Obyčejné březnové pondělí

25.03.2019

Uf. Venku temno na obloze. Masku. Meditace. Na devátou paní. Důchodkyně. Trpělivá. Milá. Mám ji ráda. Další přeobjednána na zítra. Uprostřed práce - Linda. Zabouchla si dveře. V ruce klíčky od garáže a auta. Mami, zavolej, najdi... Hledám. Nenacházím. Po odchodu paní nalézám; volám na volající cizí telefon.

- Už jsem odjel od Lindy. Jen si zavolala.

Celý den jsem v nejistotě. Odpo volá zas z cizího; dozvídám se - tramvají se neopovážila. Autem. Parkuje na zakázané zóně. Vrátný hlídá. Až večer - zachráněna. Přijely další klíče. Z daleka. Když se daří, tak se daří. V sobotu jí volám:

- Mami, upadl mi telefon; rozbil se mi.

Kolikátý už rozflákala... Nějaké rarachovské energie. Petroušek mobily topí; Linduška drtí... Každý má svůj způsob ničení.

Venku zima. Březen - za kamna vlezem... Tak to má být. Má být! Nikdy nám na hlavu nesypali tolik popílku, sazí, špíny, hnusu...

Úřaduji. Pracuji. Konečně - oběd. Do Dvora. Jysk. Ráda Jyskuji. Na cestě se zastavuji na svém oblíbeném místečku. Výhled do Orlických, dolů ke Skalici na Rozkoš, na druhou stranu do Krkonoš. Černá hora vábí na lyže. Jak na dlani. Z jedné strany useknutá v bílém oblaku. 

Jezuitská Žireč. Před víc jak čtyřiceti lety jsem tudy kráčela přes cestu z Kuksu nahoru k Betlému... Kolegyně se snažila vyvdat mě za bohatého inženýra... Vzali mě tehdy na kukskou chalupu. Hodný, pohostinný. Ale starý. Vousatý. Když mi líbal ruku, naskakovala mi husí kůže. Projíždím místo x krát. Vždycky si vzpomenu. Evě to nevyšlo. Nakonec jsem si vzala zcela jiný typ muže. Dobře jsem udělala.

Dvůr. Míjím Vánoční ozdoby. "Zdobí" je nádherný barevný celoroční reklamní vánoční stromeček. Uháním k Jysku. Hledám polstry. Vybírám. Chci kvalitní, vysoké, drahé. Fotím jejich vzory, ceny. Posílám je Petrouškovi. 175, 450, 500, 699. Sedm stovek krát šest... Hezká sumička.  Volám.- 

Peťuš, líbí se mi ty vysoké; ale když přijdou děti, budu mít strach, že nám je polijou... Které?

- Kup ty levné. Drahé až děti odrostou. 

Ještě chvíli se probírám. regály.  Poslechnu ho. Procházím prodejnou. Deku na houpačku. Zvláštní. Prošívaná. Dek není nikdy dost. Líbí se mi malý budíček. Hodil by se pro naši malou školačku. Červený.

- Můžete mi ukázat, jak se oddělá to kolečko?

Slečna u pokladny je rychle hotova.

- Musíte korunou.

- Aha, a můžete mi to předvést?

- Já nemám korunu.

- A jak to otevřu?

- Chcete to namarkovat společně, nebo budíček zvlášť?

Očividně si neváží nákupu, zákazníka. Nebo že by byla neslyšící? Z každé platby kartou se mi strhává desetikoruna. Sice pro mě, spořím, ale nepřeju si mít dvě platby. NECHCI ZVLÁŠŤ. CHCI VIDĚT, JAK SE DOSTANU DO BUDÍKU.

- Já vám něco povím, ano?

Slečna je překvapena.

- Stále se setkávám s tím, že si lidé myslí, že mé peníze jim náležejí. Není tomu tak. Tenhle barák, Vaše platy, zisky židů jsou placeny námi. Zákazníky. Kdysi platilo: Náš zákazník, náš pán. Kdybych byla řezníkem a vy jste si u mě chtěla koupit tři jitrnice a já měla jen dvě, poběžím ke konkurentovi, koupím jednu jitrnici, jen abych o vás nepřišla. Rozumíte mi? (Jéžkovy voči, dlouhé souvětí! Není moje! Mám ráda sekané věty.)

