Obohacující. Entusiasmus se vrací?

Zvládla jsem. Děkuji. Neděle. Vždy jezdím dopo. Dnes - lije.

- Dobré ráno! Stříhal jsem větve. Je průtrž. Vstáváš?

- Nechce se mi ještě. Kde je sluníčko? Včera práškovali.

Petroušek se někam zdejchnul. Myslím k bratrovi. On mi vždy hlásí... Když se ptám, kde byl:

- Co jsem ti říkal? Kam jedu?

Tak já už se raději neptám. Vím, že mi to říkal. Zas přiběhne. Koník můj věrný.

No jo, připravil mi troubu na sebevypálení. Dvě hodiny ztráta času. Zapínám čištění. Loupu jablka míchám tvaroh. Vařím si vodu do termosky. Vařím kompot... Práce nad hlavu. Jedním okem stále pozoruji zbývající čas samočištění a hodiny. Začíná se vyjasňovat. Petroušek se zjevil. Jo tak, odpočíval v pracovně. Chystal se ke skoku.

- Jdu prořezávat.

- Nechoď. Odpočiň si.

Jde.

Zadělávám na chleba. Recept měním. Dávám hodně, hodně kvásku. S těstem si dávám záležet. Vyplatilo se. Krásný bochníček. Děkuji.

V úterý vařím na FB skupině. Zkouším si recept z naší kuchařky. Po obědě balím. Chtěla jsem upéct koláč z jablíček. Nestíhám. Jedu. Mám chlebík, máslo, medík. Horkou vodu. Umíchala jsme tvaroh s jahodami a rozinkami. Beru dva ořechy - co kdyby mamka zkusila kousat... Vlhké, ty miluji; stáhnu z nich kůžičku. Volám z auta. Jo, svezou mi ji. Prosím o deku pod ní i na ní.

Rozkládám svůj krámek na lavičku pod kaštanem. Herdek, je tu zima. Převlékám svůj elegantní kabátek za dlouhý burnus s kapucou. Maminka už je tady. Ubaluji jí deku. Chladno.

- Mami, víš co, uděláme si piknik v trávě. Tady nechodí pejsci, rozložím si deku k tobě na trávník. Vyhřejeme se. 

Jdu na to. Maminku převážím na sluníčko. Chce rozbalit. Je jí vedro. Rozkládám dobroty po dece. Mažu chlebík. Mamka nade mnou to své nepříjemné haló!

- Mami, nevolej haló! Jsem tu s tebou. Ty mě nevidíš?

- Nevidím.

- Mamko, ty nevidíš, že jsem tady s tebou? Zalévám ti kafíčko, mažu chlebíček. Jsem tu. SEdím na dece.

- No já tě cítím, ale nevidím.

Mávám rukou. Jsme metr od sebe.

- Jo, vidím ruku. Teď mně máváš. 

- A kdo jsem?

- Irena.

Nakláním se k ní. Pusinkuji.

- Teď už mě vidíš?

Podávám jí do ruky hrneček s kafíčkem.

Hoduje. Odkrojila jsme kůrku. Mažu soustečka s medem. Už neumí vzít velké sousto. Kouše jako vrabec. Pomalu. Dávám první sousto.

- Mami, je to dobré?

- Prosím tě, vždyť jsem si právě kousla. Ale mohlo by to být dobré.

Směju se.

- Mami, tohle mi zopakuj. S tebou je legrace. Natočím si to. 

Nikdy už to nezopakuje. Ty její "vejšplechty".

Za plotem mě zdraví paní. Chodí k mamince. Musí mít roušku. Trávit se jedem. Nechat si paprsek na epifýzu...

Povídáme si přes plot. Stěžuji si, že osmý měsíc nevím, co má maminka na pokoji. Jestli jí tam ještě visí kytička levandule nad postelí. Jestli má na zrcadle podepsaný růžový hřeben. Jeden má mít v koupelně. A jeden má v šuplíku. Zlatý voči! Asi bych zešílela, kdybych viděla hospodaření... Jestlipak má ještě brýle s tyrkysovou nitkou. Dvacet brýlí na stole, ale cizích. Proč tam byly vystavené? Ani jedny mamčiny.

- My jsme tu jak dvě ubožačky.

- Ne, právě ne. Jak k vám tak koukám, tak si říkám, že tam máte VIP zónu.

- Jé, to jste mi zdvihla mysl. Potěšila. Děkujeme. :-) 

Sluníčko se stěhuje za dům. I my se stěhujeme zpátky do stínu pod kaštan. Zpíváme. Hledám kaštany.

- Mami, na, žmoulej ho. Je v něm síla.

Stěhuji věci do auta. Už je tu paní Jana. Pusinky.

