O slovanských slovech, o umění vesta

Večer. Letní. Nedělní. Klidný. Krásný. Jako celý den. 

Ráno. Dospávám. Ještě chvilku. Joj, hodně jsem si přispala!

- Tady už to žije!

Petrouškova obvyklá radostná větička. Je jak myška, když spím. Chrání můj spánek. Raduje se, když se konečně probudím. Jsem s ním. A hlavně - budu chystat oběd.

Kočky. Má snídaně děsně pozdní. Zakládám polévku. Nudliček ze špaldy mám v zásobě dostatek. Jdu si připravit stůl na zahradu. Co to je? Něco žlutého. Jdu si prášek nasbírat na papír. Zkouším, jestli magnetizuje. Ne.

- Peťuš, divej!

- Co to je?

- To by mě taky zajímalo. Zdá se, že to není ten samý, co o Velikonocích.

- To bude saharský. Povídali v TV.

- Aha, tak to bude určitě saharský! Budeme věřit. 

Vracím se do kuchyně se zeleným. Sibiřská cibule, medvědí česnek, pažitka, kvetoucí klacky libečku. Ty tvrdé vhazuji nakrájené na velké kusy. Jen pro vůni. Ty pak přečnívají z talíře. 

- Tady něco voní!

- Vařím pro tebe polévku. Nudlovou. Peťuš, obrala jsem maso z krku a křídla, ale kosti jsem tam hodila. Ať se ještě oddělí. Stonky z libečku dávej tady na prkénko.

Hodujeme. Polévka vynikající. Mnoho let nepoužívám masox ani magi. Vařím si svou pastu ze všech druhů zeleniny, kterou najdu na košíku. Přidávám rozsekaná krůtí prsa. Pasty si nadělám na rok. Nádherně voní. Neposlouchám recept. Jeden stroužek česneku? Ne. Palici. Celou palici. Polévka má vůni, která mi připomíná maminku. Ta všechnu zeleninu namlela ručně na masovém strojku; ó, jak se nadřela! Co času jí to vzalo! Přidala máslo a celé zakonzervovala solí. Vždycky mi dala pár skleniček. Zelenina naložená v soli. Mami! Dodatečně děkuji. Už si masox vařím sama. 

Peču z poslední rebarbory jogurtovou metýnku. Jednoduchá. Rychlá. Rebarbory už je málo; přidávám jahody. Petroušek metýnky zbožňuje. Já ne. Ale tahle voní a chutná. Vařím mu kafe.

- Petroušku, potřebovala bych vzadu u kompostu nasadit plazivku. A nočenky. Ty už mají být dávno zasazené. Mám pytlíček semínek z loňska.

Petroušek je synem akce. Než se vzpamatuji, už má vzadu u plotu místečko zryté. Prohnojuji půdu.

- Peťuš, hlavně abychom nezapomněli zalévat. Je to tu zastrčené.

Za pergolou zastříhávám růže. Květy vistárie nám zničil mráz. O to víc se dere k životu. Zastřihávám její šlahouny. Chtěla by omotat plot i pergolu. Přihnojuji angrešt, růže, ostružiny i klematis, který v květu vypadá jako šípkové království.

- Ještě tady ty růže zastřihni. Donesu pytel.

Zastřihávám divoké koně růží u políčka jahod. Taky přihnojuji. Zaléváme čerstvé hnojivo, ať se rychleji dostane ke kořenům. 

- Peťuš, to jsme dnes hezky pracovali.

- Co já, ty!

- A Petroušku?

Očekává ode mě zas nějakou pitominu.

- No, copak?

- Máš mě rád?

Přesně vím, co odpoví. A nemýlím se:

- Za mě mluví moje skutky.

A má pravdu, čecedo!

- Pojď si na chvíli sednout.

Na chvíli jdu, ale ještě jdu vytrhat bršlici u růže u plotu. Před dvěma lety jsem si zlikvidovala kérii. Krásně vodopády žlutých šlahounů. Né, já ji chtěla omladit. Tak dnes už jen vystřihuji suché větve. Zničila jsem ji. Nemohu sehnat novou. Mám radost, že jsem našla na místě u kérie kvetoucí kalich kaly. Dostala jsem v únoru od klientky placaté cibulky. Nasadila na tři místa. Dnes jsem všechna tři stanoviště zrekognoskovala. Navíc se potěšila, neb na všech třech místech mi kala kvete. Hm. Zebyzahradnyk?

https://www.youtube.com/watch?v=9d3DoqZt78A&t=2412s

Poslouchám znovu po mnoha letech Věru Ovečkovou v Je čest být Slovanem. (Oni v názvu napsali malé písmeno!) Upřesňuji si, o čem jednotlivé díly vyprávěly. Druhý díl seznamuje s významem slov a úkolem ženy. 

Dnes se učí kaleidoskop. Mnoho předmětů. Nikdo neví, co se učí, jak. Jestli se učí do hloubky. Vůbec se neučí souvislosti. Pro děti zmatečné.

