Obklopena hodnými
Svoboda. Slunce. Radost. Volnost. Otevírám oči. Vstávám. Na papírku úkoly. Nemusím je splnit. Já už nic nemusím. Jen pěstovat bezpodmínečnou lásku k světu. Učit se jí. Někdy mi to nejde. Třeba když vidím smutného pejska za mřížemi. Fuj! Dočtu se, že ho někdo vyhodil. Tam má bezpodmínečná láska končí. Pořád se snažím, nejde mi to.
Umím ale milovat i bytosti hloupé, závistivé, nenávistné. Jsou tak stvořeni. Jo, v tom se cvičím, myslím, že mi to jde. Vypouštím je ze svého světa. Jak se vyskytnou, okamžitě je s láskou propouštím. A jak metoší! Vždycky se tomu směju. Jak je pustím, oni běží, ruce na zadku, možná se bojí, že jim na něj naložím na cestu. A utíkají po vlnité cestičce. Ať se jim daří. Ale v jiném světě. Ne u mě.
Kočky. Dnes se mi vykašlaly na snídani. Péťa jim do směsi nafrcal samé krky. To ne. Základ je hodně hovězího. Příměs kuřecích kostí kvůli vápníku. Jatýrka jako nutričně velmi bohatá složka potravy; klíčovým zdrojem především vitamínu A, vitamínů skupiny B (zejména B12), železa, mědi a vysoce kvalitních bílkovin. Obsahují také důležité aminokyseliny, jako je taurin, pro zdraví koček nezbytný.
Když míchám já, chutná jim. Dnes jsem dala do
misek. I Mourek nechal! A to už je co říct.. Prý mi na krky kašlou.
OK. Tak zas večer.
Kvůli Mourkovi u nás už není rautový stůl. To kočky rády. Během dnes si jdou zobnout granulek. Ne tak u nás. Po nastěhování Mourka jsme museli všechno sklidit. Nazývám to syndrom "nažeru se do foroty, může přijít zas bída". Mourka tenhle syndrom opouští teprve asi tak půl roku. Zvyká si pět let, že tu má všechno. Nechá občas čmírko masa na misce. Dnes nechal krčíky. Jak si zvykly na lepší, granule je nechávají v klidu. Asi před týdnem jsem zkusila nasypat jich plnou misku. Nic. Jsou tam. Jo, kdybych nabídla navoněnou bídu, myšleno kapsičku, to by se Žofka stala drakem. Mourek se opanovává. Dělá, jakože nic. Ale taky to s ním hází. Stále jim to chutná. Jednou za měsíc jim udělám radost. Jenže po mase tráví a tráví. Po kapsičce řvou hlady.
Petroušek má dnes volno. Zjeví se tu. Odletí. A zas se tu ukáže. A zas odletí.
Myslím, že se blíží Velikonoce. Lezu na okna. Začínám nejnepříjemnějším, a to je výklenek. Dvoje dveře a okno. Beru si vysavač na sklo. Vytahuji z krabice mop. Žádný hadr. Je to bezva. Mop krásně navlhčí sklo. Rozpustí nečistoty. Až budou okna puntíkatá od mušek, krásně mop všechno rozpustí.
Koukám na hodiny. Odhaduji – hodinku. Nevěřím vlastním očím. Dvě hodiny! Asi jsem myla hodně poctivě.
Od jedné, která se jevila jako "přítelkyně", mám skvělý recept. Měla jsem ji ráda. Mám od ní recept na zelné placky. Jsou rychlé, zdravé, chutné.
Upekla jsem dvě. Myslela jsem, že je obě sním. Ani náhodou. Mám těsto ještě na zítra. Placku obkládám hradišťankou, zelíčkem, sýrem. Ve spíži jsem nahmátla švestky. Maminčinou rukou 2006. Krásně rosolovaté. Naložila je na sucho. Pár švestek, vypadají jako čerstvé, si vhazuji do jablečného kompotu. Vařím ho denně celou zimu. Pro hlístice, vlasovce, krevničky a další exkluzivní obyvatele lidského těla je hořkost pohroma. Hřebíček, skořice, badyán. Zkusím ze švestek knedlíky. A našla jsem povidla od maminky. Taková poctivá, namletá na strojku. Mami, děkuji za pozdrav. Maminko, tolik jsi mi dala. A dáváš ještě ze záhrobí. Děkuji.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-26-siesta
- Petroušku, nechceš ke svačince placku?
- Voní to hezky.
Dávám mu na malý talířek malou placičku. Zeleninu. Zelí.
- To je dobré.
- Chutná ti to? To jsou zelné placky.
- Dobré.
