Obměna ptačího parku

Koukám do FB. Á, dnes dva roky od uložení maminky. Deštivo, slunečno, chladno. Dnes jen slunečno a chladno. Tak už dva roky ve světle a svobodě. Nezapomenu.

V roce 2018 horký květen. Bazén. Mamince jsem dovezla krabičku třešní. Zpívali jsme na terase. Vidím tam pečovatelku Irenku. Stará poctivá škola. Hodný milý srdečný člověk.

FB. Ztotožňuji se.

Jiřinka Lea Dolejšová

Nejraději mám lidi, kteří jsou nezáludní, vtipní, kteří se při smíchu popadají za břicho, zpívají a tančí na jakoukoliv písničku. Líbí se mi lidé, kteří zakopnou a předstírají, že běží. Lidé, kteří neplánují všechno, lidé, kteří požádají o dovolení, kteří říkají "děkuji" a "prosím", kteří se umí omluvit, kteří pláčou při sledování filmu. Ten typ člověka, který je velmi upřímný, ale ví, kdy a jak mluvit, ten, kdo promluví pouhým pohledem do očí. Ti lidé, kteří říkají, že tě milují a myslí to opravdově, kdo čte nápisy ve výtahu a zasměje se jim, kdo vypráví vtip, kdo vám uspořádá oslavu, oběd nebo večeři s milým překvapením... Takoví lidé, kteří vás rozesmějí, díky kterým se cítíte důležití, že jim na vás záleží. Ti lidé, kteří se nestydí být šťastní.

Ti, kteří dokážou říct povzbudivé slůvko. Lidé, kteří mají rádi lidi a vše živé, lidé soucitní, ti kteří vnímají krásu kolem sebe v každodenních "obyčejných věcech"…

Ano, takové bytosti mám ráda. Taky takové, které mi řeknou na rovinu, jak a co. Abych věděla, na čem jsem. A taky lidi takové, kteří se nehroutí, když uslyší můj názor. Třeba s ním neladí, ale neupadají do deprese. Slabochy metu z cesty. Falešníky, kteří vám do očí ťuťuňuňu a za zády dští na vás špínu, pomluví, podrazí,– fuj, pryč s nimi! Už nemají u mě šanci. Na zdar! Zklamal jsi jednou, zklameš podruhé. A taky metu od sebe nemravné mravokárce, kteří se staví do světla – já, já světec, přitom za nimi nic v životě není. Jeden sňatek, druhý sňatek, třetí… Rozbitá rodina. Jen dluhy, špatná pověst, rozvrácené manželství, ukradené dětství dětem, nečestné chování na pracovišti. Podvody. Jeden vyhazov, druhý, třetí... Jsem potvora, která řekne všechno na plnou pusu. Jsem mrcha, která si v životě nenechá nic líbit. Jsem rytířka, která hájí slabé a bezbranné, rozuměj ne jejich vinou. Sestoupím z piedestalu k slaboduchému, obyčejnému. Pomohu tomu, kdo si požádá. Mami, jedu dál v tvé koleji. Chjo!! Líbilo se mi, jaká jsi byla. Jaká zůstaneš v mém srdci. Rytířka a ochránce "psů a koček", jak s despektem říkávala Iva. Kolika lidem jsi pomohla v nemohoucnosti, v samotě. Tak to mám i já. Jsem líná – to jsou lidské bytosti. Ale jsem činorodá. Tvořím, vařím, sázím, podnikám. Lenochy z celé duše nesnáším. Hledají výmluvu, proč to nééjde, proč nemohli. Tak hlavně ať se každý cítí dobře v tom svém. V tom je svoboda.

Nádherný den. Překrásný. Mírový. S Petrouškem. Zahradničení, smích, slunce, nová ptáčata, kocour a pes, přátelé. Dobré ne? To už by mohlo stačit. Odpočíváme mezi prací. Okolo plotu se hlučně přeloudala, překlátila, předyndala horda nepřizpůsobivých. Kdo? Mám svou představu.

- Ti už nikdy dělat nebudou. Jdou na Den dětí do parku

- Aha. Já se ani nedivím. Proč by dělali? Podporu dostanou. Po roce 89 systém vytváří tyhlety. To je děláno systémově, cíleně. V socialismu museli pracovat. Nenechali je svobodné. Uvázali je na jedno místo. Vzali jim svobodu. Museli pracovat. To byl pro ně mor. Někteří se naučili dělat a bydlet v podnikovém bytě. Taková byla Simonka a její rodina. Ti makali celý život. Ale tihle mladí? Ti ne. Tak se nediv.

