Nostalgický, příběhový, synchronní, meditativní

Andrea Skoupá (net)

,, Když je ti smutno a nemáš chuť se smát, vzpomeň si na toho, kdo tě má RÁD. Když spadneš až na dno a nemáš sílu vstát, poslouchej anděla svého, nesmíš to vzdát. Když tě nic nebaví a chuť do života ztrácíš, uvědom si, že je pro co žít, ŠTĚSTÍ se vždycky vrací. Možná máš pocit, že tu pro nikoho nejsi a že nemá cenu ŽÍT. Ale JSI a proto se musíš zvednout a dál životem jít."

Krásný smutný čas. Upadám do letargie. Svět jde okolo mě. Vnímám. Prožívám. Jsem v sobě. Smutno a teskno v duši.

Ráno v devět začínám. Mladá šestadvacetiletá paní. Štíhlá. Odbourává bříško. Čtrnáct dnů ošetřování s pětiletým Šimůnkem. Už je zdráv. Ten kluk – to je záře. Prozradil na sebe, že nemohl dýchat, kašlal, plakal. Ale už je zdráv. V pondělí jde do školky. Dnes jedou daleko k zubaři. Jo, to je ta maminka s tou dva roky otevřenou šestkou. Odborně o ni přišla. Sympatická, mladá, hezká, inteligentní. Její hošíček je nádherně společenský tvor. Když jsem o něm vyprávěla Petrouškovi, a zas ještě jednou a znovu, vždycky mé nadšení ukončil slovy:

- Ona ho škola zlikviduje.

- Ale nezlikviduje. Tahle zářící dušička se nedá.

Hlásil se jako ve školce:

- Maminko, mohu něco říci?

U jedné bytůstky mě to nadmíru štvalo. Protože umrtvovala hovor mezi dospělými. Vynucovala si násilím neustálé vstupování do komunikace. Vztekala se. Tohle mláďátko vždy lehounce na kývnutí maminčiny hlavy promluví.

- My jsme byli v Pze na letišti. Jeli jsme tam kvůli mně!

Maminka vysvětluje, že u letiště je nějaká hrací aréna nebo něco takového. Viděli startovat a přistávat letadla. A ano, opravdu, dali mu to k narozeninám. Skvělé, když věděl, že dostal dárek speciálně pro něj vymyšlený. Ano, jeli tam kvůli němu!

Přišla slečna Žofie. Aniž bych si všimla, opět mi vyházela čtvrtky a papíry z krabice. Koza. Šla jsem mu ukázat Mourka. Zjistila jsem, že mi rozházela pohledy od maminky. Z dětství. Káča kočičí. Ono to mělo smysl. Vybrala jsem pohledy psané maminkou. Pak jsem v krabičce našla od Zdeny...

- A mohu si ho pohladit?

- Můžeš. 

Dohlížím, aby Mourek nezlobil. Mám pro něj dárek. Zahřívací polštářek do kapsy s vánočním motivem. Měla jsem tu pro vnuky pár Ritter čokoládek. Dala jsem mu vybrat.

- A jaká je tahle?

- To je nugátová. A vyčistíš si pečlivě zoubky?

- Vyčistím. A tahle?

- To je oříšková.

- A tahle?

- Jogurtová.

Bere si je do ručiček se slibem čištění zoubků. Položil mi otázku:

- A byla u vás Barborka?

- Byla.

- A co ti donesla?

Ó, záludnosti! Co mi tak mohla donést?

- No, přinesla mi jablíčka, oříšky…

- A byli tu čerti?

- Ano, byli. Ale šli jen zahradou. Bála jsem se.

- A podívala ses´   jim do očí?

Ó, otázka dítěte??

- Ani náhodou. Pejskům a čertům se do očí raději nedívám.

- A já jsem se podíval!

Tohle dítě se ve škole nenechá zválcovat.

Maminka si stěžuje, že za těch čtrnáct dnů ošetřování…

- …Nemělas´ režim, viď?

- Jo. V práci pořád někdo chodí. Svačina. Oběd.

Výsledky měření má stejné. Jen o chloupek maličko o pár setinek horší. Tedy na stejno. Výživa drží. U mladých nějaká oslava se srovná za den. Navíc – vyživená už nemá chutě cpát se.

- A ještě jsme byli ve Wroclawi.

Kulím oči. To je od nás asi dvě stě kilometrů.

- No, mamka se nachomýtla v Máslojedech na úřadě. Organizovali pro lidi zájezd za dvě stovky.

- Cože?

- No, tak jsme jeli za čtyři stovky. Ráno ve čtvrt na devět tam, v půl jedné jsme byli na místě. Chumelilo. Závěje.

- Wroclaw je vybombardovaná.

- Ale krásná. Nádherné trhy tam měli. Na pět hodin rozchod. Brodili jsme se závějemi. Na poli byly srnky. Pak už to bylo vlezlé. Tak jsme zacházeli do obchodů, do kavárny. Ohřát se. Domů jsme jeli v půl šesté. V půl desáté jsme byli doma. Jel pomalu, bylo nasněženo.

