Novoluní v kozorůžku

Hezky se mi zase vstává. Hodinu před budíkem. Vylézám, že se ještě vrátím. Ale už ne. Podnikám. Mám tu objednávky. Vyřizuji je. Z ložnice je slyšet budík Zrzku vylekal. V našem domě je vše slyšet.

Novoluní v kozorohu. Sypu do sítka přesličku. Dnes udělám očistný den. Jsem naladěná. Rozhodnutá. To pude! :-) 😍🥰💖

S maminkou dnes skypuje Iva. Poslouchám kousek dr. Vojáčka. Mám ve zvyku si pořady vracet, poslouchat znovu a znovu. Nasávat je. Od října poslouchám četbu z knihy Čapci. Dávno bych těch pár kapitolek měla odposloucháno. Ale užívám si to. Jsem v jejich době. Nemohu se utrhnout, vracím si poslech znovu a znovu. Prožívám. U každé věty přemýšlím - kdyby Karel věděl... Kdyby Peča věděl. Nadskakuji u chyb. Učím se být tolerantní. Včera zrovna opět redaktor popletl jména. Už by to ale mohl vědět. Iček - Karliček - Karel. Peča - Pepík Čapek - Josef. Helenka - Lenka - Helena. Je to tak těžké si zapamatovat a neříkat, že Helena byla Hanička? Nebo že babička byla z Dřevice. Dřevíč - část Hronova. Koupaliště tam mají. Měli. Nebo Luisiana polka. Poslouchala jsem před spaním v posteli. Ještě že jsem ležela. Jinak bych upadla. Vnitřní hlas se mnou vstupuje v dialog. Ireno, buď vděčná! Někdo ti to načetl. Odpouštěj chyby!! Nebo jsi sama bezchybná? - No jo, furt! 💥 Ale Smetanovu Luisinu by mohl znát.

Mám volno. Chtěla jsem vyjet do polí v deset. V jedenáct. Dopoledne jsem podnikala. Hotovo. Pokračování odpoledne. (Naivně si myslím. Ani náhodou... Jsem pravá žena. S ženskou rozevlátou energií. Nejsem moc strukturovaná.) Vyrážím po poledni. Ještě odhrnuji sníh na dvoře. V dáli vidím traktůrek. Rychle nabírám na shrnovadlo sníh. Házím do zahrady za plot ke smrkům. Volá Péťa. Využívám příležitosti.

- Peťuš, teprve běžím. Ty bys nedovezl mamce hodinky?

- A jak se tam na ně dostanu?

- Zavoláš mi, já zavolám paní Hudákové.

- Ale já nevím, jestli pojedu ve dvě nebo v půl třetí.

- No, zavoláš mi a já jí zavolám...

- Ne, pošli mi na ni telefon.

To nemá cenu. Každý máme své řešení. Myslíme oba rozdílně. Mně se zdá to moje jednodušší. Ale ušetřím čas. Poslat SMS je ve vteřině. Už neodporuji. Deleguji na něj můj úkol. Hotovo. Odškrtnuto. 

I když radlice TSM shrnula sníh z chodníků, přesto po něm doklušu až ke kopečku dolů do luk. Spouštím se dolů. Nemám to ráda. Neumím ten pruďas sjet. Vypadám u sjezdu, jak když stojím na běžkách poprvé. Nechci šusem. Tedy záškuby a neohrabané plužení. Zhruba před třiceti čtyřmi lety jsem si koupila běžky. Můj přítel z Karlových Varů byl lyžařský nadšenec. Učil na Božím Daru. Myslela jsem, že budu jen běžkovat. Tahal nás po Krkonoších. Dokonce jsme vyjeli na Sněžku; podél řetězů, které ve sněhu sahaly po kotníky, sešli dolů - bála jsem se o holčičky. Nebezpečné. Zrovna se tam někdo zřítil do Obřího dolu. Pak jsme měli jet traverzem po jaké hoře - Luční nebo Studniční - až na Výrovku. A pak už to svištělo luxusně až do Pece. Další rok jsem nakoupila lyže, výbavu. Zase jsme se vypravili na Výrovku ze Sněžky. O Velikonocích. Stála tam obrovská, ale obrovitánská iglú, seděly na nich děti, prolézaly sněhem. Hráli tam na banja. Výrovka byla ještě stará bouda. Vcházelo se do ní jako do země. Muselo se dávat pozor na hlavu. Pamatuji si, že už neměli jídlo. Mohli jsme jít do kuchyně. Namazali nám chleba se sádlem a cibulí. To byla bašta. Svítilo sluníčko. Obloha byla ještě azurová. Pak už jsem se tam vypravila s Petrouškem a dětmi. V létě. Z Pece. Na kraji stoupání jsem zvracela plíce. U dalšího stoupáku i játra. Zdržovala jsem, že budeme zobat borůvky. Abych se vydýchala. Výrovka v létě. Vypadly mi oči z důlků, posunuly se mi zuby v puse. Nová, odosobněná, obrovská, jasně že v létě nezasypaná sněhem; velké mrazicí vitríny, nerezová zábradlí okolo samoobslužných pultů. Moderní cedule s jídelníčkem. Připomínalo mi to banku. Nevím proč. 

