Ó, my se máme

Chci spát. Naučila jsem se zlozvyk. Nechávat sdílení, prohlížet FB, zadávání obrázků, chystání na zítra na poslední chvíli. Proberu se, místo abych dopřála tělu zklidnit se před spaním.

Ráno. Vedle rovnají pozemek. Stroj je slyšet až do postele.  Chceš nechceš, musíš. Lezu z pelíška. Kočky nikde. Žofii jsem pustila ve tři ráno a máme ji v tomhle vedru vidět. Ano, přišla až večer okolo devatenácté. Spala asi na dřevech pod pergolou. Taky co by v tom kožíšku přes den dělala. Mohla by se uřítit. :-) 

Petroušek tu nechal svého Šemíka. Jel na kole budovat socialistickou vlast. Mám papírek s itinerářem, co kde zařídit. Jedu.

Naplánovala jsem si, jak to udělat, abych nikde neuvízla na semaforech.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-02-mestecko-jak-betlemek

Náměstí. Tak kudy? Podjíždím tunýlek. Parkuji u školy. Vybíhám do náměstí pěšky. Ješiši. Zrovna u bankomatů muži v černém. Prý pět minut. Jdu čumnout do vietnamských krámků. Ceny – ach. Něco bych si u nich i vybrala. Taky hodně uměliny, jako na TEMU; našla jsem šaty i z přírodních materiálů. Jedním okem sleduji pohyb v bance. Už! Už je to tady. Chlapi nasedají do neoznačeného bílého auta. Teď je bankomat můj. Klušu zpátky k autu. Elektra. Sídlištěm projíždím co nejblíž kruhovému objezdu. Parkuji mimo kolonu aut. Není jich moc. V elektře se ptám, kam pouštějí auta.

- Je to jen rovně. A nevím, jestli i doprava.

- Aha, to je na Husovku. Tam se prý nedá přejít přes cestu.

- Ale poměrně krátce se tu čeká.

Kytky z Kauflandu jsou holky, které mnohdy přežily holocaust. Když si koupíš suchou kytku, není vždy zaručeno, že se chytne. Letos mi pomřelo hodně afrikánů. Taková odolná kytka. A hodně levandulí. Jedna semidkráska se nedočkala vsazení do země. Afrikány, listopadky a sedmikrásku,  chudáky, reklamovat nebudu. Vzadu v hlavě mám pořád tu jedovatou babu z asi před tří čtyř let. Tu čarodějnici, kterou by mohli angažovat do rozhlasové hry. Přihlásila se úlisně.

- Budete zas něco reklamovat?

Ach, to prasknul váček s jedem. Ještě před tím mi stihla oznámit:

- A víte, že váš Petříček má přítelkyni?

To by se asi musel nakrájet na osminy. Takhle nestíhá.

Taková jedna jedovatost, a jak se zavrtá v mysli. Peníze jsou energie. Je třeba je točit. Nenechat je na hromadě. Svou energii nesu do obchodu. Daruji jim ji. Očekávám, že mi na oplátku dají kvalitní zboží. Někdy ne. Asi před dvěma třemi lety jsem si kupovala v Lidlu ústní spršku. Vždycky vydržela měsíc. Někdy ani to ne. Pak přestala jít. Naštvalo mě to. Asi tři stroje krátce za sebou. Napsala jsem jim do Německa, jestli sem posílají vadné zboží. Omluvili se. Poslali spršku přímo z Německa; a hele! Ona funguje dodnes. Pokud jsou lidi tatrmánci, kteří své peníze vydělávají jen tak zbůhdarmaproniczanic, to je jejich věc. Budou mít pořád prázdno v kešeni. No, tak tedy vezu si tři levandule a jednu růži. Na kmínku. Takovou tu zavoskovanou. Vůbec nevyhodila ani lísteček. Hned uschla. V Lidlu je nová slečna u pokladny. Moc milá. Ale jediná. Nechci tam otravovat. Potřebuji, aby identifikovala, co je jejich a co je od druhé Černého prodejny – Kaufu. Volá kolegu. Ach, to je tak milý hoch. Zdá se - a nechci to zakřiknout – že se tam ustálil vcelku milý kolektiv lidí. Ano, je tam jedna, která syčí. Ale nic není stoprocentní. Vrací mi dvě stě dvacet korun. Klaním se a děkuji. Totéž na recepci v Kauflandu. Nesmírně milé dvě prodavačky. Dáváme to do kupy, aby to sedlo s účtenkami.

- Víte, kolik jsem letos zatím dala za kytky a sadbu?

Nevědí.

- Skoro devět tisíc. A tipněte si, kolik za řezané.

