O lese :-)

Boží den! Nádhera. Dnes volno. Ale nemohu říci – dnes nikam nemusím. Tuhle větičku jsem vždycky říkávala ve středu. K mamince jsem jezdívala celý týden. Vymohla jsem si na sestře, že bude jezdit aspoň dvakrát v týdnu. Někdy jela ve středu, někdy v sobotu. Někdy jsem přišla na to, že tam nebyla. Ach, pro mě by to nic nebylo, dojet tam. Jen kdyby mi to někdo laskavě sdělil. No nic. Ve středu jsem nikam nemusela... 

Dnes mám v plánu cestu do Kudowy pro borůvky. Loni a předloni a předpředloni jsem si jezdívala do lesa. Na dvě hodinky. Několikrát v týdnu. Les je chrám. Tehdy mě na les nasměroval klient, jak jsem si od něj včera koupila brambůrky. Teda vlastně velké kobzole. My jsme s Petrouškem jezdívali do lesa za chalupou, kde jsme trávili kus léta. Klient mi líčil, jak našli borůvky veliké jako hroznové víno. Jako hroznové víno?! Vypravila jsem se tam. Je to od našeho lesa jen přes pole a přes kopec. Les u chalupy v roce 2017 skolila strašná vichřice. Orkán. Petroušek další a další rok říkal, že cítil, jak se les chvěje. Ani se nedivím. Zahynulo tam tolik lesních dětí, ale hlavně stromů rodičů. V nějaké knize, kdo ji napsal? Kanaďan? Ne, zapomněla jsem. Zkrátka les má dospělé, okolo nich rostou děti. Láskyplně pečují o své potomstvo. Pečují i o své staré sousedy. Les podporuje i nemocné stromy. Ty si zlepší ve skupince druhů svůj stav. Stromy si pamatují. Nikdy si nepřekážejí. Nekonkurují. Neškodí si vzájemně – jako lidi. Stromy spolu komunikují pomocí kořenů a hub. Takový internet. Posílají si informace několik kilometrů. Ztráta podhoubí odřízne strom z komunikace. To se stalo asi v tom lese, kde řádil orkán. Trvalo to kolik – no nejméně pět šest let, než to zas maličko všechno prorostlo, napojilo se. Les je komunikativní společenství. Prý monokultury jsou hluché. Divím se, že mamince v naší zahradě vzešly rostlinky smrků. Přinesla je jistojistě z lesa. Odřízla je z komunikace. Smrky se mají sázet – snad se trefím – na jihovýchodní hranici pozemku a teď nevím, ještě na jednu. Maminka piškuntálsky bez vědění intuitivně nasázela smrk na západní hranici, do rohu severozápad, sever. Na jihovýchodě nasázela asi deset smrčků. Všechny vzrostly. Mají tam už svůj internet. Myslím, že se dorozumívají s těmi starými vzrostlými na druhé konci zahrady. Důležité je, že jehličky smrků prý nějak rozbíjejí nečistoty v molekulách vzduchu. Přirozeně čistí ovzduší. Náš blbý soused nám smrk ořezal. Přitom smrk tu byl dřív, než on se sem přihartusil s tou svou stodolou. A za druhé – blbeček neví, že smrk čistí vzduch i pro jeho dítě.

Taky se prý dorozumívají vůněmi. Když je strom napaden, třeba zvěří, dá to najevo dalším kolegům. Ti si naplní listy třeba nějakými jedy, aby se ochránily. Vědci prý zalili strom nějakými molekulami s radioprvky. Oni ty radioprvky našli daleko i u dalších stromů. Stromy se vzájemně vyživují. 

Kořeny stromů jsou porostlé chloupky. Zvětšují svůj objem. Umějí skvěle vyhledávat vlhkou půdu. Právě k tomu účelu slouží chloupky.

Kolikrát jsem si všimla na cyklostezce, že vedle sebe rostou natěsno, nepřetlačují se. Les je organizované společenství. Sdílejí prostor, potravu, klidně sytí i konkurenci. Všímám si, jak to v lese funguje. Mnoho let cestou do Pece jsme vždycky za šedým slonem u cesty, který vadil, bohužel, hledali očima jeden jediný strom, který tam zůstal sám a jediný po těžbě. Samotný strom nevytvoří mikroklima jako s kamarády. Začněte si všímat, jak vedle sebe roste starý smrk a u jeho paty ho dohání břízka, doubek. Nepřekážejí si. Naopak, sdílejí si stín, vodu, lépe snáší mráz a sníh. V tom druhém lese, kde se vyřádil orkán, zmizelo borůvčí. Na pařbě vyschlých klacků nerostou houby. Les dosázeli. Prostor se zase zaplní. Potůček nebude tolik vysychat. Ve vysoké trávě se drží vlhkost. Rostou houby. Petroušek je lepší pozorovatel než já. Vždycky mě upozorní – tady nic. Nebo – tady hledej. Miluji být s ním v lese. Koukám, kochám se, mluvím, poslouchám, on hledá houby. Raduji se. Většinou, když najde, volám:

- Peťuš, tady budou bratříčci. Hledej!

