Objevný, poučný

Musím se smát. Stejně jsem trdýlko. Uvařila jsem Petrouškovi termosku čaje na zítra. Přelila. Drahocenná červená rybízová voda z odpadu marmelády po celé lince. Vytřela. Vařím druhou termosku. Do vajíčka dávám nová jadérka rybízu. To bude barva a chuť! A co myslíte? Vodu z konvice jsem si nalila do své plné termosky. Tryskající čaj chytám do hrnečku. Ano, vytírám potopu podruhé. Dolévám tu správnou, třetí termosku. Tomu se říká neuzemněnost. Já si létám, já se vznáším...

Prožila jsem pěkný den. Navštívila jsem tři státní instituce. Naladila jsem se na setkání s debily. Nekonalo se. Všude milí, inteligentní, vstřícní, ochotní úředníci. No fakt, musím se smát. Mám-li očekávání, většinou jsem zklamaná. Dnes jsem měla očekávání, mile překvapena. :-) To si musím zapamatovat.

Stavila jsem se na Památkovém úřadu. Trošku jsem vykolejena. Mají tu zvonky. Koho se bojí? Ok. Pustili mě. Paní mi šla naproti. Prohlížím si rakousko-uherskou stavbu. V poslední době vůbec zkoumám v čem bydlím. Chtěla bych hovořit s panem vedoucím. Ukazuji mu fotku hnusných moderních oken v Josefově. Zděsil se. Nevěří. Spěchá. Za chvíli se mně bude věnovat mladý muž s copánkem. Zatím vstupuji drze do otevřených dveří velké kanceláře. Ratejna. Úhledná. :-) Způsobně tam sedí úředníci každý za svým stolem. Nemluví, tiše pracují. Robotizace funguje :-) 

- Mohu vstoupit a prohlédnout si to tu?

- Kdo jste?

- Jsem občan naší pevnosti.

- Pokud máte svolení, nejste-li špion, pojďte se podívat.

Cítím úřednický strach, abych jim tam něco nevykoukala. Ale pán se snaží. Náš památkový ústav se odloupl z Pardubic. Mají na starosti Královéhradecký kraj; tedy jezdí až na Broumovsko, Dienzenhoferovy barokní perly... Dostávám info, že se tu dá i ubytovat. Nakouknu na pracovní místo mé dávné kamarádky. Dnes chybí. Nechci je rušit, děkuji. Mohla bych zpomalit vražedné tempo...  Poodcházím na chodbu. Nakukuji do dalších dveří. Paní, která mě uvedla (asociuje mně to mé dětské návštěvy u maminky v kasárnách; stráž mě vedla k ní do kantýny. Později malou školačku s taškou na zádech nechali proklouznout bránou. Zjistili, že jim kasárna nevykoukám ani neodnesu. Později, když maminka dostudovala SVVŠ, postoupila na lepší místo, vodila mě z vrátnice ve vojenských útvarech k ní do kanceláře sama) tak ta paní mi říká, jak už mají osvědčené hosty při Brutal Assaultu. To mají blizoučko do kotle. Nocleh v průměru stojí okolo 300, v době Brutalu mírně navyšují. Mají tu sprchy, kuchyňku... Skvělé. Mohu se prý podívat na Stránkách památkového ústavu. Podívám. Nenapadlo by mě hledat ubytování - čisté, pěkné,  s kuchyňkou - na stránkách Památkového ústavu. 

A už se mě ujímá pracovník s copánkem. Mladý, inteligentní. Ukazuji mu moderní okna. Nevěří, že je to u nás v pevnosti. Identifikujeme dům. Podle fotek v jeho počítači nacházíme čp. Mají nafocené přenádherné josefovské dvorky, domy, v portfoliu jsou i staré historické fotky domů. Dvorky - překrásné. Jeden majitel úhledně opraveného dvorečku si  u schodiště vyvěsil obraz císaře pána. Bydlím v opravdické barokní perle. Právě si o ní čtu... Pán mi ukazuje na zdi starou originální mapu a vedle mapu novou, podle skutečnosti. 

