Novoroční. Do Kuksu. Překvapivě s Arankou :-)

Tři hodiny 1. 1. 2020. Jdu do zahrady. Tráva zmrzlá, Chřoustá pod nohama. Světla už zhasla. Volám kočku. Mihla se okolo tújí. Nedůvěřivě. Lákám ji domů. Oběhla ho. Probíhám dům, otevírám domovní dveře. Konečně. Linda slyší. Dáváme Micince s šestihodinovým zpožděním penicilínek do chřtánku. Kitty jakoby cítila oslabení Micinky. Bála se sama venku. Kitty se bála v košíku s námi v domě. Nebo si černý host vymezuje právo na prostor? Micka je otrávená. Celý večer tu nějací radostní stříleli. Micka se někde venku krčila a klepala strachy.... Není v komfortu. Do čtyř do rána Kitty vyhání Micku. Hníkají na sebe.

- Kitty, zalez!

Na chvíli se uvelebí v koši u kamen. Všechna světla se už vypla. Zhasla jsem stromeček. Svícny vyhasly. Pustila jsem si odkaz od Rity na ruský TV kanál. Oči mi lezou z důlků. Moskvané slaví. Opravdu a radostně. Micinka jde za mnou do koupelny. Sedím u ntb na vyhřívané dlažbě. Poslechla jsem si Putinův pozdrav své zemi a jejím obyvatelům. Lidé se veselí. Žádné střílečky. Jen radost, tance, zpěv, výskot, družnost, veselí. Hlasatelka hlásí:

- A dnes až do rána bude metro jezdit zadarmo.

Aha, takhle to mají v tom chudém Rusku. Vnímám už několik let napojení na slovanství. Louskám Ivaškovu Energeticko-informační bezpečnost slovanského světa. Prokousávám se. Na mysl mi tanou pozdravy, přání z FB; a jako protiklad, taky z FB: Lidé jsou jak psi, vrážejí do sebe košíky. - Naši mladí mi potvrdili, jak to dnes v Kauflandu bylo jako před koncem světa. Hlavně, aby měli koše naplněny po okraj. Aby na ně zbylo.

Micka brečí, chce ven. Manžel zuří, chce spát. Já se bojím, že ráno v devět Micka nepřijde na prášek. Sama jsem na prášek. :-) Nový rok hezky začíná. Jak na Nový rok, tak po celý rok!!

První leden. Ráno. Slunce. Micka je donesena ke mně do ložnice. Linduška ji rozevře tlamičku, vložím penicilín. Zacvakneme. Spolkla. A teď si můžeš jít lítat až do devíti večer.

Ještě chvíli si čtu Ivaškovu knihu. Petroušek ke mně přišel. Předčítám mu stránku 11-12. Poslouchá. Vyprávím, jak jsem v noci sledovala na ruské TV oslavy v Moskvě. Veselé, družné, radostné, bez stříleček. A projev Putina. Zaujal mě. Mluvil k národu, o tradicích, o rodině, o dětech, o budoucích pokoleních i o pokolení dědů. A úctě k nim...

Novoroční oběd. Symbolický přípitek.

- Linduško, za dvě hodinky jsme zpátky. Jedeme do Kuksu. Mezitím chytíš Kitty. Kdybychom se neviděly...

Přejeme si. Než se zas vykohátím, navleču, převleču. Rukavice do rukavic. Přilba mi je na čepici malá. Jedeme. Nádherný den. Slunce. Ve vesnici Brod seskakuji. Má název podle doopravdického brodu přes Labe.

- Peťuš, v brodu se koupe slunce. To si musím vyfotit teď. Až pojedeme zpátky, už tu nemusí být.

Péťa nenadává. Je trpělivý. Hodím si do pusy půl lift offu. Fotím brod. Vojenský. Před dvěma lety v létě tu plavili koně. Pro mě podívaná. Krásná. Kouzelná. Dojíždím Petrouška. Dávám i jemu energetický vitamínový lift off. Náboj. Poprvé jsem vyšlapala krpál ze stezky do Kuksu. Jak Večerníček. Ťap, ťap, ťap... Totéž s kopcem nahoru k hospitalu. Tam zvracím plíce. Přeci jenom jsem o Vánocích zahálela. Kolo skvělé. Ještě jezdec by měl víc trénovat. 

Proč jsme si Kuks neopravili podle svého a ze svých! Nemusela by tu viset ta modrá šereda s hvězdami. Celou cestu poslouchám druhý díl o koledách. Překrásné. Péťa mi něco říká o opatrnosti. Kývu hlavou, jako že jo. Ale jen si domýšlím. Asi abych jela pomalu. Poslouchám jeho rady i koledy. Naskakujeme. Sjíždíme dolů z Kuksu.

- Peťuš, támhle se stavíme u Aranky. Mají tam auto.