- Mami, zas zítra mě tu máš. Přijedu jak na koni!

Frčím domů. Koupila jsem tři sýry. Expirace 29.11. Jeden je uvnitř plesnivý. Nemám cedulku, ale jdu. Ochotně mně vrací peníze. Ptám se, jestli tam mají toho nepříjemného vyhazovače. Nemají. Jdu prodejnou. Jediná nezafáčovaná. U vstupního dezinfekčního stojanu neustále plno. Dokonce i když jdou ven z obchodu. Tak nerozumné! Tak nebezpečné. Mám krásný, ale překrásný rozhovor s důležitou osobou.

- Kdyby se místo na ruce dala dezinfekční sprcha, lezli by tam a sprchovali by se celí.

Když jsem v pátek odešla, prý ostraze povídali, co si na mě dovoloval. Nařízení vlády, n. b. ministerstva není zákon. Je to jen doporučení. A můžou si to nazývat příkaz, nařízení, rozkaz - plukovník Smrt by se měl trošku stáhnout. Zrovna tak nouzový stav - vyhlašuje se jen jednou, jen na třicet dnů. A my ho tu máme letos podruhé - nezákonně! Odporuje to Zákonu č. 1! Ústavě! Listina základních práv a svobod mi umožňuje svobodně dýchat. Bez překážek.

Ta osoba je povinna nosit roušku. Má ji pod nosem. Nesouhlasí. Stěžuje si, že ji už ani nebaví jít někam do kina, divadla, kde by po ní zas tu mizernou nefunkční roušku chtěli.

U pokladny se paní pokladní s úsměvem ptá - mile, ne agresivně - jestli nemám roušku.

- Ne, ne, nemám.

Neforemný očividně nemocný, obézní pán přede mnou ukládá zboží do košíku; říká:

- No jo, ale vaše rouška chrání mě.

- Nechrání. Jaké jsou parametry roušky? Můžete mi ji definovat? Milý pane, já jsem ohrožená skupina, ale neberu léky, nežeru ty sajrajty, které konzumujete vy. Nepřecpávám se, pěstuji zdravý životní styl. To je všechno. A pro svou ochranu se nechejte vakcinovat. 

- No to v žádném případě! Ani náhodou. 

Aspoň jedna chytrá odpověď z jeho úst. Dědek se rozplynul. Ani pára po něm nezbyla. Jo, určitě. On má hubu zafáčovanou, tak je snad chráněn. Proč bych měla být ohleduplná. Já se ohrožuji, ne? To je logika.

Jsem volná. Šťastná. Svobodná. Cestou ven se starý pár zastavuje u dezinfekčního stojanu. Chce se mi říci, jak je to jedovaté. Ale držím pusu. Ať se třeba osprchují.

V dalším obchodně - zas sama bez. Chjo. Neotravují. Dávám jim své peníze, tedy svou energii. A děkuji za vstřícnost. Mizím. 

Rychle se převlékám. Jdu dočesat jabloňku. Tu, kterou jsme hlídali během stavby domu Petroušek nádherně prostříhal. Kouzelně.

- Já jsem ti převázal i ty pentličky.

- Peťuš, tos´ nemusel. Navážu nové. :-) Vílám. Bytosti stromu. Skřítkům. Dévům. Všem elementárům. 

Sbírám ořechy. Zmoklou bedýnku jablek jsem po dešti vysypala. Ukládám usušená jablíčka do suché bedýnky.

- Nech to, já to zítra dočešu. Jdi už do divadla.

Jedu. Pustili mě. Remcy si schovali od cesty. Před čtrnácti dny jsem volala do kanceláře, jak nevhodně neeticky se chovali muži k ženě, mladší ke starší.

Vstupuji do sálu. Biletářka mě okřikuje.

- Tu láhev nesmíte mít.

- Kdo to povídal? To mám pro Tomáše! 

- Tak si ji dejte do šatny.

To určitě. NE! Je to místo kytky. Kytku si taky do šatny nedávám.

Když ještě žil sokol majitel zahradnictví pan Vecka, darovával divadlu pugéty pro herce. Odešel. Tradice obdarovat každého herce přetrvala snad ještě do předminulé sezony. Minulá začala a skončila. Květiny už divadlo nekupuje.

- Tak si tu láhev ale musíte pevně držet!

- Budu ji držet co nejpevněji.

Co si dovolují, to už mi rozum nebere. Chápu, že si do hlediště nemohu vzít sklenku vína z přestávky. OK. Ale aby mi bránili...

Pokládám láhev vedle nohou. Tomášovi jsem poslala SMS. 