Ukazuje mi kurtiny, ukazuje prostor bastionu Umělecké kolonie a Brutal Assaultu. Než proběhne za čtrnáct dnů festival, přípravy zfinišují a hned se vrhnou na opravu do původního tvaru. Jmenuje zbrojnici. Té říkáme zbroják. Tam strážil můj děda. On nezná 8521, 1117, 3520, on zná bastion jedna, bastion čtyři... Ukazuje mi sokolovnu. Nyní v nepěkném stavu. Tam jsme měli se školou tělocvik. V pevnosti Josef II. nařídil všechny fasády okrové. Ale v pozdějších letech a u civilních domů se objevila třeba zelená. Původně byla sokolovna běžný dům. No, běžný! S nádhernými ozdůbkami okolo oken. Myslím, že hospoda to byla. Když ji vyštapicírovali dvěma sokoly nahoře na omítce, dostala prý takovou fasádu se slídou.

- Jj, tu znám. To bylo moderní za mého dětství.

- No, tak jsme se rozhodli, že ji oproti původní barvě omítky domu necháme. Sokolovna ji na sobě měla po přestavbě domu. Má tu vyfoceny domy v našem městě. Hledá ta ošklivá okna. Docházíme až do roku 2012. Nekonali. Na velkých tabulích byla na fotkách patrná nalepena kamufláž. Předěly na menší tabule. Během dvou tří let kamufláž z fotek zmizela.

- Nekonali jsme, tak na ně můžeme až budou chtít nová.

- Aha, to já tu už nebudu. To bude za třicet let.

Ať to bylo, jak to bylo, už nelze jednat. Nás při stavbě domu v hradebním příkopě buzerovali s barvou omítky, musel to být bungalov, aby korespondoval s protější vechtrovnou... Sousedy donutili do dřevěných oken... Nám dovolili zvenku plastová s dřevěným dekorem. Neměří se všem stejným metrem. Na plánu vidíme, že okolo naší zahrady fakt vedla hluboká díra dolů. Tatínek prostor zavezl. Já už si tu díru nepamatuji. Dnes jsem to vyprávěla mamince.

- No já si to pamatuju.

Jasně, co bylo před sedmdesáti lety, to mi maminka potvrdí. Už špatně mluví... Dnes ne a ne mi sdělit své přání ohledně pohřbu. 

Vycházíme na nádvoří. Chlubí se nádhernou prachárnou.

Myslela jsem, že to byly jen ty tři na Brdcích. Často je fotím na blog. Jen jedna ze tří měla zásoby střelného prachu. I ty zbylé dvě hlídala stráž...

- Vy jste vystudovaný v historii nebo jste vše nasál tady?

- Já jsem vystudovaný kunsthistorik. Jsem z Brna.

- Dřív se sem přižeňovali kluci z celé republiky, ze Slovenska.

- No, byla v tom žena.

Ukazuje mi chytré, funkční větrání jedné z asi sedmi nebo jen pěti ? pracháren. Vím o nich. Mají špičatou střechu. Poznám je. Netušila jsem, že to jsou prachárny.

- Vidíte, tady to spodní okénko, odvětrávalo podlahy. Tohle střední, aby nikdo nemohl hodit zápalnou láhev, tak tam má tady tu překážku. A to nahoře, to je normální větrací okénko.

Důmyslný systém. Úředník nahoře v kanceláři mi říkal, že my už to tak precizně neumíme. Už spěcháme. Už to není tak dokonalá práce. Vcházíme do prachárny. Prohlížím klenby v kójích. Dnes tam parkují auta. Jedna kóje byla probourána jako vjezd do prostoru. 

- Jak to mohli vystavět?

- Měli pod tím dřevěnou šablonu a cihly pokládali navrch.

Nahoře v kanceláři mi ukazoval několik druhů novodobých šancovek... Líbily se mi dvě, ale ty nejsou vyzkoušené. Jedna byla použita v Terezíně. Do pěti let se jim zhroutila, měkká.

V stropní kopuli  neskutečně překrásná klenba. Kdyby pevnost ostřelovali, klenba by chránila prachárnu před explozí. 

- Podlaha byla půl metru vysoká. Dřevěná. V kójích byly naskládány soudky s prachem, Když se kulily po zemi, nesměla vzniknout jiskra, proto dřevěná podlaha. Vcházelo se sem támhle tudy. A tady v té předsíňce už stála stráž.

V památkovém ústavu na chodbě vestavěli nové schodiště. Vkusně. Už za socíku chodbu přestěhovali na druhou stranu. Z chodby se vcházelo do pokojů. Dnes je patro členitější. 

