Obyčejná úterní neděle s maminkou :-)
Chce se mi vstávat. Krásný den. Tlapkám v rose. Je brzo. Vracím se přečíst pár stránek z Duškových dějin královského města Josefova.
Devět. Startuji. Do oběda stíhám vše podstatné. A rychle za maminkou. Víc a víc v poslední době po ní toužím. Jako by se zkracoval čas. Volám z auta do DD. Prosím o maminku. Připomínám deku. Parkuji. Petronelka - s andělským jménem i zjevem. Chjo, zas rouška na nose. Mohl by, prosím, někdo pomoci pečovatelům v DD?! Ti lidé jsou ohroženi na zdraví, potažmo na životě. Tiše nesou svůj úděl a rouškou na obličejích... Proč je nutí do roušek. K čemu? Co je to za pokrytectví? Patřím taky do ohrožené skupiny. Určitě se tak necítím. Kolik lékařů, odborníků bubnuje proti rouškám!! Proti podvodu s krákoránem. Dnes jsem viděla rodinku - na sluníčku na parkoviště s omotanými hubami. U nás ještě nezatýkají. V Německu dnes zatkli právničku poukazující na nesmyslnost rouškománie. Policie ji odvezla násilím na psychiatrii!!! Jasně odd nepaměti po tisíciletí - represivní dobře placené složky: Armáda. Policie. Soudnictví.:-)
Petronela - nomen omen. Andělka.
Mamčo, nejprve asi borůvky, viď?
Maminka si pochvaluje; výborné.
Mami, dáš si oplatek? Mám tu blůmy a švestičky.
Vím - blůmy zvítězí. To je její.
Vyptávám se maminky na dětství, kde se narodila, kdo postavil DD... Sčítáme. Vyprávíme. A užíváme si úterní neděli. Maminku laskám, hladím, pusinkuji. Vyrábíme hormony štěstí... POuštím jí V tom našem venkovském kostelíčku. Ukazuji ji na obrázku hezkou tvář Oldřicha KOváře - autora. Zpěváka.
- To je fešák!
Užíváme hodinku. Maminka se zas diví.
- Ty už jdeš pryč?
- Maminko. Zítra Iva s Beníčkem. A ve čtvrtek já. Zas ti něco přinesu.
Stavuji se v obchodech. Volá Petroušek.
- Kdepak seš? Už nespíš?
- Petuš, jedu od maminky.
- Nechej auto venku. Dojedu ti pro benzín.
Oběd. A práce a zase práce. Mezitím si vyčistím okno a dveře v pracovně. Skla zadělaná od much. Měním stále octovou vodu. Cítím lepkavost. Že by pyl od jara?
Petroušek je tu. Pozoruji ho z pracovny. Obhlíží stromy. Všiml si mě.
- Ty pudou.
- Ťuti, necháme snad ještě dozrát šišky! Ořežeme je až koncem září.
Já jsem ta, co chce nechat bujet. Nemohu vyset mrkev. Nevyrostla by mi. Nemám sílu třídit. Je mi líto rostlinek. Péťa je plenitel. Prořezává, klestí, seče... Prosvětluje.
Pracuji. V sedmnáct Helenka moje zlatá. Ovoce dělá divy s postavou. Malinko se pohoršila. A zestárla o čtyři roky. Stresy, nadměrný ovocný cukr...
Volá Linda. Stále jí do schránky hlupačka pošťačka hází cizí poštu nějakého dlužníka. V dnešní době dost nebezpečné. Hodně. Bože, lidi zblbli. Vytratila se inteligence. mám obálku se jménem. Nemám ji kam vrcnout. Šup do schránky se ženskou podobou jména. To nevadí, že se jedná o muže. Fic. Vyřízeno.
Petroušek odjíždí na sport. Sedám si na zahradu. Jdu ji obejít. Vykopávám osekané stromečky z pecek. Tak píchají do chodidel. Vždycky říkám, než sečeš, vykopej... Zapomněla jsem na ostružiny. Letos málo. Ale velké a výýýbornéé. Rajčata se snažila. Z jedné rostliny rajčat - na lečo. Jak se mi povedlo vypěstovat tak velká rajčata? Pracuji. Večer. Chladno. Sbírám počítač, saky paky, stěhuji se dovnitř. Vše jsem splnila. Ve dvacet webinář. Odličuji se. Petroušek je zpátky.
- Máš natankováno. Dal jsem ti do kabelky zelenou kartu.
- A jak to víš, že ji máš vyměnit?
- Na to je zákon. To kdybys neměla, dostaneš penále, exekutor by přišel.
- Cože? A jak víš, kdy a kam to jít sehnat? Péťo, co bych si bez tebe počala!
Péťa mě vždy upozorní, kdy mám zaplatit silniční daň.
- Povinné je ze zákona. To je jiné než havarijní.
- A to se platí naráz? Nebo každé jinak?
Vysvětluje mi, jak tu byl pán fotit auto ze všech stran. Tyhle info jdou okolo mě. Já se vznáším, já si létám... Nějak jsem se vzdálila obyčejným přízemnostem. Vůbec nevím, jak to chodí s autem. Co všechno se s ním mimo jízdy musí zařídit. Donedávna jsem žila v přesvědčení, že takové ty povinné kontroly jsou zadarmo. No když to chce stát, ne? Ne! Stát chce EET - kup si! Stát chce roušky - kup si! Dusí nás hůř než ve středověku. Tam platili jen desátky.
- No a za rok už nepřijde složenka na odpad. Dali jen v.s. Ty máš jiný, já mám jiný. Už je nic nezajímá. Jen zaplať.
- A jak to poznáš, kdy to máš zaplatit?
Petroušek bere svůj kalendář a předčítá, co kde kdy.
Zírám. Vznáším se v oblacích.
- Ale Peťuš, já zas vím, kde koupit permanentky do divadla, na koncert... Taky vím, kam jet za domácím ovocem. Kde sehnat borůvky a tak. Ty se vyznáš. Ale já taky. Dnes, když jsem šla od mamky, volala na mě paní naproti důchoďáku.
- Mladá paní, vy se vyznáte...
Jednak se nevyznám, jednak mi mládí frnklo. Stěžovala si zas na to zvíře. Že tam bydlí krátce, ale sousedi, co si pamatují předchozí poměry, tak to je prý nebe a děs. Tuhle v noci nezatáhli v DD bránu úplně; celou noc na protější stranu domu blikalo světlo. Už po čtvrté. Paní si zatáhla závěsy, záclony, žaluzie. Prý sousedi povídali, že mu to přeskřípnou. (Pozor, varování!!!) Nemohli spát. Mají na tu stranu ložnice. I když otočili hlavu od okna, světlo jim blikalo na zdi. A vjezd do DD samý bodlák. Hrůza. Lidé v Černožicích šílí. Vzpomínají na předchozí vedení. Njn, nepomohu.
Jdu spát. Je čas.
Dobrou noc!