Obyčejný, plný slunce a skvělých setkání s báječnými lidmi :-)

05.10.2021

Devět. Před čtvrt na deset lezu. V půl desáté chci vyjet. To dám. To musím dát. Možná. Ne, zas se mi to stalo. A zas se mi teleportace nepovedla. Zkrátka drandím autem ke své kadeřnici. Ta už má kus ranní směny za sebou. 

- Erííí, už jedu!!

Opouštím Jaroměř. Na druhém konci se ozval její klidný hlas.

- Jj.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-05_Moje_dopoledne/

Mám hodnou, šikovnou, trpělivou kadeřnici. Dnes melíry. To je na dvě tři hodinky. Vítá mě její psí návštěva. Ted. Drží ho. Vklouznu dovnitř.

- Neboj, on je pes vítací.

- Tys´mu udělala melíry?

Vtipkuji. Její Quinci - nádherná. Ale jak vytáhnu foťák - ďafe a utíká. To Ted - to je jiná povaha. Pózuje. Vítá. Raduje se. Švýcarský ovčácký. Jestli si pamatuji plemeno dobře.

V mezičase pročítám FB. Jestli se třeba už nestal ten velký reset. Nebo jestli už nejsme v jiné realitě. Nebo třeba - Cukrblik zatčen za blokaci lidí. Ale ne. Všechno OK. Ráno jsem si ještě v posteli přečetla na ČT 24, že se stala chyba ve vnitřním systému. Jinde psali, že to má na svědomí bratrstvo starého rozeštvávače Chóroše. No, jestli si nechystali systém na volby. Že se jim to stalo právě tři čtyři dny před nimi.

Erička m přinesla ukázat novou bílou kočku. Hluchou. Běloba naší Denisky je taky hluchá. O to víc sleduje očima nekonečné točení bubnu pračky.

- Prý když má jantarové oči, je hluchá. Když modré, slyší.

- Běloba má každé jiné.

- No, tak na to jedno by mohla slyšet.

- Ale neslyší.

Kočičku zachránil její manžel v Pze. Někdo tu hebkou angorskou krásku vyhodil. Bude mu dělat společnost. Ale na víkend ji přivezl sem. Eri - milovnice zvířat. Dobrá duše. Jsem šťastná, že k ní mohu chodit. Že jsme se našli.

Hotovo. Ještě prohlížím krásný naaranžovaný podzim u Eriky. Jedu. Kam? Polsko nebo domů?

- Užij si ještě zahrady a sluníčka.

Pravda, pravda. Domů.

Stavuji se v zahradnictví. Pokochat se. Vezu si domů košík na sázení. Kam teď? Pojedu okolo střediska. Napadlo mě, že jsou docela patrné výpadky veškerého zásobování. Nenápadné. Ale všude. Neužíváme léky. Ale někdy na mrtvý zub jednou do roka potřebujeme dryják. Jedu si pro recept. K obvodní. Dva měsíce se tam ne a ne dovolat. Jdu osobně. Na dveřích - ordinuje do deseti. Ťukám. Otevírá sestřička. Mám ji moc ráda. Ochotná. Milá. No - skvělá! Doktorka na školení. Ale jinak ordinuje do dvanácti. Už chápu, proč mi včera několikrát položila telefon. Měla tam prý nával. Sama. Chápu.  :-) Tiskne mi recept. Udělám si zásobu do konce války. Běžím do mamčiny lékárny. Nebyla jsem tu už - určitě od května. Odchod maminky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-05_Hodinku_v_lekarne%2C_chvilinku_na_ocnim_-/

Potkávám svého dávného dobrého známého lékaře na nádherném dvoře lékárny. Povídáme. Dělá si ze mě legraci.

- Vidíš, támhle je moje bývalka.

Ukazuje na magistru. Sedí tu se svou známou na lavičce. Venku léto. Mám letní šaty. Že by to byla pravda? Oba se jmenují stejně. Ona se usmívá.

- Pane doktore, máte mě v zádech. Slyším.

Zdvihám obočí? Ptám se očima.

- No, to je můj bývalý.

Protáčím panenky. Vždyť má jednu a tutéž paní. S velkou trpělivostí o něj pečuje. Neb on má celoživotně široké srdce. Ne, měl. Už asi zestárnul. Narostlo mu bříško. Ale jinak - stále hezký chlap.

Nakonec přiznávají, že nesou jen stejné jméno. Bezstarostně vtipkujeme. Loučíme se. Družím se k oběma ženám. Počteníčko. Roušky. Odchod mamky. Kriminální policie.