Dřív – každý dostal mozaiku. A pak podle vyspělosti se šlo do hloubky. Ani už nejsou osnovy, každá škola má svůj plán. Osvícení učitelé mohou dát dětem bohatství. Ale někde jde jen o holé učení se něčeho. Rozvinutý systém výuky našich předků zmizel.

Věrka na kurzech vysvětluje energii slov:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-23-slova

ZDRAVÍ.

Z = ZEM, naše ZEM A ZNALOSTI.

D = DŮM DOBRO,, DOBRÉ DÍLO

Ra = slunce a světlo.

VA = ochrana, a taky POHODA

Dohromady je to znalost, JAK NA ZEMI DOBŘE PŘEBÝVAT (dům) VE SVĚTLE A SLUNCI POD OCHRANOU VYTVÁŘET POHODU.

Toto znamená v první úrovni dle vyspělosti. Klíčem k naší genetice jsou pouze naše prapůvodní slova. Těch máme v zásobě jen asi 20%, je třeba jazyk chránit před německými, anglickými, latinskými slov. Ničí náš jazyk. Pozbýváme možnosti otevřít si naši genetiku.

Ráda používám o krásné ženě se šarmem hodnocení – to je baba! U Věry Ovečkové na jejích stránkách i v dvojce Je čest být Slovanem:

BÁBA:

Ba = vrata

Žena bába otevřela vrata novému živou. Znamená – porodila dítě. Baba je ta, která otevírá podruhé. Jednou rodila sama, podruhé pomáhá jako babička, jako porodní bába vnoučeti a dalším dětem. Bába jsou dvojí vrata v životě

B = BOGI, bohové a počátek.

Bá - ba počátek od bohů, dvojitá brána k životu. Bohové nám dávají světlo, život.

ŽENA

Ž = život

E = jest

N = náš

A = počátek (první písmeno abecedy)

Celé to znamená ŽIVOT DÁVAJÍCÍ OD POČÁTKU SVĚTA.

MUŽ – je tu k tomu, aby myslel.

M = myslet

U = přiblížení k něčemu

Ž = život

ꙏ (tvrdý znak) = proces tvoření

Muž se MYŠLENÍM PŘIBLIŽUJE K ŽIVOTU který TVOŘÍCÍM JEJ.

Žena je vnitřní kruh, která ljubostí (ljubvy) opečovává sama sebe, své děti, svého muže, dům, zahradu a vytváří krásné podmínky pro život.

Muž je ten, který myšlením tvoří vnější podmínky, to znamená postaví dům, aby žena z něj mohla udělat domov.

SMRT

SMĚ = změna, směna

RTꚝ rozměrnosti

Smrt je pouze směna rozměrnosti. My tu žijeme v třírozměrném světě; pokud my Slované dokážeme vnímat i čtvrtý rozměr, to je čas, žijeme ve čtyřrozměrném světě; smrt je pouze směna rozměrnosti světa čtyřrozměrného za vícerozměrný, do kterého se ubere náš duch, když opustí tělo. Ze smrti nemusí nikdo mít strach. Naopak ji vítat. Pokud my s radostí při smrti máme čím vyšší frekvence naší energie, tím do vyššího světa se dostaneme. To je velké tajemství našich předků. Proto války. Dnes panuje strach ze smrti. Ve válkách muži umírají v bolestech, tedy vůbec ne v radosti. Čím hrubší frekvence našich vibrací, naší energie, naší síly je v okamžiku smrti, tím do nižších světů duch postupuje. Čím vyšší je – naopak do vyšších Naši předkové se vůbec nebáli. Měli natolik trénovanou mysl, že se v okamžiku smrti třeba v boji a bolestech od toho dokázali odpoutat, uměli si vytvořit obraz budoucího života ve velmi vysokých vibracích; odcházeli s úsměvem na rtech.

RADOST

DOST RA – DOST SVĚTLA.

RA = SLUNCE

DOST = DOSTATEK

Dostatek slunce a světla, = slunečnost

Ženy.

Vždycky lidem říkám:

- Vy jste číslo jedna na světě! Milujte se. Dopřávejte si. Pokud vy budete mít sílu, pak ji máte dostatek k rozdávání. Ještě jednu větičku: Vztah dělá žena! Nezapomínejte děkovat svému tělu, svým orgánům, velkým kloubům, svým rukám….

Věrka Ovečková velice krásně vysvětluje, jaká má být žena, aby vztah fungoval.