Na chvilku si sedá. Než ho někdo vyruší a zdvihne. Volá mě.
- Pojď se podívat. Žofka mi zas packou prohrabuje vlasy a myje mi je.
Než dorazím, už ho jen trápí ocasem po hlavě. :-)
Běžím na náměstí něco si zařídit.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-26-pesky-i-autem-jarnim-mestem
Moc krásná cesta. Lidi mají nazdobené zahrady vajíčky.
Sbíhám z náměstí. Okem švenknu vlevo. Jakoby by to byla jedna z těch šesti holčiček, které mě potkaly na soutoku. Jedna z nich mě upozornila, že mám obrácený svetr. Jsou dvě. Sedí na schodech. Smějí se na mě. Vystartovaly.
- Pani, pani, já jsem o vás všude vyprávěla. Pořád na vás myslím.
- Holky, já o vás taky vyprávěla. Asi desetkrát. Taky vás mám v mysli.
- A já jsem vás tak hledala na FB. Dalo mi to tolik práce. Ale našla jsem.
- Fakt? Mám dva profily.
- Máte. A na ten jeden chodíte denně.
- Ty kouříš!
Zahanbeně:
- No, kouřím.
- Víš že je to jedovaté.
- Vím, ale už nemůžu přestat.
- Můžeš, protože jsi mladá. Nekuř.
- Já vím, teta přestala kouřit a má víc peněz.
- Ale hlavně jde o zdraví. Nekuř.
Holka je sošná, krásná.
- Pojďte s námi na trh. Máme tam se školou stánek.
- Tak pojďte. Ale spěchám. Ještě jedu do květinky a pak do knihovny.
U stánků se na mě vrhají děti. Ten zbytek. Oči jim jiskří.
- Kde máte Vojtíška?
- My tu máme dohohle.
- Nezlobí vás?
- Ne, spíš my jeho.
- Aha. Tak ho trapte jen maličko. Jen zlehýnka. Aby nebyl smutný.
Kluk si mě prohlíží.
- Vy jste tak příjemná.
- Jo? To mám radost.
Jejich učitelka už balí zboží. Děti dostaly tisíc korun na pizzu. A asi pět tisíc, co utržily, budou mít na výlet nebo na vybavení školy.
Loučím se.
Bylo mi příjemno potkat je zase. Ještě na mě volá blízká známá. Viděly jsme se na rozloučení s Vitouškem.
- Co to máš?
- To jsou druhá dvojčátka.
Holčička je autistka.
- To se dá vyléčit, víš to? Jde to. Energeticky. Jděte za tím. Viděla jsem fotky dítěte zmrzačeného. Mělo i Downův syndrom. Po vyléčení se mu změnil vzhled. Jděte za tím.
Loučíme se. Klušu k domovu.
V jednom domě mají exkluzivně vše na zahradě natřeno šmolkovou modří. Jsem omámena tou krásou. To bych nečekala. Modré skruže na pivoňky, modrý žebříček, modrá lavička… To se mi velice líbí. Estetické. Do zahrady bych spíš myslela hnědou, červenou, žlutou, okrovou. Mají to hezké. Moc krásné. Až je potkám, řeknu jim to. Nebo vzkážu po Petrouškovi.
Beru auto. Jedu si pro sadbu. Jedna paní tu kupuje tři obří krásné květináče.
- Dáte za ně deset tisíc?
- Ne, jen sedm.
Taky si vyberu. Počkám na další sady.
Sjíždím domů.
Petroušku, jedu do knihovny na přátelské posezení. Víš, abych neumřela blbá.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-26-zdenka-braunerova-a-jeji-muzi
Paní Konvalinková si pro nás dnes nachystala životní příběh Zdeňky Braunerové. Znám ji jen jako malířku a členku spolku proti bourání staré Phy.
AI:
Společnost vedená Aloisem Mrštíkem, která na přelomu 19. a 20. století bojovala proti bourání historické Prahy (tzv. pražské asanaci), je Klub Za starou Prahu. Tento spolek, založený v roce 1900, sdružoval intelektuály a umělce usilující o záchranu památek, zejména v Josefově a na Starém Městě.
Zdeňka se narodila v dobře situované rodině. Jezdil k nim Mendělejev. Inspiroval jednoho z bratrů k vědecké činnosti. V rodině se pěstovaly jazyky. Dva bratři a sestra. Ta se vdala za Francouze. Zdeňka se tak dostala až do velmi těsné blízkosti k Augustu Rodinovi. Zdeňka převelice emancipovaná, vzdělaná, cílevědomá. Takové ženy to mají těžké. Paní Konvalinková nás vodí příběhy jejích milenců. Nejdřív krajinář Chittussi. Učil ji vidět barvu, světla, přírodu, tvary. Byla nadaná. On o sedmnáct let starší. On si představoval Zdeňku jako hospodyňku a matku dětí.
