Ochladilo se na 27°C :-)

Zkoumám svět. Mám nárok. Děti a staří to mají v popisu dne :-) 

Čápi. V noci nefungovali. Blesk něco poškodil. Ale rodina je v pořádku. Piští mi tu celý den. Slyším pod komínem záchranku nebo hasiče, štěkat psa, klapot jejich zobáků... Máma napájí z volátka žíznivé. Kdy už malí zakrouží? Útroby bratra čápů z komína včera v záchranné stanici v  našem městě opustilo želízko. Dostává rybičky. Privát mu svědčí. Lidi posílají na jaroměřskou záchrannou stanici. Na videu čápík spokojen. Zítra půjde ven mezi ostatní. Až jeho bratři z komína vyletí, vrátí ho k rodině na komín. Těším se. Včera, když na ně lilo, bylo slyšet ťukání kapek do hromosvodů, jako když člověk leze na komín... Pak obraz zmizel.

Vyzvala jsem včera pana Luboška, ať napíše číslo účtu. Otálel. Líbí se mi, jak zadržuje vodu na svém pozemku. Jak chodí po práci krajinou, hledá ohrožená hnízda čápa černého. Opravuje a buduje jim vše za své. Ve svém volném čase. Konečně poslal slíbené. Místo jaroměřské záchranné stanici jsem tentokrát poslala Luboškovi dárek pro radost. Zaslouží si. Zachraňuje přírodu... Díky, Lubošku! Pokud by měl někdo zbytečné koruny, dejte vědět. vím, kam s nimi.

Nasdílela jsem dětský obrázek kuřátka. Vybavila se mi okamžitě vzpomínka z dětství. Mohly mi být tak čtyři roky. Jasně, nešikovná malá malířka. Ve školce jsme asi malovali kuřátko. Cítím vůni té barvy dodnes. Paní učitelka pravděpodobně mou čmáraninu vyhodila. Druhý den si mě posadila na klínek. Vzala malinkatou plechovečku s víčkem. Žlutá barva. Do ruky mi vložila dlouhý plochý štětec s červenou rukojetí. Kroužila mou ručičkou po papíře, roztíraly jsme žlutou skvrnu do oválného tělíčka kuřete. Seznamovala jsem se s technikou práce, pohybu rukou... Z mozkové meditační frekvence mě vedli do levé hemisféry...

Nad tím obrázkem jsem dnes dopoledne seděla, civěla, vzpomínala. Byla jsem mimo možná pět deset minut. - Měli jsme to ve školce chudé. Lehátka proplétaná jako sáňky. Některé děti ležely na dřevěných lehátkách bez výpletu. Topilo se velkými kamny. Čtvrtky, modelínu, gumové kyblíčky, hračky, hodné paní učitelky, všeho v hojnosti. Když jsem sem přivedla svou Denisku po letech, najednou se obrovská jídelna nesmírně zmenšila. Tam jsme vždy stáli v zástupu na lžíci rybího tuku. Nic. Spolkla jsem. Některé děti zvracely. Já byla poslušná.

Byla jsem malá Renička. To jméno snáším jen od maminky, sestry; Renko mi smí říkat jen sousedka v mamčině domečku; shodou okolností jsme u nich bydleli v podnájmu; vzala si kdysi dávno bratra mého budoucího manžela. Postavili si dům na vedlejší zahradě. Kde by mě napadlo před pětačtyřiceti lety, že spojím svůj život s jeho bratrem... Asi nikdo z mého okolí neví, jak mi říkali a jak to nemám od cizích ráda. Jo, Majčinka, moje literární kolegyňka, mi kdysi před dvaceti? Lety začala říkat Ireničko. A to mi kupodivu nevadilo. Byla to smontovanina Irenky a Reninky, Reničky, Renky. Píše mi tak na FB dodnes. Asi ve druhé třetí třídě jsem zjistila, že jsem Irena. Možná až ve třetí. V první a druhé náš učila moc a moc hodná, a krásná paní učitelka Jitka Sedláková. Nemohu si uvědomit, jak mě oslovovala. Ve třetí přišla paní učitelka Ludmila Vítová. Tam jsem začala žít Irenu. Zamilovala jsem si to jméno. Zajímavé. Jsem račice, jsem velká holka, opravdu - 185cm/73-74 kg; celý život mi říkali Irenko. Zvláštní. Možná se chovám jak malá holka. Emoční. Vcelku moc ráda emoční. (Aby se nikdo netrápil s čitelností. Hned ví, jak na tom u mě je.) Někdy rozjívená, hlavně nepříjemně přímočará. To se nechce. Spíš tajit své názory, přiklánět se tam, kam je právě potřeba... No, a to já nemám. V 89. jsem nadšeně zvonila, věřila, myslela... Až nedávno, je to tak sedm let, jsem rozkrývala těžké závěsy, opony, záclony poznání... Objevila jsem, že plyšák tu měl být už v lednu 89; emigranti volali ze zahraničí, jak se těšíme na revoluci... Ještě když bylo egyptské jaro, byla jsem hluchá, blbá, důvěřivá. (Poslouchám podkresem o Kosovou, vracím, vracím, nemohu se soustředit. Ne, dnes to nedám. O humanitárním vraždění! Madla si namazala kapsu. Humanitární bombardování - oxymorón - podpořil Venca Flaška. Plakala jsem pro něj. Na ten den si pamatuji. (Plakala jsem i pro Dianu.) Malá holčička Irenka zestárla; nepřestává křičet: 

- Vždyť je nahý! 

Pravda je nežádoucí v každém zřízení.