Mám raději lyže sjezdovky. Ale v lukách - člověk může meditovat, poslouchat četbu, poslouchat přírodu, pozorovat řeku, stromy, oblohu, město... Celý večer se mi v hlavě střídají obrázky dnešní bílé krásy. Pořád si promítám chumelenici. To já ráda. Na horách. Sedím u svařáku, pozoruji světla Pece. Venku sněží. Tak to si letos nechám zajít. Ale dnes jsem měla kulisu. Tvořila iluzi.

Jak to říkal ten dr. Vojáček...

Mění se prastaré pořádky. Bolí to, utrpení tu bylo dávno před tím, než to začalo praskat. Principy seberozvoje, principy sebepoznání.

Mohu dávat soucit všem trpícím bytostem, zdravotníkům, těm, kterým umřeli blízcí. Smrt patří k životu. Nejpodstatnější je, jak ten život strávím; mohu ho strávit v roli oběti, utrpení po příliš dlouhou dobu; nebo najdeme mechanismus v sobě, jak uchopit svobodnou vůli. A z role oběti se staneme tvůrcem. Tvůrce taky může trpět. Jenže to má jinou kvalitu. On trpí s tím, že přijímá svou zodpovědnost, dává soucit sobě a všem ostatním. Ví, že trpí proto, aby se něco mohlo dít. To nás může uzdravit.

Alžběta Šorfová na závěr dává lidem nabídku, že mohou za dr Vojáčkem zajet. Ne, ne. Má stále plno. Život není o Vojáčkovi. Stačí jen přesměrovat pozornost, stačí měnit své postoje a nechat otevřené pole působnosti pro to, co přichází k člověku, aby mu pomohlo s tou změnou. Je to o otevření se změně. Jen ať si lidé počkají, co se bude dít. Ať přijímají, co přináší Vesmír, ty synchronicity; v rámci trénování pružnosti serendipiti (šťastné náhody), co jim život bude do jejich pole přihrávat. Každému, každému přihrává! 24 hodin přihrává. Přesně to, co potřebuje. Každému! Neexistuje varianta, aby to bylo jinak. Proč by to mělo být v úterý jinak, proč dnes jinak. Je to pokaždé dáno tímto způsobem. My to jenom nevidíme. Proto hledáme a vymýšlíme řešení - musím k doktorovi, musím za Vojáčkem, musím za nejlepším terapeutem, musím, musím. Ne, řešení máme v sobě. Stačí být otevřen procesu.

Vojáčkova energie je lidem ku prospěchu. Nejsou to vůbec složité procesy, aby staré struktury popraskaly. Pokud to jde v řádech sekundy, když se někdo setká se smrtí a nezemře. Jak to, že to jde v řádech setin sekundy po setkání se smrtí a pomůže to. A jak to, že to nejde v řádu třiceti let? Cest je velké množství, nemusí se to podařit hned. Člověk si něco uvědomí, stačí AHA moment, to je kvantový skok na spirále a tím se rozrušují staré věci. Když se jich rozruší dostatečné množství, otevírá se nová cesta. Pokud na ni nastoupí, nestačí se divit, co jim Vesmír přihrává v novém módu. Možností je spousta. Každý máme svou variantu. Dominový efekt se děje i skrze dr. Vojáčka.

