Obyčejný normální pracovní mírový

Dnes jsem poslouchala, jak důležité je každý den shrnout, co jsme zažili. Bude jedna ráno, tak jen ohlédnutí.

Probudila jsem se na našich matracích. Neobvyklé. Divné. K hodinám ze země pohled doletí poněkud déle než z postelí. Na naší posteli dnes už nocovala jiná těla. Venku už se zas pracuje. Mám vnitřní radost z budování. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-11-roste-krasni-meni-se

Zahradní domeček se obléká do maličko jiného stylu, než jako ho vystavěl tatínek. Já bych si tak moc přála být v čase stavby. Jak sháněl materiál. Jak se s mamkou radovali, že si něco budují pro sebe a pro svou malou Ivušku. Já chodila dávno ještě po hvězdách. Teprve jsem se chystala hupsnout na Zem. Tatínek měl ve svém notesu plánek zahrady. Asi v pěti řadách po osmi stromech. Jestli se nemýlím. Bylo tu čtyřicet stromů. Vzpomněla bych si na jména starých sort. Gascoyneho. Maminčino oblíbené. Jmenovala ho Gaskoigneho. Takové ojíněné. Koženáč, dobrý na vaření. Měl hrubou hnědou slupku. Vypadala jako kožená. Jmenovalo se kožená reneta. Malináč. Hornokrajský malináč. Nebo malinové? Ten byl s nonetem dobrý na štědrovečerní tabuli. A taky po Vánocích začaly hniličkovatět. Moje moc oblíbená, tu už nikdy nebudu jíst, byla čistecká lahůdka. Ach, jak voněla při zakousnutí. Nebe v hubě. Moc dobré. Taky ontária. Ta nemám ráda. Máme je tu dodnes. Je fakt, že vydrží až do další sezóny. Používám je k vaření. Panenská ta byla drobounká červená. Měla docela tuhou slupku. Vzpomínám, když jsme se nastěhovali do domečku, na dvoře rostl ořech a soudkové. Uvnitř zvonila jadérka. Zpátky na zahradu – jonathany. Šťavnatá. Dobrá. Úplně v dětství jsme měli uprostřed zahrady, zhruba tam, kde teď sedím v obývacím pokoji, jahodové. Snad se nepletu. Malinové ne. Ano, jahodové. Letní odrůda. Sbíhají se mi sliny. Něco jako ječniště, ale v červeném provedení. A daleko daleko lepší dužnina. Vonělo nádherně. Měkké. Šťavnaté. Pak strom maminka asi vykopala, nasadila na stejné místo ječniště. Taky letní. Mám ráda, když dozraje, zmoučnatí. Mňam. Výborné. Rozsýpá se v puse. Pak tu rostla řada nevím kolika rybízových keřů a vzadu, kde je pergola, odjakživa bylo místo pro angrešty. Červené, ty jsem měla moc ráda. Fíkové, to byly zlaté chuťově vynikající plody. Obyčejné zelené angrešty. Když jsme sem s Petrouškem začali konečně chodit, to bylo až okolo roku devadesát, na angrešty padlo americké padlí. Vykopali jsme je. Zasadili nové. Opět padlí. Asi před deseti lety jsem koupila u Hrabíků ve Skalici padlí odolný keřík. Opravdu prosperuje. Jen pod mýma rukama ne tolik. Neumím zastřihovat, nevím, kolik oček. Jednou jsem naletěla na ostřihování.

- Mami, to je třeba ostříhat.

Tak jsem vzala nůžky a zastřihla kérii. Zrovna v tom roce tak krásně střílela své žluté šlahouny. Jen jednou jsem si střihla, hned mýma rukama kytka zahynula.

Co je zajímavé, maminka tu nasázela na hranice pozemku smrky. Jsou už obrovské. Dozvěděla jsem se, že by měly růst na jisté straně. Myslím západ? A která je ta druhá? Smrky jsou už obrovské a čistí svými jehlicemi vzduch. Jehlice nějak rozsekávají smog ze vzduchu. Díky, mami. Pod jedním smrkem se uchytila angreštová pecička. Asi před pěti lety se Petroušek ptá, jestli má smrk keře u paty kmene zbavit. Ne. Ani náhodou! Odolný keř před padlím. A o víkendu jsem koukala, že mu tam roste kamarád červený rybíz. Chaos i v naší zahradě. Keř angreštu zesílil, když uslyšel, jak ho bráním před vykopáním. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-11-housticky-a-bagetky

No, tak jsem vstala. Zadělala na bagetky. Fotky dodám zítra, neb dnes jsem nestihla nahrát je do půlnoci. Rajče má odstávku. Klušu dozadu do zahrady. LP, tedy Lindin Petr, s indiánem dřou. Brousí prkna, která Petroušek natřel ze tří stran a o víkendu z té vrchní. Chaloupka už má skoro po celém obvodu všechna prkna vyměněna. Ještě kousek vpředu. Úkol pro Petrouška – donatřít. A zezadu, kde se štítem leze na půdu, tam ještě ani nejsou nově vyrobená dvířka. Ráda chodím nakukovat, načuhovat, pozorovat,  obdivovat a divit se, jak se domeček přibližuje ke své nové kráse. Ta původní už zešedla, shnila, prožral ji červotoč. Byla poslední příležitost revitalizace. Jednoho krásného dne by se mohlo stát, že by chatička klekla, zhroutila se, umřela by. 

