Od akáši po hromničku

Ješiši. Půl jedné v noci. Den se překulil dopoledne servis pro zákazníky. Rychle obalit porce kapra, brambor a hybaj do polí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-09-ranko-u-prace-poledne

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-09-do-luk

Možná mě to vrátí. Bude sníh? Jedu. Seskotačila jsem kopeček do luk. Nastoupila do stopy. A drandila dvě hodiny. Místy to bylo těžké, musela jsem hodně přeskakovat z koleje na sníh.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-09-na-zahrade

Myslela jsem si, jak si na hodinku schrupnu. Kdepak. Petroušek sundal zásuvky, rozdvojky od světel na stromech a keřích.

- Světýlka můžeme sundat zítra.

- Kdepak, dnes.

Odpoledne vypadalo jarně. Obloha se vyloupla z šedé hmoty do jasně modré. Do tak modré, jakou jsem vídala u babičky na svatém obraze nad postelí.

Než jsme světýlka posundávali, Péťa je stočil do krabic, plynul čas. Vylezla jsem na půdu. Všechna vynesla. Dolů naopak poslala lyže sjezdovky, hůlky, boty, chránič páteře, přílby… Zítra jedeme na Černou horu. Jsme si mysleli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-09-muzeum-vernisaz

Na půl šestou jsem se svou krásnou Kugou vyjela na vernisáž fotek jakéhosi fotografa z Nového Města. Prý si nelení ráno ve tři si přivstat. Tak to má dobré. To chodím spát.

V Muzeu už začali. Slyším hudbu. Překrásnou. Housle nebo viola?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-09-zahady-vseho-druhu

Z vernisáže rychle na setkání Záblesku. Záhady všeho druhu. V salonku zima jak v psinci. Asi patnáct lidí. Ale bezva atmosféra. Dobré energie. Kyne mi starožitník. Spřízněná duše. Povídáme si o všem možném. O místě tady asi padesát km od nás, kde auto jede do kopce. O tom, co se může chystat na lidi v tomto roce. O plazmových koulích... 

- Víte, jaký je rozdíl mezi konspirací a pravdou.

To vím přesně.

- Asi tak hodina. Dřív to bylo dvacet let.

Proti mně u stolu skupinka asi sedmi lidí. Konzumují. Poslouchají. 

- A co vy tam? Vy jste ještě nic neřekli.

Na fotoaparátu ukazují na červeném podkladě fotku bílé ženy. Silueta. Dobře patrná. 

Slovo si bere asi čtyřicet padesátiletý pán. Vypravuje, že má zámeček někde u Červeného Kostelce. Má tam dole hernu a kancelář. V patře má obrazárnu. Tisíc obrazů. Sbírá stará umělecká díla. Dole se to kóduje. Nahoře nechal zazdít věž. Je tam hodně otevřených prostorů.

- Vychovala mě babička. Máma měla dvě práce. Pracovala v zelenině a prodávala v Náchodě vstupenky do kina. My jsme byli furt u babičky. Táta, ten se o nás nestaral, ten nás měl na háku. Pak já jsem odešel na Srí Lanku. V Náchodě v nemocnici pracoval na interně dr. Jandík. Myslím, že dnes dělá primáře v HK na kardiochirurgii. Někdo mě volal. Minuta volání na Srí Lanku stojí 120 korun. Tak jsem to nebral. A když už to volalo po desáté, tak jsem to vzal. Ozvalo se:

- Tady Jandík. Máme tady vaši babičku. Zjistili se, že má primární nádor prsu. Rakovinu prsu; ona s tím nikam nešla. Metastazovalo jí to. Dáváme ji tři týdny života.

- Tak já jsem koupil letenku. Přiletěl jsem zpátky. Tenkrát jsem nejdřív zajel do nemocnice. Oni jí neřekli, kolik jí zbývá času. Vona mně povídá:

- Já už tady dlouho nebudu a neviděla jsem ani tvoji manželku.

- Já jí říkám:

- Babi, já ti ji přivezu ukázat.

