O mamince, o dni v Tropicalu, o krásách života
Slyším telefon. Kdo co chce? Státní svátek dvou dezolátů, co nám přišli zprznit písmo, rozbouchat naši víru v bohy... Vzpamatovávám se ze sna.
Linda. Aha.
- Mami, už mám první klíště.
Orientuji se v čase.
- Aha.
- Ráno po mně lezlo. Teď jsem v lese.
Už vím. Chystala se na borůvky. Určitě trhá do široké bandasky. To není bandaska, je to takový smaltovaný kýblík. Do něj děda v Nouzově vždycky vytáčel medometem med. Můj děda byl včelař. A skvělý. V Sudetech s babičkou koupili po Němcích starý statek. Pár kilometrů od Neznášova. Přestěhovali se. Bydleli tu, provozovali hospodu až do důchodu. Dnes je hospoda ruina. Ale před sedmdesáti lety prosperující nádherný krásný cíl lázeňských hostí z nedalekých Velichovek. Uzavřený dvůr. Proti hlavní budově obrovská stodola s dřevěnými vraty na kolečkách. Lehce se posouvaly. Na stodolu navazovaly suché záchody. Brr. To jediné tu bylo hnusné. Z toho mám osypky ještě dnes. Nejposlednější – pánské s žlábkem a natřenou zdí. Hm. Takhle se dřív čůralo. Žádné mušle. Na senzor. Kdepak. I ve škole měli kluci dehtovou zeď a žlábek. Pěkně to tam zapáchalo močí. - Vedle řady záchodů dřevěná vrata ven do sadu. Hned vlevo hnůj. Vpravo u cesty třešeň. Tam jsem poprvé v životě vylezla na strom. Iva mě naučila. Jak se držet větve, jak stát na větvi, abych neuklouzla. Iva, starší sestra. Někdy mě dostala na krk. Třeba v neděli na Pyšnou princeznu za korunu. Chtěla jít s holkami bez přítěžku... Když mě vodívala do školky, trápila mě. Mačkala mně bolestivě prsty. Nebylo to smrtelné. Až na tahle extempore a na – já mám větší půlku, hajzlíku - to s ní bylo hezké.
Podél cesty stála kamenná hospoda. To byla třetí strana dvora. Začínala chlévy a kurníkem. Tam měla babička ovce, krávu, slepice. Jednou mi řekla, abych šla stranou. Hnala okolo mě ovce. Ten největší obr beran mi vstoupil v běhu na palec u nohy. Bože, to byla bolest. (Někdy mě maminka už v dospělosti požádala, abych jí asistovala při přenosu dlouhatánského dřevěného žebříku. Měla jsem vyrovnávat balanc. Mamka nesla. Většinou skončil na mé noze. Jen jsem bolestivě vykvikla. - Nemáš tam tu nohu nechávat! Koni! V pozdějších letech už jsem byla koníček. A tak mi někdy říká Petroušek. Koníčku! Nohy si hlídám. Ale už není ani ovce ani žebřík. Jsem v bezpečí. - Do hospody se vstupovalo širokým třístranným schodištěm. Vpravo dveře do sálu. Těmi se ale nechodilo. Rovně prosklené dveře do lokálu. A tam zas vpravo dveře do sálu. Z lokálu vlevo do kuchyně. V kuchyni byly takové růžové dlaždice s mramorovým vzorem. Některé rohy vytlučené. Asi na dvou třech místech. Už nevím. Přiléhala studená místnost. Měla okno, ale byla chladná. Sousedila s chlévem. Tam stál vpravo za dveřmi velký stůl na cihlové podlaze. Na něm váha s nápisem vážíme v čisté váze. Myslela jsem jako dítě, že se váží na čisté váze. To taky. Ale ono se vážilo přesně. Váha musela být pravidelně kalibrovaná. Ležely tam štangle salámů. Velké prkénko. Dlouhý nůž. Proti dveřím skříň. Taková babiččina pohotovostní. Tašky. A v nich mnoho pytlíků. Babička měla ve zvyku mít v tašce pro strýčka příhodu igeliťáky. Kdyby jí dali maso jen do papíru, aby z něj krev neprosákla... Už nevím, jestli ve skříni bylo i oblečení. Do téhle špajze nešpajze jsme si se sestřenicí Emou chodily někdy hrát. Ukrajovaly jsme si mezi hrou kolečka salámu. Myslím, že tam byla i sklenice s okurkami. S chlebem jsme si potíže nečinily. Bylo pár let po válce, patnáct, šestnáct, tak se lidi ládovali, dopřávali si po válečné bídě. Jenže se ládovali zdravě. Obilí mělo deset procent lepku. Ne dnešních pětadevadesát procent. Do salámu dávali dle přísné ČSN maso, žádné podvody se škrobem… Naše babička nám láskyplně říkávala – teda pozor, bude to znít strašně, přímo úžasně – ale fakt nám tak láskyplně říkávala:
- Vy čubky!