Mně vždycky zahrnoval Petroušek. A pak si mě vzal a polevil. Kupuje mi, nezapomíná. Ale rozmlsal mě prvním sedmnáctiletým obdobím. Totiž každého čtvrtého v měsíci mi šťastně nosil kytku. Mimo svátků, narozenin, Vánoc, Velikonoc a význačných dnů. To by byl vagon.

- Já si ani kytky nekupuji.

- Já jsem si celý život nekupovala. Až teď. Letos jsem si to začala počítat.

- Tak dva tisíce?

- Tři tisíce sedm set.

Je fakt, že tam jsou pugéty pro maminku. Ale i tak. Jsme v polovině roku. Docela velká součást rozpočtu.

- No, to je docela hodně. 

Holčičky mi vrátily stovku. Vtípkuji:

- Tak to si budu muset dát do odpisu celkem tři sta dvacet korun.

- A tak si ještě něco běžte vybrat.

- No jo, když vy to nemáte zalito.

- My večer zaléváme.

- Ale pan Josef mi povídal, že nejste hobby market a nezaléváte.

Okukuji regály a samé suché.

- Holčičky! Beru tady jednu suchou slaměnku. Ale jestli nepřežije, ostříhám jí květy a máte ji tu.

- Přineste ji.

Když už jsem tu, beru citrony, červenou řepu. Ať tu nejsem naprázdno. 

Na parkovišti skoro žádná auta. Lidé spíš přijdou s košíky ze sídliště, aby nemuseli tratit čas na rozkopaném průtahu.

Přecházím přes frézovanou cestu. Pracovník se dotýká nějakou polodlouhou vecí cesty. 

- Co to děláte?

- Hledáme plyn. 

- To umíte? Na Měsíci jsme sice ještě nebyly, ale koukám, že pozemsky se zdokonalujeme. 

- No, to je šikovná věc. 

Běžím k autu. Teď už jen zásilkovna. A zajet do domečku nafotit zničený plot po pádu třešně. Domů. Oběd. Itinerář odškrtán.

Nedá mi to. Beru hadici. Zavlažuji zahradu. Trávník. Rajčata, okurky. Liju do fontánky. Ve dvě se chystám konečně trávit léto. Petroušek je tu.

- Peťuš?

- Copak.

- Jsem šťastná.

- To je dobře. Představ si, jel jsem na kole. Drželo. Teď jsem ho támhle postavil, je prázdné. Jako bylo to tvoje. Na čtyřech místech…

Lenošíme. Relaxujeme. Žijeme. Linda se tu k večeru stavuje.

- Kudy jsi přijela?

- Po cestě od nádraží.

- Čekalas´ ?

- Mami, musíš umět jet. :-)

- No my v pondělí čtyřicet minut od Phy.

- Já jsem projela normálně.

Šlehám jí dvě vajíčka s jahodami. To nám vždycky dávala babička i maminka. Šlehaná vejce. To byla a je dobrota.

- Mami, jedu. Budu dvě hodiny zalévat. 

- Jeď, jeď. 

- Už budu mít první okurek.

Péťa nechce věřit. 

- Za čtrnáct dnů?

- No, budu mít. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-007-02-zofie

Ještě se jdu smočit. Kde se vzala, tu se vzala, Žofie se odněkud vyloupla. Přišla na večeři. :-) 

Zaléváme. Zakrývám bazén. Sedám si k levandulím. Rovnám si kvítka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-02-kocham-se-svetylky

Prohlížím si světýlka. Dnes mi z Číny poslali krásné žárovky. Jejich barvičky mi asociují něco hezkého z dětství. Jsem hračička. Až jednou nebudu, to bude vyhazování… Ale já ještě budu. Chci být.

Dnes jsem dala do skupiny Brutal Assault dvě fotky kostela a náměstí: Už ať jste tady. 

Joj, to je lajků, výkřiků, že už balí. Před chvíli přibyl jeden: 

Miguel Lara AlonsoAllá vamos desde México

Já je varovala.  Hned v pondělí. :-)   😂🤣😊😂 To něco zažijí! Mexikánci! Bordel na kolečkách. Hlavní průtah městem na spojnici Praha Polsko uzavřen. Ačkoli - dnes mi starosta povídal, že by hotové úseky mohli otevřít. Budeme se těšit. 

Takový obyčejný. Hezký. Seniorský. Klidný. Šťastný.

Ješišku, Žofie ťuká. Hm. Večeřička. Dadyná vedle mě. Tak nevím. Možná, až se hnu, bude kňourat, že chce do víru noci. Uvidím.

Dobrou noc!

P. S. Odešla