Ježkovy voči! Karlovarský festival. Každý den nové obrázky s potácejícími se ožralými herečkami rádoby Annou Proletářkou a Taťánou Vilhelmovou, vlastně Dykovou. Čtu komenty... Souhlasím. Žádné dotace. Jděte do svých maringotek. Jezděte od města k vesnici. Žijte z toho, co si vyhrajete. Ony ty hřebínky bez peněz, šampaňského, žranic splasknou... Nebudete mít čas, chuť ani sílu moralizovat a vyřvávat na Letnou.

Za maminkou. Na kole. Venku se ochladilo na sedmadvacet. Lukáš Biro vtipně na FB:

Lukas Biro

29. června v 19:22 ·

tvl čo zbežne pár rokov sledujem predpoveď počasia od SHMU na nete tak 40 ešte nepredpovedali! :-)

Lukas Biro už to zmenili, som porád tušil,že to bude kravina...už len 37 je

Fučí. Seskakuji. Zlátne obilí. Vnímám zas střídání vůní... Kerblík, kopřivy, lípa - jen lehounce, krávy, seno... Poslouchám do sluchátek o druidské práci. Přes cestu běží malé holé vlnovaté zvířátko. Asi lasička. Růžová, tak dvacet cm dlouhá. V hubičce nese myšku. Nezastavuji. Stejně by mi zdrhla jak veverka. V cukuletu jsem u mamky.

- Irenko, kde najdu mamku?

Odpovídá otázkou: :-)

- Na terase?

Óóó´. Libuška aktivizuje. Očekávala jsem dnes kavárničku. Libuška doluje z osazenstva české lázně. Chválí mamku za aktivitu. Dodávám:

- Třeboň!

 To je ono. Stačí hodinka. Paní na lehátku, taky Irenka, přestává mluvit. 

- Jak se máte? Jak se máte? 

Těžce vyslovuje slovo dobře.

Libuško, jsem tak ráda, že jsou lidé venku a nutíš je mluvit. 

Lidé rozkvétají. Simonka i Libuška mamku chválí. Tuhle jí prý dole odvezla na záchod. Než se za chvíli vrátila, mamka už oblečená jela na vozíku proti ní. Dnes si prý dojela vysrandit se. Vše zvládla. I obléknout se. Jen si sedla na mísu a čekala na pečovatelku. Holčenky, máte to děsně těžké. Dřív na jednu osm chodících. Tedy - sami se obsloužili. Na záchod došli, najedli se, ustrojili... Dnes osm - ležících. Přebalovat, omývat, krmit, chodit je hydratovat... Kde je čas na komunikaci, kontakt s člověkem! Ale pan ředitel má pracovníků dost. NEMÁ!!

Jaruška má dnes sváteček. Beru z maminčiných meruněk jednu nektarinku. Gratuluji. Celá terasa Jarušce třese rukou. Obchází ležící, nemohoucí. Dojemné. Pro mě nesmírně dojemné. Lidé si třesou rukama. Fotím.

Pozorujeme vlaštovky. Paní Libuška usuzuje, že to jsou chránění rorýsi. Pamatuji si, jak jsem na školní půdě vždy na jaře našla jednoho sušeného. Nedalo mi to a další jaro jsem šla na půdu hledat. Našla jsem. Živého. On neumí kvůli svému dlouhému ocásku vzlétnout. Položila jsem ho na opěradlo lavičky. Dělal spícího... Najednou frrr!! Zakroužil v několika kruzích... Vysokánsko na obloze zamával...

- Kdo půjde do jídelny?

Mamka se hlásí.

- Vy ne, vždyť tu máte Irenku.

- No jo, tak ne.

Za chvíli se situace opakuje.

- Mami, to jako už mám zmizet?

- No, co dlouho trvá, někdy končí.

Asi ji unavuji. Zdvihám se. Paní, co ji mám za lékařku, ale asi není, jí vytýká:

- Jak bych byla šťastná, kdyby za mnou dcera jezdila.

Paní krásně artikuluje. Nádherně gestikuluje svýma hubenýma rukama. Směju se. Mohla by hrát divadlo. Kvalitně. :-) Pusinky. Jedu domů. 

Pracuji. Ještě nákup. V půl osmé už nic nemají. Kupuji mučenku. Takové dva nevzhledné velké plody. Jako ořech v zaschlé slupce. Jediné Pepco vítá. Zkouším si hadry ve výprodeji... Starorůžové tričko. Líbej mě. Beru.

- Pouze deset minut ještě budete smět platit kartou...

Dík za upozornění. Chjo, kdybych měla doma místo, koupila bych si krásný starodávný džbán, starodávnou mísu, k tomu skleničky. Ale nelze. Musím něco odtlouci. Uvolnit...

U pokladny mi nabízejí bublifuk. Prý až budu popíjet večer víno, tak si mávnu...

- Holčičky, od února se nenalévám. Včera jsem měla k obědu sice sklenku. Ale výjimečně. Jste tu poslední. Jeden mi tam napočítejte. 

Čtyři mladé holky. Mají trávit čas v přírodě. S klukem. V rodině. Stojí tu pod zářivkami. Už mají zameteno... Už mají být doma.

Petroušek mě vítá:

- Koušou.

- Musím ještě zalít závěsy.

Beru si bundu. Komárům to vůbec nevadí. Než natrhám do dlaně maliny a lesní jahody, žerou jak zběsilí. I do otevřené dlaně s jahodami a malinami. Skáčou po mně, hryžou, lepí se na mě. Zahrada zalitá. Komárům napršelo... Než zaliju rajčata, truhlíky, závěsy, jsem poďobaná.

- Pojď, já ti to nageluju.

Ještě, že se máme. Pozítří 30 let. Tramtadadá! Vzpomínáme, jak jsme se viděli poprvé...

Dnes zatmění luny v raku. Nevnímala jsem energie... Den protekl rukama. Krásný.

Dík za něj! :-)

Dobrou noc!