Hlas jí přitom lehce přeskočil. Tohle oslovení bylo tak moc láskyplné. Od naší milované babičky. To jako že jsme jí zas poukrájely s Emou z těch štanglí. Nevím, jestli babička věděla, kam jsme se schovaly, ale my jsme si zalezly do rohu, nevím, co tam bylo, do tmy, přikryly jsme se nějakým těžkým kabátem a čekaly jsme. Asi dost dlouho. Babička čepovala ve výčepu. Někdo z hostí si musel objednat tlačenku, salám, párek s hořčicí… Nadešla chvíle, kde se konečně otevřely dveře a my si špitaly:
- Pššš, tiše, tiše. Ať nás neslyší.
Přitom jsme mohly tisíckrát ze špajzky přes kuchyň nenápadně zmizet na dvůr, do sadu, do stodoly. Nebo taky na půdu. Totiž z kuchyně jste mohli jít buď do lokálu, nebo na chodbu. Vpravo od dveří se šlo do ložnice. Tam visel nad babiččinou postelí ovál nějakého nemožného svatého obrazu. Tyhle svaté obrazy byly i v pevnostním kostele. Nepůsobily na mě dobře. Ložnicí se šlo do úzké sekničky. To byla místnost s postelí, toaletkou a už nevím s čím. Spala tu prababička. Dědova maminka. Jak mamka říkala to jméno? Špryňarová. Anna. Babička sušívala bylinky. A houby. Nevonělo to tu moc příjemně. Někdy odcházela přes pole, louky, lesy do Neznášova. Tam u někoho přespávala. Mamka myslím, říkala u sestry. Prababička se zas po dvou třech dnech vrátila do hospody.
Hospoda měla za těžkými dveřmi do schodů ještě v patře dva pokoje a unikátní, ale přepychovou půdu. Plnou veteše. Nádherné přilby s kokrheli. Taková jako nějaká kancelář či co. Bločky nějakých účtenek... Chodila jsem tam rabovat moc ráda.
Babička Jůlinka prababičku asi neměla moc v lásce. Děda si babičku vzal s nemanželskou Vendulkou. Babičce strejda Dvořák, to byl pravý mamčin otec, říkal:
- Jůlinko, půjč mi tu knížku, jak tam máme na ten domek. Nechám připsat úroky.