Slečna neví. Kouká. Kluk u vedlejší pokladny se ochotně pokouší sundat fólii z baterie uvnitř budíku. Ne a ne kolečko pootočit. Povedlo se. Dává mi poslechnout, jaký zvuk budíček vydává. Vrací zas folijku pod baterii a pod kolečko. Pokouším se sama otočit kolečkem. Jde to už lépe, ale stále těžko.

- Nebudete se zlobit, když ten budík raději nechci?

Hoch zachovává klid. Hezky se usměje.

Vedle mě vzteklá paní.

- Paní, nezdržujte!

- Paní, Vy nejste strana, se kterou já jednám. Moje peníze jsou moje energie. Já rozhoduji, komu a kde je nechám. Takže se zdržte, nechci s vámi mluvit. Jednám s obchodem. Ne s vámi.

Slečna namarkuje částku. Hezky mě požádá, abych šla zadat kartu a PIN za roh. Překvapila mě otázkou:

- Budete to chtít odnést k autu?

- Jste hodná, vážím si toho. Kudy jdu ven?

Nesu nálož polstrů, ještě dva tlusté podsedáky a deku. Nevidím ani na cestu. Ve dveřích děkuji. Vstřícně:

- Kdysi jsem se maminky ptala, co je lepší. Jestli socialismus nebo kapitalismus. Víte, co mi řekla? V socialismu máš peníze, ale nemáš je za co utratit. Kapitalismus poznáš na vlastní kůži. To bylo před třiceti lety. Straší nás krizí. Věřte, že narežírují, cokoli jim půjde do kapsy. Za každou cenu z nás vyždímou krev. Važte si každé desetikoruny, kterou vám tu lidé nechají. Děkuji, že jste mi šla ukázat cestu. Přijdu se na vás zase podívat.

Nemám ráda extempore. Ale nechat si dělat na hlavu? Ne, už jsem velká holka. Zrovna dnes jsem přemýšlela, kam se svět zakutálel. Jak lidé drtí jeden druhého. Jak spěchají, nenechají druhému prostor. Jsou permanentně naštvaní, agresivní, hladoví, nedovyživení, tedy vzteklí. Čtenář si asi pomyslí, že by to nechal. Kdo to mladé dříví má vychovat? Rodina? Škola? - Ulice!

Jedu domů. Přemýšlím, jestli ještě platí pořekadlo o zákazníkovi a pánovi. Minulý týden jsem panu řediteli DD také připomněla, že slouží za naše peníze. Opravil mě, že neslouží. Že jeho zařízení poskytuje služby... No, tedy to potvrdil - ano, pracuje za peníze klientů. Poskytuje služby. Tedy slouží. Za celý důchod klienta!!! Z krajských peněz by na provoz a platy určitě neměl. Nechápající a stojí v čele. Nebo nechtějící chápat... Klientův důchod zmizí v bezedné tlamě instituce. A klient si za své peníze přijde o bílý svetr, o modrý svetr, o hromadu nových ručníků, o ponožky... O svůj majetek! Světe, jsem asi staromil. Odpusť! Ten NWO mi nevoní. 

Aleje se začínají probouzet. Na podzim a v adventu jsem fotila nechtěná jablíčka. Pole září jasnou zelení. Na archeoprůzkumu pod budoucí dálnicí naši spoluobčané dnes nepředstírali. Dnes makali. Kdyby ti, co tu žili v předhistorických dobách věděli... Kdyby mohli nakouknout o šest tisíc let dopředu.. Jak se tu lidé prohánějí ve čtyřkolových smrdících ořích. Cestu zadem ze Dvora do Jaře miluji. Krásná... 