Unikátní. Na dvoře mi ukazuje stavby. Vypadají jako socialistické. Ale nejsou. Jsou jen architektonicky zničené. Na fasádě je patrný oblouk, ale vtlačili tam obdélníková okna. Dojde i na tyhle paskvily.

Mají tu překrásný komín. Ten bych využila pro čápy. On má v plánu udělat z něj rozhlednu se schodištěm po obvodu.

- A tam kousek dál je kotelna. Tu postavili k vojenské nemocnici Rusové. Tu doufám zboříte. Nebo to bude ukázka socialistického realismu?

- Té se zbavíme...

Pán je vzdělaný, fundovaný, inteligentní, vstřícný. Jsem okouzlena úředníkem, jeho znalostmi, taky mládím. Nějak mě v poslední době mládí leze na nervy.

Jedu dál. Stavební úřad. Projíždím městem svého dětství, mládí, své školní docházky...

Hledám stavební úřad. Jo, tady jsem byla asi před jedenácti lety. Zeptat se na to, jak se postupuje při stavbě domu. Dali mi fahrplan na papírku a byrokratická mašinérie mohla začít. Zrovna dnes jsem potkala bývalého vedoucího odboru stavebního. Vedli nás od razítka k razítku. Bezva chlap. Bezva! Rozumný, normální, lidský.

Dnes se mě ujímá taky mladý pán. I tady vidím úřednice zapíchnuté u počítačů.

- Mohu se podívat, jaký máte výhled z okna? Sedíte tu pod zářivkami. Bere vám to energii.

Mladý pán, budu mu říkat Konrád; jeho příjmení je známé z doby Karla IV., mi vysvětlil, co se smí a co se ze zákona nesmí na pozemku. Pokud na parcele není rodinný domek, nelze tam bez povolení postavit ani kadibudku. Jó, když tam stojí domek, budu-li chtít bazén přes celou zahradu, stačí jít jen pro povolení za památkáři. Vznesla jsem dotaz písemně. Sousedka se zítra na stejný odbor vypraví též. Se stížností. A ví dobře proč. To by v tom byl čert, aby si mládí myslelo, že může všechno. Ne, ne. Uvidíme. Malta se začne míchat, až bude svolení sousedů a povolení úřadů.

Večer mi odpadla klientka. Zdržela jsem se u maminky. Přivezla jsem dobrotky. Sloužila milovaná Simonka. Maminka seděla u chlebíka s paštikou. Vezu ji jednou rukou ven z chodby na terasu. Pan vychovatel mě zachránil. Málem jsem ji vyklopila. :-)  Hezky mi ji nasměroval. Na terase vlahý večer. 

Vyprávíme si. Upřesňuji si maminčino poslední přání.

- Mamko, ty chceš pohřbít do země; ale myslíš, že bys mohla mít i kremaci?

- No, nevadilo by mi to, ale já bych chtěla to mít v Josefově v kostele.

- To vím. To mám zapsáno. Zdeněk Jansa ti tam už ale nezahraje.

- Ale chci být s taťku. My se tam spolu srovnáme.

- Mamko, vše bude, jak si přeješ.

- Mami, dovezla jsem ti naše první rynglata a ty modré blůmy.

Neměly moc úspěch. Ještě příliš tvrdé. Ale koupené třešně nemají chybu. A meruňky. Mamince moc chutnají. Simonka uvařila do termosky horký čaj. Maminka popíjí. Pozorujeme sýkorky. Jedna je vycapená v okýnku. I s křídly. Druhá ne a ne se do okénka vecpat. Velká švitoří. Rodiče plní pilně otevřené hladové zobáčky.

- Holky, jak to vidíte?

- Už můžeme. Pusinku. Zas zítra. 

Na schodech DD zahlédnu horu hor.  A vedle ní Černou horu. Fotíííím... Chci být v Krkonoších :-) 

Petroušek mi uklidil tácek od oběda ze zahrady. Sedím u prázdného stolu. Jen s ntb. Strakapoudek ťuk, ťuk. Jen se hnu. Frrr... Datel, to je jiná kadence. Petroušek si sedá ke mně. Kouří. Koušou komáři. Povídáme si. Do dvaceti hodin moc nezbývá. Připojuji se na konzultaci.

Vařím termosky čajů; přelívám.  

:-) Tak zas zítra :-)

Dobrou noc!