Vida, malá obec pro své lidi. Hezký dárek.

Žofie se hošíčka bojí. Aspoň někdo na ni platí. Občas ji přišpendlí Mourek, až vykvikne. Ale jinak je to nezdolná nebojácná drzá provokativní a odmlouvavá kočka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-13-rano-dopoledne-synchronicita

Milá návštěva. V půl jedenácté musí vyjet s malým k zubaři do Liberce. Na odchodnou sahá po malém moduritovém pejskovi na poličce na chodbě. Ten mi vyrobila asi v páté šesté třídě moje kamarádka Zdenka Klímová. Její tatínek byl primářem na kožním odd v pevnostní krásné nemocnici. Zrovna byla po opravách, nové stroje, když ji přebírali Rusové. Po jejich odchodu už se samozřejmě k životu nevzkřísila. Odvezli všechno.

- A proč má zlomenou přední nožičku?

- Víš, jak je už starý? Jsem ráda, že se ti líbí. Jen poprosím, pokud ho maminka bude chtít vyhodit, tak pejska ne. Moje holky ho po mé smrti vyvezou na voze. Nechci, aby skončil za mého života v popelnici.

Žaluje. Tichým hlasem. :-)

- Mamka mi vyhazuje.

- Šimůnku, ale jen papíry. Jinak ne. Dáš si ho na poličku vedle toho andílka.

- Šimůnku, ten andílek bude tvým ochráncem, ano?

Vyprovázím je. Líbí se jim naše vánoční výzdoba. Okno v pracovně jsem včera nazdobila vlastně kvůli němu. Měla jsem stihnout i okna v kuchyňském výklenku. To by se pokochal.

Jdu zkontrolovat, co mi zas Žofka demolice zničila, rozhryzala, rozsápala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/arrr2023-12-13-jen-tak

Beru krabičku s pohledy, vkládám do ní ty od maminky na tábor. Hele, tady je pohled od Zdeny. Ta mi vyrobila toho pejska, jak si ho odnesl dnes Šimůnek. Jé, to je synchronicita. Kde se tu vzal? Jak to, že mi padl do oka? Zdena psala velkým úhledným písmem. Měla babičku v Lanžově. A asi i sestru. Mohla bych se tam pozeptat, jestli ještě žije. A co Zdena. Je tu? Nebo už odešla?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-13-chaticka-bude-z-gruntu-nova

Vzadu v zahradě pracuje Petr II s brigádníkem na chatičce. Navezl hodně materiálu. Mají z čeho dělat. Je vlezlo. Nesu termosku s čajem, na prkénku obložený můj měkký chlebíček. Jdu do domu ještě zdobit. Loni jsem na Lucku pekla tlapky. To je vždy první cukroví. Tak třeba zítra. Možná. Dnes jsem vylouskala tmavé oříšky, poslední, co jsme nasbírali. Hodně plesnivých. Hodily se k zátopu.

Uvařila jsem včera hrách, amarant, quinou, kroupy, dnes jsem ještě přivařila. Na sádlíčku osmahla cibulku, Přidala česnek. S houbami to nemělo chybu.

- Jíte kubu?

Brigádník neví, co to je. Já vlastně taky ne. Asi hrách a kroupy. S Petrouškem jim neseme horký kompot s jablíčky a jahodami. Hrnec s kubou, sklenici mého zelí. Ono mění každý den chuť. Vynikající. Povedlo se mi. Sama sobě se divím. Ještě dvě skleničky  a snědeno. Udělám zas nové. Hlávka zelí, křen, cibule. Mňam. Lepší než teď v zimě nějaké okurky, rajčata, papriky. Mám ještě naše rajčátka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-112-13-chvilka-s-rodici

Jedu rychle na hřbitov za maminkou a tatínkem. Zas cítím smutek, samotu. Slzy. Maminka mě chlácholí. Tatínek jen bezmocně mlčí. Jo, vím. Už jsem velká holka. Všechno zvládnu. Tolik cvičení jsem za život vydržela. 

Telefon. 

- My nemůžeme domů. Ty tu nejsi.

- Už jedu. Za minutu jsem doma.

Otevírám vrata. Odjíždějí. Petroušek přijel.

- Ty někam chceš jít.

- Ano, do knihovny. Ten hypnoterapeut – už jsem na něm byla dvakrát, je taky umělec. Operetku nemusím. Prý to bylo skvělé. Tak se jedu podívat na Pletky paní operetky.

- Užij si to hezky. Ať se ti to líbí!

Přednáška už začala. Dělá si ze mě legraci. Veselý člověk.

- My mysleli, že už nepřijdete.

Sedám do první řady. Říkám, že mě jen ředitelka knihovny navábila, tak jsem přišla. Ale operetka pro mě ne.