Kdo jiný by měl začít zvyšovat svou ljubostí (milostivostí, láskou) v sobě a v srdci, krásou vztah. Začínáme od sebe. Pracovat na sobě. Vrátit se k sobě. Máme z minula zakódované programy – nemysli na sebe, věnuj se dětem, posluž manželovi, jdi do práce, padni do postele a ráno znovu. Ne. Dnes se doba mění. Je třeba myslet na sebe víc než na všechno okolo. Naplňujme své nitro čistou ljubostí (láskou). Abychom ji mohli dávat dál. Nezaměňujme za lásku to, že se strachujeme, dáváme, pečujeme. Ne. To není láska. Je třeba milovat samy sebe. Ne všichni jsou schopni podívat se na sebe do zrcadla s takovým – jé, mně to sluší!! To neva, že už mám vrásky, už mi není dvacet. Ale je třeba se přijímat. Ne nenávidět. Pak mohu svou lásku předávat dál svým dětem, svému muži. Ale pokud se na sebe neumíme podívat do zrcadla se zalíbením, oslabujeme se. Často se neumí do zrcadla podívat i dvacetileté ženy a slečny, protože samy sebe až nenávidí. Při pohledu do zrcadla se haní. Jak mohou pak dávat lásku svým dětem, muži, když neumějí dávat lásku samy sobě! Hlaďme se, dopřávejme si, milujme se. To není sobectví. Jen to, co vlastním já, mohu dát dál. Starat se o rodinu je rituál. Každá žena byla krásnou magickou bytostí; byly k tomu vedeny. Mnoho let k tomu byly učeny. To učení se nazývalo vesta. Obsahovalo mnoho směrů. Základní dovednosti – uvařit, vyprat… To je vedlejší. Ale ony uměly pracovat se silami. Znaly různé symboly. Věděly, jak je používat. Měly zdravou rodinu. Nikdy jim neonemocnělo dítě. A když už se takový energetický výkyv stal, uměla ho napravit. Oslabené ženě pomáhala zase žena. Ne muž. Ten není energeticky silný. Dnes se muž musí kolikrát starat o děti a o nemocnou manželku. On to zvládne. Jenže oni na to nejsou nastaveni, jsou zlomeni. Oni to zvládnou, ale jsou psychicky zlomeni. O nemocnou ženu se starala sousedka. Muž svou ženu vždy viděl pouze v plné síle. Proto ten vztah fungoval. Muž potřebuje silnou ženu. A když má silnou ženu, je silným mužem. Proto je potřeba, abychom se uzdravili. Je v tom mnoho duchovní spirituality. Která žena dnes umí dát skrz sebe svou sílu dál?? Naše maminky a babičky už to taky neuměly. Nikdo je to už neučil. Tisíc let nebo minimálně pět set let se to smývalo. Už jen příprava mladé dívky na manželství, uchování si panenství a panictví – to je důležitá sféra. Aby šli do vztahu připraveni. Aby jeden druhého uměl obohatit. Jen vztah fungující na všech úrovních je naplněný. Teprve když se spojí na úrovni fyzické, duševní a duchoví – je náraz. Silný! Fungující vztah. Být ženou je být kněžkou. Byly to veduny – ty vědoucí. A vědoucí byla skoro každá žena! Jenom skrz sebe mohu se dát dál.

Čest a sláva našim předkům a našim bohům!

No, to je všechno! Stačí se zamyslet, že?

Dobrou noc!

P. S. Doporučuji podívat se na excelentní film Zázrak z Wörgelu. Divím se, že stále na you tube existuje.

https://www.youtube.com/watch?v=MakwsQAeyBI

76 328 zhlédnutí 16. 4. 2019

Film podle skutečné události. Rakouská veřejnoprávní televize ORF se překonala a natočila excelentní film, který líčí strasti a následný úspěch městečka Wörgl. Její nově zvolený starosta Michael Unterguggenberger si vzpomene na knihu, kterou četl během první světové války. Jde o dílo Silvio Gesella, vizionáře, který pojmenoval chyby peněžního systému. Inspirován touto knihou spouští experiment, který městečko uprostřed Alp změní z krachující obce na nejúspěšnější obec v Rakousku. To vše se děje během krize 1932-1933.

Proč platit hotovostí!!

Manifest.cz

Proč bychom všude měli platit v hotovosti bankovkami a ne kreditními kartami ??

- V kapse mám v hotovosti 1000 Kč bankovku. Jdu do restaurace a zaplatím jí večeři. Majitel restaurace tu bankovku pak použije k zaplacení prádelny. Majitel prádelny tu bankovku pak použije k zaplacení holiče. Holič tu bankovku potom použije na nákupy. Po neomezeném počtu zaplacení to zůstane stále 1000 Kč bankovka, která každému, kdo ji k placení použil splnila jeho účel a banka z každé té uskutečněné hotovostní platební transakce vyšla nasucho.

- Ale pokud přijdu do restaurace a zaplatím večeři digitálně - platební kartou, bankovní poplatky za moji platební transakci vyúčtované prodejci jsou až 3%, a stejně bude poplatek cca 30 Kč za každou další transakci platby od majitele restaurace, či platby majitele prádelny, za platby holiče atd ..... Po 20 transakcích zůstane tedy z počátečních 1000 Kč pouze cca 300Kč a zbývajících 700 Kč se díky všem uskutečněným digitálním transakcím stalo majetkem banky.

Takže už chápete, proč chtějí zrušit hotovost a nastolit digitální peněženku???

Nebo když zaplatíš hotově, tak o tobě nikdo nic neví. Neví, kde jsi byl, co jsi koupil a za kolik!

Když budeš platit digitálně, budou o tobě vědět komplet všechno!

Toť vše.