V ucpané Jaři pokračuji rovnou za maminkou. Má veselou! Vyzvedám ji u stolu v jeskyni. Má před sebou termosku horkého čaje a zajíčkový hrneček k loňskému Dni matek. Nevím, kdo ji opečovává, ale děkuji! Děkuji na dálku a dodatečně. Horký čajík pro staré útroby.

Jedeme dozadu na občasné březnové sluníčko. Ale už tam sedí paní z Jaře u manžela. Nebudeme rušit. Vyjedeme do třetího. Podíváme se do pohádky maminčina dětství z výšky. Vjíždíme do výtahu. Maminka utrousí poznámku něco o nešikovnosti... Pečovatelka ve výtahu ji opravuje:

- Paní Konečná, vy jste moc šikovná. (Ó, tetelím se štěstím, jak když rodičům učitel chválí žáka.) Dnes jste věděla tolik filmů.

- Jo?

- No, Hotel modrá hvězda, i ty novější názvy.

Kdo ví, jestli bych to dala já. Vystupujeme. Nahoře čeká na výtah skupina lidí. Provoz. Jedeme na křesílko na konec chodby. Z přilehlého pokoje vychází bývalý řidič; ošívá se, klátí, nekoordinované pohyby.  Hodně zhubnul. Těžce chrchlá. U nosu nudle. Odporné stáří. Celý život za volantem. Fyzická schránka nevydržela... Určitě hodný chlápek. Určitě se staral o rodinu. Vydělával. Skončil tu... 

Mám klienta. Pracuje s motorovou pilou. Prý se chvěje celé tělo... Na grafologii jsme rozebírali písmo lesního dělníka. Roztřepané. Těžký svět. 

Rozkládám košík. Vytahuji hrneček se smetanou, kafíčko, termosku s horkou vodou. Fotíme se. 

- Jé, mamko, to se mi nepovedlo; nechala jsem tam krajinu místo portrétu.

- Nechalas tam krajinu! To je s tebou hrozný.

Řehoníme se. Mám radost z mamčiny radosti. Zatáhlo se. Nad obzorem se rozpouští černý chemtrailsový mrak. Tfujtajxl. Lidi chrchlou, dusí se a dáví. Asi dva tři roky prý přidávají popílek z elektráren. Nebe je černé. Někdo z něj vychlístnul kýbl pomejí... Právě stékají po obloze... 

Maminka drží kafíčko, v druhé margot.

- Mohla bys mi tajdle oddělat ten papírek?

- Mohla. A ráda.

- Mlsnej, jen když olízne. Hladovej, když se nají.

- Mamko, kafe dobré, viď? Přišlo ti vhod?

- S tou čokoládou - náramně mi to chutná.

Už musím zdvihat kotvy. Balím. Vezu maminku k jejímu hrnečku. Slíbili, že jí tam nechají místečko. Hrneček i termoska stranou. Místo obsazené. Nevadí. Ukotvím ji k Jarušce. Dozvěděla jsem se, že její podpis neplatí. Debilní protilidské GDPR. Tak jsem si obstarala platný podpis.                            

Uháním. Čekají tu na půl pátou od čtyř hodin dvě. Obézní. Vysvětluji. Přeměřuji. Věnuji se. Odjíždějí. To si každý musí srovnat v hlavě sám. Za co utrácí?! Je mu život drahý? Je normální zatěžovat velké klouby? Nechat si tvrdnout játra? Jak chtěj vaši, našim to je jedno. Zcela a úplně.

Konečně volá Linda. Už je v bezpečí svého bytu. Zachráněna. 

Na WhatsAppu mám krásné video. Deniska poslala. Její bílý rozkošný drak u Rozkoše. Hupsnul do vody. Lítal jak divý. Sranda. Pouštím si znovu a znovu. Nechtěla bych vedle něj zrovna dnes stát.

Jedna. Už jdu spát. Zítra mám proškrtnuté dopoledne. HORY. Bude pěkná zima. Jenže se potřebuji dospat. Tedy - práce na zahradě. :-) Na hory ještě jednou dvakrát... 

Všední, obyčejný, krásný den!

Dobrou noc!