Moc nechtěl na Nový rok otravovat. Nemám s sebou nic pro radost jako dárek. Nechali jsme si kola dole. Vytlápli nahoru k podlouhlému domečku - na kolečkách? Hezoučký, útulný. Ptáci tu mají pré jako  v naší zahradě. Krmítka zasypána. Koule na větvích. Aranka! Vtáhli nás na kafe a na bílý čaj. A ten byl opravdu moc dobrý. Odpočinula jsem si po těch svých dvou výkonech do kopců. Linda volá. Kitty přišla. Sbalila ji. Jedou domů. Kitty po čtrnácti dnech jede do svého revíru. I my už musíme. Slunce zapadá. Rudá koule. Nebe křižují chemtrailsy. Nechávají za sebou vzorky. V Hořenicích na čapím komíně něco stojí. Nějaká překážka.

- Peťuš, myslíš, že to odstraní nebo nechtějí, aby se tam čápi vrátili? Co asi dělají čápi z Bohuslavic?

- Co by? Jsou v teplých krajích. Zas přiletí.

- Až za tři roky. Až dospějí. Taky třeba zůstali v Evropě. Zimy jsou teplé. Snad se neotrávili před odletem na Moravě na hraboší hostině.

Poslední úsek stezky. Táhlý kopec ke krematoriu. Dala bych ho. Ale v polovině seskakuji. To už bych asi zvracela i játra. Ne,ne. Jízda nás má osvěžit, nikoli zlikvidovat. Volá Linda. Už jsou s Kitty v Pze. Kitty začala v autě brečet. My jsme zatím jenom sjeli z Kuksu do Jaroměře. Jaký nepoměr. My devět kiláčků. Linda nám dala náskok s odjezdem a o tolik víc. 

- Peťuš, jedeme městem nebo stezkou?

- Jasně, že stezkou.

No, tak jasné to není, protože vždycky jedeme pod městem. Dobrá, zahýbám na stezku. Ještě pojedeme okolo řeky. Na protějším břehu za příhodných sněhových podmínek běžkuji. Tam jsou jaroměřská a josefovská Ptáka. Armáda tam chodila za Rakouska-Uherska cvičit střelbu na holuby.

Stále seskakuji. Nádherné obrazy stromů ve vodě i bez ní, rudého sluníčka, řeky... Pod pevností došlapávám kopec k cestě. Zastavuji u loutkoherce Romana Bauera. V bývalém zahradnictví má nasvíceno. Lidé sem jezdí s dětmi v adventu. Betlém, koledy... I dnes znějí tmou. Jsem nepozorná, fotky máznuté. Petroušek nemá klíče. Musím ho dohnat. Na Bauerovo vidíme teď v zimě z našeho domu. Labský most. Tam za těmi světly bydlíme my.

Peťulka už čeká. Uklízíme kola. Měsíc uvízl ve větvích. Fotím ho. Taky náš ořech proti obloze. Prožili jsme krásný den.

- Mami, Kitty si všechno obešla. Očichala. Kupodivu nešla první k misce.

- Musela si projít revír. Jestli jí tam někdo neznačkoval.

Jdu k počítači. Pracuji. Péťa také. Pro mě. Účetnictví. Ukazuje mi, jak zapisuje každý měsíc spotřebu elektřiny ve slabém, silném provozu, vodu... Porovnáváme jednotlivé měsíce, roky. Vede přesně výměnu vodoměru, elektroměru. Sedí mu stavy na nich se záznamy. Vůbec netuším, že shromažďuje deset let přehledy. To mám ráda. Deníky, statistiky, tabulky, grafy - názorné, jednoduché, přehledné.  

Marie Terezie. Velká výprava. Hm. To jsem nečekala. Líbilo. Hlavní hrdinku vyměnili za matronu. Taky se mi líbila. Jo, takhle ji znám z obrazů. Sleduji intriky u dvora... Bohužel, ač oslava rakouské imperátorky, zdá se mi, že se pokračování povedlo. Taky proč by točili oslavu nejistého slovanského rodu!

Micinka v sedmém nebi. Všechny misky jsou její a na svém místě. Už není v ohrožení. Ještě sem tam venku nějaký matlák střílí. Chtěla by ven. V žádném případě. Do jednadvaceti musí vydržet. Bulí, skuhrá, naříká. Chce ven. Nacvičuji čtvrthodinu před devátou, jak jí zítra sama otevřu tlamičku. 

- Peťuš, pojď mi pomoci!

Jsme na to nebohé zvíře dva. 

A rychle bonbonky. Byla trpělivá. 

- Peťuš, zas má nějaký chuchvalec v hubě. 

- Je, ještě že vidíš. Já nic nevidím.

- Nůžky!

Micinka si své dlouhé chlupy spolkla. Marně je pacičkou doluje z huby. V otevírání tlamičky jsem se cvičila. Rychle vytahuji chlupatý provaz. Péťa šmik. Vysvobozena. Maže ven. Teď zas aby tu byla ráno v devět. Za chvilenku je zpátky. Zima. Pendluje tam a zpátky. Chodí se tulit. Přede. Dává najevo novoroční radost. Novoroční? No, Kitty nadobro zmizela. Konečně sama. 

Dobrou první noc roku 2020. Vlastně - druhou! :-)