- Tenkrát jsem šel na Vteřinu, to je nad Policej taková diskotéka. Má ji kamarád. Dodnes spolu kamarádíme. Tam jsem se hrozně vožral. A ráno, když jsem zved hlavu z baru, vytočil jsem číslo na Srí Lanku. Jsem tam znal rodinu, vždycky když jsem přijel z hor k oceánu; a tam to funguje jinak, ty vztahy. Tam rodina rozhodne…

- A von, můj tchán dneska, tenkrát mě pozval na večeři. Otevřel slavnostně rakii, že si dáme panáka; já chlastal. Flaška rakie pro mě nebyl problém. Tak jsem vychlastal celou flašku. Byl z toho trošku to… Měl jí tam patnáct let a já ji vychlastal za hodinu.

- Líbí se ti moje dcera?

- No pěkná je.

- Svatbu uděláme?

- Takhle to v Evropě nefunguje.

 Takhle vždycky, když jsem přijel z hor k oceánu, jsem mu říkal, že takhle to nejde a tak. Vždycky jsem je navštívil. A když jsem viděl, že babička je na konci života, tak jsem zavolal na Srí Lanku.

- Vezmu si tvou dceru za manželku.

- Výborně. Za půl roku může být svatba.

Já mu říkám ne, je neděle ráno, v pondělí koupím letenky, v úterý letím, ve středu jsem na Srí Lance. Koupíme prstýnky. Ještě chlap ženské kupuje náhrdelník, a ženská chlapovi náramek. A ve čtvrtek může bejt svatba. A on říká, že takhle to nejde. Tak já mu říkám, že si vezmu nějakou jinou… A on povídá:

- Ne, ne, všechno zařídím.

- A já mu povídám:

- Chci srílanskou svatbu se slonama.

- Jo jo jo, všechno bude.

- A jak slíbil, všechno bylo. Odletěli jsme do Indie, protože na srí Lance zrušili českou ambasádu. Protože Topolánek prodával tamilskejm tygrům práškovací letadla. Ty tam předělávali. Oddělávali nádrže, přidělávali bomby. Bombardovali civilní obyvatelstvo. Tak vypověděli českou ambasádu. Je tam českej konzulát. Ten nefunguje. Není oprávněněj vydávat víza. My jsme tam měli svatbu. Hned po tejdnu jsme letěli do Čech. Babička byla doma. A když viděla manželku, tak měla takovou radost, že tady byla až do října. Umřela 21. října. A tenkrát říkali, že se konce května nedožije. Kvůli tomu bych to udělal i dneska. Ale takovéhle manželství, když neznáte zvyky…

- A máte ji dodneska?

- Jo, mám.

Na ruce měl náramek od ní.

- Když se holka narodila, to byl dlouhej porod. My jsme si koupili v nemocnci privátní pokoj, kdy tam chlap může do rána spát. tak jsme si ho koupili. Uprostřed porodu žena říká.

- Já jsem unavená. Budu chvíli spát.

- Doktorka neuměla angliky. Všechno jsem překládal. A doktorka:

- Ale j už vidím hlavičku. 

- A teď tam s ní klepala, ať se probudí. Porod trval šestnáct hodin. Holka se narodila, já jsem si ji hlídlal. V té době prohodili ty dvě děti. Tak ji dali na váhu. Já jsem to fotil. Byla podchlazená, dali ji do inkubátoru. V tý době jsem hrozně kouřil. Vykouřil jsem tři krabičky denně. A jak jsem vstrčil ruku do inkubátoru, dala si mou ruku pod svou hlavu. Od tý doby nekouřím. Holka nekouří, je jí čtrnáct. Hovoří několika jazyky. Ale puberta s ní cloumá.

Když umřela babička, tak jsme jeli na Vánoce na Srí Lanku až do jara; byla u tchána párty. Tak mě zajímalo, jestli je tam arak a nějaký dobrý jídlo. Vyprávěli jsme. Tchán za mnou přišel, že umí mluvit s mrtvými. Povídal jsem, že ne, že to je dobrý. A von, že to umí. Tak jsem ho taktně odmítl. Když už jsem byl hodně napitej, přišel za mnou znova. Tak mu povídám:

- Tak jo. 

- Sedli jsme si na zem. On měl paví péra. Ona zapálil oleje. On tloukl těmi pavími péry do země. Povídá:

- Babička je tady.

- Kde? Já nikoho nevidím. A říám mu, kde?

- Tady vedle mě.

- Koukám, nikoho nevidím.

- On mně povídá: To, když to nevidíš, neznamená, že to tady není.

- A já mu povídám: Dobře, tak jak se jmenovali rodiče mojí babičky. To moje manželka neví dodneška. Tak on těmi péry. Povídá mně:

- Adof a María.