Vojáček hraje roli tvůrce s pokorou pozorovatele, který začal vnímat principy, zákonitosti, nikdy nebude mít celý obraz. Prohlíží puclíky. Kousky obrazu. Ať lidé z těch puclíků žijí lépe, ať si změní kvalitu života, ať si vylepší život, ať toho využijí tím, že se dají na cestu vývoje. Když zařadí své sny do svého života, dají se na cestu vývoje. Jde to! Není to ideál, kterého by nebyl schopen každý. Jen cesty k tomu jsou různé. Nás u Herbalife učí mít nástěnku snů. Ještě před Herbalife jsem čarovala na Rohu hojnosti. Do poslední čárky, ne, do posledního puntíku se mi VŠE V HORIZONTU PĚTI LET SPLNILO. VŠECHNO!!!

Běžím první louku. Protlapuji stopu. Nemám hodinky. Neva. Stačí mobil. Obíhám. Nefuním. Dnes jsem si velkou 1,7 km dala třikrát a malou 1 km dvakrát. A věřili byste, že kroků tolik nebylo? Ono to totiž dnes nádherně klouzalo. Zase jsem pozorovala, jak to dělám. :-) Pravá hůlka vpřed a levá noha. Kde jsem k tomu rytmu přišla, když jsem tak nešikovná! Tehdy ten přítel z Karlových Varů - on byl chorobně žárlivý - na mě dorážel:

- A kdo tě, Irenko, učil běžkovat?

- Nikdo.

- A jak to, že ti to tak jde?

- Nevím.

Běžím, zataženo. Za chvíli nahoře hráli andělé se polštáři. Jak tak běžím, svítí zlaté světlo. Zastavuji se u krásky s modrými obroučkami od brýlí. Otáčím hlavu za sebe. Hledám slunce. Hledám, kde je za mraky. Nikde. Žádné slunce. Ani náznak. Ještě chvíli očuhuji mou oblíbenou. Oni mají v kopci ještě žlutou stavbu, asi garáž; na ní mají ta samá okna, co na domě. Jeden typ z mnoha oken na staré krásce dali na žlutou stavbu. To není ono.

Běžím dál. Najednou vpravo praskla větev u keře. Sesula se dolů. Nebyla obtěžkána. Ani kos na ní neseděl. :-) Jen tak si praskla. Zastavuji se. Zas hledám zdroj světla. Ne. Není. Pryč odtud. To světlo mě stále doprovází až k řadě lip u náspu. Obloha jeden velký šedý pytel. Po slunci ani památky. 

Stává se mi to v poslední době doma. Dnes v přírodě. Doma otočím hlavu, ne. Žádné světlo. Žádný zdroj. Zdálo se mi to. Dávám to na FB. Uf, nejsem jediná, komu se to děje. Nevím, co to je. Zvláštní. Třeba je to prána - zemská, nabíjí...

Tady ta slečna synchronně hovoří o světle. Proč jsem si to pustila... Hovoří o dávkách světla... Čím víc světla jsme schopni ustát, a toho světla je víc a víc a víc, několikrát denně se aktivují nové kódy nové Země, další nové kódy, další dávky světla, několikrát za den. To máme ustát a zase začít  nově od nuly. Kde všechno je - paradox. Nula. Začínáš stále nově znovu, čistá stránka, čistá kniha... Rozumím?? 

https://www.youtube.com/watch?v=AWyn8YYg2PY

Přibíhám domů. Otřásám sníh z malých jehličnánků, aby je sníh nerozčísl. Beru shrnovadlo. Pouštím Zrzečku. Má radost z mé přítomnosti venku. Binknu do bílé čepice na keřích. Ozve se dutá rána. Urazila jsem trpaslíkovi kus čepice. Odletěla. Ty vorle, moc si pískáš. Vidíš, že jsi nešikovná.

Jdu dovnitř. Včera večer přestal svítit stromeček plný hvězdiček. Docela mě to překvapilo. Jela jsem pro něj v listopadu do JYSKu. Ráno jsme na cedulce našla vzkaz:

Stromeček svítil.

Šestnáct hodin.  Osvětlení v zahradě se rozsvítilo. Hvězdičkovatý stromeček opět nesvítí. Divné věci. 

Péťa přišel.