Julius Zeyer. No, ten určitě. Amis a Amyl. Pořád psal o přátelství mužů. Z toho nic nebylo.
Gabriela Preissová – taky emancipovaná. :-) Seznámila Zdeňku s Mrštíkem. Vilém Mrštík založil v Pze spolek proti bourání staré Phy. Vilém prý o Zdeňce řekl, že trošku spěje do staropanenství. A ona o něm, že trošku působí jako plebejec. Její otec koupil v Roztokách starý mlýn. Měla tam ateliér. Pozvala tam Viléma. Neměl se k odjezdu. Zabydlel se tam. Nakonec určil den svatby. Nechala si ušít svatební šaty. Týden před svatbou jí řekl, že nemá sílu se oženit, že by byl špatným manželem. Slaboch.
Odjela do Paříže. Vystavovala tam. Požádala Renatu Tyršovou, aby tam mohla vystavovat naše lidové kroje. A opravdu na výstavě vystupovala v lidovém krásném kroji. Zpívala naše lidové písničky. Renta Tyršová učila na umělecké vyšší škole výšivku, pak byla inspektorkou. Získala tak vyšívané práce, ty poskytla Zdeňce Braunerové k propagaci našeho lidového umění v Paříži.
Přes svou sestru a jejího muže se seznámila s vzdělaným inteligentním milovníkem kultury a umění generálem Pelle.
Maurice Pellé (1863–1924) Významný francouzský divizní generál. T. G. M. ho požádal o který v letech 1919–1921 působil jako první náčelník Hlavního štábu branné moci Československa. Zásadním způsobem se zasloužil o vybudování pravidelné československé armády, stabilizaci hranic (zejména na Slovensku) a organizaci vojenského školství
Seznámil se se Zdenčinou neteří Jarmilkou. Byla o třicet let mladší. Vzali se. Měli dceru Maryšku. Když jí byly čtyři roky, Pellé zemřel. Pohřben s poctami v pařížské Invalidovně. Jeho vilu u Hradčan si pronajal můj oblíbený malíř Anderle. Dnes je tam muzeum literatury.
Zdeňka se zas vypravila do Paříže. Rodin měl celoživotní múzu Rozu. Ta to s ním vydržela až do jeho smrti. Proč? Protože mu tolerovala davy milenek.
Jednou z nich byla nadaná sochařka Camille Claudelová. Byla jeho modelkou. Jejich vztah trval deset let. Nechával jí dělat části svých soch. Ruce a jemné části těla. Držel ji při zemi. Dával ji najevo, že není tak nadaná, jak si myslí. Byla. A byla na něm závislá. Když přišlo nové maso, jak Rodin říkal, rozbíjela své krásné sochy. Její bratr ji nechal zavřít do ústavu pro choromyslné.
AI:
Camille Claudelová (1864–1943) byla talentovaná francouzská sochařka, známá především jako žačka, múza a milenka Augusta Rodina. Její vztah s Rodinem byl bouřlivý a skončil rozchodem, což Camillu psychicky zničilo. Nakonec byla na popud vlastní rodiny na 30 let zavřena v psychiatrické léčebně.
O vztahu s F. X. Šaldou jsem nevěděla. Skončilo by to svatbou, kdyby do vztahu nevstoupila Růžena Svobodová. A bylo zas fiasko.
Poslední její přítel – Miloš Marten. Vlastním jménem Šebesta. Inteligentní šarmantní vzdělaný. Pozor – o dvacet pět let mladší. Nepřipadalo v tehdejší prudérní společnosti v úvahu. Jak si šla za svým, tak Martena prosadit nemohla. Tak ho oženila s dcerou továrníka. Marten byl za války raněn. Bylo mu třicet čtyři let. Obě ho ošetřovaly. Zdeňka byla přítelkyní jeho manželky, to dá rozum. Umřel. Jeho žena vydala všechno, co měl rozepsáno.
Když jela Zdeňka kdysi vlakem poprvé do Paříže, seznámila se s architektem Bílkem. V Paříži ho podporovala hmotně, byla z bohaté rodiny. V Roztokách si už od vyhlášeného Bílka nechala postavit mimo mlýn ateliér ve stylu anglických domů.
A já běžela taky domů. Spokojená. Zatopit. Koktejl. Kočky už večeřely. Připravit Petrouškovi svačinku na ráno. Čaj do termosky s thermojeticsem.
V klidu a pokoji mohu jít spát.
Dobrou noc!