A už ho neviděla. Ani knížku. Byl ženatý s tetou Dvořákovou v Hradci v Kuklenách. Měli tam nádhernou vilku. A přes cestu zahradu s altánkem. Tuhle krásu pohltila Škodovka. Obraz tety Dvořákové a maminčina otce mám v pracovně. Babička v Černožicích, krásná, překrásná žena, pracovala na poli a v továrně u Sehnoutky. To byl ten, který založil DD. Ale to je jiný dlouhý příběh. Musela se otáčet. Její maminka, má prababička umřela na španělskou chřipku. Praděda - babiččin otec -0 měl postavení. Byl mistrem v Sehnoutkově továrně. Taky umřel. Babička Jůlinka byla nejstarší z asi sedmi osmi dětí. Někde je mám vypsané. Musela se o ně starat. Sirotci. Jůlinka přišla k outěžku. S tím Dvořákem. To musela být hanba. Ó, za první republiky v roce 1927. V Neznášově žili manželé Kopečtí. Ona byla líná jak veš. Manžel, můj děda o ní přerazil koště nebo co. Dali se rozvést. Nikdo by si ho nevzal. Mlátil přece ženu. Jenže spravedlivě. Tak se ti dva ztroskotanci našli. Vzali. Děda babičku ani mamku nikdy netřískal. Ale měl raději druhorozeného babiččina oplégra. Strejdu Jardu. Mamka byla pořád ta druhá. Do hospody začal jezdit na kole s kamarády nějaký Oldřich. Jmenoval se Konečný. Aby maminka nemusela na Totaleinsatz, v listopadu 44 se brali. V lednu jí bylo teprve osmnáct. Koupili ji leta. To takhle krátce vyslovovaly mamka i babička. No a tady pro dnešek skončím. Udělala jsem si opáčko. Snad jen ještě, že naproti domu, kde se maminka narodila, Sehnoutka nechal postavit pozdější DD. Vedle se stavěla sokolovna. Tam si mamka na stavbě poskakovala po schodech a na druhou stranu přes cestu stále škola. Do ní se maminka moc těšila. Jenže si děda babičku Jůlii a její holčičku Vendulku odvedl do Neznášova… Obě dostaly jméno.
- Mami, už mám čtvrt kbelíčku.
- Už mám půl.
- Už mám…
- Už pojedu.
- Hele, tady se to sbírá k dešti. Povídal Péťa, že radar ukazuje ve třináct hodin slejvan.
- Mami, můj Petr je taky rosnička. Taky mě informuje, co říká radar.
To jsou vesmírná dvojčata. Oni mají všechno stejné. To je zvláštní…
Když mi Péťa před třiceti lety zlomil takovou krásnou ostrou jehličku, poprvé jsem uslyšela zaklínadlo:
- Já ti koupím novou.
Jasně. Nikdy takovou už nesehnal. Nikdy. A takhle mi kupuje "nové", co už nikde neprodávají. Včera Lindin Petr vzal s sebou smeták na dlažbu.
- Petře, kde je smeták.
- Mám ho tady v Pze. Já ho přivezu. ¨
- Tak si pořiď svoje. Nemám čím zametat.
Večer:
- Kde máš smeták?
- Jé, já ho tam nechal.
Nadskakuji, ale mlčím. To znám. A smeták už Linda nikdy neuvidí. On ho tam někdo mezitím ukradne. :-) Uvidíme. Mají toho Petr a Peťulka hóóódně společného.
- Peťuš, přečetl sis mou noční zprávu na tg.?
- Pojedeme.
- Jé, nemusím vařit. Děkuji.
Mami, já budu ve Skalici tankovat. Mohu vám odsypat. Na oběd s vámi nepůjdu, protože bych vám ve svých dvacet let starých šusťácích dělala ostudu.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-05_Dostali_jsme/
Na třináctou jsem zabukovala místa. Déšť na spadnutí.
- Kde jste? Už tu na vás čekám.
Má krásné pelem obalené letos první borůvečky. Odsypávám si trošku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-05_Kdyz_si_vycistis_cocku_-/
V naší hospodě, kde jsme se brali, kde jsme před nedávnem s rodinami našich dětí oslavili můj sváteček u stolu, kde po našem oddání seděla maminečka, tak začne velká letní pouť. Majitel ji velkoryse pořádá každoročně. Prvních deset let jsme sem jezdívali. Ale pak nám začal vadit šílený hluk.
- Peťuš, pojď, vyblejsknem se.
Kontroluji fotku.
- Peťuš, já si musím vyčistit čočku.
- Prosím tě vykašli se na to.
