Nostalgický

Vidím zelenou bránu. Zahnuté tyče. To je ta, kterou vyrobil tatínek. Krásná. Sytě zelená. Držím v ruce klíč. Vsouvám ho do zámku. Lehoučce otáčím. Jde to. Odemykám. Zkouším otevřít. Jo. Funguje to. Otevírám bránu směrem do dvora. Probouzím se. Zdálo se mi o tatínkově bráně.

Za půl hodinky skyp s maminkou. Rychle, rychle. Spala jsem jen pět a půl hodiny. Půl hodina mi bude chybět. Mixuji koktejl. Dívám se na smrk.

- Bude to dnes zas lehoučké?

Vidím síť vlákýnek. Bude to snové. Tak to se moc těším. Až po skypu jsem zklamaná. Jsem myslela snové jako pohádkové. Ne, bylo to těžké, náročné; byl to šplh do kopce, do velmi strmého kopce. Dřina. Mamka se zaklání, upadá do spánku. Takhle to bylo v únoru. Tenkrát jí změnili medikaci bez konzultace s rodinou. Je přece svéprávná, ne? To každý vidí, jak je svéprávná!!! Psychiatrička se šla zeptat, jestli maminka souhlasí s medikací. Špatná groteska. Zlý bílý plášť. Zmije. Kouše. Nesouhlasíš? Uvidíš! Budeš uštknuta hadem.

Mladá koordinační mi ukazuje krabičku s kapesníčky a hrnek horkého čaje vedle počítače. Naštěstí!

- Mami, napij se!

Navádím ji na hrneček. Fajn, že vím, kde ho má. Utírá se rukou nos. 

- Maminko, máš tam kapesníky.

- Nemám.

- Máš.

- Ne, nic tu není.

- Mami, za hrnečkem je krabička s kapesníčky.

- Není.

- Je.

Utíkám pro krabičku s kapesníky. Ukazuji ji, jak to vypadá. V mžiku jsem zpět, ale už volá.

- Haló!

- Mami, co voláš, jen jsem utíkala pro kapesníčky. Vidíš? Jeden vytažený.

Stále zaklání hlavu. Usíná. Pořád ji burcuji. Stále hledí někam nahoru. Dopředu. Nejde nám to. Drhne. Konečně našla krabičku s kapesníčky. 

A to mám dnes k dobru víc jak půl hodinku. Až když si ukládám fotky a videa, dívám se, že ji zas připásali. A proč? Proč ji připásali?! Vždyť se mě loni vedoucí ptala, jestli bych svolila, aby ji nepásali. To je divné. Narvou na ni roušku - protizákonně!!! Připoutají ji, nemůže se hýbat. Víc cítí nesvobodu. Možná, aby neujela a nešla si sama na potřebu. Budeme účtovat, budeme!

Připomínám, že spolu mluvíme každý den. Ptám se, jestli dostala včera dárky a dopis. Jasně, že nedostala. :-) 

Iveta nese kompotek z jižního ovoce. Ptám se, jestli včera snědla tvaroh. Snědla, protože v lednici nic není. Uf. 

Volá Petroušek.

- Nikam nejezdi, sehnal jsem český česnek. Z Broumova. Pán to sám pěstuje. Kilo za sto devadesát.

- Nikam nejedu. Ale jsi šikovný. Jak jsi to sehnal?

Poptá, najde, sežene, přiveze... Hlavně už se mi do Polska pro zeleninku nějak nechce. 

- Uvařila jsem ti do termosky čaj. všiml sis? Veselá mysl.

- Smrdělo to jak ramcuch.

A už se směju. Umí mi vždycky zlepšit duševní pohodu z dobré na lepší.

Čepuji si ze své termosky čaj.

- Tak tobě nechutnal můj čaj?

- No, bál jsem se, aby mně neslezly nehty. Aspoň bych si je nemusel stříhat. Jsem si říkal: Ta mě chce zprovodit ze světa. 

Řehotám se. Dokud se smějem, ještě se neumřelo. Nabádá mě:

- Běž ven. Běž na sluníčko!

- Půjdu, půjdu.

Sluníčko vábí. Překrásný den. Přenádherný. Teploučký. Zahrada se sice ukládá, ale ještě se snaží kvést; máme díky Péťovi z většího hotovo.  

Vařím si rýži. Jasmínku. Experimentuji. Cibulka. Houby. Paprika. Kurkuma a kari... Dobrotka.

Někdo zvoní. Paní chce opravu. Beru si od ní jméno a telefon. Nedá mi to. Vybíhám francouzským oknem k brance.

- Já vás znám! Vy jste Hanky K. sestra.

- Ano, známe se.

Vzpomínáme. Vyjmenovává mi své sestry. Hana se mnou chodila do školy. Ona je Jana, o čtyři roky starší. S mým prvním mužem. Vypráví, jak dělal mejdany. Jo, to jsem zažila. Mluvíme o jeho posledním dni. Vypráví, jak ho viděla u auta.

- Moje paní tchýně mi vyprávěla, že to viděla zdravotní sestra.

Dozvukuje. Ano, shoduje se vše. Jeho poslední slova:

- Je mi zima.

Rychlá už mu nepomohla. Stojím bosa u branky.

- Nastydnete!

- Nebojte. Jsem zvyklá.

Vracíme se do kinosálu ve vojenské nemocnici. Šedesát let zpátky. V naší nádherné moderní krásné pevnostní vojenské nemocnici. Se školkou nás tam vodili. Někdy nám promítali pohádky. Na Mikuláše stál na jevišti strom.