- Neuměl říci Adolf. Tak mu povídám.

- No jo, tak to je.

- A on mi povídá: 

- Babička na tebe každý den dávala pozor. Ale už dlouho nebude, protože Kavitra je těhotná a vstoupí do toho dítěte, které se má narodit.

- Já mu povídám:

- To bych snad vo tom musel něco vědět, že je těhotná. Tak jsem jí zavolal a ptám:

- Ty seš těhotná?

- No já nevím, asi né.

- Za měsíc jsme letěli do Čech. Šla k doktoroj, byla těhotná. A když se holka narodila, po šesti týdnech se chodí na klouby. Zjistili, že je nemá vyvinutý. Tak byla dva měsíce na závažích. Manželka s ní tam byla. Pak jí udělali nějakou operaci. Dneska běhá. A tenkrát, jak tam byla, tak stejně žmoulala kapesník jako babička. To bylo první poznávací znamení, že v dceři je babička.

- Jednou ho budí žena, aby vstal.

- Neslyšíš alarm? Je tam nějaká ženská. Zlodějka.

- Já špantě slyším. Alarm zvonil. Vyskočil jsem. Vzal zbraň. Vyšel na chodbu. Tam stojí žena.

- Kdo jste? Jak jste se sem dostala?

- Zastřel to! Zastřel to!

- Nemůžu, za chvíli je tu policie.

- Silueta dává ruce zezadu dopředu.

- Nedávejte ruce dopředu! Zastřelím vás!

- V rukou drží  fotky dvou holek. Obrací se. Odchází dolů po schodech. Dole už zvoní policie.

- Jaký máš problém?

- Mám. Má tu ducha.

- Tys chlastal, viď?

- Tak se pojď podívat. Ale zujte si boty. Nechal jsem vyčistit koberce.

- Tak my budeme bosi honit ducha, jo?

- Vyběhli nahoru, proběhli dům.

- Nic tam není. Počkej!

- Duch ženy seděl u stěny. Držela si kolena u brady.

- Ježiš, co to je? Franto, my jsme měli ještě jet –víš, volali nás.

- A utekli.

- Jednou slyšíme děsnej rambajs z obrazárny. Všechny obrazy popadaly ze zdi. To byl hluk! Sklo se rozbilo.

- Víte, já když si tam přivedu kamarádku, aby žena nevěděla, tak ona se tam vždycky objeví. Ta bílá. Teď odskočím. Já na Srí Lance pěstuji čaj. Prodávám ho do zemí, které nejsou přátelské naší zemi. Proto tam musím dojet podepsat smlouvu osobně. Takhle jsem letěl do Severní Koreji. Podepsal jsem smlouvu s Kim Čong i-lem. Ten tehdy vládnul. Vrátil jsem se sem. Naskákali na mě policajti z BIS. Dali mi kápi na hlavu. Mlátili mě. Nechali mě – nevím, asi čtrnáct hodin v kápi. Pak mi ji sundali.

- Co jste tam dělal?

- Podepsal smlouvu na dodávku čaje ze Srí Lanky.

Zmlátili mě. Rozdupali mi ruku. Dodnes s tímhle prstem nemůžu hýbat. Tehdy mi ji operovali na ruském vyslanectví. A tehdy jsem jim řekl.

- Vy jste demokraté? A vstoupil jsem do KSČ. Stal jsem se předsedou. Teď už tam jsme jen tři. Jedna má rakovinu slinivky. Já a ještě jeden. Tři. No, my jsme zjistili, že v tom zámečku měli státní statky byty. Šest rodin tu bydlelo. Jeden pár chlastal ligu. Paní měla dvě dcery. A pán, nebyl jejich táta. Jemu doktoři řekli, že má nemocná játra a umře, když bude chlastat. Chtěl, aby i ona přestala.

- Ne, já jsem zdravá, já budu chlastat dál.

- Odstěhoval se. Jednou šla vyprovodit svoje holčičky. Objímala je. Holky říkaly:

- Mami, co blbneš, vždyť se za chvíli vrátíme ze školy.

- Odešly. Ona se šla do sklepa oběsit. Když jsem to koupil, stálo tam metr vody ve sklepě. Vysušil jsem to. Žena mi řekla:

- Musíš jít za farářem. Tak jsem šel. Byl to Polák. Sympatický.

