hřbitůvku. Kochám se zas výhledem na Krkonoše. Já se toho pohledu nikdy nenasytím. Vzpomínám, kdy jsem tu byla poprvé. Asi dvanáctiletá. Stoupali jsme jen kousek myslím na Zlaté návrší s maminkou a panem Řepkou. Měl nové auto. MB. Viděla jsem poprvé kleč a lišejníky. Obloha byla tehdy nádherně azurová. Po chvíli jsme se obrátili a zas šlapali k autu. Později jsme jezdili do Pece a do Velké Úpy. Ještě i dnes při pohledu na ukazatel Pec pod Sněžkou se mi zavlnilo v hrudi. Ó! Pro mě vždycky kouzlo. Když jsem nosila Denisku, jeli jsme na Silvestra s Češoky. Trávili jsme ho v Tetřívku… Ivka měl výhodu ubytování na boudě Karosy. Tam jsem ráda jezdila  a holčič kami i pak po rozvodu. Ale jen na jaře a v létě. Lyžovat jsem se naučila až ve třiatřiceti. Asi dva tři roky před tím jsem běžkovala. Bože, tolik jsem tam toho zažila… Na jednom Silvestru se tam Ivka hodně družil s Němci. S takovou prsatou potvorou s třpytivém svetru. Sedmdesátá léta. Tak jsem ji vyzvala, aby se mnou šla do koupelny. Přátelsky se na mě smála.

- Wie heißt du?

Už nevím, jak se prsařce jmenovala.

- Mein Name ist Helga.

Já jí česky řekla:

- A já jsem Irena. A vypálila jsem jí takovou bombu ze strany na tvář; nečekala ji, až se jí kousavé otočilo dozadu. Utekla jsem. Já jí dám, svádět mi muže. Ještě s ním budu mít Lindu. Pak mě teprve opustí po mnoha nevěrách. A ožení se. A bude mít další děti. A znovu je opustí… A zas se ožení… A jeho opičí maminka ho bude stále podporovat. No jo, u nich se kousavým dozadu nevychovávalo.

Dnes je jiná doba.

Vida, kam mě zavedla Pec pod Sněžkou a Velká Úpa.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-24-tudy-sly-dejiny

Ještě si s Lindou čteme německá jména na mohyle těch, kteří zahynuli v letech 1942, 1941…

- Mami, všem bylo dvacet.

Pořád mocní posílají naše syny do kanónenfutr. Je jedno, jestli české, německé, ruské, ukrajinské. Všech životů je škoda. Mocní vždycky udělají reset. Jakýmkoli způsobem. Válkou nebo vakcínami… Vše je dovoleno.

Právě prve jsem sdílela nějakého anglického baviče. Dělal si legraci z očkovaných. Jak naletěli. Bylo tam hodně smějících smajlů. Bylo to smutné a pravdivé. Dala jsem plačícího. Tolik smutku. Tolik osamocených starých lidí. Moje maminka – sama…

Sestupujeme dolů k autu. Přibíhá kočička. Taková Žofka cáknutá do rezata.

- Mami, dej jí něco.

Vytahuji z kufru pro potulné kočky bonbony. Tahle má obojek. Ta někomu patří. Hlavně aby nám omylem nenaskočila do auta. Ješiši. To by brečela. Musela bych jet zpátky.

- Lindi, bylo to moc hezké. Děkuji.

Jedu zas tou úzkou cestou. Asi deset minut stojím na cestě. Postavila jsem se na rozšířené místo. Je jich tu víc, když se v zimě míjí auta. Čučela jsem do těch mých milovaných Krkonošek.

- Peťuš! Prosím tě, otevřeš mi vrata?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-24-doma-v-bezpeci

Přijíždím, otevírá druhé křídlo. Včera jsme objednali nové ovladače.

- Peťuš? Byl jsi na fotbale?

- Nebyl. Pojedu zítra.

- A koupil jsi tu jedlou sodu?

- Máš je v krabici u automatky.

Bože, kdo má takového manžela, přítele, milence, ochránce?

- Petroušku, jsem šťastná!!

- To je dobře. Hlavně, že sis to užila.

- Jo, Peťuš, byla jsem až ve věži.

Vyprávím krátce o svém podvečeru.

Dobrou noc!