- Paní učitelka vždycky volala na Dědu Mráze. Prý jede až ze severu. Na saních. A já jí věřila.

- Já taky.

Byla jsem sirotek. Jednou mi dovolili jako první sáhnout si na ozdůbky. Chtěla jsem ukroutit jablíčko. Myslela jsem, že je doopravdické. Mluvíme, vzpomínáme, souzníme. Ano, taky lituje, že naletěli. Jak nám bylo dobře. Taky zvonili.

- Kdyby nás pustili ven, aby mohli lidé odjet, fungovali bychom úspěšně dál. Ale potřebovali nás urvat a sežrat. Byli před pádem. Dravci.

- Bydleli jsme na náměstí.

- Tak jste viděli 26.1.1990 příjezd zaprodance Havla. Plakala jsem, když umřel. Šmejd. A Sacher. Zametač. Byla tam taková pokladna skleněná. Volala jsem rudoch už jde od válu. Za mnou stál Petroušek. Pozoroval.

- Ty se neraduješ!

- Bordel byl. Bordel je a bordel bude.

Jeho stará duše věděla. Jen jsme netušili, že ten bordel vygraduje v tak obrovské rozměry. Sadomasochistický gigantický sebezničující bordel. 

Přijíždí auto.

- Jé, dočkala jste se. Tak se sami dohodnete. Dám mu Váš telefon. 

Ťutínek se vrací z práce. Usmívá se. Gestikuluje za volantem, jako že se musí schovat. Loučím se. nechávám je. Běžím zas oknem domů.

Nakládám si talířek. Péťa je tu.

- Co to tu smrdí?

Má asi na mysli vůni z jasmínové rýže. Sedá do houpacího křesla vedle mě. 

- Co ti říkal Vašek? Teď jsem tam byl, natírá bránu.

- Říkal, že je vypískovaná chemickým pískem a že brána do tří dnů zrezne. Tak jsem říkala, že ji natřu. Prý mi natře spodky vrat.

- Nechal namíchat barvu a má to skoro hotové.

Řekl cenu. Protočily se mi panenky. :-) 

- Tak co kdybychom tam jeli? Zaplatila bych mu.

Jedeme do domečku. Brána je krásná. Zmizely zpředu dvě okrasné koule. Jedna byla otočná. Zaslepená. Vyměněné kliky. Vše nové. Krásné.

- Jé Vašku, ona ale byla trávová.

- Ne, ne. Byla světlá.

- To neva. Je krásná. 

Jdu k nájemníkům do domečku. Mají to tu krásné. Čisto. Pejsek Šiva nespouští hrůzu. Chválím nábytek. Když volal Lukáš Ivance, jak vysoko chce skříňku, byla u kamarádky. Z ničeho nic se jí oběsil manžel. V obýváku. Děti viděly, jak se jim houpe tatínek. Neměl milenku, byl zdravý, neměl důvod. To je tou radostnou dobou!!!

- Máme chycené tři myši ve spíži.

- Kudy přišly?

- Nevíme.

Ivanka se směje.

- Mamka měla ve špajzce taky s podzimem myšky. Nutno zavírat dveře. Úzkostně. Jste v poli. Stahují se do domu.

- A jedna byla nahoře na půdě. Ale ve sklepě nejsou.

- Brr, tak jste je pochytali? Na jaře uklidím půdu. Odkryjeme trámy. Mrkneme na díry. Třeba lezou po omítce. Dáme to do pořádku.

- Hlavně, že je nemáme v ložnici. Tam máme kočku.

- Mám obavy, jestli by si dala myšku. :-)

Mají nové dvojgaráže. Krásné. Beru fakturu. Ptám se, jak s jim bydlí. Ráda slyším, že kouzelně. Mají nový nábytek. Mají gauč, tam kde jsme měli my. Vzpomenu-li si na tmavě fialovou malbu, nepořádek, žádný nábytek, jen tašky, tašky, tašky před dvěma lety, nebe a dudy. Světlounký slunečný pokoj. Čisto. Hezké zařízení. Raduji se.

- Tak jedeme. Pojeď!

- Péťo, už mají funkční bránu. Prý se jim dobře bydlí.

Jdu nasadit do korýtek vřesy. Chryzantémky - říkám jim listopadky - do truhlíku. Už je skoro tma. Ještě vytírám terasu. Rozsvěcím svíci v obrovské číši na terase. Růžová srdíčka. Lampionek. Podzim.

I zprávy mohou pobavit. Slyším: Mítink na podporu prezidenta Trumpa. Lidé nedodržují roušky a rozestupy. - No to aby dostali pokutu, ne? Hamáčka na ně!

Stále se adoruje Biden. Konečně vypluly jeho hříchy. Loni jsem četla, jak vydíral Ukrajinu. Co to bylo? Něco s jeho synem Hunterem. Už nevím. Trumpovi voliči:

- Bůh žehnej prezidentovi. Každý den se za něj modlím.

Kdopak to takhle někdy řekl o tom našem. Už dvakrát jsme si vybírali ze dvou zel to menší. Ani náhodou bych toto nemohla říci o tom našem... Vlastně NIKDY.

Dnes kontakt s dětstvím. S mládím. Ranní zklamání s maminkou napravila podzimní nostalgie.

Dobou noc!

P. S. Obecně jsem včera někde napsala, že obézní lidé se přežírají a nežijí zdravě. Dnes mě bombardoval jeden obéza, že čeká na omluvu. Prý se nepřežírá. Hlupáku, naj-dutě. Chováš se na-dutě. Ještě čeká. Poslala jsem ho - na policii! To jste se lekli, co?