- Mám problém.

- A s tím jdeš za mnou? Jsi komunista.

- Nakonec přišel. Já jsem si obstaral kameramana, aby se to zdokumentovalo. Jenže nic nebylo. Farář přivedl ty dvě ženy. Zavřely se tam. Za hodinu vyšly. Objímaly mě, že jsem jim umožnil rozloučit se s maminkou. Od té doby ten duch nedělá zlo. Změnil se na hodného ducha. Tak tam žije s náma.

Starožitník odvádí řeč na knihovnu akašických palmových listů. Vypráví, že už v orce 2016 věděl o kovidu.

- No, to bylo už naznačeno v roce 2012…

- Ano, ano, na zahajovacím rituálu olympiády v Londýně.

- No, tehdy tu předčítali proroctví na pět let. Já jsem si nechal vytáhnout svůj život. Dostal jsem minulý, současný budoucí. A krásně mi to zapadlo jako mozaika. Teď je proroctví do roku 2025. Každých pět let sem jezdí.

Pán se zámečkem ho dnes navštívil v krámku. A už je tu. Vlastně přivedl asi šest lidí. Ten ze zámečku vypráví, jak akašická knihovna jsou palmové listy až do stropu.

- Nechal jsem si taky vypsat. Oni nemají každého člověka. Oni vědí, kdo si pro ten výpis přijde. Po osmi stech letech se listy přepisují a zapisují se do nich další události. Než oni vás najdou, dávají vám otázky. Ptali se mě. Byla tam se mnou žena. Já se potil, protože se ptali i na ty ostatní ženy. Vymluvil jsem se, že nemám inzulín. Druhý den jsem tam přišel sám. Nedívali se moc dobře.

- A oni vám to z těch listů vypíší a vysvětlí, ano?

- No, to jsou takové…

- Já vím, skládačky. Viděla jsem to.

- Já jsem si to uložil mezi umělecká díla. Čas od času se do nich podívám. A to, co mým odžito, z palmy mizí.

- Jak, mizí!

- No ten list je prázdný. To, co jsem už odžil, je pryč.

- A čím je to napsáno?

- Vypadá to jako inkoust.

Víc si nepamatuji. Bylo toho moc a moc a moc zajímavého. Zapůsobilo to na mě. Milá společnost. Hovořilo se tam i o fci hromničky. Oheň snižuje jakési napětí v blesku. To není výmysl. To funguje. Jediné, proti čemu oheň nefunguje, je kulový blesk…

- Takže když topíme v kamnech... 

- Tak jste ochráněni. Ale musíte topit i v létě. 

Informací bylo neformálním hovoru moc. Těším se na někdy příště. Po dvou a půl hodinách už jsem odešla, nerada. Ale ráda. Za svým Petrouškem. Udělat teplo v kamnech.

Lije. Fučí. Zítra nejedeme lyžovat. Počkáme si na lepší den.

- Mami, zítra má být na Černé hoře -3 a sněžit.

- Peťůůůš?

- Ne. Budeme doma.

- Ono by to namrzlo. To by byla ledová hora.

A já jdu tak pozdě spát. Potřebovala jsem si to, co si pamatuji, zaznamenat. Teď to jen rychle vložím. Překlepy, mi Lindo, vypiš. Dík.

Pod psaním mi jede Wilsonka.

Xaver:

- Pane Holče, víte, jak nastupoval Souček, slíbil, že vrátí trojku. To je archiv pro lidi, kteří tu TV desítky let platili. Já jsem si moh včera na Radě ukroutit hlavu. Musím pochválit Součka. Ukončil spolupráci s Koldinskou, která maká pro vládu a pracuje v TV. On tančí mezi vejci. Chtějí víc a víc peněz. To víte, že to zabalí do krásných slov. Kdybych byl ředitelem, dal bych všem prostor.

- No tak všem snad ne. Máme právo na korigované zpravodajství.

- Všem. Pane Holče, víte, jak Souček odůvodnil, proč platit poplatky? Platí se poplatky proto, protože máte příležitost sledovat. Takže pokud je u vás ve vsi nějakej obchod, kde nenakupujete, je třeba tam poslat občas peníze, protože máte možnost tam chodit nakupovat. Až pojedete kolem autobazaru, hoďte jim tam, protože si tam můžete koupit auto.

Tak už jdu! S úsměvem.

Dobrou noc!