A to jsem se zmýlila. Provádí nás operetou a muzikálem. Mluví o šesti autorech, z nichž pět se učilo u Antonína Dvořáka. Zajímavé.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/203-123-13-pletky-pani-operetky

Operetkou se zabývalo množství autorů. Vybral jen šest. Rudolf Piskáček, Oskar Nedbal, Rudolf Friml, Karel Hašler, Franz Lehár, Immerich Kalmán.

https://www.simon-pecenka.cz/umelec-simon-pecenka/audio-a-video/

Prokládá poslechy, sám zpívá. Moc hezky zpívá! Vzpomíná na Ladislava Županiče. Za třicet let v Karlínském hudebním divadle v roli ředitele deset let, z toho osmkrát cena Thalie. Do jeho nástupu divadlo vyprodáno tak z patnácti procent, za něj vyprodáno ze sta procent… Už si nepamatuji, ale vím, že byl odejit. Pouští skladby Pavly Břínkové. Sám zpívá. Hovoří o Hello, Dolly

https://www.youtube.com/watch?v=-bAgB7FeHPk

Poslouchám o představitelkách – Molavcové, Laďce Kozderkové… Nejslavnější Barbra Streisandová. Když tu točila, viděla někde plakát, že se tu hraje její role. Navštívila představení. Prý o skvělé Laďce pronesla – ještě že ta ženská neumí anglicky!! Tak byla Laďka skvělá. Jinak by Barbře konkurovala. Na Molavcové jsem byla. Dole ze Semaforu přiběhl na miniroličku Jiří Suchý… Kde jsou ty krásné hry? Lehké. Pohádkově nasládlé? Proč se dnes pořád řeší pohlaví a rasa… Blé.

Dolly Lewiová: Když už žiju z ruky do huby, tak hrabu oběma rukama.

Pan Pečenka je všestranný. A nesmírně vtipný. Rosák prý se ptal.

- Víte, jak se rusky řekne Hallo Dolly? Zdravstvujtě, šáchty!

https://www.databazeknih.cz/knihy/pygmalion-2307

My fair lady – vzpomínka na Lindičku. Na gymplu secvičili skvělé představení. Linda vytvořila překrásný plakát. Někde ho snad ještě uchovávám. Pořád chodila na zkoušky. A že je pomocná režisérka a najednou hrála hlavní roli. Freddyho hrál její spolužák, nemohu si vzpomenout, kým se později stal… Pan Pečenka zpívá Freddyho arii – slzy.

https://www.youtube.com/watch?v=uAXyyLfGLyg

Tahle rychlá verze – nic.

https://www.youtube.com/watch?v=poOILa4gCJ8

Jako malá holčička jsem ji slýchala v podání Milana Chladila. U maminky. V bezpečí. Hrdlo se mi sevřelo.

https://www.youtube.com/watch?v=-aPyr0Wyfu0

U Hašlera poslouchám píseň. Sladkobolnou, z roku 1938. O naší české zemi. O vlastenectví. Dojemná píseň. Neznám. 

Hodně podnětů během dne. Všechny k zamyšlení.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-13-moje-okna

Den proběhl v tichosti. Zdobila jsem si okna. Přemýšlela. Vzpomínala. Jak asi bylo mamince v jejím rozjímání při čekání na mou návštěvu... 

- Ty seš nějaká smutná. Nebuď! Dnes jsem slyšel, jak sestra Milana, jak jsi ho učila, už tři čtvrti roku leží s kotníkem. Sedm operací. Víš, co je to chemie do mozku? A ne a ne jí to srůst. 

- Určitě očkovaná. Mají problémy s kostmi. 

- Teď měla sedmihodinovou operaci. Noha nepohyblivá. Už nikdy nebude řídit auto. Vlastně nic nebude řídit. 

- Pravda. Zdraví! Láska. Nejdůležitější. 

https://www.youtube.com/watch?v=PR5BbuBPcmw

Poslouchám na Zprávách z Galaxie dr. Lebenharta:

Dobrá je komunikace. Dnes měl v ordinaci manžele, kteří spolu moc nekomunikovali. Řekl jim, aby víc komunikovali a všechno se vyřeší. Komunikace je velice prospěšná. Něco druhému říci. Místo fční komunikace, která přináší řešení; rozvazuje uzly, uzdravuje vztah, ale i ty jednotlivce, tak lidé žvaní nesmysly. To je lepší, už aby mlčeli. Oni neustále hovoří; neumíme používat dar jazyka správným způsobem. S hrůzou zjistil, potvrdilo se mu to v praxi: my jako příslušníci západní civilizace, skoro nic neumíme. Máme znalosti, techniku, máme všechno možné, ale nemáme nic. Neumíme mluvit. Neumíme používat řeč. Neumíme používat mysl. Ve smyslu mind. Neumíme chodit! Domorodí lidé od dětství chodí bosi. Všude. Je to akupresura bodů na chodidlech. Chodit po písku, trávě, po kamenitých cestičkách.

A dodávám: Neumíme poslouchat. Ctít jeden druhého. Překřikujeme se. Hlučíme. Jedeme jak fretky. Neumíme být sami se sebou. V sobě. Zamysleme se. 

Dnes jsem měla dvě radosti. Se Šimůnkem a zážitek s operetami. Vůbec se v nich nevyznám. Jen znám melodie, ale určit autora, to ne. Proto je asi nemusím. Mám ráda znalosti, přehled. :-) 

Dobrou noc!