- Tři a půl tisíce jich bydlí…

- Cože? Tolik mělo město obyvatel v mém mládí. Když jsem zůstala doma s maminkou, po roce jsem si taky zvykla na domov. Pocítila jsem, že se mi nechce do práce. Musela jsem. Hypotéka mě inspirovala. Naštěstí jsem začala pracovat z domova. Peťuš, lehce přivykneš na podpoře. Už bych nerada jezdila do školy. A dnes už vůbec! Když máme z dětí ty sněhové netýkavky. Zdvihneš obočí a upadnou do kómatu. Hlavně, aby se dobře cítily. Směšné. Neurvalé. Ne od dětí. Od rodičů. Vedou je nedůsledně. 

Řehtáme se. Ale není to dobré. Jak jsem se zamýšlela včera. Děti vedené z domova k řádu, k povinnostem, k aktivitě jsou odolné. Děti, kterým maminka koupí do pokojíka televizi, nechává jim mobil v ruce, neposílá je do školy, vždycky se nějaký kýchaneček najde, nechá je do půlnoci vzhůru… Hm. Nervová soustava vyšťavená. Dnes děti po obědě už ani nechodí spát. Proč taky? Pak nejsou odolné. Jejich nervová soustava je handřička. Nemají řád. Hroutí se.

https://www.youtube.com/watch?v=aoSsbWtDVgg&t=331s

Martin Jan Stránský: Pozor, IQ dětí se snižuje. A mohou za to sociální sítě

Lachtana vycvičíte pomocí ryby, člověka prý pomocí lajku na sociální síti. "Jsme mnohem zmapovatelnější, než si myslíme," říká v rozhovoru s Lucií Výbornou neurolog a odborník na lidský mozek Martin Jan Stránský.

"První prezident FB Shaun Baker – FB rezignoval ze své fce prvního ředitele. Proč? Přišlo mu to neetické!! Předpověděl, co to dělá s mozkem člověka, co to bude dělat s jeho dětmi. FB stupidifikuje je. Česky blbnou. IQ přestává růst, přestávají mít slovník. Přestávají umět řešit problémy. Předvídat věci. Nedospějou – jednoduše řečeno. Zůstanou ve velice umělém plochém světě, který je nelidský. Jako homo sapiens jsme se za posledních dvě stě tisíc let pozdvihli. A nyní za posledních devatenáct – dvacet let jsme vytvořili určitý produkt, který svým způsobem nepatří do biologie, do Země. tento produkt vede náš život přes nurologii. Ovlivňuje, jak myslíme…!

Dvě stě tisíc let jsme komunikovali a teď jsme to změnili. Stačí nám palce nahoru. Vyvinuli jsme se, abychom poznali zákony přírody, abychom poznali signály – zvednutou ruku, podanou ruku, intonaci, lidské jednání. Dnes už to neplatí. Používají se v textech zkratky. A hlavně, když se vám něco nelíbí, tak to vymažete. Ale pořád to tam je. Jedná se o deformování reality. Mládež si neumí představit určitý způsob myšlení, řešení reality, hlavně řešení krizí! A aby byla tak ničivá, musíte vytvořit blaho. Musíte na to mít čas. Moje rodiče řešili, jestli půjdou zítra do plynové komory. Moje děti řeší, jestli dostanou zítra nový mobil."

Nuž poslechněte si odborníka na lidský mozek. Varující!! Úplně nejhorší jsou videohry!! Tam je ten problém. V určitých částech mozku doslova slábne nurochemická aktivita, vede to k tomu, že se určité struktury v mozku ztrácejí; mizí!! Deevoluce!!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-0-5-28_Mir/

- Po obědě se vrhneme na ty závěsy.

- Myslíš ty úvazy?

Zas se řehotáme. Sedíme pod slunečníkem. Včera i dnes jsme se intenzivně věnovali zahradě. Jsme celí poškrábaní od větví, od trávy, od keřů. V mezičase jsme nacvičovali, jak uvázat pár kouzly květináč.

- Nejdřív dáme rybízy do pořádku. Půjdeme proti sobě.