Skláním se nad zemí a většinou tam najdeme hodně schovaných bratříčků.

Vejdu-li do lesa, vím, že spletitým lesním internetem o mně vědí až na druhém konci. Někdy se zapomenu v duchu ohlásit. Většinou se spojuji s klíští královnou. Je obrovská. Sedí na trůnu. Moc se na ni nedívám. Jen ji jako návštěvník lesa žádám, aby mi její poddaní nekazili pobyt v lese. Ať si mě nevšímají. Děkuji. 

Lesník do lesa nechodí s myšlenkou pozorovat, pomáhat. Ví prd. Kouká na výtěžnost, na hromady dřeva; jak ho to naučili na lesárně. Bez rozmyslu označí stromy k pokácení; trefí se třeba do těch tátů a mám. Les pak chřadne. Jako v rodině. Zmizí otec, zmizí matka a co děti? Neumím to dobře podat. V oslabení se strom nechá lehce napadnout. Letos do lesa nejezdím, borůvky nejsou. Napadá mě – a musí být borůvky, abys jela do lesa? Mně se ten les s tím hroznovým vínem náramně líbil. Moc. Člověk zaparkoval. Vystoupal nahoru. Cestou se zdržoval u keříků obalených borůvkami. Teda ty velké jako hroznové víno jsem tam nikdy neviděla. Dole okolo lesa, spíš lesem vedla silnice. Takže jsi trhal borůvky a pod sebou jsi vnímal tepnu života. Na srázu leželo hodně velkých kamenů. Okukovala jsem je, jestli bych nenašla nějaké, které by do sebe zapadaly. Ale ne. Nenašla. Přesto mi ty kameny ležely v hlavě. Kde se tam vzaly? Kdo je tam donesl?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-30-pro-me-brzy-rano

Ireno, vrať se do Kudowy! Jedu před půl jedenáctou. To už je docela pozdě. Vyvalovala jsem se do devíti. Horkou vodičku s citronem a sodou jsem si vypila už v sedm. Na chvilku jsem si usnula. 

Nikdy nevím, jaká bude cesta. Ucpaná? Volná?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-30-nachod-kudowa

Dnes to docela šlo. Nevím už, kolika sanitám spěchajícím, blikajícím a na dálku řevem si klestícím cestu   jsem uhýbala z prostoru. Vysokovský kopec jsem lehce vydrandila. Popředjížděla nákladní auta. Zastavila jsem u svého stánku na mírném kopci. Broskve, nektarinky, rajčata zhruba za šedost korun. I meruňky. Velký košík za sedm set padesát. Nechala jsem tu devět set šedesát čtyři. To jsou pálky!

Vracím se domů. Zas tolik sanitek! Všichni se staví na příkop. Najednou je cesta tak široká! Prostředkem ukrajuje kilometry a vteřiny řvoucí žluté zvíře. Cesta za ním se hned zavírá. Jedeme. 

Uprostřed Náchoda jsem na minutku zastavila. Náchodský zámeček vrŕŕšku… Ano, stojí tam. Jsem šťastná, že jsem už na zpáteční cestě. Do čeho se ti nechce, to udělej hned. A opakuj to.

Poslouchám do sluchátek pořad ze Svobodného vysílače. Z právy. Z Ukrajiny.

Nějaký leopard zasažen. A z něj vylezl německy mluvící voják. Prý by se za čtrnáct dnů se složitý stroj ovládat nenaučíš. Němec prý před smrtí říkal, že má doma rodinu. Poručili mu jít sem… Plnil rozkaz. Jo? Co tam pohledávají všichn vetřelci?!

Chjo. A pak poslouchám o francouzské olympiádě. Smutné. Postele z papundeklu. Slováci se odhlásili ze závěrečného ceremoniálu. No jo! Prý ten zahajovací poněkud přehnali. Na netu ho stáhli… Mně to nevadí. Stačila mi Poslední večeře Páně. Slováci se odhlásili ze závěrečného ceremoniálu monžá proto, že jsou tak křesťanskou zemí... 

22letý alžírský judista Messaoud Redouane Dris se odhlásil z olympijských her v roce 2024 v Paříži a odmítl se postavit "izraelskému" soupeři.

Neprodalo se 250 tisíc lístků, některé tribuny některých sportů tak mohou být bez diváků.