- Cože? Maminka není?
Vysvětluji. Slzím - mluvím o hřebínku, který má tři vylámané zuby. Vzlykám.

Holka, přestaň. Vždyť jsi všechno tak dobře zvládla. Nebul. O nic nejde. Nejde? Jde! Mamku tam někdo šikanoval. Mamka se bránila po svém. Mrcha Mengelka tam umrtvuje živé lidi. Kdo se vzepře, pošlou ho k soudu. Znesvéprávnit. A pokud možno vzít rodině práva! Hnusný odporný systém. Fašistický! Ještěr zloděj v čele to podporuje. Vrchní tehdy úlisně:

- Paní Hrobská, ty léky bere moje tchýně, aspoň Vaše maminka nebude drandit po chodbách.

Všechno se mi promítlo hlavou. Uf! Tohle si nechám na doma. Nebo na jindy. Nebo na nikdy. Už je to za mnou. Za mnou?! Ne, ve mně. Neubránila jsem mamku.

- Víš, paní jezdila deset let za maminkou každý den. Opatrovala ji.

Myslím si v duchu: A bylo mi to houby platné. Ale aspoň edukativní videa. To z 5. 10. loňského roku.

- Mami, ahoj! Budeme luštit?

- Mně se nechce.

- Aha, tak si zazpíváme?

- Ty bys pořád něco dělala.

- Aha, aha, mamčo, víš, co, promačkáme si kloubky na rukou...

Pět minut našeho času, než přišly dvě jezinky strašit, že jestli se maminka nedá testovat, může jí být vyměřena pokuta až tři miliony. Zrůdy odporné, hnusné. Služebnice systému. Zaprodané. 

Dvorem prochází sestřička z očního. Zaregistrovala jsem ji jen periferním zrakem. Její manžel mi loni vytrhl trn. Můj spolužák z gymplu mě zradil. Nedodržel domluvený termín výměny oken v maminčině domečku. František to zvládl - jen s týdenním zpožděním. Včera sv. František slavil.

Jdeme do lekárny. :-) Nenechám se vylekat v lekárně. :-) Ještě se ptám, jestli mají výpadky dodávek. Mají. Loučím se. Když už jsem v tom našem bývalém ÚNZu, vymelu všechno. Úspěšná pro recept. Úspěšná v lekárně. Vybíhám schody. Zírám. Tady je to centrum očko. Brr. Na konci chodby oční. Beru za kliku čekárny. Nikde nikdo. Ťuky, ťuk na ordinaci. Mají tu stále ten obrázek o jasném vidění. Mé multifokály za dvacet tisíc už odkládám. Ty první, to jsem učila na gymplu, stály taky dvacet. To bylo pokoukání. To byl luxus. Jenže teď po letech na blízko vidím jak ostříž. Na dálku hůř, dokonce jsme se jednou spletla, vyjela autem do obchodu bez brýlí. Usměvavá hlava sestřičky ze dvorku mezi dveřmi:

- Dobrý den, já jsem přišla vzkázat Františkovi včera všechno nejlepší k svátku a objednat se s očima. Asi budu potřebovat brýle jen na dálku.

- No pojďte dál. Oni nechodí. Mám termíny až na leden. Ale nikdo nechodí.

Divím se, že mě vezmou. Vysvětluji, co mám na srdci. Teda na očích. Měří mi tlak. Čekala jsem stromeček v dáli. Ne. Flusli mi do očí. Odskočila jsem. Děsně jsem se vylekala. Sestra vyletěla od přístroje. Opírala se o futra. Lekla se víc než já.

- Todle mi nedělejte! :-)

Řehtáme se všechny tři.

- Vy jste mi plivla do očí.  :-)  

- To byl jenom vzduch.

- Jo, vyfoukal mi všechna perleťová smítka z očí!

Doktorka se vkládá. :-) 

- Ježíš, jestlipak by přežila ten přístroj do těch očí.

- Nepřežila. Vím, o co jde.

Smějeme se, řehtáme, hýkám. :-) 

- Jo vy si to pamatujete!?

Tak druhý pokus. Dlouho šteluje, šteluje. Čeká na moment překvapení. Trefila se. Oko bylo otevřené.

- Dobrý?

- Dobrý!

Hlásí tlak.

- Mám ho v pořádku?

- Máte ho skvělý! Tak jdeme na druhé. Bradu sem, čelo sem.

- A nemrkat! Ireno vydrž!

Foukla rychleji, než jsem čekala.

- Dobrý?

- Dobrý!

Teď si mě bere doktorka. Ptám se:

- Bude to stromeček?