- A já přesadím tu růžičku ze včera. Dala jsem ji pod angrešt, jak je mým blbým zvykem. Dám jí volnost. Ať se může rozběhnout k nebi.

Trháme trávu okolo rybízů. Jdeme podle plánu proti sobě. Na podzim jsme zahradu nezryli. Rybízy zarostly. Obrývám je. Sypu k nim hnůj.

- Už to nedělej. Narušíš kořeny.

- Já opatrně. Vyrvi ty javory i s kořenem.

Jdu si zalít dozadu ke smrkům popínavku. Modrou. Neonovou.

- Peťůůš!? V budce je ticho. Už vylétli.

Zahrada švitoří. To je koncert! Šustí to okolo tebe. Tíkají. Hlavně aby Mour zůstal vpředu v zahradě. V sádku se konají ptačí manévry.

Jdu zahradou. Kolem mě poletují jak motýli ptáčci. Malí. Mladí. Noví. Je jich snad deset, patnáct? To musí být i z jiného hnízdečka než jen z budky. Nebojí se mě. Mohu si je natáčet, fotit je na krmítku. Na kmenech. Jé, jeden se koupe ve fontánce. Druhý se tam přišel napojit. Kouzlo. Kouzlo kouzel. Neuvěřitelné. Krásné. Nádherné. Pohádkové. Fantastické. Chvíli se kochám. Chodím od krmítka k višni, k pítku… Šustí křídly. Neohrabaně ještě vybírají zatáčky. Ale jistotu už nabírají. Jsem okouzlena. Mourek je vpředu na houpajdě s Petrouškem. Doufám, že ho nenapadne brouzdat se vysokou trávou. Nedej bože, což by učinila Zrzečka, vyběhnout na strom. Kdepak jí je konec? Kitty už v novém domě v horách zdomácněla. Včera trávila celou noc venku. Přitom okolo domu chodí srnky, capkají zajdové. Včera si chytila prvního ptáčka. Dravkyně. Konečně ovládla prostor. Daleko daleko daleko větší než byl ten v Pze. Vracím se k Petrouškovi.

- Peťuš, něco Ti pošlu na telegram. Budeš valit oči.

A valí. Tak jak já. Obdivuje ptačí koupel. Jak sýkorka cáká. Dávám na stůl ntb. Po včerejším marném nácviku na prázdném květináči jdeme zas dle návodu na úvaz.

https://www.facebook.com/100010275607900/videos/427558892531903

Ten začátek umíme. Pokračujeme dokola, dokola… Konečně. Hotovo. Teď druhý. Ověšujeme mou starou Rozinantu. Kolečko ze třetí třídy. Každý ho zná. Dostala jsem ho od Jééžiška pod stromeček. Nevím, jak to mamka dokázala. Sehnat kolo. Navíc mít na něj. Navíc dopravit ho nenápadně pod stromeček. Pamatuji si, že mi jednou řekla.

- Jela jsem na něm z nádraží.

Dedukuji, že ho asi koupila v Hradci.

Hotovo.

- Tak kde jsou?

- Zavolej jim.

- Už jedou.

Mám výbornou buchtu. Šlehám vajíčka. S jahodami. Navrch šlehačku. Kalorická bomba. Hodujeme na sluníčku. Jak zafouká, zima. Pejsek v trávě. Kocour na houpačce. 

Půlnoc. Tak to stihli. Včera chtěli vyjet s deklarací za svobodu. Ještě přesně vychytávali slova, formulace. Jana Peterková a David Vávra. Nesmírně šikovný inženýr. Často ho poslouchám ohledně uzemnění postele. V minulém měsíci úspěšně obstál na úřadě jako živý člověk – měl připravené zákony… Úřednici museli rezignovat. Nešlo jinak. Pokud ctí Ústavu, není zbytí! Vytvořil kuchařku – jak jednat na úřadě. Jak jednat u soudu. No. Funguje!

Aktivace svobodných živých měst. Svobodných živých lidí! Deklarace v kostře vyhlášená ve výroční den atentátu na krvelačnou šelmu Heydricha. Není náhodou, že toto datum je právě vybráno na sudeťácký nepřátelský sjezd Landsmanschaftu v čele s tím obrovským Neotesanem. Smutné. Probuzení probouzejte!!!

https://www.facebook.com/100084617054786/videos/234620932687291

Dobrou noc!