- Jsem tu. Pustili mě. Něco pro vás mám, měli obrovský problém. :-) Ovčánci. Tfuj, fuj, fuj - zlomte vaz! Po představení přiběhnu. Irena

Maryša. Jsem ráda - vidím klasické literární dílo. Krásně zrežírované. Žádná moderna. Pozoruji tlaky na člověka. Nezúčastněný divák životů okolo sebe. Raduji se. Moc hezké divadlo. Scéna tradiční. Žádné náznaky. Všichni v černých lidových kostýmech. Jen Maryška - krásná bílá košile a dlouhá červená sukně. Po provdání zčernala i Maryška. Ale na černých botách rudá šněrovadla... Červená nitka jejího trápení? Proud! Žhavá spirála. Herečku znám. Nevím, jak se jmenuje. Tomáš Lízal. Hraje s divadlem Příbram. Výkony vynikající. Ani jeden nekulhá. Hrají dobře. Líbí se. Nadčasové téma. Přestávka. Přežívám. Po představení nespěchám. Čekám. Vystupuji po schůdcích na jeviště. Stojí tam zas ten silák trapný. Štěkne!

- Sem vás nepustím!

- Jdu za Tomášem Töpferem.

- Bez roušky nesmíte.

Jak na psa. Že on si mě plete se svým Alíkem? Muset, smět, nesmět - to nemám ráda... Taky mu nepřikazuji, že nesmí být hloupý ovčan. Tak nesmím, jo? To si myslí on. Biletářka ochotně utíká Tomášovi vyřídit, že tu čekám.

- Převléká se. Ještě jednou tam skočím.

Usedám do první řady. Píšu mu SMS. Na jevišti jsou lidé bez roušek. Musím se smát té arogantní připitomělosti toho obézního svalouše s nápisem na triku Divadlo Jaroměř. Být divadelníkem, sundala bych to triko z něj. Dělá hanbu. No, ať si každý žije po svém. Ale ať si nevyskakuje tam, kde omezuje svobodu druhého. (Jaroměřští čtenáři mu to dozajista vyřídí. :-) A dozajista přijdu o jejich přízeň. Vznášet kritiku je v neoblibě u kritizovaných. Je mi to fuck.)

Tomáš přichází. Z dálky se směje. Objímáme se. Zdvořilostní zahřívací otázka.

- Tome, jak se máte?

- Mám se tak, že si to ani nezasloužím.

Hovoříme asi čtvrt hodinku, možná déle. Rychle vyměňujeme informace. 

- Zhubnul jste. 

- Trošku. A co vy děláte?

- Výživu. Složila jsem ředitelskou fci a desátý rok pomáhám lidem hubnout nebo naopak narůst svalovinu. 

- Já už si to břicho asi nechám. 

- Do Phy jsem se od února nevypravila. Kvůli metru. Nedala bych to v roušce. Udusila bych se. Ale teď jedeme s manželem. Po povrchu k dceři. Pan šéf mě zve do svého divadla na Vinohradech. 

- Ireno, přijeďte, vždycky vás někam oba dva usadím! Mám tam ještě známé.

Řehtám se.

- Tomáši, to bych spíš přijela s Lindou.

- Ale hoďte sebou. On nám to plukovníček zase zavře.

- Šmejdířek. Smrt.

Ptám se na dceru. Krásně zpívá. Dozvídám se, že ji mám v úplné blízkosti. Ale fakt, Aranka by mohla tušit.

- Tome, včera jsem na svém blogu otiskla váš mail.

- To nevadí. V pořádku. Tome, mohla bych se s vámi vyfotit na svůj blog? 

- Jo, to jsem měl zůstat v kostýmu. Počkejte, trošku se učešu, jak mi nalil tu vodu na hlavu. 

- No jo, zatváříme se. Ještě jednou. :-) Děkuji. 

- Ireno, budu od Vás něco potřebovat.

Spřádáme, radíme se.

- Tomáši, už jeďte! Máte před sebou dalekou cestu.

Objetí. Srdce mi poskočilo. Přejeme si přežití těchhle časů. Vytrváme.

Jdu foyerem. Ptám se, kudy vyjdu ven - nepříjemného siláka. On mě snad sleduje. Třeba je to milý chlápek. Jen já v něm vzbuzuji nevoli. Velmi ostře mi odsekne - tam! Tak tam. Sbíhám po schodech. Všechna auta už odjela.

Jedu k Petrouškovi. Bude také zapojen...

Moc, moc, velmi hezký den. Poznala jsem ve zmíněném rozhovoru, že osoba, o níž jsem neměla dobré smýšlení, jede na stejné vlně se mnou. Divné. Doba nás spojila. Vnímám ji jinak. Stojí za svými zaměstnanci... Není všechno tak, jak se jeví...

Dobrou noc!