Na jedenáctou klient. Mám ho ráda. Jeho žena ho sem dovedla. Odpoledne klientka. Taky už několik let stravující se mezi jídly jinak.

- Už jdou. Ohřej jim polévku.

Rychle vylít velikánkou sklenici do hrnce. Přidávám houby, svou masovou zeleninovou pastu k dochucení. A ponořuji tři vejce. Vhazuji libečkovou nať. Klučíčci se tu nadřeli. Indián brousil, dýchal prach. Ach!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-11-koncert

LP nám nádherně, ale překrásně nabílil v ložnic stěnu za budoucí postelí. To byl koncert. Hezky si oblepil lištu, odšrouboval zásuvky. Vzal váleček malý, obkroužil, co je třeba. pak stěnu dobílil velkým válečkem. Zručný. Nekapal. Divadlo. Nádherný program do TV. Krásné pokoukání. Představení pro oči. Ireno, máš v plánu malovat za dva roky. Cachtáš, jezdíš štětkou nahoru dolu... Až přijde čas, zaplatíš si malíře... 

Hodujeme v chladném podvečeru v zahradě. Odjíždějí.

Poslední přijíždí padesátiletý pán. Vlastenec. Podnikatel. S houfem dětí doma. Říká, že si důvěřuje, že jim zajistí živobytí. To je ten, u nichž se nahlas předčítá. Nyní začal předčítat Staré pověsti české. Prý první kapitolu. Strašné. další tři už si zvykl. 

- No jo, než Jan Žižka přehodí nohu přes hřbet koně, to je třicet stránek v háprdepu. A než se člověk dozví všechno o jeho vydrovce na hlavě, dalších padesát stran. A pořád se nic neděje.

- A Jirásek dějiny překroutil! 

Souhlasím. Ve dvanáctém století – latinská Kosmova kronika česká. Chronica Boemorum. Děkan pražské svatovítské kapituly, to byl jakýsi sbor kněží sloužících při katedrálním kostele pražské diecese. V čele představený, probošt. A ten má jeden ze sedmi klíčů k českým korunovačním klenotům. Pak je česká veršovaná Kronika tak řečeného Dalimila. Psal ji ve čtrnáctém století asi šlechtic nebo nějaký duchovní. Panovník je zodpovědný za osud země a národa. Viní měšťany a hlavně Němce ze škodičství. Brojí proti módním výstřelkům, proti turnajům a měšťanským zábavám. Nelíbí se mu sňatky českých pánů s cizinkami. Jmenovitě s Němkami. Móda nahoru zahnutých špičatých střevíců se mu nelíbila. Takové nosil i mladý Karel IV. Špice musely stát. Přivazoval si je k holeni. No, to muselo být. Jako když dnes lidi nosí rozbité džíny. Začalo to nenápadně pískováním džínoviny. A skončilo to děravými kalhotami jak pro nuzáka. Taky jsem si je někdy koupila. 

Poslední z velkých kronik je Hájkova kronika ze šestnáctého století. Hájek pocházel z české šlechty. Byl duchovním. Opíral se do šlechty a jejich moresů. Byl hádavý. Své spory řešil soudně. Vymýšlel si občas. Pokud odsud čerpal Jirásek, můžeme říci, že naše dějiny jsou překroucené.

Mixuji Petrouškovi koktejl s příchutí café latte. A mně čoko pomeranč.

Peťuš, jdu na lov!

Beru si rukavici. Starou kočičí misku. Sbírám ty hnědé nenažrané krávy. Ublemstané vejžírky. Co jahoda, to úlovek. Sbírám odporné příšery z bramborových natí. Jeden se chystal na karafiátek. Šmejdi. Co jich tu letos máme! Jednoho jsem sebrala ve skleníku. Rostliny si oddychly, že jsem se konečně probrala. Hromadu, hromadu jsem jich napíchla na bodec. Sadisticky nasolila. Z jahod nemáme nic. Než je utrhnu, vyžerou dužninu. Pro nás zbude slupka. Ano, jahodová slupka.

Vlhký večer. Nezaléváme.

No. Jdu spát. Bude svítat.

Fotečky nahraju po probuzení.

Je ráno. Tak třeba tyhle: :-) https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-11-rozpoznate-je

Pro mě obyčejný krásný pracovní šťastný den. Děkuji za něj. Za chvíli, až se proberu, připiju horkou vodičkou na nový den, na mír, na svobodu a probuzení lidstva.

Dobrou noc!