Když jsem zamlženou a jasnou fotku dala na FB, mělo to ohlas. Hodně řehtajících se smajlů. Jedna paní dala óbr obrovského. Odpověděla jsem:
- No no, to se mi stává často. Mám tak umatlaný telefon, ráno koukám i na zapráskaný monitor, a nejhorší - všichni mají u stolu čisté sklenky, moje se pozná. Jednoduše, nepřehlédnutelně. Mám ji tak upatlanou, ohmatanou, jako když ji drželo čuně. Ale jinak jsem čistotná. Jsem si to vyčistila, no.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-05_Na_obed_a_domu/
- Ráda vás vidím!
Vítá nás mladá servíka.
- Copak se vám stalo?
- Upadla jsem.
Servírka má na koleni ortézu.
- Byl úplněk.
- No, zrovna o úplňku se mi to stalo.
- A teď vás bude čekat pouťový maraton! Opatrujte se.
Mám s sebou náš bylinný koncentrát. Phytocomplete na vnitřní tuky. Acitv mind komplex na pameť… A krabičku na odebrání z obrovské porce.
- Já bych chtěla džbáneček.
- Ten vám donesu na dolití.
Během oběda se ptám, jestli už dostanu tu konývku s vínem.
- Jé, já vám i už namarkovala…
Smějeme se. Při placení stejně jmenuje vše z účtenky. Přišli bychom na to.
- Chodí lidi? Za dva přes sedm stovek za oběd.
- Chodí. Hodně. Pořád je tu plno.
- To je dobře! Všimla jsem si, jak tu z města proudí davy sem a tam. To je dobře.
- Peťuš, stavíme se na nákupu.
Hodinu bloumám po obchodě. Už jsem tu dlouho nebyla. Dáváme se do řeči s dvěma ženami. Příjemné. Jedna vypráví svůj příběh. Opilce, kamioňáka, mlátí ji. Nemůže odejít. Nemá kam. Prodavačka. Neměla by na bydlení. Ještě teď přemýšlím, co bych udělala já.
Druhá paní vychovala čtyři děti. A před dvěma lety prodělala těžkou nemoc.
Loučím se. U pokladny se mě ptají, jestli sbírám body.
- No, ode dneška sbírám, máte tam hezký nůž za sto třicet korun. Tak jo.
Dostávám skoro deset bodů a sešitek. Vycházím ven. Zrovna zas začíná slejvan.
- Ukaž, dej mi to, dám to do auta.
Vykládám do bedýnky… Jedeme. Na okno dopadají obrovské kapky. Každá se rozplácne jak slizák. Následuje další a další.
- Kde jsou ty body?
- Jaké body?
- Dostala jsem skoro za dva tisíce asi devět nebo deset bodíků.
- To nevím.
- Dala jsem ti knížečku a body.
- Tak já se vrátím.
- Prosím tě. Jeď domů…
A to je okamžik, kdybych ho... Hádejte! Kdyby mu v dešti a větru uletěl notýsek na body. Ne, on pustil po větru bodíky...
Kapitán Demo by ze mě měl radost. Body sbíráte?
Sbíráte bodíky?
https://www.youtube.com/watch?v=U7CUjGHP-8M
Tuhle jsem od Dema slyšela poprvé asi před osmi lety na Svobodném vysílači. Chytlavá. Vynikající text.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-05_Mourek_cekal/
Mouris v klidu prospal lijáky a průtrže. Dal si maso. A šel okouknout zahradu.
- Petuš, půjdu si zasázet begonky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-05_Pokus/
- Ale nejprve si naplním meloun. Něco vyzkouším.
Tvořím. Jsem plně ve střehu. Experimentuji.
Věnuji se školení – ano, ani dnes nás neminulo. Pomalu se smrákalo.
- Peťuš, půjdu se mrknout jen do skleníku. Venku je zalito. Sázet budu až zítra.
Jdu pozdravit svou džungli. Nesu si ven prkýnko s experimentem. Nevím, jestli mi nálev natekl všude do všech zátočin ovoce, všude, kam je třeba. Uvidíme zítra.
Dobrou noc!