Odešel. Není tu

Ráno. Kočky čekají. Došlo mi maso v misce. Přidávám jim maso z kapsičky od výrobce z nedaleké vesnice . Nesolené. Ale maso. Není to pravá navoněná kapsička. Holky se spokojeně najedly. Hrajeme si. Pohoda. Klídek. Sedím na dlažbě. Přemýšlím, proč dva dny bezdůvodně pobrekávám. Nic mi není. Nic mi neschází. Jsem spokojená. Něco mě přece jen trápí. Padesátiletý kluk. Těžce onemocněl. Ráda bych mu pomohla. Koupila jsem zapper. Mohla jsem mu pomoci různými způsoby. Ale neopovážila jsem se. Mám ho moc ráda.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-11-brzy-rano

Opouštím kočky. Brečím nad světem. Zhýralost. Neúcta ke stáří. Nevzdělanost. Neúcta k životu. Exploatace přírody. Půjdu to rozběhat. SMS: Smutná zpráva. Zemřel V.

Sedám na dlažbu. Spouštím slzy. Takhle to je! Už vím. Moje duše věděla. Jen já stále věřila.

- Mami, víš, že zemřel V.?

- Vím. Brečím tu. 

Jsem tu sama. A taky se tak cítím. Kde se vzal, tu se vzal... Je tu Petroušek. Bere mě okolo ramen.

- Nebreč, všechno zvládneme. Neboj se.

Nevyslovuji, že jsem mohla pomoci. Jen hořce naříkám. Utěšuji se tím, že tu máme každý vyměřen čas od zrození do zrození do světla. Obojí těžké. Jak příchod, tak odchod. Petroušek se vzdaluje. Jak se tu uzjevil. Je pryč. Ležím tu zhroucená. Nemusela jsem se malovat. Ješiši, to mě zasáhlo. Píšu kondolenci rodičům. Myslím na ně posledního půl roku intenzivně. Ach!

Venku zas temno. Sedím na dlažbě opřená o ostrůvek. Nevěřím očím. Smrky polilo sluníčko. Svítí slunce? Ne. Jen na chvilku pozdrav ze světla.

Deset, jedenáct, poledne…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-11-rozjimam

Po poledni se jdu konečně nadechnout ven. Kam mě nohy ponesou? U branky se dívám do luk. Ne. Tam jsem s ním naposledy telefonovala:

- A co chceš přivézt?

- Něco dobrého.

Byl silný. Tvrdil mi v říjnu, že léčba pokračuje. Ne. Taky mi lhal, že nechce domů. Ano, věděl, že se už nevrátí… Tak silný kluk. Nikdy mi neodřekl opravu počítače, instalaci, přehození klávesnice… V srpnu loňského roku už se mu motoricky nedařilo. Musela jsem počítač zadat. To se zlepší. Určitě se to zlepší. Ne. Zhoršovalo se.

Vybíhám do šancí. Mířím ke škole. Chci vidět okna, chodbu, kam chodil. Nesmírně inteligentní dítě. Abnormálně nadaný. Klušu dál. V hlavě mám neurovnáno. Nechápu. Nevěřím. Už je se mnou. Jde v mém poli. Komunikujeme. Běžím druhou promenádu. V lese objímám stromy a dávám jim svou energii. Lidé sajou, já dávám. Dnes si vybírám lípu. Prosím o sílu.. Slibuji, až na tom zas budu energeticky dobře, že k ní přiběhnu a vrátím. 

Sedám si na lavičku. Snažím se prohlédnout šeď. Prochvívá mě zima. Pokračuji. Za mnou se zjevil chlápek. Vyděsil mě. Nemluví. Nezdraví. Neutěšuje mě, ať se ho nebojím. Divný. Ani se neusmál. Prošel okolo mě. 

Vracím se do civilizace. Nikdy jsem nešla zezadu k pravoslavné kapličce. Někdo tu rozvěšel ptačí koule po větvích.  Ptáčci dostali podstrojeno v parku.

Doma. Sportovní výživa. Jedu na masáž. Spustil se mi zas vodopád slz.

Domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-11-obed-pri-svickach

Až pozdě odpoledne plním rýžovou placku směsí krůtích prsou, koření, cibulí. Brambory na páře přihřívám. V klidu si sedám k prvnímu obědu po odchodu V.

- Peťuš, pamatuji si, když od nás naposledy odcházel. Pamatuji si, na poslední telefon. Pamatuji, když jsem mu naposledy poslala mńamku. Tak už všechno bylo naposledy. Už nikdy. Už ho neuslyším. Už neřekne – přijedu. Už to skončilo. Je v našem poli. Je vysvobozen. Odešel do světla. Zvládnul. Nikdy na něj nezapomenu. Už si s mamkou povídají, jak jí tehdy nabral ve sněhu a odvezl domů.

Zatápím. Kočky večeří. Dnes budou mít jeho rodiče zlou noc. První po odchodu syna.

Budiž ti země lehká. Děkuji za všechno! Byls´  na mě vždycky hodný. Trpělivý, když jsem neuměla něco vysvětlit. Vždycky jsi mi pomohl. Nikdy jsi mě nezklamal. Jen jednou. Dnes. 

Dobrou noc!