- Ne, teď to bude taková chaloupka.

Vidím zimní krajinu, v dáli se mihla bílá střecha chalupy. Dobré. Jdu na další židli. Posvícení do oka. To znám. Koukat jinam.

- Mám to tam dobré?

- Máte. A teď ještě se dívejte do prostoru.

Zas mi prosvěcuje pozadí. A zas dobré. Čteme. Vyměňuje tři sklíčka. Už nevím, které je ostřejší, horší, lepší. Nakonec se shodneme.

- Máte skoro o dvě dioptrie lepší oči.

- Beru deset let Herbalife. Vyživuji tělo zevnitř.

- Berete léky?

- Ne.

- Na tlak?

- Ne.

- Žádné?

- Když říkám ne, myslím ne! Dělám tělu občas ataky, co vydrží. Na kole, na lyžích, na horách...

- Vaše tělo vydrží, kolik vy si určíte.

- To je moje řeč! Nedružím se s lidmi, kteří skuhrají, po jaké operaci jsou, kde je co bolí. Nevysedávám v čekárnách. Zítra si jdu nechat zrehabilitovat tlapky. Chodím na masáže. Pečuji o sebe. A všem skuhralům na FB píšu: Svůj život držíte ve svých rukou! kvantová fyzika se jim ještě nedostala do hlav. 

- Jo, každý si to tvoří sám. 

- Tohle je recept? A jakou má časovou omezenost?

- Už žádnou! Pojišťovna vám už nic nezaplatí, nepřispěje.

- No bodejť by přispívala, když platí za ty testy, že jo?

- Přesně.

- Z nějakých brýlí nikdo nic nemá. Ale z testů a očkování!! MILIARDY!

Souzníme. Loučím se.

- Tak nezapomeňte pozdravovat Františka.

- Ten bude mít radost, že si na něj někdo vzpomněl. Teda vy jste nám to tu rozsvítila!

Usmívám se. Klušu pryč odsud. Dopoledne ve výborné společnosti. Poledne jakbysmet. Po obědě némlich to stejné. Děkuji, Vesmírný pane! Za tu hodinu, co jsem se tu vykecávala, zašlo sluníčko. Petroušek už na mě čeká.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-05_Spagetky_s_krutim_masickem%2C_celerem%2C_cibulkou_-/

Vařím si špagety. Nejdřív jsem si chtěla dát s bryndzou a tofu. Nakonec sekám cibulku, odkrajuji pár malých plátečků krůtích prsou. (Bude půlnoc. Já zapomněla dát česnek!) Tak zítra. :-) Jdu hodovat k opuštěnému velkému týkovému stolu. Sahám na ubrus. Fuj. Ten je špinavý. Myju si ho. Než se vrátím s vymáchanou handřičkou, Mourek se mi usadil na křesle. Mám i pro něj a pro Zrzečku přichystaných pár odkrojků z krůtích prs.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-05_Dekujeme_za_hojnost_v_te_temnote/

Ještě je brzo. Ale obloha se strašlivě zatáhla sazemi. Sedím, pozoruji zahradu. Mourek na klíně. Zapomněla jsem na sázení kytek. I na žehlení. I na vití věnečku. Beru krumpáč, rýč. U stromu vyrývám díru. Každému stromu naliju konev výživy. 

- Peťuš, jak to budu ředit? Výživa ovocným stromům na podzim. 

Péťa luští drobné písmo. 

- Dvě víčka na osm litrů.

- Aha, tak konev má deset. Dvě víčka a kousek.

K tomu sbíráme ořechy. Přináším bednu po loňských. Přesýpám z krabice do bedýnky letošní. Venku tma. Nabírám vodu z vany, ze sudů. Liju hnojivo. Nespěchám. Stíhám asi pět šest stromů. Spouští se déšť. Nečekaně. :-) Myslela jsem, že vodu stáhne Rozkoš. Utíkám se schovat. Nakrmit kočky. Péťovi večeři. Svačinku do krabičky na ráno. Přihlašuji se na krátkou poradu. Svářím mléko. Sprcha. Půlnoc.

Ještě si chci prostudovat

https://voltesrdcem.cz/?fbclid=IwAR3zCgcwvpbThpDgjav7bvEJTBsLwDrxbTEVoebjuXX_MWPkO8g6AF5n4Bs

Maňana.

Retrospekce. Prožila jsem veselý den v neveselé době. Skvělý počin! V dobré společnosti milých lidí. Hodně jsem se smála. Pro zdraví! 

Dobrou noc!

P. S. Zítra se asi probudím a na iDnes nebude veselé čtení.