Z tg. TV Šalingrad:

TRANSOLYMPIÁDA

Jen jako připomínka pro všechny divílky, "co se to NAJEDNOU stalo s Olympijskými hrami"?

Zakladatel Pierre de Coubertin byl vyskostupňový zednář, Olympijská pochodeň není nic jiného, než pochodeň "světlonoše", Lucifera.

Symbol olympijských her je Vesica Pisces, soustředné kruhy, které svým průnikem představují "posvátnou" vulvu v opozici proti křesťanskému symbolu ryby - ιχθύος (Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel).

Proto užaslé fanoušky sportu vítá deviantní hrozen buzen, tranďáků a jiných úchylů. Protože Lucifer a protože Ašterot.

Nemáte zač. Roman Moskowsky

Domááá. Oběd. Na stůl pod slunečník si nesu stojánek ve tvaru čínského dráčka. Zapaluji tyčinku. Nesu i ten stojánek, jak v něm valí dým jako voda. Moje rajčata, moje okurky! Muškátové víno. Dokonalost sama.

- Vrátila ses v pořádku! Tak to jsem rád. Až přijedu, poseču trávu.

- A já půjdu k bazénu.

Než se ochomýtnu, Petroušek seče. Jdeme do vody.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-30-relax

- Peťuš? To slunce je divné. Jako by na něm bylo plexisklo. A pěkně v několika vrstvách.

- Slunce svítí nesvítí. Voda má jen šestadvacet.

- A teplo vypadá jinak.

Jen tak se rácháme. Ale nesmočili jsme se. Pozorujeme dým v nádobce z Číny.

- Jo, víš kdo má parte?

Kroutím hlavou.

- Karel K.

- Který?

- Uklízeli u tebe ve škole.

- Už vím. Švagr starosty, ne?

- To byl hodnej chlap. Měl prý pět let rakovinu kostí.

- Jsme zdravá planeta. Co to tady s námi vyvádějí!

Petroušek jede na ping pong. Zůstávám ještě na lehátku na sluníčku nesluníčku. 

Volá Lucka.

- Iri, jsem u vína. Jaké pije Linda? A jaké ty?

- Jo v těch Slížích?

- Plžích.

Řehtáme se. Pletu si Petrov a Pavlov. Sklepy od plžů nebo slimáků.

- Jaké víno má ráda Linda?

- Kvalitní červené. 

- To tady jsou všechna kvalitní.

Slyším jejího Míšu. Tak jsou spolu. To mě moc těší. Napojuji Lindu. Nebere. Spojuji se s LP.

- Ta šla pro mléko. To tam bude tak dvě hodiny.

- A co ucho? Dnes jsem na FB četla, že jeden taxikář psal, že má taky zánět středního ucha.

Je ještě slabý. Tenhle týden k nám nepřijede. Jen ať se vyleží. Za chvilenku volá Linda. Spojujeme se do konference. Ležím na lehátku. Smějeme se.

Jdu ještě vyčistit okna v obýváku. Mimo Perouškovy pracovny a koupelny mám hotovo.

- Mourečku, ty jdeš na večeři. Ale páníček nám nenakrájel masíčko. Musíš počkat.

Petroušek je tu. Čas letí příšerně. Krájí Mourovi večeři.

- Jsem hotovej. Představ si, co nám vyprávěl XY. Má taky rakovinu střev. Už nezmáhá. Prý mají někde na Nemojově ovce. Vlezl jim tam cizí pes. Roztrhal tři kusy. Jeho švagr za ním utíkal. Cizí pes. Utekl. 

Čekala jsem, jestli se pes nevrhl na pána. 

Najednou v tom horku padl na zem. Jeho holky ho viděly. Utíkaly k němu. Volaly RZtu. Čtyřicet šest let. Dvě hypotéky. Malé děti.

- Peťuš, co si počnou?

- Říkal, že tchýně sedmdesát dva chlastá. Tchán taky nestojí… Tak to musí uplatit jeho rodiče.

- Petroušku, ještě že jsme zajištěni. Kdyby se se mnou něco stalo, máš tady střechu nad hlavou.

- Neblbni.

- Já chci s tebou žít společně ještě asi tak dvacet, ne, třicet let.

Když si to tak počítám, no… 

Ředitelka na učilišti jednou přitáhla do školy nějakého důchodového finančního odborníka. Smlouvali jsme si  nějaké důchodové asi pojištění? Ptala jsem se na první možný výběr nebo něco takového. Prý v padesáti. To je ještě daleko. Daleko? Vůbec jsem si neuvědomila, že už to skoro bude. Dvakrát se vyspíš, a je ti sto.

Tak jdu spát, schválně, jestli mi zítra ještě bude těch mých šedesát osm.

Hezký den. Vážný. Sanitky. Smrt. Život…

Dobrou noc!