- Peťuš, stromeček zas nesvítí. Co to je? Ten dlouhý řetěz z loňska přestal. Na malém stromečku v okně praskla žárovička. Tolik zdrojů odešlo...

Odvádí mou pozornost.

- Představ si. To byla prča. Jel jsem dát do DD ty hodinky máti. Přišla dolů paní Hudáková ještě s jednou. A povídaly:

- Pane Hrobský, maminka nechce dát ty hodinky z ruky, že prý si takové hezké už v životě nekoupí.

Směju se. Mamince se zalíbily moje tyrkysové. Koupila bych jí - modré z nebe. Jenže je to jak házet do černé díry. Vše krásné zničí. Nebo se ztratí. 

- Tak jsem jim řekl, ať si nedělají hlavu. Chtěly jet nahoru s těmi jejími, že by se pokusily, aby ty tvé dala z ruky. Říkal jsem jim, ať neblázní, že to je v pořádku.

Mám radost. Myslela jsem, že mamka sáhne po těch svých... Že nějaké silikonové umělohmotné ji nezaujmou. Zaujaly. To mám velikánskou radost. Ještě se k nim několikrát za večer vracíme. To už maminka dávno spí spánkem spravedlivých.

- Peťuš, víš, co se mi dneska stalo? Ale mně se to děje už delší čas. Běžela jsem ve sněhu a bylo podmrakem, za chvíli se začalo sypat. Ale viděla jsem takové zlaté světlo. Když jsem se podívala, jestli je sluníčko; nebylo.

- Ještě dvě místa bychom tam ještě našli.

Řehotám se.

- Jinak máme plno.

- Ale Peťuš, jedna mladá slečna na FB mi psala, abych vítala na palubě, že to má taky. 

- Holky, ještě dvě místa máme volná.

Já ty jeho řeči žeru přes třicet jedna let. :-) Zdá se mi vtipný. Jeho fórky, hříčky, větičky se mi nikdy neochodí. 

- Peťuš, měla bych jít dělat, ale dnes je novoluní. Nemáme se přepínat. Na chvilku si bácnu. Podívám se na Hlavu medúzy.

Domem se rozlilo teplo. Zatopila jsem už ve tři. Je tu jak v lázni. Zrzka mě věrně následuje na gauč. Žádná Hlava medúzy. Spím v cukuletu. Probouzím se. Rychle upéct chleba.

Včera jsem namlela třtinový cukr. Beru vanilkový lusk - vanilkový základ. Do něj levanduli, skořici, skořicovo-levandulový. Vyhrála jsem si.

- Peťuš, jdu meditovat. Pan Kořenek zrovna začal vysílat. Za devět minut zapípá trouba. Povlažíš oba bochníčky vodou. Necháš trošku vychladnout. Tady máš vejce, sýr, šunku, co chceš. Přikládej.

Krásně dýcháme. A mantra óóóóhm. A prožívám krásný konec dne. :-) 

Dva bochníčky chladnou. Jak je chlebík dobrý. Vatový. Hm!

- Peťuš, jdu udělat křen. Vezmeš si Zrzku k sobě, aby nevyskočila strachy do stropu.

Melu křen, jablíčka. Ochucuji. Péťa nese Zrzku v náručí. 

- Ona u mě nechce být. Chce k tobě. Přivaž si ji na kšandy. 

Zrzka se jde mrknout na osvětlenou zahradu přes sklo. Nepřítel v zahradě. Okolo oken se plíží černý krokodýl. Nakukuje dovnitř. Zrzka na něj bojově hníká. Beru ji do náruče. Jak mám všechny kocoury v lásce, jak jim dávám do misek, tentokrát otevírám dveře a křičím:

- Jedeš! Zrzka je ještě malá!

Zrzka je vyděšená. Asi z mého válečného pokřiku. Jde se znovu posadit přede dveře. Možná by se šla ráda podívat, jestli tam někde není ten černý vetřelec. Ne, ne. Nikam nepůjdeš! 

Vše hotovo. Zapaluji žlutou svíci, beru ji za zlatou. Konám rituál. Slíbila jsem i mamince. Zapojuji ji.

Prožila jsem novoluní vědomě. Celý den se povedl. Krásné energie. Aktivita i odpočinek. Meditace. Relaxace. Co si víc může důchodkyně přát.

Jak jste si to zařídili vy?

Dobrou noc!